PROSINEC 1970

PROSINEC 1970

SOBOTA 19. PROSINCE

Věděla, že musí co nejrychleji zmizet.

Že jí hrozí velké nebezpečí a že bude ztracená, jestli si jí lidé na farmě všimnou.

Byla už u vrat a chystala se seběhnout dolů k autu, když najednou stál před ní, jako by ze země vyrostl.Byl mohutný a nepůsobil tak zanedbaně, jak by se na obyvatele zchátralé usedlosti čekalo. Byl oblečenýdo džín a svetru, prošedivělé vlasy měl ostříhané nakrátko, ve světlých očích ani stopu po jakémkoliv citu.

Semira mohla pouze doufat, že ji nezahlédl u stájí. Třeba jenom uviděl auto a šel se podívat, kdo sepotlouká kolem. Její jedinou šancí bylo přesvědčivě předstírat neškodnost a bezelstnost, přestože se jítřásla kolena a srdce bušilo jako o závod. Navzdory štiplavému mrazu prosincového soumraku jí tvář

zvlhla potem.

Hlas měl stejně chladný jako oči. „Co tady děláte?“

Měla dojem, že její pokus o úsměv dopadl roztřeseně. „Díkybohu. Už jsem si myslela, že tady nikdo není.“

Měřil si ji od hlavy k patě. Představovala si, co vidí. Drobnou ženu, ani ne třicetiletou, nabalenou dodlouhých kalhot, teplých kozaček, tlusté bundy. Černé vlasy, černé oči. Tmavě hnědou pleť. Snad nemánic proti Pákistáncům. Snad si nevšiml, že před sebou má Pákistánku, která má pocit, že se každou chvílipozvrací strachy. Snad její hrůzu nezaznamenal, přestože měla tísnivé tušení, že ji z ní musí cítit.

Kývl hlavou směrem k lesíku na úpatí kopce. „To je vaše auto?“

Byla chyba zaparkovat dole. Stromy tam rostly daleko od sebe a byly bez listí, nic se mezi nimi neukrylo.

Z horního okna domu uviděl auto a probudilo se v něm podezření.

Zachovala se jako idiot. Vypravit se sem a nikomu nic neříct. A ještě ke všemu nechat auto na dohled odbohem opuštěné farmy.

„Já… jsem zabloudila,“ koktala. „Vůbec nevím, jak jsem se tady ocitla. Potom jsem uviděla dům a napadlomě, že bych se mohla zeptat, jestli…“

„Jestli?“

„Jsem tady nová.“ Slyšela, že její hlas zní nepřirozeně, že je příliš vysoký a pronikavý, ale on přecenemůže vědět, jak obvykle mluví. „Vlastně jsem měla v úmyslu, chtěla jsem…“

„Kam jste měla namířeno?“

V hlavě měla prázdno. „Do… do… Jak se to jenom jmenuje?“ Olízla si suché rty. Má před seboupsychopata. Byla přesvědčená, že muž nejenže patří do vězení, ale že představuje trvalou hrozbu pro svéokolí. Nikdy se sem neměla vydat sama. Nebyl tady nikdo, kdo by jí mohl přijít na pomoc. Zřetelně siuvědomovala odlehlost, opuštěnost místa. Široko daleko žádné jiné stavení, nikde ani živáčka.

Nesmí se dopustit chyby. „Do…“ Konečně ji napadlo nějaké jméno. „Do Whitby. Jela jsem do Whitby.“

„Tak to jste se dostala pořádný kus od hlavní silnice.“

„Ano. Taky se mi zdá.“ Znovu se křečovitě usmála. Muž jí úsměv nevrátil. Dál ji pozoroval svýmastudenýma očima, a přestože neprozrazovaly žádný cit, vytušila jeho nedůvěru. Podezření, které jako byvzrůstalo s každou vteřinou, kdy s ní mluvil.

Musí pryč!

Přiměla se zůstat klidně stát, přestože by se nejraději dala na úprk. „Snad byste mi mohl poradit, jak se

na ni dostanu zpátky.“

Neodpověděl. Provrtával ji očima modrýma jako ledovec. Chladnější oči ještě neviděla. Jako by za niminebyl život. Byla ráda, že má kolem krku šálu. Cítila, jak jí pod pravou čelistí poškubává nerv. Mlčení trvalo příliš dlouho. Snažil se něco vymyslet. Nedůvěřoval jí. Zvažoval, jaké riziko mu od té mrňavéženské hrozí. Měřil si ji, jako by chtěl proniknout do hlubin jejího mozku. Najednou se mu po tváři mihl pohrdlivý výraz. Odplivl si. „Černá pakáž. Musíte zasvinit i Yorkshire?“ Trhla sebou. Přemýšlela, jestli je rasista nebo se ji jenom snaží vyprovokovat. Chtěl, aby se prozradila.

Dělej, jako by situace byla úplně normální.

Postřehla zavzlykání, které jí stoupalo krkem, ale nedokázala chraptivý zvuk zadržet. Situace prostě

nebyla úplně normální. Neměla tušení, jak dlouho ještě dokáže potlačovat paniku.

„Můj… manžel je Angličan,“ vypravila ze sebe. Obvykle to nedělala. Nikdy se za Johna neschovávala, kdyžnarazila na předsudky spojené s barvou její pleti, ale poslechla instinkt, který jí tu odpověď poradil. Jejíprotějšek teď věděl, že je vdaná a že existuje někdo, kdo ji bude postrádat, jestli se jí něco stane. Někdo,

kdo v této zemi není cizinec, kdo ví, jak se postupuje, když se nějaká osoba pohřešuje. Někdo, koho

bude policie brát vážně.

Nedokázala odhadnout, jestli na něho její prohlášení nějak zapůsobilo.

„Zmiz,“ poručil jí.

Nebyla vhodná chvíle, aby se rozčilovala nad jeho nezdvořilostí. Nebo s ním diskutovala o rovnoprávnosti

lidí světlé a snědé pleti. Důležité bylo utéct a informovat policii.

Obrátila se a odcházela. Snažila se kráčet pravidelným tempem a nerozběhnout se, jak by nejraději

udělala. Měl si myslet, že je uražená, ale nesměl vědět, že je téměř nepříčetná strachy.

Asi po čtyřech nebo pěti krocích ji zadržel jeho hlas: „Hej ty! Počkej!“

Zastavila se. „Ano?“

Došel k ní. Cítila jeho dech. Páchl cigaretami a kyselým mlékem.

„Bylas vzadu u kůlen, co?“

Musela polknout. Po celém těle jí vyrazil pot. „U jakých… kůlen?“

Upřeně na ni hleděl. Z jeho bezcitných očí vyčetla, co vidí v těch jejích: Že to ví. Že zná jeho tajemství.

Teď už neměl nejmenší pochybnosti.

Dala se do běhu.

ČERVENEC 2008

STŘEDA 16. ČERVENCE

(1)

Poprvé ji uviděl, když vyšel z Friarage School a chystal se přejít na druhou stranu ulice. Stála v otevřenýchdveřích a očividně se neodvažovala do prudkého lijáku. Bylo krátce před šestou a na letní podvečer bylanezvyklá tma. Celý den panovalo úmorné vedro, potom se přes Scarborough se hřměním přehnala bouřea teď se zdálo, že se svět utopí v průtrži mračen. Školní dvůr byl prázdný. Na nerovném asfaltu se vmžiku

utvořily obrovské louže. Na obloze se zuřivě kupila modročerná mračna.

Žena na sobě měla letní květované, do poloviny lýtek dlouhé šaty, trochu staromódní ale vhodné napočasí, jaké ten den bylo, než propukla bouřka. Světlé vlasy měla zapletené do copu, v ruce drželanákupní tašku. Podle jeho názoru nepatřila k učitelskému sboru. Možná byla nová. Nebo navštěvovalanějaký kurz.

Cosi ho nutilo přiblížit se k ní, oslovit ji. Upoutala ho svým nezvykle staromódním vzezřením. Odhadoval,že je jí něco málo přes dvacet. Vypadala úplně jinak než ostatní ženy jejího věku. Nedalo se říct, že bypohled na ni muže elektrizoval, ale něčím je zaujala. Chtěli zjistit, jakou má tvář. Jak mluví. Jestli opravdu

představuje alternativu své doby a své generace.

Alespoň on se to dozvědět chtěl. Ženy ho vždycky velmi přitahovaly a poté, co poznal téměř všechnytypy, ho fascinovaly především ty neobvyklé.

Přistoupil k ní a zeptal se: „Vy nemáte deštník?“

Nic originálního, jak sám uznával, ale v hustém lijáku se otázka přímo nabízela.

Žena asi nepostřehla, že se k ní blíží. Když sebou polekaně trhla a obrátila se k němu, poznal, že se spletl.

Žádná dvacítka. Bylo jí nejmíň pětatřicet, možná i víc. Vypadala sympaticky, ale naprosto nenápadně.Bledá nenalíčená tvář, ani hezká ani ošklivá, prostě taková, jakou si člověk zapamatuje sotva déle než dvě

minuty. Vlasy dosti nemilosrdně sčesané z čela. Bylo zjevné, že se vědomě nestylizuje do vyhraněnéhotypu, aby se odlišila, nýbrž že nemá tušení, co by mohla udělat, aby byla atraktivnější.

Milé, plaché stvoření, usoudil. A totálně nezajímavé.

„Mělo mi dojít, že bude bouřka,“ přiznala, „ale když jsem v poledne odcházela z domu, bylo takové horko,že mi deštník připadal směšný.“

„Kam se potřebujete dostat?“

„Vlastně jenom k zastávce autobusu na Queen Street. Jenže než tam doběhnu, budu skrznaskrz.“

„Kdy vám jede autobus?“

„Za pět minut. A je dnes poslední,“ zanaříkala.

Nejspíš žije v některé díře v okolí. Bylo překvapivé, jak rychle se člověk ocitne na venkově, sotva přejedehranice města. Bez znatelnějšího přechodu je najednou uprostřed volné krajiny, ve vesničkách tvořenýchjenom několika roztroušenými farmami, s mizerným dopravním spojením. Poslední autobus v šest večer!Mladí lidé si tam musí připadat jako v době kamenné.

Kdyby byla mladá a hezká, neváhal by ani vteřinu a nabídl se, že jí pomůže. Že ji doveze domů. Předtímby se zeptal, jestli by si s ním nevypila skleničku dole v přístavu. Až pozdě večer měl schůzku, na kterému stejně příliš nezáleželo, a nudit se do té doby v pokoji, který měl pronajatý v domě na konci ulice, semu nechtělo.

Ovšem představa, že by seděl u vína proti téhle staré panně – protože staropanenství z ní přímo čišelo –a celý večer pozoroval její bezbarvý obličej, ho pramálo lákala.

Pravděpodobně by se líp bavil i u televize, přesto se nemohl odhodlat vyběhnout prostě a jednoduše naulici a ji nechat stát na dvoře Působila tak… opuštěně.

„Kde bydlíte?“ „Ve Staintondale.“

Zakoulel očima. Panebože! Staintondale zná. Jedna ulice, kostel, pošta, kde se dají koupit i základnípotraviny a noviny. Několik domů. Červená telefonní budka sloužící zároveň jako zastávka autobusu. A vokolí farmy, které vypadají, jako by je tam někdo vytrousil.

„Ze zastávky to určitě máte ještě kus cesty pěšky,“ hádal.

Nešťastně přikývla. „Skoro půlhodiny.“

Zkrátka udělal chybu, že ji oslovil. Měl dojem, že vycítila jeho zklamání, a něco mu říkalo, že je to pro nibolestná a důvěrně známá situace. Asi se jí stávalo častěji, že zaujala nějakého muže, ale že jeho zájemvyprchal, jakmile se k ní přiblížil. Možná tušila, že by jí nabídl pomoc, kdyby byla jenom o troškupřitažlivější, a už předem s jistotou počítala, že to neudělá.

„Víte co,“ navrhl rychle, než v něm sobectví a pohodlnost mohly zvítězit nad záchvatem nezištnosti,„parkuju o kousek dál na ulici. Jestli chcete, hodím vás domů.“

Nevěřícně na něho zírala. „Ale… není to právě blízko. Staintondale je…“

„Já to tam znám,“ přerušil ji, „ale nemám několik hodin nic na práci a vyjížďka na venkov není nejhorší

program.“

„V takovém počasí…,“ namítla pochybovačně.

Usmál se. „Doporučoval bych vám, abyste mou nabídku přijala. Zaprvé autobus tak jako tak nestihnete. Azadruhé, i kdyby se vám to podařilo, zítra nebo nejpozději pozítří budete ošklivě nachlazená. Tak co?“

Váhala. Vycítil její nedůvěru. Přemýšlela o jeho motivech. Věděl o sobě, že vypadá dobře a že se ženámlíbí. Nejspíš byla natolik realistická, aby uhodla, že muže jako on sotva přitahuje žena jako ona.Pravděpodobně ho vyhodnotila jako sexuálního maniaka, který ji chce vlákat do auta, protože v podstatěbere všechno, co se mu naskytne, nebo jako člověka, který podlehl náhlému soucitu. Ani jednaalternativa pro ni nemohla být příjemná.

„Dave Tanner,“ představil se a podal jí ruku.

Zdráhavě ji stiskla. Dlaň měla teplou a měkkou. „Gwendolyn Beckettová.“

Usmál se. „Takže, paní Beckettová…“

„Slečna,“ opravila ho okamžitě. „Slečna Beckettová.“

„Okay, slečno Beckettová.“ Podíval se na hodinky. „Autobus vám jede za minutu. Domnívám se, že tím jezáležitost rozhodnutá. Troufáte si na sprint přes dvůr a pár metrů po ulici?“

Přikývla, zjevně zaskočená poznáním, že nemá jinou volbu než se chytnout stébla, které jí podává.

„Držte si nad hlavou tašku,“ radil jí. „Aspoň trochu vás ochrání.“

Jeden za druhým utíkali přes dvůr utopený v loužích. Vysoké stromy rostoucí podél kovového plotu, kterýohraničoval pozemek, se ohýbaly pod bubnováním deště. Nalevo se tyčila obrovská budova tržnice spodzemními kamennými chodbami připomínajícími katakomby, kde byla v galeriích k dostání záplava kýče

a tu a tam i kousek umění. Uličku napravo lemovaly úzké řadové domky z červeného pískovce, v němžsvítily bíle natřené dveře.

„Tudy,“ ukázal. Běželi dál podél domů k malému modrému, značně zrezivělému fiatu, zaparkovanému ulevého chodníku. Dave odemkl a oba s úlevným povzdechem vklouzli na přední sedadla.

Gwendolyn crčela z vlasů voda, promáčené šaty se jí lepily na tělo. Pár metrů stačilo, aby zmokla

skrznaskrz. Dave se snažil ignorovat své mokré nohy.

„To ode mě nebylo nejchytřejší,“ přiznal. „Měl jsem doběhnout pro auto a naložit vás u školy, abyste byla

suchá aspoň vy.“

„Ale co!“ Konečně se usmála. Měla hezké zuby, jak si všiml. „Nejsem z cukru. A každopádně je lepší

nechat se zavézt až před dveře než se kodrcat autobusem a pak ještě trmácet pěšky. Moc vám děkuju.“

„Rádo se stalo.“ Potřetí se pokusil nastartovat a konečně uspěl. Motor s rachocením naskočil, auto sebou

trhlo, několika skoky se ocitlo na vozovce a se škubáním jelo dál.

„Hned to bude lepší,“ sliboval. „Té rachotině chvíli trvá, než se zahřeje. Jestli přežije další zimu, můžu

mluvit o štěstí.“

Motor začal bručet pravidelněji. Podařilo se, auto dojede do Staintondale a zpátky.

„Co byste dělala, kdybyste nechytla autobus a nepotkala mě?“ zeptal se. Ne snad, že by ho slečna

Beckettová nějak zvlášť zajímala, ale budou půlhodinu sedět vedle sebe a nechtěl, aby v autě vládlo

trapné mlčení.

„Zavolala bych otci,“ odpověděla Gwendolyn.

Vrhl po ní rychlý postranní pohled. Když se zmínila o otci, její hlas se změnil. Byl vřelejší, méně

rezervovaný.

„Žijete s otcem?“

„Ano.“

„A vaše matka…?“

„Zemřela, když jsem byla malá,“ vysvětlila způsobem, který prozrazoval, že o tom nechce dál mluvit.

Tatínkova holčička, pomyslel si, která od něho nechce odejít. Je jí přinejmenším pětatřicet a tatínek je proni stále jediným mužem na světě. Největším. Nejlepším. Žádný jiný mu nesahá ani po kotníky.

Soudil, že vědomě či podvědomě dělá všechno, aby byla tatínkovou dcerunkou. Dlouhým blonďatýmcopem a staromódními květovanými šaty ztělesňovala typ ženy z časů tatínkova mládí, což mohl býtpřelom padesátých a šedesátých let minulého století. Chtěla se mu líbit a jemu se pravděpodobněnezamlouvaly minisukně, nápadné líčení nebo krátké vlasy. Zároveň působila naprosto asexuálně.

Zřejmě bezpodmínečně netrvá na tom, aby tatíka měla i v posteli.

Měl citlivé senzory a dokázal uhodnout, že si láme hlavu, jak změnit téma. Vyšel jí vstříc.

„Mimochodem, já na škole učím,“ prozradil jí. „Ale ne děti. Večer, někdy i odpoledne, tam probíhá výukadospělých. Vedu kurzy francouzštiny a španělštiny, které mě taktak drží nad vodou.“

„Asi mluvíte oběma jazyky dobře, že?“

„Jako dítě jsem delší dobu žil jak ve Španělsku, tak ve Francii. Můj otec byl diplomat.“ Věděl, že jemu sehlas při zmínce o otci vřelostí nezachvěje. Spíš si musel dávat pozor, aby nedal najevo příliš mnohonenávisti. „Ale říkám vám, muset učit skupinu totálně nenadaných žen v domácnosti a tři nebo čtyřivečery v týdnu snášet, jak przní jazyky, jejichž melodičnost a bohatost milujete, není žádná slast.“Rozpačitě se zasmál, když ho napadlo, že se možná právě dopustil faux-pas. „Promiňte, jestli jsem se vásdotkl. Možná taky navštěvujete nějaký jazykový kurz. Kromě mě v nich učí ještě tři kolegyně.“

Zavrtěla hlavou. Přestože kvůli dešti nebylo v autě mnoho světla, rozpoznal, že se začervenala.

„Ne, neučím se žádný jazyk. Já…“

Nedívala se na něho, upřeně hleděla z okna. Mezitím dojeli na výpadovku. Kolem ubíhaly řady domů,supermarkety, autoservisy, smutně působící hospody, parkoviště karavanů.

„Četla jsem o tom v novinách,“ pokračovala tiše. „Že ve škole bude… Prostě nabízeli kurz, který máprobíhat ve středu odpoledne, potrvá tři měsíce a…“ Zmlkla.

Okamžitě pochopil, o čem mluví. Divil se, proč mu to nebylo jasné od samého začátku. Patřil přece doučitelského sboru. Novou nabídku znal. Ve středu. Od půl čtvrté do půl šesté. Dnes poprvé. GwendolynBeckettová byla přímo prototypem potencionální účastnice.

„Už vím.“ Snažil se o konverzační tón. Jako by bylo naprosto normální přihlásit se do kurzu pro… pro kohovlastně? Pro nuly? Zkrachovalé existence? „Není to něco jako trénink sebeprosazování?“

Teď jí do odvrácené tváře neviděl vůbec, ale předpokládal, že zrudla až po kořínky vlasů.

„Ano,“ souhlasila tiše. „To je cíl. Člověk se má naučit překonávat plachost. Neostýchat se před jinýmilidmi. Ovládnout svůj strach.“ Teď se k němu otočila. „Vám to určitě zní naprosto idiotsky.“

„Vůbec ne,“ ujišťoval ji. „Když se člověk domnívá, že má nějakou slabou stránku, měl by to řešit.Každopádně to má větší smysl než sedět nečinně doma a fňukat. Nedělejte si zbytečné starosti, prostě sesnažte z kurzu vytěžit co nejvíc.“

„Přesně to udělám,“ tvrdila, ale znělo to dost malomyslně. „Víte… Nedá se říct, že bych byla v životě příliššťastná.“

Znovu se obrátila k oknu a Dave se neodvažoval dál vyzvídat.

Mlčeli.

Déšť trochu zeslábl.

Když v Cloughtonu odbočili na Staintondale, obloha se téměř jedním rázem roztrhla a mezi mraky se

ukázalo večerní slunce.

Zničehonic se ho zmocnilo napětí. Vzrušení. Obezřetnost. Tušení, že se v jeho životě schyluje k něčemu

novému. Mohlo to souviset se ženou sedící vedle něho.

Ale mohlo to být taky úplně jinak.

Nabádal se ke klidu. K opatrnosti.

Moc dalších chyb si v životě už dovolit nemohl.

(2)

Amy Millsová potřebovala peníze, které dostávala za hlídání dětí, jinak by to nikdy nedělala. Studium simusela financovat sama a nemohla si dovolit být vybíravá. Trávit večer v cizím obýváku, číst si knihunebo se dívat na televizi a jenom držet hlídku u spícího dítěte, jehož rodiče si někam vyrazili, nebylonepříjemné, jenže se pak dostala pozdě do postele, a navíc jí vadilo, že se vracela domů za tmy. Alespoňna podzim a v zimě. V létě bylo dlouho světlo a na ulicích Scarborough vládl živý ruch, o nějž se postaralistudenti, kteří zaplavili městečko na východním pobřeží Yorkshiru.

Dnes večer tomu tak nebylo. Odpolední bouřka a prudký liják zahnaly všechny domů a ulice byly liduprázdné. Navíc se po horkém dni prudce ochladilo. Venku bylo nevlídno a větrno.

Nikde nebude ani živáčka, pomyslela si Amy stísněně.

Každou středu bývala u paní Gardnerové, přesněji řečeno u její čtyřleté dcerky Liliany. Paní Gardnerovábyla matka samoživitelka a na dcerku i na sebe vydělávala, jak se dalo. Ve středu učila na Friarage School

francouzštinu. Kurz končil v devět hodin, ale po něm si se svými žáky pravidelně zašla na skleničku vínanebo na pivo.

Jinak ve vůbec nikam nedostanu, postěžovala si Amy při prvním rozhovoru. Aspoň jednou za týden sechci trochu pobavit. Bude vám stačit, když se vrátím kolem desáté?

Problém spočíval v tom, že když přišla domů, nebylo nikdy deset. Půl jedenácté, pokud měla Amy štěstí,ale pravidlem byly tři čtvrtě na jedenáct. Paní Gardnerová ze sebe pokaždé sypala omluvy.

Nechápu, že už je tolik hodin. Ten čas tak letí. Teprve jsme si začali pořádně povídat…

Amy by u ní ráda skončila, ale byl to její jediný svým způsobem pravidelný příjem. Hlídala děti i v jinýchrodinách, ale jenom příležitostně. Se středečními penězi mohla napevno počítat a v její situaci měly cenuzlata. Jen kdyby se nemusela vracet domů tak pozdě…

Jsem prostě zbabělá, říkala si často, ale na jejím strachu se nic nezměnilo.

Paní Gardnerová neměla auto, aby ji mohla rychle zavézt domů, a kromě toho byla pokaždé lehcepodroušená. I tentokrát se zjevně podívala několikrát na dno skleničky a dorazila ještě později nežobyčejně. Dvacet minut po jedenácté!

„Dohodly jsme se na desáté,“ připomněla jí Amy vynervovaně, když si balila učebnice a skripta.

Když nic jiného, paní Gardnerová se aspoň tvářila zkroušeně. „Já vím. Je to se mnou opravdu strašné, alev kurzu máme novou studentku. Pozvala nás na lahvinku, vykládala spoustu zajímavých věcí, a než jsemse nadála, bylo jedenáct pryč.“

Podala Amy peníze a byla tak slušná, že jí zaplatila o pět liber víc. „Tady máte. Protože jste tady muselabýt přesčas… S Lilianou bylo všechno v pořádku?“

„Spí. Vůbec se neprobudila.“ Amy se s ovíněnou paní Gardnerovou rozloučila poněkud chladně a odešla.Na ulici zimomřivě schoulila ramena.

Skoro jako na podzim, pomyslela si. Přitom máme teprve polovinu července.

Ještěže před pár hodinami přestalo pršet. Její cesta domů vedla nejdřív kousek dolů po ulici St. NicholasCliff, kolem omšelého hotelu Grand na dlouhý železný most, který spojoval vnitřní město se čtvrtí SouthCliff a překonával křižovatku, kde celý den vládl hustý provoz. V pozdní večerní hodinu ji jasně osvětlovaly

pouliční lampy, ale jinak na ní bylo jako po vymření. Ticho spícího města vyvolávalo v Amy značněnepříjemný pocit, ale zatím se jí dařilo udržovat strach v přijatelných mezích. Horší bude úsek přes park.Nalevo pod ní moře a pláž, v dálce první domy v South Cliffu a uprostřed se do svahu šplhaly terasyEsplanade Gardens. Hustý porost stromů a keřů byl protkaný množstvím pěšinek. Nejkratší výstup vedl po

příkrých schodech přímo k třídě Esplanade, po západní straně lemované souvislou řadou hotelů. Amyobvykle volila právě tuto trasu. Nejhorší úsek představovaly tmavé schody, jakmile vyjde z parku naEsplanade, bude se cítit líp. Musí po ní ještě kousek nahoru a za hotelem Highlander zabočit do AlbionRoad, kde stál úzký domek patřící její tetě, která ji na dobu studia vzala k sobě. Byla stará, osamělá aměla radost, že jí neteř bude dělat společnost. Amyini rodiče byli chudí a uvítali, že ušetří za ubytování.Další výhodou bylo, že Amy mohla chodit do školy pěšky. Byla vděčná, že se v jejím životě leccos vyvíjelolíp, než čekala. V dělnické kolonii v Leedsu, odkud pocházela, by nikdo nevěřil, že se dostane nauniverzitu, ale Amy byla inteligentní, pilná a navzdory své plachosti a bázlivosti také cílevědomá. Zatímskládala všechny zkoušky s dobrými známkami.

Uprostřed mostu se zastavila a ohlédla se. Nic sice neslyšela, ale přibližně na tomto místě, než se ponořila

do nepříjemné opuštěnosti parku, měla pokaždé instinktivní nutkání se přesvědčit, že je všechno vpořádku – aniž jí bylo jasné, co oním v pořádku vlastně myslí.

Kus za ní šel po ulici muž. Vysoký, štíhlý. Oblečení nemohla rozeznat. Podle dlouhých, rychlých krokůspěchal. Ještě pár metrů, a bude na mostě, k němuž bezpochyby mířil.

Jinak široko daleko nikoho neviděla.

V jedné ruce sevřela tašku s učebnicemi, ve druhé klíč od domovních dveří, který si nachystala hned upaní Gardnerové. Přirozeně to opět souviselo s jejím strachem. Teta pokaždé zapomněla rozsvítit světlo

nad vchodem a Amy pak s divoce bušícím srdcem musela poslepu šátrat v tašce. Její úzkost zvyšovaly

třímetrové šeříkové keře, které se z obou stran tlačily na dlážděnou cestičku a které teta s typickystařeckou zarytostí odmítala nechat přistřihnout. Amy se chtěla co nejrychleji dostat do domu. Být conejdřív v bezpečí.

V bezpečí před čím?

Byla příliš bázlivá, to věděla. Nebylo normální vidět všude přízraky, za každým rohem tušit lupiče, vraha,sexuálního maniaka. Domnívala se, že za to může způsob, jakým ji rodiče vychovávali. Byla jediné,drahocenné, úzkostlivě hlídané a chráněné dítě. Nedělej to, nedělej ono, mohlo by se stát to nebo ono…Takové věty slýchala neustále. Většiny akcí, které podnikali její spolužáci, se nesměla zúčastnit, protožemaminka měla vždycky strach, že by pro ni mohly špatně dopadnout. Amy se zákazům nezpěčovala, brzyzačala matčiny obavy sdílet a byla vlastně ráda, že má vysvětlení: Já s vámi nesmím…

V konečném důsledku to ovšem vedlo k tomu, že neměla skoro žádné kamarády.

Znovu se otočila. Muž už byl u mostu. Vykročila, o něco rychleji než předtím. Nepoháněl ji jenom strach z

neznámého chodce, ale i strach z vlastních myšlenek.

Osamělost.

Ostatní studenti scarboroughské pobočky univerzity v Hullu bydleli první rok na koleji, později utvořiliskupinky a společně se nastěhovali do bytů patřících univerzitě, kde platili nízké nájemné. Amypřesvědčovala sama sebe, že bydlet u tety je přirozené a výhodné, protože lepší žádné nájemné nežnízké, a že by byla hloupá, kdyby se rozhodla opačně. Pravda však byla jiná a hořká: Amy nezapadla dožádné party. Nikdo jí nikdy nenabídl, jestli by nechtěla bydlet společně s tou či onou skupinkou. Bez starétety a volného pokoje v jejím domku by otázka ubytování představovala pro Amy pořádný problém.Možná i finanční. Ale o tom raději vůbec nepřemýšlela.

Od konce mostu bylo do parku jen pár kroků. Amy obvykle zabočila doprava ke schodům. V ohybu stálnový dům, na němž tento týden probíhaly poslední stavební práce. Jestli v něm někdy najdou domov lidénebo bude sloužit k jinému účelu, se zatím nedalo poznat.

Amy spěšnými kroky přešla kolem a zarazila se. Dvě z velkých drátěných zábran, které obklopovaly dům,nyní blokovaly schody i klikatou cestu, která začínala o kousek dál a nabízela alternativní trasu. Obvyklýprůchod byl přehrazený. Bylo možné se protáhnout mezerou mezi zábranami, ale Amy váhala. Odpoledne,

když se v úmorném vedru vypravila na pěší zónu, kde si před hlídáním dcery paní Gardnerové chtělaněco vyřídit, byla cesta ještě volná. Bouře a průtrž mračen, které se mezitím přehnaly nad městem,možná poškodily schody i cestičku. Vyvrátily a polámaly některé stupně. Podemlely půdu. Vyrvalyobrubně. Vyplavily štěrk. Jít tudy mohlo být nebezpečné.

Kromě toho byl průchod zjevně zakázaný.

Amy nebyla z těch, kteří by zákaz jednoduše ignorovali. Doma ji učili podřizovat se nadřízeným a úřadům,

ať už příkazům rozuměla nebo ne. Nějaké důvody určitě existovaly, a to stačilo. V dané situaci si jedokonce uměla představit.

Parkem připomínajícím labyrint vedly další cesty, ale po žádné z nich se nemohla dostat přímo na ulici, do

blízkosti lidských obydlí. Nejspodnější cesta vybíhala přesně opačným směrem, totiž dolů k pláži alázeňskému komplexu. Ve shluku malebných viktoriánských budov se konaly různé kulturní akce, ale vnoci byly hermeticky uzavřené. Dokonce tam nebyl ani hlídač. U lázní byla dolní stanice lanovkypřekonávající příkrý svah a dopravující nahoru především starší osoby, které se nechtěly plahočit přesterasovitý park. Zhruba půl hodiny před půlnocí však kabiny stály a pokladny byly zavřené. Přirozeně bylo možné jít od moře i pěšky, ale výstup byl dlouhý a namáhavý. Výhodou bylo, že cesta byla osvětlená.Velké prohnuté lampy, rovněž ve stylu viktoriánské epochy, vydávaly teplé oranžové světlo.

Střední ce

sta byla ze všech nejužší. Chvíli protínala park téměř po vrstevnici, pak začala mírně, skoro nenápadněstoupat a vinula se nahoru tak pozvolna, že byla vhodná i pro málo zdatné chodce. Amy věděla, že ústípřímo před hotelem Crown Spa na Esplanade. K cíli nahoru by se dostala rychleji než přes pláž, aleprostřední cesta měla jednu nevýhodu: Nebyla na ní jediná lampa. Ztrácela se v černočerné tmě mezistromy a keři.

Amy o pár kroků couvla a ohlédla se k mostu. Muž byl skoro na konci. Namlouvala si to, nebo skutečněkráčel pomaleji než dřív? Váhavěji? Co vlastně hledá v tuhle dobu na tomto místě?

Klid, Millsová, ty jsi taky v tuhle dobu na tomto místě, napomínala se, ale její srdce ani trochu nezmírnilosvé zběsilé tempo.

Může se vracet domů stejně jako ty!

Ale kdo by se teprve teď vracel domů? Za dvacet minut bude půlnoc. To není čas, kdy lidé chodí z práce,pokud si ovšem nevydělávají hlídáním dítěte bezohledné matky, která ze zásady nedodržuje domluvenou

hodinu.

S Gardnerovou končím. I kdyby mi nabízela sebevíc, umiňovala si teď Amy.

Zvažovala, jaké má možnosti. Žádná se jí příliš nezamlouvala. Mohla přeběhnout zpátky přes most na St.Nicholas Cliff a projít centrem města. Jenže to by trvalo celou věčnost. Přirozeně jezdily v noci autobusy,ale neměla sebemenší tušení, jestli i její linka. Navíc se pro autobus kvůli špatnému počasí rozhodla předpár týdny a na zastávce ji obtěžovali opilí výrostci s vyholenými hlavami a piersingem na nejnemožnějších

místech. Prožívala smrtelnou úzkost a zapřísáhla se, že v budoucnosti raději promokne na kůži a bude

riskovat nachlazení, než by se do takové situace dostala znovu. Strach. Už zase. Strach jít tmavým

parkem. Strach čekat na zastávce. Strach, strach, strach.

Strach určoval její život. Tak to dál nejde. Nemůže stále klopýtat od jedné krize ke druhé. Snaží sevyhnout nějaké hrůze a neodvratně na sebe přivolává druhou. A nakonec stojí uprostřed chladné deštivéčervencové noci ochromená strachy na křižovatce, poslouchá vlastní přerývaný dech, cítí, že jí srdce tlučejako rychlý buchar, a přemýšlí, která z hrozeb je menší a která větší. V konečné fázi se to změní vpověstné váhání mezi morem a cholerou.

Muž mezitím došel až k ní. Zastavil se a podíval se na ni.

Zdálo se, že na něco čeká, možná na to, co udělá nebo řekne ona, a protože Amy doma učili vyhovětočekávání druhých, otevřela ústa.

„Cesta je… zahrazená,“ vysvětlila. Hlas měla trochu zastřený. Odkašlala si. „Jsou na ní dva zátarasy.“

Krátce přikývl, otočil se a vykročil směrem k pláži. Po osvětlené cestě.

Amy se zhluboka nadechla. Žádné nebezpečí od něho nehrozí. Měl namířeno domů, normálně by asi šelpo schodech. Teď to pravděpodobně vezme kolem lázní a nahoru do svahu. Bude přitom klít, protože muto potrvá déle, než počítal. Doma na něho čeká manželka. Bude se zlobit. Zdržel se s kamarády vhospodě a teď si ještě kus cesty zajde. Prostě má špatný den. Někdy se vrší jedna nepříjemnost na

druhou.

Zahihňala se, ale sama si všimla, jak nervózně to zní. Měla sklony vymýšlet si životní situace neznámýchlidí. Možná to bylo tím, že byla příliš sama. Kdo málo komunikuje s lidmi z masa a kostí, ten se musípohybovat ve světě vlastních fantazií.

Ještě jeden pohled na most. Nikdo.

Muž zmizel na cestě k pláži. Schody byly zatarasené. Amy dál neváhala. Pustila se po prostřední, neosvětlené cestě. Dlouhý závoj mraků propouštěl právě tolik mdlého měsíčního světla, aby vytušila terén

pod nohama. Dostane se na Esplanade, aniž si zlomí nohu. Po několika vteřinách ji pohltily hustě olistěné mokré křoviny. Amy Millsová zmizela v temnotě.

0

ŘÍJEN 2008

0

ČTVRTEK 9. ŘÍJNA

(1)

Když v obývacím pokoji Fiony Barnesové zazvonil telefon, stará paní se polekala. Odtrhla se od okna, z

něhož hleděla na scarboroughskou zátoku, a zamířila ke stolku, kde byl přístroj, ale stále se nemohlarozhodnout, zda má zvednout sluchátko. Ráno měla anonymní telefonát, včera v poledne také jeden aminulý týden došlo k zneklidňující příhodě dvakrát. Vlastně nevěděla, jestli vůbec může mluvit oanonymních telefonátech, protože na druhé straně nikdy nikdo nic neřekl. Ale slyšela, jak někdo dýchá.Pokud jako včera hned vynervovaně nepráskla sluchátkem, volající pokaždé asi po minutě mlčení zavěsil

sám.

Fionu nebylo snadné vylekat, byla známá svými pevnými nervy a chladnou hlavou, tato záležitost ji však

rozrušovala a znepokojovala. Nejraději by anonyma nechala vydusit a k telefonu nechodila, jenže bymohla zmeškat hovory, které byly důležité nebo na kterých jí záleželo. Například by jí mohla z Londýnavolat vnučka Leslie Cramerová, která momentálně procházela traumatem rozvodu. Jiné příbuzné kroměbabičky neměla a Fiona jí právě nyní chtěla kdykoliv poskytnout útěchu a podporu.

Po pátém zazvonění se tedy ohlásila.

„Fiona Barnesová.“ Měla drsný chraptivý hlas, následek celoživotního silného kouření.

Na druhém konci vládlo opět mlčení.

Fiona si povzdechla. Měla by si pořídit nový aparát. S displejem, který zobrazuje číslo volajícího. Alespoň

by pokaždé poznala, že jí volá Leslie, a ostatní telefonáty by mohla ignorovat. „Kdo volá?“ zeptala se.

Mlčení. Oddechování.

„Začínáte mi jít na nervy,“ prohlásila. „Zřejmě se mnou máte nějaký problém. Možná bychom si o němměli promluvit. Obávám se, že nás vaše podivná taktika nikam nepřivede.“

Dýchání se zintenzivnilo. Být mladší, mohla by se Fiona domnívat, že se do ní někdo zamiloval a že se přizvuku jejího hlasu ukájí. Ale protože jí v červenci bylo sedmdesát devět roků, považovala to za krajněnepravděpodobné. Kromě toho se ze sluchátka neozývalo dýchání typické pro sexuální motiv. Volající bylvzrušený, ale jiným způsobem. Jakoby vystresovaný. Agresivní. Krajně napjatý.

O sex nešlo. Ale o co tedy?

„Zavěsím,“ oznámila Fiona, ale než mohla výhrůžku splnit, volající ji předešel. Ze sluchátka vycházelo

pravidelné pípání.

„Měla bych jít na policii,“ ulevila si, vztekle praštila sluchátkem a okamžitě si zapálila cigaretu. Jenže sebála, že by ji policisté odbyli. Nikdo jí nevyhrožoval, nenadával, neobtěžoval ji obscénnostmi. Každý bypřirozeně uznal, že i opakované mlčení v telefonu je možno považovat za vyhrožování, ale neposkytovaložádné záchytné body, z nichž by se dalo vyvodit, co volající sleduje. Policie by v tak nejasném případunemohla nainstalovat odposlech a neznámá osoba byla nejspíš natolik opatrná, že volala výhradně zveřejných budek a pravidelně je střídala. Televize vychovává z lidí zkušené kriminálníky. Vědí, jak

postupovat a jakých chyb se vyvarovat.

Kromě toho…

Znovu přistoupila k oknu. Venku byl nádherný slunečný říjnový den, větrný a jasný. Scarboroughskouzátoku zalévalo zlaté světlo, tmavě modré moře bylo rozbouřené, vlny zdobily zářivé korunky z bílé pěny.Úchvatný pohled by musel okouzlit každého, kdo si ho mohl nerušeně vychutnat. Fionu v tuto chvíli ne.Nevnímala nic z toho, co se dělo za oknem.

Věděla, proč nejde na policii. Věděla, proč zatím nikomu, dokonce ani Leslie, o podivných telefonátech nicneřekla. Proč si navzdory znepokojení nechává záležitost pro sebe.

Od každého, komu by se svěřila, by okamžitě uslyšela zcela logickou otázku: Napadá vás někdo, kdo byproti vám mohl něco mít? Někdo, kdo by mohl za telefonáty být?

Kdyby byla upřímná, musela by dát kladnou odpověď, která by ovšem nutně vedla k dalším otázkám.Musela by vysvětlovat. Všechno by se znovu rozvířilo. Celá příšerná historie. Všechno, na co chtělazapomenout. O čem se především Leslie nesměla nic dozvědět.

Kdyby však předstírala, že nemá ani tušení, kdo volá, tvrdila, že neví o nikom, kdo by proti ní mohl něcomít, kdo by ji chtěl trápit, pak by nemělo smysl se o telefonátech vůbec zmiňovat.

Zhluboka potáhla z cigarety. Jediný člověk, kterému se mohla svěřit, byl Chad. Protože o tom tak jako tak

věděl. Možná by si s ním měla promluvit. Taky by mohlo být rozumné, kdyby smazal její maily.Především přílohy. Bylo od ní lehkomyslné posílat něco takového po internetu. Věřila, že to může risknout,

protože nešťastná záležitost už dávno zarostla trávou. Protože všechno je dávno za ní. Za nimi oběma.

Je možné, že se mýlila.

Asi by měla obsáhlý materiál zničit i ve svém počítači. Bude to pro ni těžké, ale pravděpodobně to takbude lepší. Vylíčit minulost byl beztak ztřeštěný nápad. Co si od toho slibovala? Že se jí uleví? Že si takvyčistí svědomí? Měla spíš dojem, že si chtěla něco ujasnit. Sobě i Chadovi. Možná doufala, že lépeporozumí sama sobě. Ale nikam to nevedlo. Nerozuměla si ani o trochu líp než předtím. Nic se nezměnilo.

Člověk nemůže zpětně změnit svůj život tím, že ho podrobí analýze, že se pokusí dát mu tvar, kterýzrelativizuje minulé události. Chyby zůstanou chybami, hříchy zůstanou hříchy. Člověk s nimi musel žít abude s nimi muset i zemřít.

Zamáčkla cigaretu v květináči, přešla do pracovny a zapnula počítač.

(2)

Poslední zájemce byl ze všech nejhorší. Ani na chvilku nepřestal skuhrat. Parkety jsou prošlapané, klikyvypadají lacině, okna očividně nejsou dobře izolovaná, místnosti mají nevhodné rozměry a nepraktickéuspořádání, kuchyně je nemoderní, pohled do parčíku za domem nevábný.

„Škoda času,“ zavrčel naštvaně, když odcházel, a Leslie se musela držet, aby za ním hlasitě nepráskladveřmi. Ulevilo by se jí, jenže zámek opravdu nebyl docela v pořádku – podobně jako mnohé další věci vbytě – a nešetrné zacházení by ho mohlo dorazit.

„Blbec,“ zanadávala si od srdce, šla do kuchyně, zapálila si cigaretu a zapnula kávovar. Espresso by jímohlo udělat dobře. Vyhlédla oknem do deště. Pochopitelně že v šedivém dni nevypadal park příliš vábně,

ale právě plácek s několika stromy byl důvod, proč se před deseti lety se Stephanem do bytu zamilovali.Jistě, kuchyně byla předpotopní, parkety vrzaly, mnohé bylo opotřebené a nepraktické, ale byt měl svůjpůvab a duši. Leslie se divila, jak je možné, že to někdo nepozná. Loftový typ. Ale reptali všichni. Ještěnejmíň stará paní, která se dostavila jako druhá. Možná v ní přece jen našla novou nájemnici… Čas jitlačil. Koncem října se měla stěhovat, jestli se do té doby neobjeví nikdo, kdo naváže na její smlouvu,bude muset platit za dva byty, a to si příliš dlouho nemůže dovolit.

Hlavně neztratit nervy, napomínala se.

Když zazvonil telefon, byla chvilku v pokušení ho ignorovat, ale pak ji napadlo, že může volat dalšízájemce o byt. Šla do předsíně a zvedla sluchátko.

„Cramerová,“ ohlásila se. Stephenovo příjmení jí šlo přes rty stále hůř. Měla bych se vrátit k dívčímu,

uvažovala.

Plachý, tichý hlas: „Leslie? Tady Gwen. Gwen ze Staintondale.“

„Gwen!“ zvolala Leslie překvapeně. S kamarádkou z dětských a dívčích let naprosto nepočítala, ale mělaradost. Neslyšela o ní celou věčnost. Naposled ji viděla před rokem, o Vánocích spolu mluvily po telefonu,ale v podstatě si jenom vzájemně popřály.

„Jak se máš?“ zeptala se Gwen. „Všechno v pořádku? Volala jsem ti napřed do nemocnice, ale řekli mi, že

sis vzala dovolenou.“

„Na tři týdny. Musím sehnat nájemníka pro starý byt a připravit se na stěhování… A taky jsem serozvedla. Od pondělí jsem zase k mání!“ Zaposlouchala se do svého hlasu. Bezstarostnost, s níž novinuoznamovala, nepociťovala. Překvapivě to bolelo. Ještě pořád.

„Božíčku,“ vyhrkla Gwen zaraženě. „To je… Všichni jsme viděli, že se k tomu schyluje, ale člověk pokaždé

doufá, že… Jak ti je?“

„Jak? Dva roky spolu nežijeme, v tom směru se nic nezměnilo, ale protože rozvod přece jen představuježivotní zlom, našla jsem si nový byt. Tenhle je pro mě příliš velký a kromě toho… příliš spojený se

Stephenem.“

„Chápu,“ přisvědčila Gwen a pokračovala trochu stísněně: „Teď si připadám hrozně netaktní, ale…opravdu jsem nevěděla, že ses právě rozvedla, jinak… asi bych…“

„Mám se dobře. Vážně. Tak přestaň koktat. Proč voláš?“

„Protože… doufám, že mi to nebudeš mít za zlé, ale… měla bys to slyšet jako první: Budu se vdávat!“

Leslie na chvíli ztratila řeč.

„Vdávat?“ opáčila. Uvědomila si, že Gwen se muselo ohromení v jejím hlase dotknout, ale nedokázalapřekvapení skrýt. Gwen, prototyp staré panny, staromódní dívka z odlehlého venkova… Gwen, pro nižjako by se čas zastavil v některém z minulých staletí, kdy mladé ženy čekaly doma, až přijede princ na

bílém koni, aby požádal o jejich ruku… Vdává se? Jen tak?

„Promiň,“ omlouvala se spěšně, „já jenom… vždycky jsem si myslela, že o manželství nestojíš.“

Byla to lež. Gwen se oddávala představám, že by se v jejím vlastním životě mohly skutečně odehrátpříběhy ze zamilovaných románů, které hltala. A Leslie to moc dobře věděla.

„Já jsem tak šťastná,“ přiznala Gwen. „Tak neuvěřitelně šťastná… Víš, vlastně jsem už přestala doufat, že

bych někoho našla, a teď se budu vdávat. Ještě letos. Uvažovali jsme o konci prosince. Ach Leslie,všechno je najednou úplně jiné!“

Leslie se konečně vzpamatovala.

„Gwen, já mám takovou radost!“ ujišťovala kamarádku upřímně. „Ani netušíš, jak ti to přeju. Kdo je ten šťastný? Jak ses s ním seznámila?“

„Jmenuje se Dave Tanner. Je mu dvaačtyřicet a… miluje mě.“

„To je báječné,“ prohlásila Leslie, ale znovu se neubránila překvapení. V první chvíli předpokládala, žeGwenin nastávající bude podstatně starší, možná vdovec kolem šedesátky, který tak trochu hledá někoho,

kdo se o něho bude starat. Styděla se za své úvahy, ale skutečně ji nenapadal jiný důvod, pro nějž by sinějaký muž chtěl Gwen vzít. Byla milá, upřímná a laskavá, ale neměla v sobě nic, čím by u mužůvyvolávala touhu… Jedině že by pro některého byly důležité pouze vnitřní kvality ženy, ale podleLesliiných zkušeností bylo takových mužů málo.

Možná se ve svém hodnocení naprosto mýlím, říkala si.

„Všechno ti podrobně vylíčím,“ pokračovala Gwen a hlas se jí chvěl radostí a vzrušením, „ale napřed těchci pozvat k nám. V sobotu slavíme něco jako… zasnoubení, a kdybys mohla přijet, byl by to pro mě tennejkrásnější dárek.“

Leslie rychle přemýšlela. Pro víkend je cesta na sever příliš dlouhá a náročná, ale prakticky vzato mádovolenou. Mohla by vyrazit v pátek ráno a zdržet se o dva tři dny déle. Yorkshire byl její domov, veScarborough vyrůstala a už hodně dlouho tam nebyla. Bydlet by mohla u babičky Fiony, stará paní byměla určitě velkou radost. Samozřejmě že vlastně nemá čas, tlačí ji záležitost s novým nájemníkem, alebylo by hezké navštívit zase jednou minulost. A byla-li zcela upřímná, umírala zvědavostí, jaký je muž,

který si chce vzít Gwen – její kamarádku Gwen!

„Víš co, Gwen, mám dojem, že by to mohlo vyjít,“ oznámila. „Takový rozvod je koneckonců… Zkrátka bymě výlet přivedl na jiné myšlenky, což by rozhodně nebylo na škodu. Mohla bych přijet už zítra.

Vyhovovalo by ti to?“

„Leslie, neumíš si představit, jakou jsi mi udělala radost!“ zajásala Gwen. Mluvila jinak než dřív. Veseleji aoptimističtěji. „Mimochodem, máme krásné počasí. Všechno vychází přímo ideálně.“

„Tady prší,“ postěžovala si Leslie. „Další pádný důvod, abych z Londýna vypadla. Už se na tebe těším,

Gwen. I na Yorkshire.“

Jakmile se kamarádky rozloučily, telefon zazvonil znovu. Tentokrát volal Stephen.

Jako vždy, když hovořil s Leslie, zněl jeho hlas smutně. Rozchod a rozvod si nepřál.

„Ahoj, Leslie. Chtěl jsem se jenom zeptat… Dnes jsi zase nepřišla do práce. Je všechno v pořádku?“

„Vzala jsem si tři týdny dovolenou. Stěhuju se a zběsile hledám nového nájemníka pro náš byt. Jen taknáhodou, ty o něj nestojíš?“

„Ty chceš pryč z našeho bytu?“ zděsil se Stephen.

„Pro mě samotnou je příliš velký. Kromě toho… potřebuju nový začátek. Nový byt, nový život.“

„Většinou to tak nefunguje.“

„Stephene…“

Musel postřehnout netrpělivost v jejím hlase a okamžitě se omluvil. „Promiň. Nic mi do toho přirozeně

není.“

„Správně. Měli bychom se snažit stáhnout se jeden druhému ze života. Úplně stačí, že na sebe častonarazíme v práci. K dalším kontaktům by docházet nemělo.“

Oba pracovali jako lékaři ve stejné nemocnici. Leslie dlouho zvažovala, zda by si neměla najít nové místo,ale nikde jí nenabídli tak ideální podmínky, jaké měla v Royal Marsden v Chelsea. A nakonec se v níprobudil vzdor: Měla by muži, který jí byl nevěrný, obětovat ještě kariéru?

„Promiň, Stephene, spěchám,“ pokračovala chladně. „Mám spoustu vyřizování a zítra jedu na pár dní do

Yorkshiru. Gwen se bude vdávat a na sobotu plánuje zásnuby.“

„Gwen? Tvoje kamarádka Gwen se vdává?“ Stephena novina ohromila stejně jako předtím Leslie. Napadlo

ji, jak Gwen musí deptat, když každý, komu novinu oznámí, zalapá po dechu a nedokáže skrýt

překvapení. Kéž by jí unikal plný rozsah urážky, která se za reakcí ukrývá.

„Ano. Je štěstím bez sebe. A nic si nepřeje víc, než abych na zásnubách byla i já. Kromě toho bych

pochopitelně ráda poznala jejího nastávajícího.“

„Kolik jí vlastně je? Minimálně pětatřicet, že? Opravdu nejvyšší čas, aby se odtrhla od tatínka a začala žít

svůj vlastní život.“

„Prostě na něm příliš lpí. V podstatě měla vždycky jenom jeho a v takovém případě je těsné pouto zcela

normální.“

„Ale ne právě zdravé,“ namítl Stephen. „Leslie, nic proti starému Chadu Beckettovi, ale bylo by lepší,kdyby dceru v nějakém příhodném okamžiku už mnohem dřív rázně popostrčil do života, místo aby jinechal pomalu vadnout na jejich odlehlé farmě. Je pěkné, že vztah těch dvou je harmonický, ale v životěmladé ženy by mělo být ještě něco víc. Ale jak se zdá, věci se daly do pohybu. Doufejme, že s chlapíkem,kterého ulovila, je všechno v pořádku. Je beznadějně nezkušená.“

„Nejpozději v sobotu večer budu vědět víc,“ podotkla Leslie a rychle změnila téma. Se Stephenem si užnebyli natolik blízcí, aby s ním chtěla hovořit o kamarádce a jejích případných psychických nedostatcích.„Mimochodem, můj nový byt je podstatně menší než tento a všechen nábytek se mi tam nevejde. Kdybysis chtěl něco vybrat, můžeš to mít.“

Když se od ní stěhoval, neodvezl si vůbec nic. Nic nechtěl.

„Jsem kompletně zařízený. Co bych si měl ještě brát?“

„Například kuchyňský stůl,“ nadhodila Leslie kousavě. „Jinak skončí v kontejneru.“

Krásný, trochu rozviklaný starý dřevěný stůl… Jejich první společná koupě, ještě ze studentských časů.Milovala ho, ale právě u tohoto stolu, se jí Stephen přiznal k nevěře, k hloupému úletu s náhodnou

známostí z hospody.

Potom už nic nebylo jako dřív. Leslie se na stůl nemohla podívat, aby se jí nestáhlo hrdlo a nepřipomnělojí začátek konce. Hořící svíčku. Láhev červeného vína. Tmu za okny. A Stephena, který bezpodmínečněpotřeboval ulehčit svému svědomí.

V uplynulých dvou letech ji občas napadlo, že by všechno bylo lepší, kdyby jako první zmizel právě stůl. A

přesto se nepřiměla vykázat ho z bytu.

„Ne,“ odpověděl Stephen po chvíli mlčení. „Já stůl taky nechci.“

„Tím je to vyřízené.“

„Moc ode mě Gwen pozdravuj,“ požádal a bez rozloučení zavěsil.

Leslie se prohlížela v kulatém zrcadle, které viselo proti ní. Vypadala pohuble a dost vyčerpaně.

Doktorka Leslie Cramerová, třicet devět let, radioložka. Rozvedená.

První společenskou událostí, které se po rozvodu zúčastní, budou zásnuby.

Třeba to není nejhorší znamení, pomyslela si.

Přitom na dobrá a zlá znamení nevěřila. Pošetilý nápad.

Zapálila si další cigaretu.

(3)

Když vyšla z domu a dopadlo na ni světlo lampy nad vchodem, pomyslel si: Pro smilování boží!Pravděpodobně celé hodiny strávila přemýšlením, jak se udělat co nejhezčí, ale jako obvykle byl výsledekjedním slovem hrozný. Bavlněnou květovanou sukni zdědila po mamince, jak se aspoň domníval, látka istřih každopádně pocházely z dávno minulých časů. Na nohou měla neforemné hnědé kozačky. Zpodšedého pláště s neslušivým střihem, který ji dělal tlustou, přestože byla ve skutečnosti štíhlá, vykukovala

žlutá halenka. A žlutou trefila jedinou barvu, která na pestré sukni nebyla. Až v restauraci kabát odloží,

bude vypadat jako velikonoční vajíčko.

Okamžitě zavrhl plán jet s ní do Scarborough. Kdyby potkali někoho, kdo ho zná, byl by to příliš velkýtrapas. Venkovská hospoda bude vhodnější. Lámal si hlavu. Snad ho nějaká napadne… a nesmí býtdrahá. Jako vždycky byl prakticky bez peněz.

Usmála se. „Dave!“

Přistoupil k ní, s jistým přemáháním ji vzal do náruče a vtiskl jí cudný polibek na tvář. Naštěstí byla taknezkušená, že jí vášnivé muchlování nebo dokonce sex zřejmě nescházely. Rozhodně je po němnevyžadovala. Věděl, že její oblíbenou četbou jsou sešitkové zamilované románky, a domníval se, že svou

zdrženlivostí poměrně přesně odpovídá romantickému obrazu, jaký si o svém nastávajícím vytvořila.Občas ho téměř dojímala. Jindy zase přemýšlel, zda mu to za to vůbec stojí.

„Nechceš pozdravit tatínka?“ zeptala se.

Protáhl obličej. „Raději ne. Pokaždé mi dává zřetelně najevo, že mě nemá právě v lásce.

Gwen se ani nepokusila mu to vyvracet. „Musíš ho chápat, Dave. Je starý a všechno je na něho mocrychlé. Kdykoliv ho něco zaskočí, uzavře se do sebe ještě víc než normálně. Bylo to tak vždycky.“

Nasedli do Davovy rachotiny. Jako obvykle chvíli stávkovala, než naskočila, a jako obvykle přemýšlel, zajak dlouho mu hromádka šrotu na čtyřech kolech vypoví službu definitivně.

„Kam pojedeme?“ zeptala se Gwen, když projížděli vraty z masivního dřeva. Visela ve veřejích nakřivo auž několik let se nedala zavřít, ale nikdo se o to nestaral. Tak jako se na rodinné farmě Beckettových,děděné z generace na generaci, nestaral nikdo o nic – ať už z neschopnosti nebo nedostatku peněz.

„Nech se překvapit,“ odpověděl Dave tajuplně, přestože stále neměl nejmenší tušení a doufal v náhlou

inspiraci.

Gwen se opřela, ale hned se zase napřímila. „Dnes byla v televizi policejní inspektorka, jméno jsemzapomněla, která vyšetřuje případ Amy Millsové. Však víš, té dívky…“

K hrůznému nálezu mrtvého těla jednadvacetileté studentky došlo před třemi měsíci, ale lidé zeScarborough a okolí o něm stále mluvili skoro každý den. Něco takového se nestalo už dávno. Pachateluchopil oběť za ramena a několikrát udeřil její hlavou o kamennou zeď v parku. Podrobnosti z pitevnízprávy unikly za nevyjasněných okolností do médií a šokovaná veřejnost se dozvěděla, že vrah svépočínání opakovaně přerušil, počkal, až se dívka probrala, a pokračoval se vzrůstající zběsilostí. Amytrpěla dvacet minut, než konečně zemřela.

„Samozřejmě vím, kdo je Amy Millsová,“ potvrdil Dave, „ale dnes jsem se na televizi nedíval. Je něco

nového?“

„Policie uspořádala tiskovou konferenci. Tlak na vyšetřovatele a další orgány je zřejmě silný, takže muselipřijít s nějakým prohlášením, ale ukázalo se, že nemají vůbec nic. Žádnou stopu, žádný záchytný bod.

Nic.“

„Pachatel musel být šílenec,“ nadhodil Dave.

Gwen se zachvěla a schoulila se. „Když nic jiného, neznásilnil ji. Aspoň toho byla ušetřená. Jenže o to víctápe policie při hledání motivu ve tmě.“

„Každopádně od ní nebylo rozumné jít parkem tak pozdě sama,“ poznamenal Dave. „V noci je tam jakopo vymření.“

„O peníze mu taky nešlo,“ pokračovala Gwen. „Nebo o šperky. Její peněženka zůstala v kabelce a narukou měla hodinky a dva prsteny. Působí to dojmem, že… zemřela kvůli ničemu!“

„Myslíš, že by to pro ni bylo jiné, kdyby jí roztřískal hlavu kvůli tisíci liber?“ zeptal se Dave trochu drsně, akdyž zachytil její zděšený pohled, dodal konejšivě: „Promiň. Nechtěl jsem tě rozrušit. Myšlenka, že poScarborough pobíhá šílenec, který bez jakéhokoliv důvodu vraždí ženy, není sama o sobě nic příjemného.Ale kdoví? Třeba to byla vražda ze žárlivosti nebo něco podobného. Bývalý přítel, který se nevyrovnal s

tím, že se s ním rozešla… Jsou lidé, které odmítnutí naprosto vykolejí.“

„Ale kdyby existoval bývalý přítel, kterého by bylo možné podezírat, policie by o něm dávno věděla,“

namítla Gwen.

Jeli temným říjnovým večerem. Za Scarborough se zvedala yorkshirská vřesoviště, krajina zalitá bílýmměsíčním světlem byla kopcovitá a drsná. Živé ploty kolem pastvin se střídaly s kamennými zídkami, tu atam se z noci vynořil obrys krávy nebo ovce. Na večeři bylo vlastně pozdě, ale Dave měl kurz španělštinya ze Scarborough se dostal teprve po osmé hodině.

Konečně dostal vnuknutí, kam by mohli zajet. Do poměrně prostého hostince u Whitby, ne právěromantického, zato laciného a zaručeně nevyhledávaného lidmi, na jejichž názoru mu záleželo. Přesvědčilse, že Gwen je nenáročná a nikdy si nestěžuje. Mohl by jí slíbit romantickou večeři při svíčkách, pak ji vzít

do Kentucky Fried Chicken a ani trochu by se nad tím nepozastavila. Jediným mužem v jejím životě bylzatím otec, a přestože na něm lpěla se směsicí lásky, oddanosti a starostlivosti, nedělala si, jak Davezjistil, iluze, že její jednotvárný život na odlehlé zpustlé farmě je zdravý, naplněný a perspektivní. Bylanevýslovně vděčná, že do šedi jejích dnů nečekaně vstoupil Dave, a zmírala obavami, že ho ztratí. Snažila

se, jak jen mohla, aby ho nerozzlobila reptáním, nároky nebo dokonce spory.

Jsem mizera, pomyslel si, odporný mizera, ale aspoň v tuhle chvíli je díky mně šťastná.

A neublíží jí. Dotáhne to do konce. Bylo to jeho pevné předsevzetí a jinou možnost ani neměl.

Gwen Beckettová byla jeho poslední šancí.

A já její, uvažoval, a s jistou námahou se mu podařilo potlačit paniku, která se ho zmocňovala. Zbytekživota stráví s touhle starou pannou. Může to být čtyřicet nebo i padesát let.

Často o ní přemýšlel. O mnohém ze svého života mu vyprávěla, mnohé si dal dohromady sám. Otec jízřejmě ve všem ustupoval. Vysvětlovala si jeho chování láskou, zatímco Dava nejednou napadlo, že může

být projevem lhostejnosti. V šestnácti přestala chodit do školy, protože „jí to tam už vůbec nebavilo“, jakse vyjádřila, a ani v této situaci tatíček nezasáhl. Nevyučila se žádnému řemeslu, své životní posláníspatřovala v tom, že povede otci domácnost a podle svých možností bude přispívat ke zlepšení rodinnékasy. Zařídila dva pokoje jako hostinské, aby mohla nabízet ubytování se snídaní. Skrovný podnikatelskýzáměr skončil v podstatě neúspěšně. Dava to nepřekvapovalo. Starý chátrající dům by potřeboval zásadnírekonstrukci, aby přilákal turisty, kteří chtěli strávit dovolenou na východním pobřeží severního Yorkshiru.Po několika slabých desetiletích se oblast opět stala vyhledávaným turistickým cílem, ale lidé vyžadovalislušnou koupelnu se sprchou, z níž nepřestane po několika málo minutách téct horká voda, protožezásoba v malém bojleru došla, snídani podávanou na hezkém čistém ná
dobí a příznivý první dojem připříjezdu na místo, které mělo být jejich příbytkem ve dnech představujících pro ně vrchol celého roku.Zablácený, plevelem zarostlý dvůr sotva vybízel k pobytu. Vypadalo to, že na farmě Beckettovýchpravidelně tráví dovolenou jediná dvojice a že hlavním důvodem jsou, jak vysvětlila Gwen, dvě obrovskédogy, které s sebou manželé vozí a s nimiž je nechtějí nikde jinde ubytovat.

Co je vlastně zač tahle Gwen Beckettová, přemítal Dave několikrát za den. Možná až příliš často.

Byla plachá, ale měl pocit, jako by plachost pramenila především ze skutečnosti, že vede osamělý život aodvykla si styku s jinými lidmi. O otci hovořila vřele a obdivně, někdy vyvolávala dojem, že nezná nickrásnějšího než nechat kolem sebe po jeho boku plynout v zapadlém Staintondale své nejlepší roky.Jenže pak se mu pokaždé vybavila její slova z červencového večera, kdy se seznámili: Víte… nedá se říct,že bych byla v životě příliš šťastná.

Na vlastní pěst si našla kurz, kde se lidé jako ona měli naučit sebedůvěře a otevřenému chování; přihlásila

se a tři měsíce jezdila týden co týden do Scarborough, aby nevynechala jedinou hodinu. Udělala, k čemuporadny ženských časopisů nabádaly čtenářky, které měly stejné problémy jako Gwen: Podnikněte něco!Vytáhněte paty z domu! Vyhledávejte společnost jiných lidí!

Gwen, jak aspoň Dave odhadoval, musela mít pocit, že se slíbený úspěch dostavil lusknutím prstů. Občasjako by tomu sama nemohla uvěřit. Sebrala veškerou svou odvahu, vypravila se do Friarage School ahned první den se seznámila s mužem, kterého si teď bude brát a s nímž stráví zbytek života.

Byla šťastná. A přesto vycítil její strach. Strach, že by se ještě mohlo něco stát, že by její sen mohlprasknout jako mýdlová bublina, že všechno vypadá až příliš krásně, aby to mohla být pravda…

A když na to myslel, cítil se mizerně. Protože věděl, že její strach je opodstatněný.

Jako by vytušila, že uvažuje o jejich vztahu a že jeho myšlenky nejsou právě šťastné, znenadání sezeptala: „Platí sobotní zásnuby?“ Znělo to stísněně.

Podařilo se mu nasadit uklidňující úsměv. „Samozřejmě. Proč by neměly? Jedině že by tvůj otec najednouvyhlásil bojkot a nepustil nás do domu. Ale v tom případě bychom se mohli uchýlit do nějaké restaurace.“

Jen to ne! Z Londýna přijede Gwenina kamarádka, pak jsou tady manželé, kteří právě tráví na farmědovolenou, a taky Fiona Barnesová, stará rodinná přítelkyně, jejíž roli v historii Beckettových stále dostdobře nechápal. Sedm osob! Byl prakticky bez peněz. Večeři v restauraci by neměl z čeho zaplatit. Kdybyse starý Beckett postavil na zadní, dostal by ho do pěkné šlamastyky.

Snažil se nedat na sobě starosti znát. „Zásnuby nám nemůže nic překazit,“ ujistil ji.

Vztáhla k němu ruku. Stiskl ji, byla jako kus ledu. Zvedl ji ke rtům, otočil a teple dýchal Gwen do dlaně.

„Důvěřuj mi,“ prosil. Věděl, že ta slova vždycky zaberou. Především na ženy jako Gwen – i když se nikdypředtím s takovým extrémem nesetkal. „Nezahrávám si s tebou.“

Ne, nebyla to hra. Opravdu ne.

Usmála se. „Já vím, Dave. Cítím to.“

Lžeš, pomyslel si. Máš strach, ale víš, že se mu nesmíš poddat. Musíme do toho jít oba. A oběma nám toprospěje. Každému jinak.

Mezitím se úplně setmělo. Jeli dál noční samotou a Davovi bylo, jako by se pohyboval v černém tunelu.Hrdlo se mu sevřelo. Po jedné whisky mu bude líp, jak věděl, po druhé ještě líp, a bylo mu lhostejné,jestli pak bude schopen řídit nebo ne.

Hlavně že se trochu zmírní palčivost myšlenek, které na něho dotírají. Hlavně že se mu budoucnost budejevit snesitelnější.

PÁTEK 10. ŘÍJNA

(1)

Jennifer Brankleyová se ve vzpomínkách vracela do školních dob. Ani ne tak do let, kdy byla malou

holčičkou v modré skládané sukni, s velkou hnědou aktovkou na zádech, jako spíš do těch pozdějších, kdy

sama učila, kdy plna očekávání a nadšení vcházela každé ráno do školní budovy a těšila se na den, kterýměla před sebou. Jako by to bylo hrozně dávno, před řadou století, někdy jí připadalo, že to jsouvzpomínky na jiný život. Přitom ji od doby, kterou pro sebe označovala jako „nejlepší doba mého života“,dělilo jen pár let. Pár let… a nic nebylo tak, jak bývalo.

Položila igelitky s nákupy – především s krmivem pro dogy Cala a Wotana – k velkému stromu u vysokého

černého kovového plotu, který obklopoval pozemek Friarage Community Primary School. Úctyhodněvelký komplex jedno-a dvou patrových budov z červených pálených cihel s modrými žaluziemi v oknech.Vlevo za školou se zvedal kopec s hradem. Kostel Panny Marie stojící o něco níž byl široko daleko známýpředevším tím, že na jeho hřbitově byla pohřbená spisovatelka Anne Bront¨eová. Hrad a kostel jako bystřežily město, školu i děti.

Hezké místo, napadlo Jennifer.

U Beckettových na farmě trávila s manželem Colinem už šestou nebo sedmou dovolenou. PředevšímJennifer si východní pobřeží Yorkshiru zamilovala. Větrem bičované náhorní planiny, které se střídaly seširokými údolími, nekonečné plochy pastvin ohrazených nízkými kamennými zídkami, rozeklaná skaliskasestupující do moře, malé písečné pláže přitulené k příkrým svahům. Milovala i město Scarborough sedvěma velkými polokruhovými zátokami oddělenými od sebe úzkým pásem pevniny, se starým přístavem,

s přepychovými domy nahoře v South Cliffu, s mnoha staromódními hotely, jejichž fasády vystavenévětru a slané vodě působily vždy poněkud oprýskaně. Colin občas bručel, že by mohlo být pěkné strávitjednou dovolenou někde jinde, jenže to by znamenalo dát Cala a Wotana do psího hotelu. Pro tak citlivázvířata něco zcela nemyslitelného. Naštěstí vzít si psy z útulku byl původně Colinův nápad. A vysloveněobrovské psy. Kdykoliv reptal, mohla se na to Jennifer odvolat. Především on mluvil o každodenní nutnosti

několikahodinových procházek. „Zázračný prostředek proti depresím,“ prohlásil. „Kromě toho je chůze vevšech ohledech zdravá. Časem se nedokážeš pohybu na čerstvém vzduchu vzdát.“

Měl pravdu. Psi a procházky změnili její život. Vytáhli ji z propasti nahoru. Možná z ní neudělali opravdušťastnou ženu, ale pomohli jí najít znovu smysl života.

Zvířata získala od spolku, který přes internet hledal nové pány pro opuštěné dogy. Cala našli jako ročníhouvázaného u silnice, Wotana přivedli majitelé do útulku, když s jistým zpožděním pochopili, že v osmémpatře výškové budovy bude život s velkým psem všechno jen ne jednoduchý.

Nejhorší ze všeho je lidská hloupost, uvažovala často Jennifer. Je skoro horší než záměrná krutost,protože je mnohem rozšířenější. Hloupost a nerozvážnost. Ty působí světu utrpení. A nejvíc zvířatům.

Dnes nechala psy Colinovi na farmě a zajela s Gwen do města. Gwen tři měsíce navštěvovala kurz, kde se

měla naučit překonávat svou plachost. Poslední hodina se konala minulou středu a dnes, v pátek,pořádala vedoucí kurzu malou rozlučkovou oslavu. Jennifer se měla na pozoru, aby kurz nějakkomentovala. Lidé, jejichž chování se formovalo několik desítek let, by se měli za tři měsíce přeškolit, odzákladu se změnit a vzít své životy nově a jinak do svých rukou? V takové báchorky nevěřila. Podle jejíhonázoru se při nabídkách tohoto druhu chladně kalkulovalo s vážnými problémy a tíživými situacemi častozoufalých lidí, kteří byli ochotni chytit se každého stébélka a zaplatit značnou sumu peněz. Gwen sepřiznala, že ji kurz stál veškeré úspory, ale Jennifer neměla dojem, že by si z něho něco odnesla.Přirozeně se změnila, ale to nijak nesouviselo s hokuspokusem, kterému se o středečních odpoledníchpodrobovala. Aspoň Jennifer o tom byla přesvědčená. Za Gweninou proměnou byl spíš naprostopřekvapivý zvrat, k ně muž došlo v jejím soukromém životě. Jistý muž. Muž, který se do ní zamiloval.

Zítra se mají konat zásnuby. Jennifer tomu nemohla uvěřit. A protože se snoubenci seznámili tady, natéto škole, nezbývalo než připustit, že kurz nebyl pro Gwen tak docela ztrátou času ani uspořených peněz.

Gwen se bude vdávat! Pro Jennifer, která sice byla jenom o deset let starší, ale přesto si stále připadalatak trochu jako její matka, to byla senzace, dar, zázračné řízení osudu. A zároveň ji to naplňovaloneklidem. Co to je za muže? Proč si vybral zrovna Gwen, která je sice laskavá a starostlivá, ale zatímnikdy o muže nezavadila? Je tak staromódní. Tak nezkušená. Tak málo zná svět. Dokáže mluvit jenom ootci. Tatínek sem, tatínek tam. Kterému chlapovi by to časem nezačalo jít na nervy?

Jennifer by se chtěla s přítelkyní z celého srdce radovat, ale nemohla. Předchozí den Dava Tannera letmozahlédla, když pro Gwen přijel na farmu, a její zneklidnění ještě vzrostlo. Soudě podle auta, v jakém jezdil, neměl peníze. A jak by také mohl mít, když se živil jenom hodinami francouzštiny a španělštiny abydlel v zařízeném podnájmu? To na maskovaného milionáře neukazovalo. Ovšem vypadal velmi dobře auměl se chovat a udělat dojem, jak postřehla i za krátkou chvíli, kdy ho pozorovala z okna. Bylo jíokamžitě jasné, že by zaručeně mohl mít jiné ženy než Gwen, hezčí a přitažlivější. Navzdory nedostatkupeněz.

Právě zjevně katastrofální finanční situace mohla být důvodem pro jeho románek s Gwen, usoudila

Jennifer a ta myšlenka jí nedala celou noc spát.

Nic však neřekla. Aspoň Gwen ne. S Colinem o svých obavách mluvila, ale důrazně ji nabádal, aby se dokamarádčiny záležitosti nepletla. Je dospělá! Je jí pětatřicet. Nejvyšší čas, aby začala o svém životěrozhodovat sama. Nemůžeš ji pořád chránit.

Ano, souhlasila Jennifer, když pozorovala školu stojící před ní ve vlídném slunci říjnového odpoledne. Mápravdu. Nesmím se pořád snažit uchránit Gwen Beckettovou před každým nebezpečím, které by jí mohlohrozit. Není to moje dcera. Dokonce ani nejsme příbuzné. A i kdyby ano – dosáhla věku, kdy se musísama svobodně rozhodnout, kam povede její další cesta.

Dveře hlavní budovy se otevřely. Osoby, které vyšly, musely patřit do kurzu, jejž navštěvovala Gwen.Jennifer se snažila zbavit nepřiměřené zvědavosti i předsudků, které by se v ní mohly zrodit. Jak vypadajílidé, kteří v podobných akcích spatřují poslední šanci jak změnit svůj život? Jsou všichni jako Gwen?Poněkud staromódní, zakřiknutí, se sklonem okamžitě zrudnout – a vlastně docela milí? Nebo spíšnepříjemně křečovití, frustrovaní, nedůtkliví? Agresivní? Oškliví, až to bere dech?

Vypadají celkem normálně, zjistila Jennifer. Je mezi nimi výrazně víc žen než mužů. Přesně vzato,všehovšudy jenom dva muži. Ženy na sobě měly džíny, svetry a saka, přestože nebylo chladno. Některébyly hezké, ale nebyla mezi nimi žádná, která by upoutala nápadnou krásou, byla křiklavě neboprovokativně oblečená a nalíčená. Vesměs nenápadní lidé, kteří se necpou do středu pozornosti. Kteříovšem ani trochu nepůsobí podivínsky nebo dokonce odpudivě.

Když Jennifer spatřila Gwen, musela se usmát. Květovaná sukně do půl lýtek. Jako obyčejně. Neforemnékozačky. A odkud má ten otřesný kabát? Snad jí snoubenec někdy rozmluví ho nosit.

Gwen byla ve společnosti další ženy a jednoho muže. Oběma bylo mezi třiceti a čtyřiceti, žena vypadalana první pohled nenápadně, ale bližší pohled prozradil, že je ve skutečnosti velmi přitažlivá. Když došli k

Jennifer, Gwen je seznámila. „Jennifer Brankleyová. A to je Ena Wittyová a Stan Gibson.“

Ena Wittyová se plaše usmála a zamumlala nějaký pozdrav. Měla velice tichý hlas. Stan Gibson se široceusmál. „Těší mě, Jennifer. Gwen nám o vás hodně vyprávěla. I o vašich psech. Jsou vážně tak obrovití,

jak tvrdí?“

„Ještě obrovitější,“ ujistila ho, „ale mírní jako ovečky. Asi bych to neměla říkat nahlas, ale obávám se, žeby na každého lupiče nadšeně vrtěli ohonem a přátelsky mu na pozdrav olízali ruce.“

Sten se zasmál. „Ale zkoušet to raději nebudu.“

„Já mám psy moc ráda,“ poznamenala Ena.

Jennifer napadlo, že Ena přesně odpovídá typu lidí, jaké by na takovém kurzu čekala. Zato Stan Gibsonani trochu ne. Nebyl nijak zvlášť pohledný, ale působil sympaticky, upřímně a zdálo se, že rozhodněnemusí bojovat s plachostí nebo obavami. Co tady v minulých měsících vůbec hledal?

Jako by jí četla myšlenky, Gwen začala vysvětlovat: „Mimochodem, Stan není z našeho kurzu. Ve škole se

od základu přestavovaly některé prostory a Stan je zaměstnaný ve firmě, která práce prováděla. Byl vbudově každou středu, když začínal náš kurz. Tak se seznámil s Enou.“

Ena plaše sklopila pohled k zemi.

Dokonalá seznamka, ta Friarage School, blesklo hlavou Jennifer. Gwen zde nalezla muže pro celý život,

Ena Wittyová přítele… Jestli to tak půjde dál, může za to vedení školy vybírat peníze!

„Protože patřím k Eně, mohl jsem se dnes zúčastnit rozlučky,“ dodal Stan. „V posledních týdnech jsem sičasto povídal i s Gwen. Tak co, Eno, nepozveme někdy Gwen a Jennifer k nám?“

„K nám?“ opáčila zaskočeně Ena.

„Miláčku, už se zase červenáš. Podle mě je jasné, že se ke mně jednou přestěhuješ, a potompochopitelně pozveme tvoje milé kamarádky k nám!“ Hlasitě, nenuceně se zasmál a obrátil se ke druhýmdvěma ženám. „Na Enu je to všechno pravděpodobně trochu rychlé. Přitom zítra vyrážíme do Londýna aaž do neděle budeme u mých rodičů. Chci, aby ji poznali.“

Gwen a Jennifer si vyměnily kradmý pohled. Obě měly dojem, že Ena není ze Stanových plánů nadšená,ale že si netroufá něco namítnout.

Přesto se najednou usmála. „Je krásné, že už nejsem sama,“ přiznala a Jennifer vycítila její osamělost apochopila, že právě to byla pověstná červená niť, která se táhla osudy všech účastníků a spojovala je vícnež plachost, mindráky nebo nějaké fobie. Lidé, kteří se v podobných kurzech setkávali, trpěli ze všehonejvíc osamělostí. Ženy jako Ena, které zůstaly samy, protože si jich žádný muž nevšiml a protože senenaučily ukázat světu své nadání, schopnosti, dobré vlastnosti. Ženy jako Gwen, které sklouzly do role,jakou si nevybraly, uvízly v ní a teprve po čase pochopily, že život kolem nich ubíhá stále rychlejšímtempem. Toužily po vysvobození z dlouhých, mlčenlivých, trudomyslných víkendů i nekonečných večerůve společnosti televize.

„Ještě vám zavoláme a domluvíme se na návštěvě,“ sliboval Stan.

Rozloučili se a Jennifer s Gwen vykročily k autobusové zastávce. Krmivo bylo těžké, ale Gwen, kterákamarádce pomáhala nést tašky, si nestěžovala. Mohly by si vzít Chadovo nebo Colinovo auto, jenžeGwen řídila nerada a za volant si sedala jen v naléhavých případech, přestože řidičák měla.

A Jennifer…

Co kdybys to prostě zase jednou zkusila? nadhodil ve středu Colin. Třeba by to dopadlo líp, než si myslíš.

Zavrtěla hlavou. Ne. Nemůžu. Nejde to. Já… prostě si už nevěřím a bůhvíco všechno by se mohlo stát.

Nenaléhal. Věděla, že by byl rád, kdyby se aktivněji snažila vybudovat si znovu své někdejší sebevědomí,ale občas měla pocit, že čekala příliš dlouho a teď už k tomu nenajde odvahu. Kromě toho bylapřesvědčená, že konečně vede aspoň zpola normální život. Sice si netroufala za volant, byla trochu plachá

a nedůvěřivá, ale už ne osamělá. Měla Colina a psy. Dovolené u Chada a Gwen. Byla spokojená. Dostaladeprese pod kontrolu, a pokud se přece jen příležitostně ohlásily, spolkla pilulku. Nanejvýš jednou zatýden. Byla na hony vzdálená závislosti na prášcích, jak jí tehdy podsouvali.

Na to teď vůbec nechtěla myslet. Na všechnu špínu, kterou po ní házeli. To bylo dávno pryč. V jiné době,v jiném životě.

Našla si pro sebe jiné místo.

Ještě se jí musí podařit úplně opustit to staré. Nepřikrášlovat si je, nemyslet na ně se steskem a touhou.Nejde to ze dne na den, jak se sama bolestně přesvědčila, ale jednou se to podaří.

A pak se všechno zlepší.

(2)

„Máte nahoře návštěvu,“ hlásila paní Willertonová, sotva Dave otevřel domovní dveře a vešel do chodby,jejíž stěny byly ověšené kýčovitými obrázky zvířat. „Slečnu Wardovou. Vaši… Je to přece vaše bývalápřítelkyně, že?“

„Jasně jsem vám přece řekl, abyste v mé nepřítomnosti do mého pokoje nikoho nepouštěla,“ odsekl Dave

rozzlobeně a po dvou schodech vyběhl do patra, dřív než mu mohla položit další otázky. Bydlet vpodnájmu, kde musí pokaždé projít kolem zvědavé bytné, byl vážně vrchol všeho. Paní Willertonováprojevovala přehnaný zájem o jeho milostný život, nejspíš z toho důvodu, že její vlastní skončil předmnoha desítkami let. Pan Willerton, jak se mu jednou zahanbeně svěřila, od ní před dvaceti roky utekl svášnivou motocyklistkou z klubu Harley-Davidson.

Dave ho převelice dobře chápal.

Byl unavený. Dvě hodiny vyučoval francouzštinu, musel snášet příšernou výslovnost, s níž tucet žen vdomácnosti znásilňoval řeč, kterou on miloval pro její zvuk a melodičnost. Stále víc toužil, aby s tím všímmohl skoncovat. Jeho život byl momentálně příliš vyčerpávající, složitý a šílený, neustále se musel zabývat

úvahami, zda se právě nechystá dopustit osudové chyby. Karen Wardová, jednadvacetiletá studentka, sníž rok a půl chodil, byla poslední osobou, kterou dnes večer potřeboval.

Vešel do pokoje. Jako obyčejně v něm při odchodu zanechal nepořádek. Neustlaná postel, oblečenípřehozené přes židli, na stole pozůstatky oběda – papírová krabice z pakistánské restaurace se zbytkemrýže a poloprázdná, nedbale zašpuntovaná láhev bílého vína. Karen se neustále rozčilovala, že Daveobčas pil alkohol už v poledne. Aspoň těchto diskuzí zůstane do budoucna ušetřený.

Seděla na stoličce u nohou postele. Měla na sobě tmavě zelený rolák a její krásné dlouhé nohy obepínalytěsné džíny. Světlé vlasy jí spadaly na ramena. Dave ji znal dost dlouho, aby věděl, že ráno potřebovalahodně času, aby dosáhla zdánlivě nedbalého vzhledu. Každý pramínek seděl přesně tam, kde chtěla. Imake-up, jenž vypadal, jako by vlastně ani nalíčená nebyla, byl výsledkem tvrdé práce.

Kdysi ho nesmírně vzrušovala a fascinovala. Ale o nic víc nikdy nešlo. Obdiv jejího zevnějšku zřejmě jakozáklad delšího vztahu nestačil.

Kromě toho byla příliš mladá.

Zavřel za sebou dveře. Vsadil by se o cokoliv, že Willertonka stojí pod schody a natahuje uši.

„Ahoj, Karen,“ pozdravil ji, jak nejlhostejněji dokázal.

Vstala, zjevně v očekávání, že k ní přistoupí a alespoň na okamžik ji vezme do náruče, ale ani senepohnul. Zůstal stát u dveří a dokonce si ani nesvlékl bundu. Nechtěl vyslat jediný signál, že je ochotný

k delšímu rozhovoru.

„Ahoj, Dave,“ odpověděla mu konečně na pozdrav, „promiň, že jsem jen tak…“ Nechala nedokončenouvětu viset ve vzduchu. Dave jí neprokázal tu laskavost, aby přijal její omluvu za nečekaný vpád, protoževěděl, že je to stejně jen prázdná fráze.

Zatvrzele mlčel.

S bezradným výrazem ve tváři se dívka rozhlížela po pramálo útulné místnosti.

„Vypadá to tady ještě hůř, než když jsem u tebe byla naposledy,“ poznamenala.

Jak typické. Pořád musí remcat. Že piju příliš mnoho vína, že málo uklízím, že příliš dlouho spím nebo

projevuju nedostatek ctižádosti, nebo, nebo…

„Však už je to taky dávno,“ poznamenal, „a od té doby po mně nikdo neuklízí.“ Což jenom vítám, dodal v

duchu.

Že jeho odpověď byla chyba, si uvědomil, když Karen jedovatě namítla: „Jak se to vezme, Dave. Pokud sivzpomínám, byla jsem tady před týdnem.“

Idiote, nadával si. Minulý týden udělal stejnou hloupost jako už mockrát, přestože si pevně umínil, že ji uKarem zopakovat nesmí. Náhodou na ni pozdě večer, když byl v přístavu na tahu, narazil v hospoděNewcastle Packet, kde si vydělávala jako servírka. Počkal, až jí skončí služba, vypil s ní pár skleniček anakonec ji vzal k sobě. Vyspal se s ní, dost drsně a bez zábran, jak si matně pamatoval. Od konce července, kdy se s ní rozešel, se párkrát setkali. Jen tak. Protože bylo příjemné si s ní popovídat, zasmátse a pomilovat, a protože občas potřeboval změnu a rozptýlení od nudných hodin s Gwen. Vůči Karen tonebylo slušné a Dave se na sebe zlobil, že se opět zachoval jako slaboch. Žádný div, jestli uvěřila, žemohou někdejší vztah obnovit.

„Tak proč tady na mě čekáš?“ zeptal se, ačkoliv to dobře věděl.

„Nedokážeš si to domyslet?“

„Upřímně řečeno – ne.“

Pohlédla na něho ublíženě, jako by ji uhodil. Vzpamatoval se. „Karen… ten minulý týden mě mrzí. Jestli…jsi tady kvůli tomu. Vypil jsem o pár skleniček víc, než jsem měl. Ale nic se nezměnilo. Mezi námi je

konec.“

Přikrčila se po jeho slovech, ale nepřestala se ovládat. „Když jsi to v červenci skončil, mimochodem zedne na den, chtěla jsem vědět jenom jedno. Vzpomínáš si? Ptala jsem se, jestli máš jinou.“

„Ano. A co?“

„Tvrdil jsi, že žádná jiná neexistuje. Že rozchod souvisí výlučně s námi dvěma.“

„Já vím, co jsem řekl. Proč to musíš znovu vytahovat?“

„Protože…“ Zaváhala. „Protože se mi mezitím doneslo z více stran, že někdo ve tvém životě přece jenom

je. V posledních týdnech tě lidé víckrát viděli s nějakou ženou. Prý už není nejmladší a vypadá dost

nenápadně.“

Hovory tohoto druhu nesnášel. Připadal si jako u výslechu.

„A i kdyby?“ vyjel na ni. „Kde stojí psáno, že si po románku s tebou nemůžu začít něco s jinou?“

„Rok a půl není jenom románek.“

„Říkej si tomu, jak chceš, v každém případě…“

„V každém případě si nemyslím, že je tvoje… známost tak docela nová. Se mnou ses rozešel

pětadvacátého července. Dnes máme desátého října.“

„Souhlasí. To jsou skoro tři měsíce.“

Vyčkávavě se na něho dívala. Cítil se zahnaný do kouta a uvědomoval si, že se ho jako vždy zmocňuje

vztek. Jako kdyby už toho neměl na krku dost… Jako kdyby mu život nepřipravil dost mrzutostí.

„Nejsem povinen ti skládat účty,“ upozornil ji chladně.

Roztřásly se jí rty.

Panebože, ať se mi tady nerozbrečí, pomyslel si vynervovaně.

„Minulý týden…,“ začala roztřeseným hlasem, ale Dave ji okamžitě přerušil.

„Na minulý týden zapomeň! Byl jsem opilý. Řekl jsem, že mě to mrzí. Co chceš ještě slyšet?“

„Kdo je to? Prý je o hodně starší než já.“

„Kdo to říká?“

„Lidi, co tě s ní viděli. Spolužáci.“

„A co má být? Hodí se ke mně. Je mi přes čtyřicet.“

„Takže přiznáváš, že někoho máš?“

Mlčel.

„Vždycky jsi chodil jenom s hodně mladými dívkami,“ připomněla mu zoufale.

Mládí. Jediné, co mu může nabídnout.

„Možná se chystám změnit svůj život,“ nadhodil.

„Ale…“

Hodil na stůl aktovku, kterou po celou dobu držel v ruce.

„Přestaň, Karen. Přestaň se ponižovat. Zítra toho budeš litovat. Mezi námi je konec. Existuje spoustamužů, kteří poletí na tak hezkou holku jako ty. Prostě na mě zapomeň.“

Vytryskly jí první slzy. Klesla na stoličku, na které seděla, když na něho čekala. „Já na tebe nemůžuzapomenout, Dave. Nemůžu. A myslím si, že… že ty na mě taky ne. Jinak bys se mnou přece minulý

týden…“

„Co? Nešoustal? Ksakru, Karen, víš přece, jak to chodí.“

„Ta tvoje nová není ani trochu přitažlivá. Možná s ní nespíš tak rád jako se mnou.“

„To je moje věc,“ odbyl ji vztekle, protože se dotkla opravdu choulostivého bodu. Sex s Gwen pro něho

byl něčím naprosto nepředstavitelným a už nyní se děsil dne – nebo noci –, kdy k němu bude muset dojít.Jedinou záchranou pravděpodobně bude, když se totálně opije a bude si představovat Karenino krásnétělo. Plán, o němž by se Karen raději neměla dozvědět.

Teď plakala usedavěji. „Dnes u mě byla znovu inspektorka Almondová. Kvůli Amy Millsové.“ Dave si rezignovaně svlékl bundu. Vypadalo to na dlouho. Karen se dostala k tématu, při němž jízaručeně potečou slzy, ale aspoň se netýká jeho. Drobný pokrok. Jen kdyby nebyl tak unavený,

znechucený, až po krk v problémech.

„Co zas chtěla?“ zeptal se odevzdaně, a když Karen místo odpovědi hlasitě zavzlykala, vytáhl ze skříněláhev tvrdého alkoholu a dvě poměrně čisté sklenky. „Na, vezmi si. Napij se.“

Pila málokdy, vždycky se rozčilovala, když pil on, ale tentokrát přiložila sklenici ke rtům a jedním douškemji vyprázdnila, nechala si nalít druhou a naložila s ní stejně. Proud slz trochu zeslábl.

„V podstatě se mě jenom znovu vyptávala na to, co jsme probraly už tenkrát,“ odpověděla. Vypadalastejně zdrcená a rozčilená jako v červenci, bezprostředně po vraždě, která otřásla celým Scarborough.„Jsem jediná, kdo se s Amy trochu stýkal, proto si se mnou chtěla znovu popovídat o všech jejích zvycích,

programu dne a tak vůbec. Jenže já toho taky moc nevím. Mně totiž…,“ kousla se do rtů, „připadala Amyvždycky trochu… divná. Uzavřená. Zakřiknutá. Bylo mi jí líto, ale kamarádky jsme v žádném případě

nebyly.“

„Kvůli tomu teď nemusíš mít výčitky svědomí,“ přesvědčoval ji Dave. „Udělalas víc než všichni ostatní.Párkrát jsi s ní šla na kafe a vyslechlas její nářky. Kristepane, prostě jí dělalo potíže navázat kontakt s

jinými. To není tvoje vina.“

„Policie nemá ani tušení, kdo to mohl udělat. Neexistuje žádná stopa, nic,“ pokračovala Karen. „Aspoňjsem získala takový dojem. Ty znáš paní Gardnerovou dobře?“ zeptala se najednou.

„Máš na mysli…“

„Paní Gardnerovou. Ženu, které ten večer Amy hlídala dítě.“

„Lindu Gardnerovou. Samozřejmě že ji znám. Taky učí jazyky. Domlouvali jsme si rozvrh kurzů, ale jinak

nemáme nic společného.“

„Večer, kdy Amy zavraždili, měla hodinu.“

Večer, kdy se seznámil s Gwen a zavezl ji domů. Dobře, až moc dobře si ten večer pamatoval.

„Jasně. Proto také byla Amy u ní v bytě.“

„Inspektorka Almondová hledá osoby, které o tom věděly. Že Amy hlídala paní Gardnerové dítě. Zeptala

se mě, jestli mi to bylo známo. Řekla jsem, že ano.“

„Ty přece sotva přicházíš v úvahu jako pachatel.“

„Zajímalo ji, jestli znám lidi, kteří to taky věděli.“ Vyčkávavě na něho hleděla.

Rozzlobeně si pomyslel, že mohla rovnou vyklopit, kam tím míří. Nenáviděl její zvyk chodit kolem horké

kaše. „No a?“

„Neřekla jsem jí, žes to asi věděl i ty.“

„A proč ne?“

Teď v sobě měla cosi číhavého, aspoň měl pocit, že to zachytil. „Protože… jsem tě nechtěla dostat do

problémů, Dave. Měl jsi volný večer. A jestli si vzpomínáš, příští den jsme se hrozně pohádali, protože jsi

nepřišel na schůzku a nechtěl jsi mi říct, kdes byl.“

Přirozeně. Měl jí snad vyprávět o jízdě do Staintondale? A tím pádem i o všem, co z ní vzešlo?

Přiměl se zůstat klidný, přestože mu šla příšerně na nervy. „Vždycky jsem špatně snášel, že se mě pořád

snažíš kontrolovat. Možná i to byl jeden z důvodů, proč náš vztah zkrachoval.“

„Věděls o tom? Že paní Gardnerové hlídá dítě studentka?“

„Je možné, že se mi o tom zmínila. A co má být? Myslíš, že jsem si na Amy počkal v parku a zabil ji?“

Karen zavrtěla hlavou. „Ne.“

Vypadala smutně a unaveně. Určitě ne v první řadě kvůli tragickému osudu spolužačky, kterou znala

jenom letmo. A příčinou nejspíš nebyla ani skutečnost, že se policii nedařilo případ vyřešit. Trápilo ji, že se

s ní Dave rozešel. Ozvalo se v něm svědomí. Rozzlobil se. Nechtěl se cítit vinný.

„V tom případě…,“ pronesl významně.

Sáhla po kabelce. Už neměla žádnou záminku proč odchod odkládat.

„V tom případě…,“ opakovala sklesle.

Protáhl obličej. „Mrzí mě, jak to dopadlo. Vážně.“

Oči se jí znovu zaleskly. „Ale proč, Dave? Já tomu prostě nerozumím.“

Protože jsem blázen. Protože jsem udělal něco naprosto šíleného. Protože bych rád konečně vedl jiný

život. Protože vidím cestu, jenom tuhle jedinou cestu, po které bych se mohl pustit.

Věděl, že Karen nenávidí, když jí odpovídá všeobecnými pravdami, ale přesto to udělal.

„Některým věcem člověk zkrátka nerozumí. A přesto se s nimi musí smířit.“

Otevřel jí dveře. V přízemí zavrzala prkna. Bytná, která celou dobu stála pod schody, se dala spěšně na

ústup.

„Doprovodím tě dolů,“ nabídl se Dave.

Už zase brečela. Aspoň na konci se k ní měl chovat slušně.

(3)

Seděly v obývacím pokoji u láhve minerálky a několika krabiček cigaret. Leslie znovu zjistila, že si nikdyzcela nezvykne na rozporuplnost babiččiny osobnosti. Snad nejvíc ji zaráželo, že Fiona kouří jako komín,někdy i šedesát cigaret za den, že ji varovné nápisy a drastické obrázky na krabičkách, které kuřákůmpředpovídaly bolestnou smrt, zjevně vůbec nevzrušovaly, ale zároveň odmítala vypít kapku alkoholu nebomít doma láhev třeba jenom vína nebo piva.

„Naprosto nezdravé,“ opakovala stále, „člověk po tom zblbne. Přece nebudu dobrovolně zabíjet svémozkové buňky!“

Leslie by se po dlouhé jízdě z Londýna na sever Anglie ráda uvolnila při několika skleničkách vína,nemluvě o tom, že by se na konci týdne, který v pondělí začal rozvodem, nejraději přivedla do stavuotupělosti. Zlobila se na sebe, že si na Fioninu zásadu nevzpomněla a nepřivezla si jednu nebo dvě láhve.

Stolek, u něhož seděly, byl přímo u okna. Venku vládla hustá tma, ale mezi mraky, které zatáhly nočníoblohu nad zátokou, probleskla tu a tam hvězdička. Dokonce se párkrát ukázal měsíc a v jeho svitu sedala vytušit tmavá, silně zvlněná masa mořské vody.

„Jaký dojem máš z Gwen?“ zeptala se Leslie.

Fiona si zapálila cigaretu. Už pátou od příjezdu vnučky.

„Připadá mi celá pryč z toho, co ji potkalo. Ale jestli je i šťastná? Nevím. Je napjatá. Podle mého názoru

svému snoubenci tak docela nedůvěřuje.“

„V jakém směru?“

„Možná pochybuje o jeho úmyslech. A nebyla by sama. Její otec a já máme taky pochybnosti.“ „Ty Dava Tannera znáš?“

„Tvrdit, že ho znám, by bylo přehnané. V posledních dvou měsících jsem se s ním párkrát potkala nafarmě. A jednou jsem ho i s Gwen pozvala k sobě. Domnívám se, že mu to bylo mimořádně nepříjemné.Nestýká se rád s lidmi kolem Gwen, kterých je beztak málo. Patrně má strach, že ho prokouknou.“

„Prokouknou? Mluvíš, jako by to byl…“

„Darebák? Přesně to je názor, který na něho mám,“ prohlásila Fiona rázně a důkladně potáhla z cigarety.„My přece spolu můžeme mluvit upřímně, Leslie. A jsme tady samy. Gwen si vážím. Je laskavá. Občas sesnaží jiným až moc zavděčit a dokáže tím jít na nervy, ale to se určitě nedá posuzovat jako charakterovávada. Je jí pětatřicet, a pokud je mi známo, dosud se v jejím životě nevyskytl muž, který by se o ni blížzajímal. A obě víme proč.“

Leslie se mírně odvrátila. „Je trochu…“

„Víc fádní by ani být nemohla. A k uzoufání nudná. Občas vypadá jako pravá buranka. Obléká senemožně. Je beznadějně staromódní a poznamenaná brakem, který v jednom kuse čte. Žije ve světě,

který neexistuje. Chápu, že se jí muži vyhýbají širokým obloukem.“

„Ano, ale mohl by se najít aspoň jeden, který nahlédne do jejího nitra a…“

Fiona se pohrdlivě zasmála. „A co tam objeví? Gwen není hloupá, ale od školy se dál nevzdělávala a nikdy

se nezajímala o život mimo farmu. Počkej, až se zítra s jejím Davem seznámíš! Já si prostě nedokážupředstavit, že by vedle sebe trvale snesl ženu, s níž si nemá o čem povídat.“

„Chceš tím říct…“

„Je vzdělaný, inteligentní a zajímá se o všechno, co se děje ve světě. Kromě toho je pohledný. Takový mákdekoliv dveře dokořán. Ale nikam to nedotáhl. A v tom to podle mého názoru bude.“

„Chceš tím říct…,“ opakovala Leslie.

„Víš, jak se ten chlap drží nad vodou? Učí jazyky ve večerních kurzech, kam chodí většinou ženy vdomácnosti. Přitom po střední škole začal studovat politologii. Jenže se na studia vykašlal, angažoval se vmírovém hnutí a spáchal kdejakou pitomost, která mu nedovolila něčeho dosáhnout. Teď je mutřiačtyřicet, bydlí v zařízeném podnájmu, protože si nic lepšího nemůže dovolit. A je po čertech

nespokojený.“

„Víš o něm hodně.“

„Mám ve zvyku ptát se přímo. Z odpovědí, které dostanu, i z těch, které nedostanu, si vytvořím obraz. Aten bývá nezkreslený. Zkrachovalý student, pacifista, ekologický aktivista, to všechno se docela pěkněhodí pro mladého člověka. Nese to s sebou možná víc napětí a určitě víc vzrušení než měšťáckáexistence. Ale jednou se to změní. Když člověk dospěje do určitého věku, kdy se k němu život vpodnájmech a účast v nekonečných protestních pochodech už nehodí. Odhaduju, že Tanner jenespokojený delší dobu, ale teď ještě ke všemu prochází klasickou krizí středního věku. Zmocňuje se hopanika, že mu ujede vlak k životu ve spořádaných poměrech a se zajištěným příjmem. Dokonce sitroufám tvrdit, že je dost zoufalý. I když se tváří velice nenuceně.“

„Uvědomuješ si, co tím naznačuješ?“

„Ano. A vlastně by to někdo měl říct i Gwen.“

Leslie se kousla do rtů. „To nejde, Fiono. To by ji… Vyloučeno!“

„Ale je ti jasné, jaký život ji čeká?“ rozhořčovala se Fiona. „Ten chlap se posadí do teplého hnízdečka abude klidně čekat, až se Chad odebere na věčnost, což nemůže trvat dlouho. Nepopírám, že vyrukoval sespoustou dobrých nápadů, jak by se farma dala přestavět na opravdu přitažlivou nabídku pro turisty, apravděpodobně vyvine potřebnou činorodost, aby své plány uskutečnil a z domu něco udělal. Způsob,jakým Chad a Gwen vedou svůj takzvaný penzion, je každopádně ubohý a Tanner ho určitě pozvedne. Ale

v manželství jde přece o víc, ne? Vsadila bych se, že bude Gwen čile podvádět. Bude si užívat sestudentkami. Gwen se to jednoho dne dozví a její život se rázem ocitne v troskách. Můžeme dopustit, aby

to zašlo tak daleko?“

„Ona se rozhodla nechat to za každou cenu zajít tak daleko.“

„Protože je přesvědčená, že nemá jinou volbu. Celé roky čeká na prince, který přicválá na bílém koni aodveze si ji na svůj zámek. Nyní konečně přijel, i když místo na bílém koni ve zrezivělé rachotině, jak jsem

viděla. Ale to je vedlejší. Je široko daleko jediný. Proto je pro ni vzácný. Tak vzácný, že všechny varovnéinstinkty – a jsem přesvědčená, že se v ní ozývají – udusí v samém počátku.“

„V telefonu zněla jako vyměněná. Uvolněnější. Veselejší. Měla jsem opravdu radost.“

„Není sporu, že vedle Tannera přímo rozkvetla. Zatraceně, Leslie,“ Fiona agresivním gestem zamáčklacigaretu, „myslíš si snad, že se třesu na to, abych Gwen řekla pravdu? Ani náhodou! Nikomu by se dotoho nechtělo. Je to obtížná situace.“

„Snad ani není naším úkolem to udělat. Nejsme ani její příbuzné, Fiono.“

„Přesto jsme v podstatě jediné, koho má. Její otec nemá z Tannera radost, ale nezasáhne. Vždycky jí vevšem ustupoval. Za nic na světě by se nepřinutil předpisovat jí něco právě teď. Zato já… Ve mně viděladruhou matku. Na mě se spoléhala. Přála bych si…“ Zmlkla. Neprozradila své přání, snad zřetelně cítila, že

je nesplnitelné. Místo toho si pronikavě změřila vnučku. „A jak se máš ty? Jaký je to pocit být čerstvě

rozvedená?“

Leslie pokrčila rameny. „Žít sama jsem si už zvykla. Rozvod byl čistě formální akt.“

„Ale moc šťastná nevypadáš.“

„Cos čekala? Se Stephenem jsem chtěla strávit zbytek života. Chtěli jsme mít děti… Neplánovala jsem, žese v devětatřiceti přestěhuju sama do malého bytu, jaký se hodí pro osoby s náročným zaměstnáním, alebez partnera, a začnu od nuly.“

„Pořád nechápu, proč ses rozvedla. Tak dobře jste se k sobě hodili! Panebože, jenom proto, že se jednoutrochu víc napije a vleze do postele s mladou holkou, jejíž jméno si druhý den ani pořádně nepamatuje…Vážně jsi kvůli tomu musela se vším skoncovat?“

„Důvěra byla pryč. Samotnou by mě předtím nenapadlo, že je to tak zlé, ale narušená důvěra tě provázína každém kroku. Všechno se změnilo. Už jsem to… už jsem jeho nemohla snášet.“

„Tohle si zřejmě musí každý rozhodnout sám,“ poznamenala Fiona.

„No právě,“ potvrdila Leslie. „Gwen taky. Je to její život, Fiono. Je dospělá. Rozhodla se pro Dava Tannera

a my to musíme respektovat.“

Fiona si pro sebe cosi zamumlala a Leslie se k ní naklonila blíž. „Teď k tobě, Fiono. Nevypadáš dobře.Málokdy jsem tě viděla tak bledou. Zhublas. Je všechno v pořádku?“

„Samozřejmě že je všechno v pořádku. Proč by nemělo být? Jsem stará ženská. Nemůžeš očekávat, žebudu den ode dne růžovější a svěžejší. S definitivní platností se nacházím v sestupné fázi života.“

„Tak pesimistickou tě vůbec neznám.“

„Nejsem pesimistická. Jsem prostě a jednoduše realistická. Začal podzim, často je vlhko a chladno. Bolímě klouby. To je normální, Leslie. Zkrátka je normální, že nejsem taková, jakou jsi mě kdysi znala.“

„Opravdu tě nic netrápí?“

„Opravdu. Přestaň si o mě dělat starosti, Leslie. Máš dost vlastních. A teď,“ Fiona vstala, „půjdeme spát.Je pozdě. Potřebuju nabrat síly, jestli chci přežít radostné zásnuby v idylickém prostředí Chadovy farmy –zvlášť když vím, že se jedná o začátek tragédie!“

„Přece jenom jsi pesimistická,“ usmála se Leslie a sledovala babičku, jak odchází z pokoje. Znala ji líp nežkohokoliv jiného na světě.

Byla si jistá, že tady něco nehraje.

SOBOTA 11. ŘÍJNA

(1)

„Ale na to všechno jste se mě už ptali,“ namítla Linda Gardnerová spíš unaveně než podrážděně. Chystala

se s dcerkou na nákupy, když jí náhle zavolala inspektorka Almondová, drobná energická policistka, která

s ní v červenci hovořila dlouhé hodiny. Požádala, zda by k ní mohla na chvilku zaskočit, a zlý sen rázemožil. Nikdy se ho úplně nezbaví.

„Já vás chápu,“ začala rozhovor Valerie Almondová, když se v obýváku posadila proti Lindě. Bylo jí jasné,jak velice její nový vpád mladou ženu obtěžuje. „Musím vám přiznat, paní Gardnerová, že v případubrutální vraždy Amy Millsové tápeme v naprosté temnotě, a proto znovu zpracováváme všechno, comáme a čeho bohužel není mnoho. V naději, že jsme něco přehlédli. Nebo že si někdo na něcovzpomene. Mnohokrát jsem zažila, že tento postup způsobil ve vyšetřování obrat.“

Linda se ohlédla k oknu, jako by tam viděla něco, čeho by se mohla zachytit. Zářivě modrá oblohazlatavého říjnového dne. „Jde o to, že… si pořád dělám hrozné výčitky,“ svěřila se tiše. „Kdybych sidokázala odpustit trochu té zábavy, kdybych naprosto neztratila pojem o čase… byla by Amy možnánaživu. Víte, co nás opustil manžel, se mi žije těžce. Žena s malým dítětem nemá moc možností. Často sitady v bytě připadám jako uvázaná na řetěz. K dítěti. Večery s kurzem francouzštiny pro mě bylyvýjimečnou událostí. Po hodině jsem mohla někam zajít s ženami a muži mého věku. Vypít pár skleničekvína, zasmát se, popovídat si… a přitom vědět, že malá je s Amy v bezpečí. Hlídání jsem si mohla dovolitjenom jednou týdně. Středeční večery… Těšila jsem se na ně celý týden.“

„Mluvíte v minulém čase,“ poznamenala Valerie. „Vy jste přestala učit?“

„Ne, ale po kurzu už s žáky nikam nechodím. Nedokázala bych to.“ Oči se jí zalily slzami. Pevně sevřela

rty, aby se nerozplakala.

Valerie ji soucitně pozorovala. „Nedělejte si zbytečně velké výčitky svědomí. Nemůžeme přece vědět, jestliby všechno dopadlo jinak, kdybyste přišla domů v domluvenou hodinu.“

„Ale ten… vrah byl v parku právě v době, kdy se tam objevila Amy. Kdyby ode mě odešla dřív…“

„To je pouze jedna ze zvažovaných variant,“ přerušila Lindu policistka. „Pachatel, který se potuluje poparku a náhodou narazí na oběť. Druhou možností je, že se někdo na Amy zcela cíleně zaměřil. Stáleještě chybí vysvětlení, proč byl zatarasený přímý výstup nahoru. Ihned po činu jsme vyslýchali pracovníky

stavby a všichni přísahají, že nikdo z nich zábrany přes cestu nedal. Nešlo ani o opatření správy parku.Neexistoval jediný důvod proč schody uzavřít. Byly v naprostém pořádku. Přirozeně se mohlo jednat onápad hloupých výrostků, ale právě tak je možné, že kdosi zcela vědomě uzavřel Amy nejkratší anejrychlejší trasu přes park. Nezbývalo jí nic jiného než jít po neosvětlené cestě, kde na ni čekal vrah.Možná ji viděl na mostě. K činu by mohlo klidně dojít i o dvě hodiny dřív a vy jste se svým pozdějšímnávratem postarala pouze o to, že musel čekat déle, než plánoval.“

„Pokud to někdo plánoval…“

„Vyloučit to nemůžeme, a proto jsem se vás ptala, kdo všechno věděl, že vám Amy hlídá dítě.“

Linda Gardnerová vypadala zmateně. „Ale… jaký motiv by pachatel mohl mít? O sexuální delikt přecenešlo. A peníze Amy taky nevzal. Nehledě na to, že v podstatě žádné neměla.“

„Když je někdo duševně chorý, může si najít mnoho záminek proč někoho zabít,“ vysvětlovala Valerie.Před rozrušenou ženou se o tom nechtěla zmiňovat, ale jakmile spatřila tělo Amy Millsové nesoucí stopykrutého týrání, byla přesvědčená, že motivem činu byla nenávist. Buď osobní, vůči Amy Millsové, nebovšeobecná, ale stejně prudká vůči všem příslušnicím ženského pohlaví.

Vrátila se ke své původní otázce. „Kdo věděl, že k vám Amy dochází?“ Vrhla pohled do svých poznámek.„Při výslechu v červenci jste udala žáky vašeho kurzu. Upřesnila jste, že ve středu učíte osm osob, šestžen a dva muže. Kritický den byli přítomni všichni.“

„Ano, ale…“

„Mluvili jsme s nimi. Nevypadá to, že by někdo z nich mohl mít s činem něco společného, ale zároveň vsoučasné době nemůžu nic vyloučit. Napadá vás ještě někdo?“

Linda se zamyslela. „Stará paní, která bydlí pode mnou, by o Amy mohla vědět, ale jistá si nejsem. Nikdyjsem jí nic neřekla, ale Amy chodila kolem jejího bytu, mohla ji zaregistrovat.“

„Jak se jmenuje?“

„Copperová. Jane Copperová. Ale podezírat ji by bylo šílené. Bude jí osmdesát, je drobná a křehká.“ „Je sama, nebo k ní často chodí příbuzní a známí? Syn? Vnuk? Kdokoliv?“ zeptala se Valerie.

„Pokud vím, tak nikdo. Mám dojem, že nikoho nemá.“

Valerie si zapsala jméno Jane Copperové, ale nedělala si velkou naději, že by mohlo jít o užitečnou

informaci.

„Můj bývalý manžel to věděl,“ vzpomněla si náhle Linda. „Ano, povídala jsem mu o tom.“

„Kde žije?“

„Poměrně daleko odsud, v Bradfordu. Amy ale neznal, dokonce ani její jméno ne. Jednou jsem se mu dotelefonu zmínila o tom, že učím francouzštinu, abych si trochu přivydělala, a on se zeptal, co v té dobědělám s malou. Vysvětlila jsem mu, že jsem si našla studentku, která ji hlídá. Ale pravděpodobně ani neví,

že mám kurz ve středu. Nejsme moc často v kontaktu.“

„Přesto bych vás požádala o jeho jméno a bydliště.“

Linda policistce obojí nadiktovala.

„Proč se vám manželství rozpadlo?“

Linda zkřivila rty do trpkého úsměvu. „Kvůli mladým dívkám. Velmi mladým dívkám. Prostě je nedokázal

nechat na pokoji.“

„Nezletilé?“

„Tak mladé zas ne.“

Valerie si něco poznamenala. „Každopádně si s ním promluvíme. Napadá vás ještě někdo?“

„O nikom dalším nevím.“

„Někdo ze školy?“ naléhala Valerie.

Linda si lámala hlavu. S kým se tam stýkala? S nikým se blíže nespřátelila, neměla dost času, aby sirozšiřovala okruh známých.

Najednou se jí v hlavě vynořila mlhavá, velice nejasná vzpomínka… Po vraždě Amy Millsové hovořila otragédii s mnoha kolegy, brzy vešla ve všeobecnou známost jako osoba, které Amy hlídala dítě a kterálehkomyslně nakládala s jejím časem. Ale předtím… Měla pocit, že už předtím se o studentce někomu

zmínila. Ve škole.

Náhle si vzpomněla. Pohledný muž, který taky vyučoval francouzštinu. S nímž se domlouvala o rozvrhu.

Při prvním výslechu jí vůbec nepřišel na mysl.

„Dave,“ vyhrkla. „Dave Tanner. Domnívám se, že o tom věděl.“

Valerie se předklonila. „Kdo je Dave Tanner?“

(2)

Od prvního okamžiku směřoval večer ke katastrofě, kterou také skončil. Později se na tom shodli všichni akaždý potvrdil, že u stolu vládla atmosféra, jako by seděli na sudu střelného prachu.

Fiona jako obvykle nedokázala zkrotit svůj ostrý jazyk. Se zvednutým obočím si změřila Gwen, která nasobě měla neobvykle pěkné šaty ze sametu broskvové barvy. Černý lakovaný pásek odhalil něco, co nikdo

z přítomných dosud netušil: Gwen měla vyloženě štíhlý pás a drobnou postavu, která byla zatím vždyckyukrytá pod pytlovitým oblečením.

„Hezké šaty,“ poznamenala konečně Fiona. „Jsou nové? Sluší ti.“

Gwen se usmála, kompliment ji viditelně potěšil. „Vybral je Dave. Tvrdil, že klidně můžu zdůraznit svou

postavu.“

„Má pravdu,“ souhlasila Fiona vlídně, ale vzápětí vytasila drápy. „Zdalipak je taky zaplatil?“

Gwen ztuhla.

„Fiono, do toho ti přece nic není,“ zamumlala v krajních rozpacích Leslie.

Dave Tanner stiskl rty.

„Ne,“ odpověděla Gwen, „ale já si to nepřála.“

„Muž by měl své nastávající manželce darovat něco mimořádného,“ pokračovala Fiona, „ale to jepochopitelně pouze můj názor.“

Po jejích slovech zavládlo trapné mlčení, až konečně situaci zachránila Jennifer Brankleyová. PomáhalaGwen při vaření a prostírání, a vydobyla si tak status spoluhostitelky.

„Můžeme jíst,“ oznámila nuceně veselým hlasem. „Kdybyste se laskavě všichni přesunuli do obývacího

pokoje.“

Obývák sloužil zároveň jako jídelna. Posadili se k velkému stolu a snažili se udržovat konverzaci. ColinBrankley, který do ní téměř nezasahoval, pozoroval přítomné a říkal si: Každý by byl v podstatě rád někde

na míle daleko odsud. Ze všech nejvíc Dave Tanner.

Colin vedl pobočku jedné banky v Leedsu a věděl, že mu ostatní přisuzují nedostatek fantazie a znalostilidí, že v něm vidí bezvýrazného, nudného úředníka, který žije jen pro své bilance a doklady. Veskutečnosti byly jeho vášní knihy. Četl v každé volné minutě a více než většina ostatních lidí se nořil dovlastních vysněných světů. Hodně přemítal o románových postavách, vžíval se do nich a lidským duším itomu, co se v nich odehrává, rozuměl mnohem lépe, než by někdo usuzoval podle jeho kulatého obličeje,prořídlých vlasů a brýlí s tlustými skly.

Zatímco jedl jehněčí pečeni s pepřovou omáčkou, aniž si pořádně uvědomoval, co má na talíři, dělal si vduchu poznámky o společnosti u stolu.

Chad Beckett, Gwenin otec. Jako vždycky uzavřený do sebe tak, že se nedalo poznat, co si myslí ozasnoubení své dcery s poněkud záhadným Davem Tannerem, který se vynořil bůhví odkud. Možná sidělal starosti, ale nebyl z těch, kteří je dávají najevo. Mezi čtyřma očima sotva a ve větší společnosti užvůbec ne. A nikdy by se nepokusil udělat dceři čáru přes rozpočet – ani tehdy, kdyby to bylo pro její

blaho.

Fiona Barnesová. Jako vždy naladěná na hádku a jako obyčejně s pocitem, že zodpovídá za Beckettovy.Za dceru i za otce. Seděla vedle Chada a na začátku večeře mu starostlivě nakrájela trochu tužší kusmasa na malá sousta. Colin ji z předchozích dovolených znal vcelku dobře, chodívala na farmu, sedávala s

Chadem před domem na sluníčku nebo se s ním vydávala na procházky po loukách. Často se spoluhádali, ale jako staří manželé, pro něž se hašteření stalo téměř rituálem a osobitou formou rozhovoru. KFioně Barnesové se na farmě vždycky chovali jako ke staré rodinné přítelkyni, přičemž se nikdy nikdopřesně nevyjádřil, jak přátelství vzniklo a jak dlouho trvá.

Colin by přísahal, že Fiona a Chad byli v jistém úseku života milenci, a protože se Chad oženil neobvyklepozdě, dalo se soudit, že s Fionou měl poměr před svatbou. Proč jejich vztah nevyústil v manželství, Colinnevěděl. Gwen vyrůstala odmalička bez matky a Fiona se brzy stala její důvěrnicí. Colin měl vždy dojem,

že na ní mladá žena lpí a na její mínění hodně dá. Ovšem v otázce své svatby by se sotva nechala znastoupené cesty svést bez ohledu na Fionino důrazné varování.

Leslie Cramerovou, Fioninu vnučku z Londýna, Colin poznal teprve před večeří, ale hodně o ní od Gwenslyšel a věděl, že je lékařka a že se jí před nedávnem rozpadlo manželství. Po matčině smrti vyrůstala ubabičky, často ji doprovázela na Chadovu farmu, a tak se z Gwen a Leslie staly přítelkyně, přestože bylotěžké představit si dvě rozdílnější ženy. Leslie působila dojmem klasické moderní zaměstnané ženy,poněkud chladné, disciplinované, zaměřené na úspěch. Do staromódních omšelých místností na farmě ani

trochu nezapadala. Už její elegantní světle šedý kalhotový kostým se na yorkshirský venkov nehodil.Přesto Colin cítil, že se Gweniných zásnub, jejichž vlekoucí se minuty odpočítávala se zaťatými zuby,nezúčastní z pouhé povinnosti. S Gwen a dokonce i s nemluvným Chadem a chátrající farmou ji pojiloupřímné, léty utužené pouto. Za společenským vystupováním a decentně nalíčenou tváří probleskovalaopuštěnost a někdy téměř smutek.

Gwen, šťastná snoubenka. Dave Tanner vybíral dobře, šaty jí opravdu slušely. Broskvová barva vykouzlila

na jejích bledých tvářích narůžovělý lesk, vypadala hezčí než obvykle, ale bylo na ní patrné značnénapětí. Nebyla hloupá. Věděla, že její snoubenec je jako pod rentgenem, a přirozeně cítila averzi čišící zFiony, odstup, který dávala najevo Leslie, nelibost ukrytou za otcovým mlčením. Určitě večeře nebylazásnubami, jaké by si přála. Snažila se udržovat váznoucí konverzaci a zdálo se, že ji k tomu vedepředevším obava, aby Fiona nevyužila příliš dlouhou přestávku ke kousavým poznámkám nebonevhodným otázkám. Colinovi bylo Gwen až líto. Vyslal k ní povzbudivý úsměv, ale byla příliš nervózní,aby si toho všimla.

Po jejím boku seděl Dave Tanner, její budoucí manžel. Colin ho předtím zahlédl jenom jednou a letmo,když se pro Gwen zastavil na farmě ve svém nemožném autě. Pohledný muž, kterému se opravdunedařilo ukrýt před očima druhých svou chudobu. Vlasy by už dávno potřebovaly kvalitní sestřih, podlevypracování a materiálu pocházelo jeho sako z laciného obchoďáku. Colin usoudil, že mu lehce zanedbaný

zevnějšek sluší, dodával mu vzhled umělce, téměř bohéma, jenže Davovi bylo zřejmě krajně nepříjemné,že tak působí. Colin, který měl schopnost vidět hluboko do druhých lidí, rozeznal u Dava rysy zoufalce,štvance. Jako by byl pod velkým tlakem. Je do Gwen zamilovaný? Colin o tom pochyboval. Kplánovanému sňatku ho vedly jiné motivy, ale nebylo pochyb, že je odhodlaný přičinit se, aby manželstvídopadlo co nejlépe. V jádru není zlý, uzavřel své pozorování Colin.

Fiona Barnesová zastávala jiný názor.

Colin sklouzl pohledem ke své ženě. Jennifer seděla na konci stolu, aby viděla na psy, kteří leželi nadekách vedle dveří a spali. Cal tiše chrápal, Wotan ve spánku divoce poškubával zadníma nohama a občas

zaškrábal drápy o kamenné dlaždice. Jennifer vypadala… spokojeně. Pozoruhodný jev, stávalo se zřídka,aby tak Colin mohl označit manželčinu náladu. Trpěla rozvinutým syndromem pomocníka, bojovala sdepresemi, ve svém povolání jednou šlápla pořádně vedle a nikdy se nevyrovnala s tím, co sama nazývala

selháním. Jinak však byla laskavá, měla velké pochopení pro druhé a vlastnosti jako závist nebo zášť jí

byly prakticky cizí.

Od prvního dne na farmě cítila zodpovědnost za Gwenino blaho. Pokud šlo o Dava Tannera, ani ona senedokázala zcela oprostit od podezření, ale zřejmě byla pevně rozhodnutá přenést se přes jakýkolivzáchvat obav. Došla zkrátka k závěru, že ať všechno později dopadne jakkoliv, je v této fázi nešetrné abezohledné Gwen od jejího kroku odrazovat, nebo ji dokonce zraňovat. Pravděpodobně v duchu posílalaFionu Barnesovou ke všem čertům.

Sotva Jennifer dala na stůl dezert – citronovou zmrzlinu se zázvorovými placičkami, které sama upekla –,obrátila se Fiona k Davovi a způsob, jakým na něho vyjela, budil dojem, že na ten okamžik čekala celývečer.

„Děláte vlastně něco pořádného?“ zeptala se. „Myslím kromě těch pár večerů týdně, kdy se pokoušítenaučit ženské ze Scarborough francouzštinu a španělštinu?“

Gwen zbledla a pak zrudla. Jennifer, která si právě nabrala zmrzlinu, zachytila její bezmocný pohled, aruka jí uvízla ve vzduchu. Colin postřehl, jak Leslie Cramerová na chvíli zavřela oči.

Občas se za babičku pořádně stydí, pomyslel si téměř pobaveně.

„Momentálně představuje výuka v kurzech mé jediné zaměstnání,“ přiznal Dave.

Fiona se zatvářila překvapeně, přestože pochopitelně odpověď znala předem.

„A to je pro muže v nejlepším věku dostatečnou náplní života? Je vám třiačtyřicet, pokud se nemýlím.

Chcete se oženit, založit rodinu. Možná budete mít s Gwen děti. Co jim budete vyprávět o své práci? Že

po večerech vyučujete v kurzech, a to… Kolikrát týdně?“

„Třikrát,“ odpověděl Dave. Zůstal zdvořilý, ale byl očividně napjatý. „Rád bych měl větší počet hodin,“

pokračoval, „ale poptávka není tak velká, aby bylo možné otevřít víc kurzů. Kromě toho je na škole další

francouzštinářka, Linda Gardnerová…“

Gwen vyžila příležitost a pokusila se stočit rozhovor jiným směrem.

„Linda Gardnerová se ve Scarborough těší výsadnímu postavení,“ přerušila spěšně svého snoubence.

„Bohužel tragickému. Právě její dcerku hlídala Amy Millsová ten večer, kdy byla zavražděna.“

Leslie okamžitě přispěchala kamarádce na pomoc. „Vy jste tady měli vraždu?“

Než stihla Gwen odpovědět, ozvala se znovu Fiona. „V tuto chvíli,“ prohlásila s nepřeslechnutelnou

ostrostí v hlase, „mě mnohem víc než nešťastná Amy Millsová zajímá pan Tanner. Chade,“ obrátila se ke

starému muži, který zíral na zmrzlinu tak podezíravě, jako by v ní tušil nějakou hrozbu, „kladu tady

otázky, které bys měl vlastně položit ty. Promluvil sis někdy se svým budoucím zetěm důkladněji?“

Chad vzhlédl. „A o čem?“

„Třeba o jeho úmyslech. Chce si přece vzít tvou dceru. Tvé jediné dítě.“

„Tomu můžu sotva zabránit,“ upozornil ji Chad unaveně. „A proč taky? Gwen je dospělá. Musí sama

vědět, co dělá.“

„On nemá peníze ani pořádné zaměstnání. Mělo by tě to přinejmenším zajímat.“

„Fiono, zacházíš příliš daleko,“ napomenula ji Leslie hlasitě. Oba psi se probudili a zároveň zvedli hlavy.

Cal tiše zavrčel.

„Ale ona má pravdu,“ ozval se Dave. Pohlédl na Fionu. Jeho oči ani výraz tváře neprozrazovaly, co se v

něm děje. „Máte pravdu, paní Barnesová. Nemám pořádné zaměstnání. Vysokou školu jsem nedokončil a

promarnil jsem věk, kdy jsem mohl získat jiné vzdělání. Kurzy mě taktak drží nad vodou. Ale Gwen jsem

nikdy nic jiného netvrdil. Nic jí nenalhávám ani nepředstírám. Nikomu z přítomných.“

„Já se domnívám, že ano, pane Tannere,“ oponovala Fiona klidně.

Gwen tiše vyjekla zděšením.

Jennifer skryla tvář ve dlaních.

Leslie se zatvářila, jako by babičku nejraději zabila.

Dokonce i Chad usoudil, že v tomto okamžiku je jeho povinností se vyjádřit. „Fiono, snad bychom se do

toho opravdu neměli plést. Právě my dva…“

„Co myslíš tím právě my dva?“ vyštěkla.

Jeho vždy poněkud nepřítomný výraz se změnil. Pohled měl náhle jasný a přímý. „Však víš.“

„Já si myslím…,“ začala Leslie, ale Dave ji přerušil. Odsunul židli a vstal od stolu.

„Nevím přesně, z čeho mě podezíráte, paní Barnesová, ale otevřeně přiznávám, že nejsem déle ochotný

snášet vaše chování, přestože tato harmonická událost má být mými zásnubami. Domnívám se, že prodnešní večer toho máme všichni dost.“

„Můžu vám prozradit, z čeho vás podezírám, pane Tannere,“ nedala se Fiona a Colina napadlo, že stará

žena nemá sebemenší cit pro to, kdy je lepší držet pusu. „Podezírám vás, že Gwen Beckettovou

nemilujete, že si ji dokonce nijak zvlášť nevážíte. Podezírám vás, že sňatkem s ní se chcete zmocnit

farmy. Podezírám vás, pane Tannere, že vidíte pouze jediné východisko z tíživé a neperspektivní situace,

v níž se nacházíte, a tím je sňatek s bohatou ženou. Máte velice přesnou představu o tom, co by se daloudělat z farmy ležící přímo u moře. Sňatek s Gwen je pro vás jako hlavní výhra v loterii a vy ji chcete

shrábnout za každou cenu. Gweniny city a její budoucnost jsou vám naprosto lhostejné.“

Po jejích slovech se rozhostilo ohromené mlčení.

Dave ráznými kroky opustil místnost.

Gwen se rozplakala.

V pohárech se teplem ohně v krbu zvolna rozpouštěla zmrzlina. Nikdo se jí už ani nedotkl.

NEDĚLE 12. ŘÍJNA

(1)

Do babiččina bytu se vrátila krátce po půlnoci. Pořád rozzuřená a trochu opilá. Dokonce značně opilá, jakse obávala, protože jí působilo námahu odemknout domovní dveře, a pak si navíc spletla byt. Že je vnesprávném poschodí, si naštěstí všimla dřív, než mohla vytáhnout z postele rozespalé sousedy. Teď stála

ve Fionině bytě a bylo jí jasné, že potřebuje nejmíň dva aspiriny, jinak jí bude ráno pořádně zle.

Dveře do Fionina pokoje byly zavřené. Pravděpodobně tvrdě a spokojeně spala. Leslie chvilku uvažovala,jestli nemá tiše nakouknout dovnitř, aby se přesvědčila, že je všechno v pořádku, ale nechtěla nicriskovat. Kdyby se Fiona probudila, nemohla by Leslie za nic ručit. Nejspíš by se zuřivě pohádaly a naněkolik dalších měsíců by mezi nimi normální kontakt nebyl možný.

Do rána se snad nejhorší vlny utiší.

Leslie se vkradla do koupelny a prohrabala lékárničku, až našla načatou krabičku aspirinu, v níž byly ještědva prášky. Nalila do kelímku vodu, vhodila je tam a sledovala, jak se zvolna rozpouštějí.

Znovu se před ní odehrávaly scény příšerného večera.

Poté co Dave vyběhl z domu, slyšeli, jak se venku čtyřikrát nebo pětkrát pokouší nastartovat své auto.

Třeba se mu to nepodaří a vrátí se, napadlo Leslie, ale v zásadě jí bylo jasné, že po takovém ponížení seprostě vrátit nemůže, i kdyby byl nucený šlapat do Scarborough pěšky.

Motor nakonec přece jen naskočil a auto se zoufalým zavytím vyrazilo ze dvora. Gwen bez jediného slova

vstala a odešla z pokoje. Ostatní slyšeli na schodech její kroky, unavené, pomalé kroky.

Leslie také vstala, ale Jennifer už byla u dveří. „Nechte ji. Postarám se o ni.“ Vrhla chladný pohled naFionu. „Možná by bylo dobře, kdybyste odvezla babičku domů,“ dodala a zmizela. Cal a Wotan se sfuněním zvedli a odloudali se za ní.

„Fiono, jak můžeš…,“ spustila Leslie, ale Fiona ji okamžitě přerušila. „Teď domů nechci. Musím s Chademprobrat něco důležitého. Jeď sama. Já si pak vezmu taxi.“

„Než sem taxi dojede…“

„Povídám ti, že si potřebuju promluvit s Chadem. Může to chvilku trvat. Takže buď počkáš, nebo měnecháš jet taxíkem.“ Vstala a kývla za Chada, aby šel za ní. Leslie bezmocně a rozzuřeně přihlížela, jak se babička poté, co zlomyslně rozšlapala horu porcelánu, věnuje svým vlastním zájmům, aniž se k tépohromě nějak vyjádřila nebo na ní byla patrná aspoň trocha rozpaků. Jako by se vůbec nic nestalo. A to

pro ni bylo zcela typické.

„Ne, nemyslím, že chci čekat,“ odsekla rozzlobeně, „a nemyslím, že tady ještě vydržím třeba jenom malou

chvilku.“

Fiona pokrčila rameny. Leslie babičku milovala, ale věděla také, že když si někoho nechce pustit k tělu,umí se ukrýt za fasádou neuvěřitelného chladu a přezíravosti. Rázem se jí vybavilo, jak často se vpřecitlivělém pubertálním věku s tímto chováním setkala a jak velice jím trpěla. Stará zranění se ozvala ateď si zpětně uvědomila, že to byl důvod, proč nechtěla zůstat na farmě.

Prostě by v babiččině blízkosti nevydržela ani o vteřinu déle. A proto bylo také jasné, že se nemůže hnedvrátit do jejího bytu, kde by k dovršení všeho nenašla ani kapku alkoholu, aby otupila ostří své zlosti a

smutku.

Rozloučila se s Colinem – zvláštní, nečitelný chlapík, pomyslela si. Ujistil ji, že se postará, aby Fionasehnala taxi. Věděla, že s Jennifer je Gwen v dobrých rukou. Nasedla do auta a ujížděla pryč. Když vBurnistonu míjela hospodu s rozsvícenými okny, přibrzdila, zabočila na parkoviště a vystoupila. Ve ThreeJolly Sailors seděli ten večer výhradně muži. Neznámou ženu, která zamířila přímo k výčepu a posadila sena vysokou koženou sedačku, sledovali někteří překvapeným, jiní necudným pohledem. Na yorkshirskémvenkově nechodily ženy do hospod bez doprovodu, ale Leslie to bylo naprosto jedno. Objednala sidvojitou whisky, pak další a ještě další. Při zpětném pohledu teď považovala za možné, že k nim přibylaještě jedna. Vybavovala si intenzivní zápach dezinfekce, který vycházel z toalet, a starého laskavéhovýčepního, jenž před ni postavil talíř s gratinovanými hranolky.

„Měla byste taky něco zakousnout,“ poradil jí, ale z pohledu na tukem nasáklé brambory a rozteklý sýr sejí málem zvedl žaludek. Jeden z mužů se ji pokusil oslovit, ale zasyčela na něho tak agresivně, že se dalpolekaně na ústup. Když kolem půlnoci kráčela k parkovišti, lehce vrávorala. Bylo jí jasné, že by v žádnémpřípadě neměla řídit, ale i to jí bylo jedno. Domů dorazila bez nehody, a aniž ji zastavila policejní hlídka.

Domů… Svého času patřil honosný obrovský bílý dům na Prince of Walles Terrace, kde babička vlastnilabyt, k prominentním adresám ve Scarborough. S výhledem na celou jižní zátoku. Přesto se tam Leslienikdy necítila dobře. A platilo to i pro tuto noc.

Tablety se rozpustily. Leslie pomalými doušky vypila vodu. Nestála o kocovinu, která by všechno ještě

zhoršila.

Co by se vlastně zhoršilo? Leslie přes umyvadlo hleděla na svůj obraz v zrcadle. Zlobila ji babiččinabezohlednost, která zkazila Gwen její velký večer, a mohla jenom doufat, že Dave Tanner neodešelnadobro. Ale byla to pravá příčina toho, že se cítila tak mizerně?

Je to tím, že je tak chladná, tak hnusně chladná, usoudila a měla na mysli Fionu. A že já bych chtěla conejdřív, nejraději ještě teď v noci odjet, ale mám strach vrátit se do svého bytu.

Do bytu, který byl od Stephenova odchodu tak prázdný. Do bytu, kde jí ho všechno připomínalo. Do bytu,kde se jí přede dvěma lety rozpadl život, láska, štěstí, vědomí, že k někomu patří, pocit bezpečí, plány do

budoucnosti.

Viděla před sebou Stephenův lehce zardělý obličej. Musím ti něco říct, Leslie…

Tenkrát jí blesklo hlavou: Neříkej to, radši to neříkej! Během zlomku vteřiny vytušila, že přijde něco, co jízmění celý život. Cítila to a chtěla to zadržet, jenže se to zadržet nedalo, a ona dodnes sedí nad troskamionoho večera a nedokáže to pochopit.

Vyprázdnila kelímek s rozpuštěným aspirinem. Jsi opilá, Leslie, oslovila sama sebe, proto jsi sentimentální.Stephen neodešel, tys ho vyhodila, a dobře jsi udělala. Všechno jiné by znamenalo pomalé umírání. Dvaroky žiješ v bytě sama a zvládáš to. Zítra se tam bez problému vrátíš. Dnes v noci ne. V tomhle stavu bys

to napálila do sloupu.

Vyšla z koupelny a po špičkách se kradla kolem Fioniny ložnice. Když za sebou zavírala dveře svého pokoje, s úlevou si vydechla. Místnost se s ní trochu točila, působilo jí mírné potíže zaostřit na jednotlivépředměty.

Poslední whisky byla rozhodně příliš, přemítala ospale. Možná jsem ty hranolky přece jenom měla sníst…

Nějak se vysoukala ze šatů, nechala je ležet na podlaze, oblékla si pyžamo a zalezla do postele. Povlečenístudilo. Zimomřivě se stočila do klubíčka. Jako embryo.

Doktorka Leslie Cramerová, radioložka, třicet devět let, rozvedená. Leží namol opilá ve studené posteli veScarborough a není nikdo, kdo by ji zahřál. Nikdo.

Rozplakala se. Znovu si vzpomněla na prázdný byt v Londýně a rozvzlykala se ještě usedavěji. Přetáhla sipřes hlavu přikrývku, jako když byla malá. Aby ji nikdo neslyšel brečet.

(2)

Nenáviděl scény, jako byla ta u večeře. Nenáviděl, když pocity vyvřely na povrch, když se emoce vymklykontrole, když se dcera zamkla ve svém pokoji, když se všechno bortilo a když přitom měl pocit, že jeterčem vyčítavých pohledů, protože se od něho zřejmě očekávalo, že udělá něco, aby ten chaos zarazil.Jedno z mnoha očekávání, které nemohl naplnit. Ale on možná nikdy nenaplnil ničí očekávání. V tomnejspíš spočíval zásadní problém jeho života.

Chadu Beckettovi bylo třiaosmdesát.

S největší pravděpodobnosti se už do konce života nezmění.

Byla neděle, pět hodin ráno, ale vstávat tak brzy nebylo pro Chada ničím neobvyklým. Dokud se na farmě

ještě hospodařilo, vyhnal jeho otec rodinu z postele často už ve čtyři a Chad nedokázal změnit rytmus,podle něhož se řídil celý jeho život. Ani ho měnit nechtěl. Měl rád hodiny před rozedněním, kdy byl světtichý, rozespalý a kdy jako by patřil jenom jemu. Často se za svítání vydal dolů k pláži, někdy v hustémlze, která se valila od moře na pevninu a všechno pohlcovala. Příkrý sráz musel zdolávat téměř poslepu,

ale to pro něho nebyl problém. Znal každý kámen, každou větev. Vždycky se tam cítil jistě.

Teď už si netroufal. Tři roky ho trápila kyčel a ztěžovala mu každý krok. K doktorovi nešel. Proti lékařům v

zásadě nic neměl, ale nevěřil, že by mu některý mohl dát kyčel do pořádku. Rozhodně ne bez operace apředstava nemocnice Chada naplňovala děsem. Tušil, že jakmile by se v ní někdy ocitl, víckrát by se nafarmu nevrátil, a protože byl pevně odhodlaný zemřít ve své posteli, nehodlal se na posledních metrechsvé životní dráhy vzdalovat od svých pozemků.

To raději zatne zuby.

Den má být zase slunečný a jasný, což znamená, že by se měl cítit docela slušně. Zlé byly mokré dny, kdyse mu vlezlý chlad zakusoval do kostí. Dům se špatně vytápěl a obzvlášť v zimě byly pokoje stále vlhké.Dřív dávala matka každý večer do postelí cihly, které předtím několik hodin nahřívala na litinovém sporáku

v kuchyni. Člověk tak měl v povlečení, které nikdy úplně neproschlo, aspoň krapet tepla. Jenže matkabyla mrtvá už celou věčnost a Gwen její zvyk neznala. Chad si o něm, tak jako o mnoha dalších, myslel,že se mu už nevyplatí ho obnovit. Zalézat večer do vlhkého povlečení mu nebylo příjemné, ale po chvilceusnul a pak už nic nevnímal.

Zaposlouchal se, co se děje nahoře. Všichni zřejmě ještě spali. Z Gwenina pokoje nepronikal žádný zvuk aani u Brankleyových se nic nehýbalo. Tím líp. Po včerejším večeru by mu všichni šli tak akorát na nervy.

Odšoural se do kuchyně, aby si uvařil kávu, ale při pohledu na nepořádek, který v malé místnosti vládl, se

zarazil ve dveřích. Protože se Jennifer večer napřed věnovala Gwen a potom vzala vyvenčit psy, sklidil zestolu nejspíš Colin, jenže zřejmě všechno odnosil jenom do kuchyně, a tím považoval svůj úkol zasplněný. Stůl, kredenc i dřez se ztrácely pod horami špinavého nádobí. Hrnce nikdo nepřikryl pokličkami a

zaschlé zbytky polévky, pečeně a zeleniny nepříjemně páchly.

Chad se rozhodl, že si kávu prozatím odpustí.

Pomalu se přesunul do malé místnosti vedle obývacího pokoje, která jemu i Gwen sloužila jako kancelář.Ne že by farma ještě skutečnou kancelářskou práci vyžadovala, ale měli tam počítač, který se do domunastěhoval z Gwenina popudu a přes Chadovu neochotu zúčastnit se na pokroku, který přinesl čas.Dřevěné police podél zdí zaplňovaly šanony z dřívějších let, kdy farma ještě skrovně vynášela. Na psacímstole se povalovalo pár katalogů. S oblečením, jak si Chad všiml, s hadříky, které si tu a tam objednávalaGwen. S heknutím klesl na židli a pustil počítač.

Ale stejně! Že se s tou věcí ve svém věku vůbec naučil zacházet! Dost dlouho se zdráhal, ale Fiona honakonec přesvědčila, aby si založil mailovou adresu. Přesněji řečeno to udělala za něj. A vybrala pro něhoi heslo. Gwen často u počítače vysedává. Nemusí ti číst poštu, vysvětlovala mu. Jakou poštu? namítl. Mně

přece normální pošta už nechodí, kdo by mi měl posílat dopisy přes počítač?

Já, odpověděla Fiona a potom mu pomalu a trpělivě objasnila, jak ten vynález funguje, jak se dostane nasvůj server a zadá heslo – přirozeně Fiona –, které mu otevře přístup k mailovým zprávám. Jak na němůže odpovědět. Od toho dne si dopisovali přes záhadné médium, kterému Chad sice nadálenedůvěřoval, ale jehož kouzlu se tak docela neubránil. Pustit se hlouběji do toho moderního neřádu, jaknazýval počítačovou techniku, se neodvážil. Nikdy by ho nenapadlo surfovat na internetu, stejně neměltušení, jak se to dělá. A ani ho mít nechtěl.

Fiona byla včera podrážděná. Nejspíš proto nedala pokoj, dokud nevyprovokovala explozi. Útok na DavaTannera pro ni byl ventilem, i když Chad byl přesvědčený, že její averze vůči Gweninu snoubenci je praváa má k němu skutečně vážné výhrady. Je možné, že se nemýlí, když ho podezírá z nečestných úmyslů,ale Chad se kvůli tomu rozčílit nedokázal. Je to Gwenin život. Je jí přes třicet, a jestli se dostane podčepec, nebude to předčasně a třeba bude s Tannerem šťastná. Chad se nedomníval, že láska je jedinýmotiv, proč by se dva lidé měli brát. Možná se Tanner skutečně snaží zlepšit si své životní podmínky. No a

co? Farmě to nakonec jenom prospěje. Třeba budou mít děti a Gwen v roli matky rozkvete. Je hrozněosamělá. Chad se na sňatek díval pragmaticky: Lepší Tanner než žádný muž. Fionino rozhořčení na tototéma nedokázal při nejlepší vůli pochopit.

Poté co dokonale zkazila celý večer, seděla tady, na skládací židli u psacího stolu, a zapalovala si jednucigaretu za druhou. Znal ji od jejího dětství, znal ji líp než kdokoliv jiný a věděl, že ji něco trápí a tíží.Ještě chvíli lamentovala na Gwenin plánovaný sňatek, ale pak přece jenom přešla k věci.

„Chade, v poslední době mívám divné telefonáty,“ vyhrkla přidušeným hlasem. „Však víš. Anonymní.“

Nevěděl, nikdy mu žádný anonym nevolal. „Anonymní telefonáty? Jakého druhu? Někdo ti vyhrožuje?“

„Ne. Nic takového. Ten, kdo mi volá, neříká vůbec nic. Jenom dýchá.“

„Jako kdyby…“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Není to takové dýchání. Ne jako při sexu. Je úplně klidné. Mám dojem, že dotyčný –nebo dotyčná – poslouchá, jak se rozčiluju, a potom zavěsí.“

„A jak se rozčiluješ?“

„Ptám se, kdo volá. Co chce. Říkám mu – nebo jí –, že se mlčením nikam nedostane. Že bych rádavěděla, co se děje. Ale nikdy neodpoví.“

„Možná bys měla prostě a jednoduše dělat totéž. Nemluvit. Jakmile dýchání uslyšíš, okamžitě zavěsit.“

Přikývla. „Byla chyba, že jsem na něho mluvila. Pravděpodobně jsem reagovala přesně tak, jak si přál.Přesto…“

Zapálila si další cigaretu. Nebylo to poprvé, co se Chad divil, že někdo může kouřit jako tovární komín azároveň se těšit pevnému zdraví.

„Pořád si musím lámat hlavu, kdo mi volá,“ pokračovala Fiona, když několikrát lačně potáhla z cigarety.

„Nějaký motiv mít musí. Proč se soustředil právě na mě?“

Pokrčil rameny. „Možná je to náhoda. Najde si v seznamu pár jmen a potom je otravuje. Třeba má vícobětí. Třeba to dělá celý den, vytáčí jedno číslo za druhým a tvoje častěji, protože se nejvíc rozčiluješ.“

„Musí být nemocný!“

„Úplně normální asi nebude, ale může být neškodný. Možná na druhém konci sedí zamindrákovanýchudák, který se nedovažuje vytáhnout paty z domu nebo někoho oslovit. Při těch telefonátech si připadásilný. Víc za tím vězet nebude.“

Hryzala si spodní ret. „Myslíš, že by to mohlo mít něco společného s… s tou starou historií?“

Okamžitě věděl, o čem mluví. „Ne. Jak tě to napadlo? Je to už celá věčnost.“

„Ano, ale… třeba to neskončilo.“

„Kdo by ti kvůli tomu měl volat?“

Neodpověděla, ale znal ji natolik dobře, aby věděl, že má zcela konkrétní podezření. A tušil, jaké jméno jí

víří hlavou.

„Tomu nevěřím,“ uvažoval nahlas. „Proč teď? Po všech těch letech… Ano, proč právě teď?“

„Nevěřím, že by mě někdy přestala nenávidět.“

„Žije ještě vůbec?“

„Mám dojem, že ano. Nahoře v Robin Hood’s Bay.“

„Ne abys tam chodila,“ varoval ji.

„Ani nápad,“ prohlásila tak drsně a úsečně, jak uměla snad jen ona, ale ruka, v níž držela cigaretu, se jínepatrně třásla.

Potom vyrukovala se svou žádostí. „Byla bych ráda, kdybys smazal moje maily. Všechny, které jsem tinapsala. Teda ty, v nichž jsem psala o oné záležitosti.“

„Smazal? A proč?“

„Považuju to za bezpečnější.“

„Nikdo si je nemůže přečíst.“

„Počítač používá i Gwen.“

„Jenže kvůli tomu jsi mi přece dala heslo. Takže je to ničemu? Pouhý humbuk, jako celá ta počítačová

technika…

Každopádně nevěřím, že by se Gwen pokusila slídit v mých věcech. Moc se o mě nestará.“

Poprvé během rozhovoru se usmála. Spíš jízlivě než vesele.

„Odhaduješ ji špatně. Jsi pro ni hned za Bohem. Jenže tys pro mezilidské vztahy nikdy neměl radar.

Přesto,“ znovu zvážněla, „tě prosím, abys maily smazal. Budu se cítit bezpečnější.“

Počítač už běžel a Chad otevřel poštu. Za poslední půlrok mu Fiona poslala pět zpráv. Přesněji řečeno pět

zpráv s přílohou. Mezi nimi se hemžily i její normální maily.

Povzbudivé, když bylo špatné počasí a ona tušila, že má bolesti. Kousavé, když se zlobila, že se jí dlouho

neozval. Ironické, když potkala některého ze starých známých a nemilosrdně ho pomlouvala. Někdy

komentovala film, který viděla. Někdy naříkala na stáří. Ale nikdy se ani slovem nezmínila o minulosti. Ojejich společné minulosti.

Až do března tohoto roku. Tehdy nečekaně přišla první zpráva s přílohou a instrukcemi, jak má souborotevřít.

Proč? zeptal se jí obratem. Nic víc, jenom Proč napsané tučnou kurzívou a následované nejméně deseti

otazníky.

Její odpověď zněla: Protože si v tom musím udělat jasno. Protože to někomu musím vyprávět. A protožeto nikdo jiný nesmí vědět, přicházíš v úvahu jenom ty!

Jeho odpověď: Já přece stejně všechno vím!

Nato ona: Proto od tebe nehrozí nebezpečí.

Vzpomněl si, že se jí včera večer zeptal, co vlastně tehdy bylo impulzem. Impulzem, který jí přiměl napsat

všechno, co nikdo nesměl vědět. Jenom on, který to stejně věděl a neměl rád, když se mu topřipomínalo.

Zamyslela se, chvíli mlčky kouřila a pak odpověděla: „Možná bylo impulzem vědomí, že můj život užnebude trvat příliš dlouho.“

„Jsi nemocná?“

„Ne. Ale stará. Moc dlouho tady nebudu, nemá smysl si něco nalhávat.“

Něco z toho, co sepsala, si přečetl, ale všechno ne. Často toho na něho bylo příliš. Zuřil, že se k tomuFiona vrací. Že se dotýká starých ran. Že vytahuje na světlo dávno pohřbené věci.

Klikl na první mail s datem 28. března.

Ahoj Chade, jak se dnes máš? Napsala jsem něco, co by sis měl přečíst.Je to určené jenom tobě. Příběhznáš, ale možná ne do všech detailů. Jsi jediný,komu důvěřuju. Fiona

PS: Dvojklik na soubor. Pak klik na Otevřít.

Otevřel soubor.

ZAPOMENUTÉ DÍTĚ.DOC

1.

My s matkou jsme se tenkrát, na konci léta roku 1940, kdy se nám všem změnil život, aspoň nemuselystrachovat o žádného příbuzného. Otcové mnoha kamarádek byli na frontě a rodiny se třásly strachy, kdydostanou špatnou zprávu. Můj otec zemřel už před válkou, na jaře 1939. Jeden z jeho proslulých tahů pohospodách, při nichž bezezbytku propil tu trochu peněz, které vydělal jako metař, skončil rvačkou sdalšími opilci. Zpětně se nedalo zjistit, kdo začal a kvůli čemu se vlastně poprali, pravděpodobně to nebylo

nic důležitého. Můj otec utrpěl těžké zranění, v nemocnici dostal tetanus, proti němuž byli lékaři tehdyčasto bezmocní, a v krátkém čase zemřel. Matka a já jsme zůstaly samy. Musely jsme vyžít jenom zpozůstalostní penze vyplácené státem, ale po finanční stránce se nám vedlo líp než předtím, protožepeníze už nikdo nepropíjel v hospodách. Matka si navíc našla dvě místa jako uklízečka. Jakžtakž jsme seprotloukaly.

V létě 1940 mi bylo jedenáct. Bydlely jsme v malém podkrovním bytě v East Endu. Pamatuju si, že létobylo horké a pod střechou bylo jako v peci. Nacisté okupovali Francii a zabrali i ostrovy v La Manche,které patřily Anglii. Lidé byli nervózní navzdory povzbuzujícím prohlášením hovořícím o brzkém vítězství

nad fašisty, která vydávala vláda, aby v lidech posílila bojovou morálku.

„Co budeme dělat, jestli sem přijdou?“ zeptala jsem se matky. Zavrtěla hlavou. „Nepřijdou, Fiono. Obsadit

ostrov není snadné.“

„Ale ostrovy v Kanálu obsadili!“

„Ty jsou malé, neměly žádnou obranu a leží těsně u Francie. Nedělej si starosti.“

Němci sice nepřišli osobně, ale začátkem září za sebe poslali bombardéry. Začal Blitzkrieg. Noc co nocnálety. Noc co noc kvílely sirény, lidé se shromažďovali v krytech, domy se bortily, celé bloky sepropadaly do sutě a prachu. Ráno nabízelo důvěrně známé místo zcela odlišný obraz, protože některýdům scházel nebo se tyčil k nebi jako mlčenlivá čadící ruina. Cestou do školy jsem vídala lidi pátrající vtroskách po svých věcech, které mohly zkáze odolat. Jednou jsem zahlédla hubenou špinavou ženu, která

jako nepříčetná hrabala v kamenech zcela zříceného domu. Ruce i paže měla zakrvácené, po tvářích jístékaly slzy a zanechávaly lesklé stopy ve vrstvě prachu.

„Moje dítě!“ křičela. „Tam dole je moje dítě!“

Hluboce mnou otřáslo, že to nikoho jako by nezajímalo. Když jsem to večer vyprávěla matce, zbledla avzala mě do náruče. „Zešílela bych, kdyby se ti něco takového stalo,“ zašeptala. Mám dojem, že od tohodne v ní začal zrát úmysl poslat mě z Londýna pryč.

Evakuace probíhaly už dřív. Hned 1. září 1939, v den, kdy Hitler napadl Polsko, a dva dny předtím, nežAnglie vyhlásila Německu válku, se statisíce Britů, především z velkých měst, začaly přesouvat na venkov.

Již tehdy se šířil strach z leteckých náletů, především obava, že by na nás Němci mohli zaútočit bojovýmiplyny. Každý občan u sebe musel neustále nosit masku a všude po městě visely varovné plakátky, kterépoukazovaly na hrozící nebezpečí. Hitler will send no warning, stálo obrovskými černými písmeny nažlutém podkladě. Jinými slovy: Zákeřný útok nás může zaskočit kdykoliv.

Jako první byly přirozeně evakuovány děti, těhotné ženy, slepci a ostatní tělesně postižené osoby. Matkase mě tehdy spíš jen tak mimochodem zeptala, jestli bych taky nechtěla pryč, ale zuby nehty jsem sezpěčovala. Nesmírně se mi ulevilo, když mě nenutila. Pouhá představa mě naplňovala strachem, téměřhrůzou. Úřady přišly na prapodivný nápad nazvat první evakuaci Operation Pied Piper a jako většina dětíjsem velice dobře znala pověst Pied Piper of Hamelin, příběh krysaře z Hamelnu, který zavedl dlouhýzástup dětí do hory, odkud už nikdy žádné nevyšlo. Nebylo to nijak povzbudivé. Pronásledovala měpředstava, že nás všechny odvezou pryč a víckrát se nevrátíme.

Kromě toho byl průběh evakuace poněkud chaotický, jak se proslýchalo. Anglie byla rozdělena na třizóny: evakuační, neutrální a přijímací. Kolovaly zvěsti o přecpaných vlacích, malých traumatizovanýchdětech, které se nevyrovnaly s odloučením od rodičů, o špatné organizaci, která se projevovala připřijímání evakuovaných ve městech i rodinách. Východní Anglie hlásila přeplněnou kapacitu, zatímconabídky náhradních rodičů odjinud zůstaly bez odezvy. Lidé nadávali na vládu, protože pro akci vyčlenilamálo peněz. Po čase bombardování ustalo. Koncem roku se většina evakuovaných vrátila k rodinám a dosvého bydliště.

„Tak vidíš,“ řekla jsem matce. „Ještě dobře, že jsem nikam nejela.“

Jenže pak přišlo léto 1940 a každý pochopil, že válka potrvá déle, než jsme doufali. Nacisté se navícdostali nebezpečně blízko. Od června probíhaly nové masivní evakuace. Vláda opakovaně vyzývala rodiče,

aby především z Londýna poslali děti do bezpečí.

Centrum města bylo znovu polepené plakáty. Tentokrát na nich byly vyobrazené děti a velký nápis

nabádal: Mothers! Send them out of London!

Žádný příkaz vydán nebyl, každý se mohl rozhodnout sám, jak se zachová. Jistý čas se mi dařilo matceúmysl nechat mě evakuovat pokaždé rozmluvit.

Na podzim jsem však se znepokojením vycítila, že se moje pozice začala otřásat v základech.

Začátkem října dostal náš dům plný zásah. Seděly jsme s ostatními obyvateli ve sklepním krytu, když vtom se přímo nad našimi hlavami ozvala ohlušující rána. Mysleli jsme si, že nám při ní musí prasknoutbubínky. Země pod námi se třásla, ze stropu opadával prach a drolila se omítka.

„Ven!“ vykřikl jeden muž. „Všichni okamžitě ven!“

Někteří se v panice drali k východu, jiní nabádali k uvážlivosti. „Venku je učiněné peklo! Zůstaňte tady.

Strop drží.“

Matka byla pro to, abychom zůstaly. Zvenku bylo slyšet, jak v bezprostřední blízkosti domu dopadajíbomby v rychlém sledu za sebou, takže podle jejího názoru byla větší pravděpodobnost, že umřeme naulici, než že budeme pohřbené ve sklepě. Já bych raději vyběhla ven, protože jsem málem nemohladýchat už pouhou představou, že se dole pomalu udusíme, ale protože bych neudělala nic, co by mimatka nedovolila, zůstala jsem v krytu, roztřesená, vyděšená, s dlaněmi přitisknutými k obličeji.

Časně ráno ohlásily sirény konec poplachu a my jsme vylezli nahoru, plní obav, co nás tam čeká. Znašeho domu byla hromada trosek. Z vedlejšího taky. I z protějšího. Až na pár domů vlastně zbyly troskyz celé ulice. Mnuli jsme si oči a nechápavě zírali na obraz zkázy.

„A je to tady,“ prohlásila matka konečně. Všichni jsme se nadýchali prachu a její hlas zněl, jako by byla

nachlazená. „Nemáme kde bydlet.“

Trochu jsme prohrabaly trosky, ale nenašly jsme nic, co by se dalo použít. Objevila jsem kousek látky ze

svých oblíbených šatů. Červené plátno se žlutými květy. Útržek jsem si vzala, zbytek šatů nebyl nikdevidět.

„Můžeš to používat jako kapesník,“ nadhodila matka.

Vydaly jsme se hledat nový příbytek. Jen o pár ulic dál bydleli naši jediní příbuzní, otcova sestra srodinou. Matka věřila, že nás u sebe na přechodnou dobu nechá. Dům tety Edith stál, ale nikdo nebylnadšený, že nás vidí. Šestičlenná rodina se tísnila v třípokojovém bytě a teta už k sobě vzala přítelkyni,která také zůstala bez střechy nad hlavou.

Strýc se navíc právě vrátil z lazaretu, a jak teta šeptem svěřila matce, neměl to v hlavě v pořádku. Celýden proseděl u okna, zíral ven a občas se zničehonic rozplakal. Bylo jasné, že k naprostému zmatku jsme

tam scházely už jenom my.

Matka začala znovu mluvit o tom, že se budeme muset rozdělit. Tentokrát to znělo vážně. Zaslechla jsem,

jak říká Edith: „Uvažuju o tom, že pošlu Fionu na venkov. Z Londýna se evakuuje stále víc dětí. Tadynejsou v bezpečí.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila Edith, kterou potěšilo, že v přeplněném bytě bude aspoň o jednu osobuméně. Vlastní děti se však poslat pryč nechystala. Tvrdila, že by odloučení od nich nepřežila.

Matka bohužel tak sentimentální nebyla. Ačkoliv jsem plakala, naříkala a vůbec projevovala zoufalství,nedala se obměkčit a začala podnikat nezbytné kroky.

Krátce nato jsem byla zapsána na seznam dětí, které měly být začátkem listopadu evakuovány do

Yorkshiru.

2.

Vlak měl vyjet v devět ráno z Paddingtonského nádraží. Byl 4. listopad, nad městem se válela mlha, ale

slunce se snažilo šedivou masu prorazit.

„Uvidíš, že bude krásný podzimní den,“ tvrdila matka, aby mě trochu povzbudila.

Horší náladu jsem snad ani mít nemohla a bylo mi naprosto jedno, zda slunce svítí nebo nesvítí. Vlekla

jsem se vedle matky s povinnou plynovou maskou na krku, v ruce papírový kufřík, který mi půjčila tetaEdith. Vláda vydala seznam, který podrobně, včetně počtu kapesníků, udával, co si dítě má vzít s sebou,ale protože náš dům byl vybombardovaný a měly jsme málo peněz, bylo pro matku nemožné, abypředpisu aspoň zhruba vyhověla. Teta mi z obnošeného oblečení po svých dětech přidala jedny šaty,které mi byly krátké, pulovr, z jehož rukávů mi čouhala zápěstí, a jedny chlapecké polobotky. Matka miušila noční košili a upletla dvoje ponožky. Na cestu jsem si oblékla kostkované šaty, které jsem na soběměla při náletu, starou pletenou vestičku a červené sandálky – poslední věci, které mi zbyly. V podstatěuž na ně byla zima a matka mě varovala, že se nachladím, ale já jsem paličatě trvala na svém. Ztratilajsem všechno, co jsem měla, teď mě vlastní matka posílala pryč a já jsem potřebovala svoje šaty a svo
jeboty, abych se mohla aspoň něčeho zachytit. Tak se nachladím. No a co? Třeba dostanu zápal plic azemřu. Dobře tak mamince, jestli pak už nebude mít vůbec žádnou rodinu.

Musely jsme jít ulicí, v níž jsme bydlely až do osudného říjnového bombardování. Nejzničenější ulicí vcelém Londýně, jak se mi zdálo. Až na samém konci stával donedávna jediný osamělý dům, ale už zdálkyjsme viděly, že se také stal obětí náletů.

„Mám dojem, že chtějí, aby v Londýně nezůstal kámen na kameni,“ poznamenala nevěřícně matka. Onibyli pochopitelně Němci.

Když jsme došly blíž, uviděly jsme kouř stoupající z trosek a zaznamenaly silný pach požáru, který viselnad poslední, teď už také dobytou pevností naší ulice. Dům musel boj s bombami prohrát teprve běhemposlední noci. Rodiny, které v něm žily, jsme letmo znaly, jak už se znávají lidé, kteří bydlí ve stejné ulicijen pár metrů od sebe. Dokážou si přiřadit ke tvářím jména, vzájemně se zdraví, něco málo vědí orodinných a životních poměrech, ale přesné detaily neznají. V prvním patře bydleli Somervillovi, otec,matka a šest dětí. S druhou nejstarší dcerou jsem si občas hrávala, ale jenom tehdy, když jsem se nudilaa nesehnala nikoho jiného. Somervillovi měli pověst sociálně nepřizpůsobivých, jak se dnes říká, apřestože o něčem takovém před dětmi nikdo nemluvil, leccos jsem pochytila. Pan Somerville pil. Mnohemvíc než můj otec, od rána do noci. V žádném okamžiku jste ho nemohli zastihnout střízliv
ého. Manželkubil, což vedlo k tomu, že údajně taky pila víc, než bylo zdrávo, a chodila po světě se zdeformovanýmnosem, zlomeným při jedné potyčce s manželem a srostlým nakřivo. Pan Somerville týral i své děti.Některé z nich byly slabomyslné, protože je příliš často tloukl do hlavy, a navíc jim mozek těžce poškodilalkohol, kterému jejich matka holdovala v těhotenství. Tak či tak, ostatní lidé se báli, aby se saminedostali do špatného světla, kdyby si Somervillovy pustili příliš k tělu, a proto jsem se i já s jejich dětmistýkala co nejmíň.

Chvíli jsme stály před čadícími troskami a sklíčeně uvažovaly, co se asi stalo se všemi, kdo tam žili, kdyžze sousedního domu, z něhož zůstala nepoškozená malá část přízemí, vyšla slečna Taylorová. Byla ještěvelmi mladá, pocházela z vesnice v Devonu a do Londýna přišla hledat štěstí. Pracovala někde v prádelně.

Za ruku vedla malého chlapce. Poznala jsem Briana Somervilla. Bylo mu sedm nebo osm roků a vědělose, že je mimořádně zaostalý.

Slečna Taylorová byla ve tváři bledá jako stěna.

„Poslední tři noci tady bylo učiněné peklo,“ naříkala. Všimla jsem si, že se jí třesou rty. „Bylo to… Myslelajsem si…“ Volnou rukou si přejela po čele, které bylo navzdory chladnému ránu zpocené. Maminka se o ní

později vyjádřila, že utrpěla šok.

„Zkusím, jestli by mě k sobě nevzala kamarádka,“ pokračovala slečna Taylorová. „Bydlí kousek zaLondýnem, doufám, že tam bombardují míň. Tady v těch troskách je teď stejně moc velká zima. Já už to

všechno nevydržím. Nevydržím to!“ Rozplakala se.

Matka ukázala na malého Briana, který na nás upíral velké vyděšené oči.

„Co on? Kde má rodiče?“

Slečna Taylorová hlasitě zavzlykala. „Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. I sourozenci. Všichni.“

„Všichni?“ zhrozila se matka.

„Vyhrabali je,“ zašeptala slečna Taylorová, které patrně právě došlo, jaký účinek by mohl mít rozhovor natraumatizované dítě, které držela za ruku. „Včera. Trvalo to celý den. Všechny, kdo bydleli v domě… nebo v tom, co z něho zbývalo. Předminulou noc dostal plný zásah. Říkali, že nikdo nemohl přežít.“

Maminka si zděšeně přitiskla dlaň k ústům.

„Minulou noc se najednou vynořil u mě.“ Slečna Taylorová kývla hlavou směrem k chlapci. „Brian. Nevím,odkud přišel. Nedostala jsem z něho ani slovo. Buď ho to taky zasypalo, ale přežil a dostal se ven sám,

nebo nebyl doma. Však víte…“

Věděly jsme. Někdy, když byl pan Somerville namol, nesnesl děti v bytě. Některé často utekly ksousedům, v létě nocovaly i na ulici. Když jsem byla menší a hloupá, záviděla jsem jim volnost, kterouměly.

„Co mám teď s tím malým dělat?“ naříkala slečna Taylorová.

„Nemůžete ho vzít s sebou ke kamarádce?“ nadhodila matka.

„V žádném případě. Je taky celý den v práci. Žádná z nás by se o něho nemohla starat.“

„Má nějaké příbuzné?“

Slečna Taylorová zavrtěla hlavou. „Párkrát jsem si povídala s paní Somervillovou. Svěřila se mi, že by ráda

od manžela utekla, ale z její rodiny už nežil nikdo, ke komu by mohla jít. Bojím se, že Brian… zůstal nasvětě úplně sám.“

„V tom případě ho musíte předat Červenému kříži,“ radila matka a soucitně se na bledého hocha podívala.„Chudáček.“

„Můj bože,“ naříkala slečna Taylorová. Bylo zřejmé, že je toho na ni příliš.

A pak matka učinila něco, co mělo osudové účinky a co se k ní vlastně vůbec nehodilo. Neměla v povazepomáhat ostatním, vždycky prohlašovala, že samy máme co dělat, abychom se nějak protloukly, že sinemůžeme dovolit přibírat problémy jiných.

„Víte co, já ho vezmu s sebou,“ navrhla. „Právě vedu Fionu na nádraží, je přihlášená k evakuaci navenkov. Určitě tam narazím na někoho, kdo mi pomůže. Briana předám sestrám od Červeného kříže,které tam zaručeně budou.“

Slečna Taylorová vypadala, jako by jí nejraději padla kolem krku, a než se matka nadála, měla z každéstrany jedno dítě: vlastní jedenáctiletou dceru v příliš tenkých šatech a s papírovým kufříkem v ruce a asiosmiletého chlapce ve špinavých kalhotách a vytahaném vlněném svetru, který podle stupně odranostiposloužil už několika generacím dětí. Brian se pohyboval jako v transu. Zdálo se, že nevnímá nic z toho,co se kolem něho děje.

Takto v trojstupu jsme konečně dorazili na nádraží. Na poslední chvíli, jak se ukázalo. Buď si matka časodjezdu spletla, nebo jsme se příliš loudaly a pak nás ještě zdržel Brian, který se vlekl nepředstavitelněpomalu. Každopádně už většina dětí byla ve vlaku. V hroznech se vykláněly z oken a mávaly rodičům nanástupišti. Hodně jich plakalo a některé matky vypadaly, jako by se nejraději vyšplhaly nahoru do kupé.Několik dětí křičelo, že chtějí vystoupit a zůstat doma. Všechny měly cedulky se jménem. Sestry zČerveného kříže a jejich pomocnice se seznamy v ruce pobíhaly sem tam a snažily se neztratit vevšeobecném chaosu přehled.

Matka odhodlaně zastoupila cestu jedné z nich. „Promiňte, prosím. Moje dcera je také zařazená do

evakuace.“

Mohutná žena se zatvářila tak nevlídně, až jsem se jí bála. „To jdete brzy,“ vyštěkla. „Jméno?“

„Swalesová. Fiona Swalesová.“

Sestra zapátrala v seznamu a udělala v něm křížek. Pravděpodobně za mým jménem. Zpod podložkyvytáhla papírový štítek. „Sem napište její jméno, datum narození a adresu londýnského bydliště.“

Maminka vylovila z kabelky tužku a podřepla, aby mohla na koleně cedulku vyplnit. Sestra se zadívala na

Briana. „A co on? Taky odjíždí?“

„Ne,“ odpověděla matka. „Je to sirotek. Nevím, kam s ním.“

„A odkud to mám vědět já?“

Maminka se zase napřímila a připevnila mi jmenovku na klopu kabátku.

„Jste přece od Červeného kříže!“

„Ale nemám tady na starosti sirotky! Copak nevidíte, že nevím co dřív?“ Sestra ani nedomluvila a spěchala

pryč, aby okřikla uplakanou holčičku, která hlasitě volala maminku a pokoušela se sešplhat z vlaku.

„Musíš nastoupit, Fiono,“ naléhala matka nervózně.

Brian se mě pevně chytil oběma rukama.

„Nechce mě pustit, mami,“ vyhrkla jsem, překvapená silou, která se v jeho malých dlaních ukrývala.

Matka se ho ode mě snažila odtrhnout. Průvodčí zapískal. Než jsem se nadála, postrkovala nás lidská vlna

k vagonům. Děti, které se stále nedokázaly odloučit od maminek a tatínků, rodiče, kteří natahovali paže k

oknům, aby děti naposled pohladili po tváři nebo rukách. Byla jsem pevně odhodlaná nezapojit se dosrdceryvné scény. Zlobila jsem se na maminku, že mě posílá pryč, a byla jsem si jistá, že jí ten kroknedokážu nikdy odpustit. Ocitla jsem se přímo u kovových schůdků do vagonu. Brian mi stále visel naruce, přestože jsem se ho energicky a bezohledně snažila setřást. Zezadu se na mě tlačila zeď lidí.

Otočila jsem se. „Mami!“

Ztratila se mi v davu. Odněkud jsem slyšela její hlas, ale neviděla jsem ji. „Nastup, Fiono! Nastup!“

Jeden z otců, který stál přímo za mnou, zvedl svou dcerku a postavil ji nad schůdky. Pak jednou rukou

popadl mě, druhou Briana a ve zlomku vteřiny jsme byli také ve vlaku.

„Zavřete dveře!“ zavolal průvodčí.

Prodírala jsem se chodbičkou a táhla za sebou Briana, který se mě ani na okamžik nepustil.

To se ti povedlo, mami. Teď je na mně, abych se ho nějak zbavila.

„Jsi nemožný,“ zasyčela jsem na něho. „Nemáš tady co dělat! Okamžitě tě pošlou zpátky!“

Upíral na mě své obrovské oči. Všimla jsem si, jak má bílou pleť a jak zřetelně mu na spáncích prosvítá

pletivo světle modrých žilek.

Neměl jmenovku, kufr ani plynovou masku. Nebyl na žádném seznamu. Obratem ho pošlou zpátky. Moje

vina to není. Nemůžu za to, že ho neznámý muž prostě a jednoduše vysadil do vlaku.

Našla jsem volné místečko na dřevěné lavici a vmáčkla se mezi další děti. Brian se mi pokusil vylézt na

klín, ale odstrkovala jsem ho, až nakonec zůstal stát vedle mě.

„Nebuď na mladšího bratra tak protivná,“ napomenula mě asi dvanáctiletá dívka, která seděla proti mně a

pochutnávala si na lákavě vonícím chlebu s paštikou.

„Není to můj bratr,“ namítla jsem. „Vlastně ho ani neznám.“

Vlak se dal do pohybu. Musela jsem usilovně polykat, abych se nerozbrečela. Mnoho dětí plakalo, ale já

mezi ně patřit nechtěla. Pomalu jsme vyjížděli z nádraží. Slunci se ještě nepodařilo prorazit mlhu. Den byl

šedivý a temný. Moje budoucnost se mi nejevila o nic lepší. Šedivá, temná a tak nejistá, jako by i jizahalovala vlhká, neproniknutelná mlha.

Cítila jsem, že nastal konec mého dětství. Loučila jsem se s ním bez slz, ale se srdcem těžkým jako z

olova.

3.

Do Yorkshiru jsme přijeli až navečer. Časový rozvrh vzal zasvé, protože vlak musel pár mil za Londýnemnečekaně zastavit a čekat víc než tři hodiny, než mohl v jízdě pokračovat. V noci zasáhly bomby dvavysoké stromy a srazily je na koleje, ale když jsme dorazili na místo, odklízecí a opravné práce už začaly.Sestry a učitelky, které vlak doprovázely, se nás snažily udržet v klidu a pokud možno v dobré náladě.Jedny organizovaly v malých skupinkách hry, jiné rozdávaly papíry a pastelky. Sluníčku se konečněpodařilo proniknout mlhou, rozehnalo její cáry a zalilo podzimní krajinu vlídným světlem. Směli jsmevystoupit a protáhnout si nohy. Některé děti si hned začaly hrát na honěnou, jiné se posadily pod strom a

psaly první dopisy domů. Našly se i takové, které stále brečely. Já jsem se držela stranou. Vybalila jsem

chleby, které mi dala matka, a pustila se do jídla.

Brian se mě držel jako stín a pořád na mě upíral velké vyděšené oči. Byla jsem z něho nesvá, a přestožejsem na jedné straně byla ráda, že na mě k dovršení všeho ještě nemluví, jeho naprostá mlčenlivost mě

dráždila.

„Ty nedokážeš říct vůbec nic?“ zeptala jsem se.

Upřeně na mě zíral, až ve mně probudil soucit. Vždyť ztratil celou rodinu a skončil ve vlaku do Yorkshiruúplně sám, navíc omylem. Připadal mi jako malé ztracené zvířátko. Jenže mi bylo jedenáct a byla jsemzmatená, vylekaná a rozbolavělá z odloučení od matky. Odkud jsem měla vzít energii starat se o naprosto

bezmocné stvoření? Sama jsem neměla tušení, jak se s tím vším vyrovnat.

Dala jsem mu kousek chleba. Pomalu ho žvýkal, ale pohled ze mě nespustil.

„Musíš na mě pořád čumět?“ vyjela jsem na něho.

Podle očekávání neodpověděl. A přirozeně na mě čuměl dál. Vyplázla jsem na něho jazyk. Nezdálo se, že

by se ho to dotklo.

Když jsme přijeli do Yorkshiru, padala tma. Zanedlouho přikryje kraj černočerná noc. Slunce se rozloučilouž dávno. Na nádraží ve Scarborough jsme se ztuhlýma nohama vystoupili z vagonů a třásli se vpodzimním podvečeru chladem. Veselý hovor, jímž si kurážnější z nás krátili čas, utichl. Se stmíváním seve všech prodral na povrch strach z neznáma. A vedle něho se tlačil stesk po domově. Jsem přesvědčená,

že nejedno dítě by v tom okamžiku nic nenamítalo proti další noci v protileteckém krytu za stáléhobombardování, jen kdyby mohlo být se svou rodinou. Později, jako dospělá, jsem četla různá pojednánína téma dětských evakuací. Existují vědecké studie a doktorské práce, které se jimi zabývají. Panujetéměř jednomyslný názor, že náhlé odloučení od rodičů a často špatné zacházení v náhradních rodináchbyly pro mnohé děti horší než bezesporu také silně traumatizující zážitky z nočních bombardování a že vdalším životě pro ně měly mnohem nepříznivější následky.

Já alespoň jsem se v žádném okamžiku svého života necítila mizerněji, smutněji, bezbranněji, vydanánapospas všemu zlu a nebezpečí jako při příjezdu na neznámé místo, kde na mě čekal nejistý osud.

Mohutná sestra, která mi připadala protivná už v Londýně a zjevně nesla hlavní odpovědnost za našiskupinu, hovořila s mužem, jenž čekal na nástupišti. Museli jsme se seřadit do dvojstupů. Otázku, s kýmse mám držet za ruku, vyřešil Brian, který se na mě znovu přilepil, sotva jsme vystoupili. Vypadali jsmejako sourozenci: starší sestra s bratříčkem. Ale co, říkala jsem si, dlouho to nepotrvá. Nejpozději ráno ho

pošlou zpátky do Londýna.

Málem jsem mu záviděla, ale bylo mi jasné, že na rozdíl ode mě na něho v Londýně nečeká maminka.Jestli je pravda, co povídala slečna Taylorová a Brian nemá jediného žijícího příbuzného, skončí vsirotčinci.

Chudák kluk.

Vyšli jsme za místním mužem před nádražní budovu na parkoviště, kde čekalo několik autobusů.Přednostně do nich bylo posazeno pár dětí, jejichž jména byla na zvláštním seznamu. Jak se pozdějiukázalo, jednalo se o šťastlivce, kteří měli žít u příbuzných a u nichž bylo předem známo, kam pojedou.Pro nás ostatní bylo všechno otevřené. Cílem byly různé vesničky, z nichž většina ležela kus vevnitrozemí. Autobus, v němž jsem skončila já – s Brianem svírajícím mou ruku –, byl jediný, který zůstalpoblíž pobřeží a vysazoval pasažéry v okolí Scarborough. Město samo v té době už nebylo považováno zapřijímací zónu,ale okolní vesničky a usedlosti byly dány k dispozici pro evakuaci. Jejich kapacita bylanaléhavě zapotřebí.

Nikdo nás při nástupu nekontroloval, nikdo si nevšiml, že malý chlapec vedle mě nemá ani jmenovku, anikufřík. Dospělí nás pobízeli, abychom si pospíšili, a proto jsem se neodvážila některého z nich oslovit.Může se zdát podivné, že jsem nebyla schopna jednat rozumně, ale je nutné vzít v úvahu, jak jsem byla

vystrašená a nejistá.

Když jsme vyjížděli z města na okresní silnici, vládlo v autobuse naprosté ticho, rušené jenom slaboučkým

pláčem dvou malých holčiček, které se marně snažily potlačit vzlyky. Nikdo nic neříkal. Všichni jsme sebáli. Byli jsme unavení a hladoví. Myslím si, že většina na tom byla jako já: Báli jsme se, že jakmileotevřeme pusu, rozbrečíme se.

Přitiskla jsem tvář k okennímu sklu. Rozeznávala jsem přízračnou krajinu kolem. Žádná stavení. Holékopce, téměř bez stromů. Někde za nimi muselo být moře. Byla jsem hrozně daleko od Londýna.

Autobus najednou zastavil u kraje silnice. Dostali jsme pokyn vystoupit. Znejistěla jsem. Tady? Uprostřed

pustiny? Máme snad strávit noc na louce?

Jakmile jsme se však venku znovu seřadili do povinného dvojstupu a mohla jsem se lépe rozhlédnout,rozpoznala jsem v dálce světlo. Čím více jsme se k němu blížili, tím zřetelněji vystupovaly ze tmy obrysydvou nebo tří přízemních budov. Stály uprostřed prázdnoty, jako by je tam někdo vytrousil, nicméněslibovaly světlo a především teplo. Nepříjemně se ochladilo a já jsem se v letních šatečkách s pletenouvestičkou a ve shrnutých podkolenkách třásla zimou.

Před budovami jsme se museli zastavit. Jak jsem rozeznala, byl to malý obchod se smíšeným zbožím adva obytné domy. Jedna ze sester nám přikázala, abychom čekali venku. Rozptýlili jsme se po loucenaproti krámku a většina dětí se okamžitě posadila na pokosenou trávu, na niž už padla večerní rosa.Všichni jsme byli vyčerpaní. Vyčerpaní obavami.

Nevydržela jsem dál snášet zimu, otevřela jsem kufřík, vytáhla z něho pulovr s příliš krátkými rukávy apřetáhla si ho přes hlavu. Našla jsem i jedny ponožky, které mi upletla maminka, a oblékla si je přes ty,které jsem na sobě měla, v naději, že si zahřeju studené nohy. Všimla jsem si, že Brian nemá vůbecžádné ponožky, a se sebezapřením jsem obětovala druhý pár. Byly mu velké, ale přečuhující špičky jsmenacpali do příliš velkých bot, které očividně zdědil po starším bratrovi. Jak jsem Somervillovy znala, vůbecse nestarali, jestli mu padnou nebo ne. Poprvé, co jsme opustili Londýn, ode mě odtrhl Brian pohled.Prohlížel si ponožky a neustále je hladil s přímo nábožným výrazem v obličeji.

„Pozor, já jsem ti je nedala. Budu je chtít zpátky!“ varovala jsem ho.

Nepřestal přejíždět prsty po pletené vlně.

Dveře obchůdku a sousedních domů se otevřely a vyhrnul se z nich dav dospělých. Vypadali nazlobeně arozčileně mluvili na náš doprovod. Jak jsem z útržků vět vyrozuměla, zuřili, že jsme dorazili s takovýmzpožděním. Čekali nás mnohem dřív a vadilo jim, že museli strávit půl dne v takové díře.

Holčička, která seděla vedle mě, mě šťouchla loktem do boku. „To jsou rodiny, které si nás rozdělí,“

zašeptala. „Náhradní rodiny.“

„To jsem si domyslela taky,“ odpověděla jsem přezíravě.

Vrhla po mně postranní pohled. „Mě si vyzvedne teta. A tebe?“

„Nevím, u koho budu.“

V očích se jí objevil soucit. „Chudinko!“

„Proč bych měla být chudinka?“ Snažila jsem se o kousavý tón, ale srdce mi divoce tlouklo.

„No, vykládají se ošklivé historky,“ spustila moje sousedka s nádechem senzacechtivosti. „Prý můžešskončit v příšerných rodinách. Třeba musíš celý den dřít a k jídlu nedostaneš skoro nic. Kromě toho tě bijí.

A to hrozně. Slyšela jsem o případě…“

„Kecy!“ přerušila jsem ji, ale zmocnila se mě větší úzkost, než jsem byla ochotná přiznat. Co když mápravdu? Co když mě čeká peklo, jaké líčí? Potom uteču, umínila jsem si. I kdybych musela jít do Londýnapěšky, nezůstanu na místě, kde by se mnou zle zacházeli.

Dospělí se rozestavili proti nám a jedna ze sester začala číst jména ze seznamu. Vyvolané děti muselypředstoupit a nové rodiny je převzaly. Bylo patrné, že se převážně jedná o příbuzné, ale v několikapřípadech byly děti k rodinám pravděpodobně přiděleny na základě předchozí dohody, v níž příbuzenskévztahy nehrály žádnou roli. Z hloubi duše jsem doufala, že za jednáním těch lidí jsou ušlechtilé motivy,jako soucit a ochota pomáhat, ale měla jsem vážné pochybnosti. Teta Edith mi prozradila, že rodiny, které

k sobě evakuované děti vezmou, dostávají od vlády peníze. Pamatovala jsem si, jak se maminkarozzlobila a vynadala jí, že neumí držet jazyk za zuby. Nechtěla, abych se o penězích dozvěděla, protožepřirozeně vyvolávaly otázky o pravých úmyslech náhradních rodin.

Sestra přečetla další jméno a moje sousedka vyskočila a s jásotem se vrhla do náruče mladé ženy. Teta jik sobě přivinula a bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Užírala jsem se závistí. Nikdy dřív jsem se nezabývala

tím, proč nemám žádné příbuzné kromě tety Edith a jejích dětí v Londýně, ale v tomto okamžiku jsem topociťovala jako bolestný nedostatek. Bylo by krásné, kdybych se mohla přitulit k někomu, kde mě zná amá rád.

Místo toho jsem seděla uprostřed tmavé listopadové noci, jenom spoře prosvětlené petrolejovýmilampami, kdesi na poli v Yorkshiru, daleko ode všeho, co jsem znala, a neměla jsem sebemenší tušení,jak bude vypadat má budoucnost. A vedle sebe jsem měla malého chlapce, jenž byl v naprostém šoku,neustále hladil ponožky, které jsem mu oblékla, a zdálo se, že je odhodlaný nikdy se ode mě nehnout anina krok. To už se k nám, kdo jsme ještě nebyli volaní, blížili lidé, kteří si zatím žádné dítě neodvedli.Pomalu procházeli našimi řadami, svítili si na nás baterkami nebo petrolejkami a rozhodovali, koho sivezmou. Byli jsme hodnoceni a odhadováni, zavrhnuti nebo vybráni. Ještě dnes, když tohle píšu, sivybavuju, jak malá, ponížená, bezbranná a vydaná jim napospas jsem se cítila. V dnešní době by takovépočínání bylo zcela nemyslitelné. V Anglii 21. století si ten výjev nedokáže nikdo představit: Na poli sedíhlouček dět, které jsou nabízené málem jako na nedělním trhu. Jenže tehdy byla výjimečná doba.Intenzita německého bombardování Londýna všechny zaskočila, počet obětí překonával i ty nejhoršíobavy. Ukázalo se, že protiletecká obrana hlavního města je špatně vyzbrojená, a tím pádem máloúčinná. Prioritou se stalo dostat děti na venkov do bezpečí, bez ohledu na okolnosti. Nebyl časzorganizovat evakuaci perfektně a psychikou dětí se nikdo nezabýval. Prostě to musely nějak vydržet.

Přede mnou se zastavila žena. Když se ke mně sklonila, viděla jsem, že není o mnoho starší než mojematka a má vlídnou tvář s nápadně jemnými rysy. Usmála se.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Přečetla si mou jmenovku a hned si sama odpověděla: „Fiona Swalesová.A narodila ses 29. července 1929, takže je ti jedenáct let.“

Přikývla jsem. Z nějakého důvodu jsem ze sebe nevypravila ani hlásku. Podala mi ruku. „Já jsem EmmaBeckettová. Bydlím nedaleko odtud na farmě. V rádiu jsem slyšela o evakuaci londýnských dětí a rádabych taky pomohla. Chtěla bys u nás chvilku bydlet?“

Znovu jsem mlčky přikývla. Ještě si o mně bude myslet, že jsem němá. Byla opravdu milá a mně bylojasné, že jsem mohla dopadnout mnohem hůř.

Na farmě… V životě jsem na žádné farmě nebyla.

Podívala se na Briana. „To je tvůj bratříček?“

Brian, který byl stále jako uhranutý ponožkami, pochopil, že je řeč o něm. Okamžitě u mě hledal ochranua pověsil se mi na paži. Pokusila jsem se ho setřást, ale nepustil mě. „Ne.“ Konečně se mi vrátila řeč. „Jážádného bratra nemám. Tohle je kluk z naší ulice. On… on by tady vůbec neměl být.“

„Ne?“ podivila se Emma Beckettová. „A jeho rodiče vědí, že je tady?“

„Ti jsou mrtví,“ vysvětlovala jsem. „Jeho sourozenci taky. Celá rodina, až na něho. Předminulou nocdopadla na jejich dům bomba.“

Emmou Beckettovou moje sdělení hluboce otřáslo. „To je hrozné! Co s ním teď uděláme?“ Rozhlédla sekolem, kývla na mladou ženu, která stála opodál, a stručně jí popsala situaci. Žena vypadala zaskočeně.Začala prudce oddechovat a zběsile listovat v podkladech.

„Na seznamu není? Jak se jmenuje?“

„Brian Somerville,“ odpověděla jsem.

Znovu procházela jména a pak zavrtěla hlavou. „Nemáme ho tady vedeného.“

To jsem jí přece řekla hned. Vylíčila jsem jí, jak se matka Briana ujala a jak se potom ocitl se mnou ve

vlaku. Mladá žena přivolala sestru z Červeného kříže. Vstala jsem, abych se nechoulila před třemi

rozčilenými dospělými. Brian se okamžitě zvedl taky, mou ruku nepustil.

Podle očekávání nenašla jeho jméno na seznamu ani sestra.

„Vůbec neměl do vlaku nastoupit,“ prohlásila, ale na nápravu bylo pozdě.

„Co s ním bude?“ zeptala se Emma Beckettová.

Brian se roztřásl. Drobnými dlaněmi mě svíral tak pevně, až to málem bolelo.

„Měl by se s námi vrátit do Londýna,“ uvažovala sestra.

„Tam přece nikoho nemá!“ namítla Emma rozčileně.

„Jsou tam sirotčince.“

„Ale taky bomby! Tady by byl ve větším bezpečí.“

Sestra zaváhala. „Nemůžu jen tak odvléct z Londýna nezaregistrované dítě. Mohla bych kvůli tomu mít

mrzutosti a…“

„Mohli bychom ho dát do domova ve Whitby,“ navrhla místní žena. „Přijdou tam děti, pro které se dnes

nenajde náhradní rodina.“

Emma Beckettová podřepla a pozorně si Briana prohlížela. „Je v šoku,“ konstatovala. „Nemyslím, žebychom ho teď měli oddělovat od Fiony. Vypadá to, že je pro něho jedinou oporou.“

No výborně! Nějak jsem to celou cestu tušila. Že zůstanu na Briana Somervilla nalepená. A on na mě.Ženy se mezi sebou dohadovaly, až nakonec sestra souhlasila, aby Emma Beckettová vzala k sobě i

Briana.

„V Londýně si to vyjasníme,“ slibovala sestra a udělala si poznámku u Emmina jména a adresy. „Ozveme

se vám.“

„Dobře,“ souhlasila Emma s úlevou a zvedla můj kufřík. „Pojďte, děti, pojedeme domů.“

Její laskavost mě dráždila skoro stejně jako snaha situaci před námi pokud možno zjednodušit. Pojedemedomů! Vážně si myslela, že budu farmu na konci světa brát jako svůj domov, protože si to ona přeje? Jájsem byla doma u maminky v Londýně. Nikde jinde.

Vlekli jsme se za ní, Brian mi visel na paži. Skoro jsem si zvykla na jeho váhu, kterou jsem vláčela už celýden. Šli jsme kousek po silnici, zabočili doleva a pokračovali dál ulicí, až jsme na levé straně uviděli kostel.

Před ním u chodníku parkoval terénní vůz podobný džípu se dvěma nekrytými sedadly vzadu. Velkálampa postavená na jednom z nich zalévala scénu slabým světlem. Když jsme se přiblížili, odtrhl se oddvířek řidiče nezřetelný stín. Kdosi, opřený o auto, tam na nás čekal. Do kuželu světla vystoupil velký, asipatnáctiletý mladík v dlouhých kalhotách a tlustém pulovru. Cosi žvýkal – stéblo trávy, jak jsem poznala,když jsem došla až k němu – a tvářil se krajně otráveně. Na rozdíl od Emmy neměl z našeho příjezdužádnou radost.

„To je Chad, můj syn,“ představila ho Emma a za chůze uložila můj kufřík na korbu. „Chade, to je Fiona

Swalesová a Brian Somerville.“

Chad na nás upřeně hleděl. „Myslel jsem, že si chceš vzít jedno dítě. Teď si vedeš dvě!“

„Vysvětlím ti to později,“ slíbila mu stručně.

Podala jsem mu ruku. Po krátkém váhání ji stiskl. Vzájemně jsme se měřili. Z očí jsem mu vyčetla

nesouhlas, ale taky zájem.

„Chad nemá žádné sourozence,“ vysvětlila mi Emma, „a mě napadlo, že by se mu mohlo líbit, kdyby pojistou dobu žil pod jednou střechou s dalšími dětmi.“

Očividně si myslel něco jiného, ale nejspíš s matkou na toto téma diskutoval tak vášnivě a často, že se užneodvažoval dát najevo svůj názor. Cosi zahučel a vyšvihl se na lavici.

„Ty dvě mrňata si vezmi dopředu, mami.“

Zlobilo mě, že mě označil za mrně, a ještě víc, že mě hází do jednoho pytle s Brianem, který byl v mýchočích málem mimino.

„Je mi jedenáct,“ upozornila jsem ho vyzývavě a zvedla jsem bradu, abych vypadala větší.

Ušklíbl se a změřil si mě z výšky sedadla.

„Vážně už jedenáct? Páni!“ Pochopila jsem, že si ze mě utahuje. „Mně je patnáct a nemám náladuzahazovat se s tebou, ani s tím miminem, které se tě drží. Je to jasné? Dáte mi pokoj a já dám pokojvám. Ostatně čekáme jenom na to, až Němci konečně prohrajou válku a všechno bude zase normální.“

„Chade!“ napomenula ho matka.

Nasedli jsme do auta, a přestože se ke mně Chad choval vyloženě nepřátelsky, byl první člověk, kterémuse za celý den podařilo zvednout mi trochu náladu. Proč, to jsem si nedokázala sama vysvětlit, ale kdyžjsme odjížděli od kostela do tmy a nejistoty, bylo mi u srdce o něco lehčeji. Byla jsem zvědavá, co měčeká.

NEDĚLE 12. ŘÍJNA

(3)

Leslie se vzbudila s ukrutnou bolestí hlavy. Když se jí podařilo srovnat si vzpomínky na předešlý večer,napadlo ji, jak mizerně by se teprve cítila, kdyby si nevzala dva aspiriny.

Vyhrabala se z postele a odpotácela z pokoje. Měla hroznou žízeň. Ve vyprahlých ústech a krku ji pálilo.Šla do kuchyně, otočila kohoutkem, sklonila se a nechala si téct ledovou vodu přímo do pusy. Pak si jinastříkala do obličeje, aby se aspoň trochu probrala.

Když se napřímila, bylo jí o něco líp.

Pohled na hodiny jí prozradil, že je krátce před polednem. Musela spát jako zabitá, což pro ni bylonaprosto netypické. Obvykle vstávala velmi brzy, dokonce i tehdy, když si šla lehnout pozdě. Stejně jakojejí babička. Fiona byla vždycky na nohou od časného rána. Leslie si vzpomněla, jak ji v pubertě ubíjela

energie, která ze staré dámy sršela.

Momentálně však Fionu nebylo nikde vidět ani slyšet. Byt byl jako po vymření.

Třeba si vyšla na procházku. Leslie se podívala z okna. Další překrásný den. Slunce od jihu vrhalo dozátoky paprsky, v nichž se bíle třpytily zpěněné čepičky tmavě modrých vln. Vysoká klenba oblohyvypadala jako ze skla. Po moři plulo několik plachetnic. Zaručeně se ještě pořádně oteplí.

Bylo jí jenom divné, že v kuchyni nic nesvědčí o tom, že by Fiona ráno něco snědla, ani že by pro vnučkunachystala snídani, jak měla ve zvyku. Aspoň by uvařila kávu a nechala ji přihřívat v kávovaru. Když kněmu Leslie přistoupila, všimla si, že v nádobě je zbytek od minulého dne. Zvedla ji. Tekutina serozhoupala a odhalila hnědou usazeninu na skle. Přístroj nikdo už čtyřiadvacet hodin nepoužil.

Leslie zmateně svraštila čelo. Babička se ráno nedokázala vzdát dvou věcí: minimálně dvou šálků silné kávy a cigarety. Že by vstala a šla se projít, aniž si je dopřála, bylo zhola nepředstavitelné.

Leslie se šla podívat do obýváku. Ticho a prázdno. V popelníku ani špetka popela. Je možné, že by Fiona

o půl dvanácté ještě spala?

Odhodlaně vykročila k babiččinu pokoji a tiše pootevřela dveře. Na posteli ležel pečlivě uhlazený modrýpřehoz. Závěsy byly rozhrnuté. Před skříní stály domácí pantofle. Pokoj vypadal úplně stejně jako každýden. Nedalo se poznat, jestli v něm někdo v noci spal.

Možná si Fiona dlouho do noci povídala s Chadem a potom se rozhodla přespat na farmě. Třeba měla narozhovor s vnučkou stejně malou chuť, jako to platilo obráceně. Leslie sice stále ještě nepřešla zlost, aleprotože její agresivitu tlumila těžká kocovina, rozhodla se, že se babiččiným nemožným chováním nebudedál zabývat. Neuškodí, když si Fiona uvědomí, že se na ni její nejbližší zlobí a nedají se tak snadnouchlácholit. Do Scarborough ji můžou z farmy zavézt Colin nebo Jennifer, případně si zavolá taxi. Ona siteď uvaří kávu, namaže si pár krajíců chleba na cestu a pojede do Londýna. Bude mít spoustu práce sestěhováním. Proč by tady měla ztrácet čas zlobením s protivnou starou ženskou?

Navzdory rázným úvahám se přece jen vrátila do obýváku a zvedla sluchátko. Lepší bude, když sepřesvědčí, že je všechno v pořádku, aby byla na cestě domů klidnější.

Chvíli trvalo, než telefon na farmě někdo zvedl. Uslyšela Gwenin hlas. Zněl, jako by několik hodinproplakala – nic překvapivého po událostech minulého večera.

„Ahoj, Leslie.“ Pouhá dvě slova prozrazovala takovou sklíčenost, že Leslie bodlo u srdce. „Dojelas včeradobře domů?“

„Ano, všechno v pořádku. Bohužel jsem se zastavila v hospodě a teď mám hlavu jako ve svěráku. Ale tose srovná. Gwen, Fiona se chovala naprosto nemožně. Ráda bych, abys věděla, že jsem plně na tvéstraně.“

„Děkuju. Já vím, že ty by sis to nepřála.“

„A ty… Ozval se ti Dave?“

„Ne.“ Gwen se znovu rozplakala. „Vůbec o sobě nedal vědět. A mobil mi nebere. Volala jsem mu aspoňtucetkrát. Poslala jsem mu čtyři esemesky, ani na ty neodpověděl. Leslie, on mě nechal. Už o mě nestojí.

A já ho chápu.“

„Počkej chvíli,“ utěšovala ji Leslie. „Pochopitelně je uražený. Fiona se do něho netaktně pustila, navíc předdalšími lidmi. Žádný div, že někam zalezl. Ale jsem si jistá, že se dříve nebo později zase objeví.“

Gwen se hlučně vysmrkala.

„Myslíš, že měla pravdu?“ zeptala se.

„Kdo? Fiona?“

„V tom, co říkala. Že Dave… že mu jde jenom o farmu. Že o mě ani trochu nestojí.“

Leslie zaváhala. Hrozilo, že se rozhovor dostane na zaminované pole, a ona měla hlavu jako střep.

„Myslím, že to Fiona vůbec nemůže posoudit,“ odpověděla a zároveň umlčela vnitřní hlas, který jínašeptával, že Fiona měla vždycky dobrý odhad na lidi. „Dava prakticky nezná. Já bohužel taky ne.Včerejší večer byl příliš krátký, abych si o něm mohla vytvořit přesnější obraz.“

Zase trochu lhala. Dava Tannera skutečně téměř neznala, ale od prvního okamžiku sdílela s babičkou jejípodezření. Vypadal dobře a byl natolik světem protřelý, až bylo nepředstavitelné, že se zamiloval právě do

Gwen. Oba byli rozdílní, ale v jejich případě nešlo o protiklady, které se vzájemně přitahují, nýbrž otakové, jaké se vylučují. Kromě toho celý Tannerův zevnějšek odhaloval zoufalý nedostatek financí. Leslielehce vydedukovala, jak a proč došla Fiona ke svým závěrům.

„Byla bych ráda, kdybys mohla za Davem zajít a promluvit s ním,“ požádala ji Gwen. „Aby viděl, že všichniz rodiny nejsou proti němu. A třeba bys mohla také zjistit… jak je to s jeho vztahem ke mně.“

„Vlastně jsem měla v plánu odjet hned teď do Londýna,“ přiznala Leslie rozpačitě. Představa, že by seještě víc zapletla do nepříjemné záležitosti, se jí ani trochu nezamlouvala.

„Chtělas přece ve Scarborough zůstat pár dní!“ zvolala Gwen polekaně.

Leslie jí vysvětlila, že se na babičku zlobí, a proto nemá chuť zdržet se u ní déle. „Ulevilo se mi, že jsem jidnes ráno neviděla. Tys měla to pochybné potěšení s ní snídat, nebo ses jí zatím vyhnula?“

Na druhé straně zavládlo na okamžik nechápavé mlčení. „Jak to myslíš?“ zeptala se Gwen konečně. „Tady

není. Ona se k nám chystala?“ Leslie ucítila slabé mravenčení v konečcích prstů. „Copak u vás nespala?“ „Ne. Podle toho, co jsem postřehla, si objednala domů taxíka.“ „Ale vypadá to, že… tady vůbec nespala.“ „To je divné,“ poznamenala Gwen. „U nás taky ne.“ Mravenčení zesílilo. „Gwen, za chvíli zavolám znovu. Musím se tady pořádně rozhlídnout.“ Leslie zavěsila, spěchala zpátky do Fioniny ložnice a otevřela šatník. Velmi pečlivě probírala šaty, sukně ahalenky, dokud si nebyla jistá, že šaty, které na sobě měla Fiona na návštěvě, mezi nimi nejsou.Neobjevila je ani v koupelně nebo v koši na prádlo. A protože bylo jisté, že by se na procházku nevydala v

hedvábných šatech, v botách na podpatku a s kabelkou, vyplývalo z toho, že se od večera nepřevlékla.Aspoň ne doma.

Fiona rozhodně nebyla v noci ve svém bytě.

Leslie vpadla do svého pokoje a spěšně se oblékla. Přestože prahla po důkladné sprše a silné kávě, bylopro ni nemyslitelné, aby ztratila třeba jen malou chviličku. Pročísla si vlasy, popadla klíčky od auta a odbytu, vyběhla ven a zabouchla za sebou dveře.

O tři minuty už ujížděla k farmě. Ostré, na obloze nízko stojící slunce jí svítilo přímo do tváře a stupňovalo

bolest hlavy. Nedbala na ni.

(4)

„Objednal jsem jí taxíka,“ potvrdil Colin. „Ještě dlouho seděla s Chadem. Dobré dvě hodiny. Když vyšli zpracovny, prohlásila, že chce domů. Já jsem právě vypnul televizi a chystal se jít nahoru spát. Nabídl jsemse, že jí taxi zavolám. Řekla, že by se ráda kousek prošla, že noc je poměrně světlá, a jestli prý bychtaxíka neobjednal od farmy Whitestoneových. Což jsem taky udělal.“

„Od Whitestoneových?“ opakovala Leslie ohromeně. „To musela kousek přes les, přes můstek a potomnahoru do kopce… Trvalo jí to nejmíň čtvrt hodiny!“ Byla s Colinem a bledou, uplakanou Gwen v kuchyni.Gwen umývala nádobí a Colin, který předtím seděl za stolem a soustředěně studoval kupičku hustěpotištěných listů papíru, se zvedl a chopil se utěrky.

„Ale přesně to chtěla,“ zdůraznil. Krátce se zamyslel. „Měl jsem dojem, že je rozčilená. Buď jí tak hnulažlučí záležitost s Davem Tannerem, nebo probírala něco nepříjemného s Chadem. Každopádně byla jaksopka před výbuchem. Docela jsem chápal, že potřebuje trochu pohybu.“

„Kladu si otázku, kam se mohla dát odvézt. Třeba nechtěla jet domů, aby se nesetkala se mnou,“uvažovala Leslie nahlas. „Přestože by pro ni byl typický pravý opak. Není z těch, kdo se vyhýbají

konfrontacím.“

Uslyšela za sebou kroky a otočila se. Z obyváku se vynořil Chad. Jako vždycky vypadal uzavřený do sebe.

„Nazdar, Leslie,“ pozdravil. „Fiona je tady taky?“

„Zdá se, že Fiona zmizela,“ sdělil mu Colin.

Chad zmateně přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. „Zmizela?“

„Colin jí včera večer zavolal taxi,“ vysvětlovala Leslie. „K Whitestoneovým, protože se chtěla kousek projít.

Ale domů nedojela. Viděl jsi ji odcházet, Chade?“

„Naposled jsem ji viděl u dveří, když jsem se chystal jít spát. Právě si oblíkala kabát. Povídala, že půjde

taxíku kousek naproti. Slyšel jsem, jak za ní zapadly dveře.“

„Zavolám na dispečink,“ rozhodl se Colin a odložil utěrku na stůl. „O jízdě tam musí mít záznam. Pak

budeme vědět víc.“ Zmizel v pracovně, kde byl telefon.

Gwen přestala umývat a utřela si ruce. „Nedělej si starosti, Leslie. Určitě se to vysvětlí.“

Leslie se pokusila usmát. „Jasně. Plevel je nezničitelný.“ Přitiskla si dlaň na čelo. „Příšerně mě bolí hlava.

Mohla bych dostat kafe? Co nejsilnější?“

„Samozřejmě,“ přikývla okamžitě Gwen. „Hned dám vařit vodu.“

Z chodby se ozvalo hlasité ťapání a funění. Vzápětí zpoza rohu vpadly do kuchyně obě dogy, za nimi se

objevila Jennifer se zardělými tvářemi a rozcuchanými vlasy. „Venku je nádherně,“ hlásila. „Sluníčko, vítra křišťálový vzduch. Mělas jít se mnou, Gwen. Ahoj, Leslie, hned jsem si tě nevšimla. Jak se máš?“

„Fiona zmizela,“ oznámila jí Gwen.

Jennifer se zatvářila stejně zmateně jako před pár minutami Chad. „Jak to myslíš, zmizela?“

„Tak, že včera večer odsud evidentně odjela, ale domů nedorazila,“ vysvětlila jí Leslie. „Všimla jsem si

toho teprve pozdě dopoledne. Colin právě mluví s taxislužbou.“

„Prověří to,“ navázal na ni Colin, který se objevil za manželkou. „Zavolají nám zpátky.“

„Je to moc divné,“ poznamenal Chad.

„Že by ji naložil Dave Tanner, můžeme asi vyloučit,“ nadhodila Leslie.

„Byl pryč přes dvě hodiny, když se konečně rozhoupala k odchodu,“ vzpomínal Colin. „Musel by být někdenablízku, ale proč?“

„Třeba se chtěl znovu sejít se svou snoubenkou a čekal, až všichni odjedou nebo budou v posteli,“

napadlo Jennifer.

Gwen probleskla v očích naděje. „Myslíš to vážně?“

„Jenže proč by naložil Fionu? Právě ji?“ namítla Leslie.

Jennifer pokrčila rameny. „Mohl mít sto důvodů, proč si s ní promluvit. Přesvědčit ji o svých čestnýchúmyslech, vyložit jí svůj pohled na celou záležitost. Napravit škody, k nimž večer došlo, nebylo jehopovinností, ale možná to chtěl přesto zkusit.“

„A proč ji potom neodvezl domů?“ ozval se Chad.

„Vzal ji k sobě. Diskutovali celou noc. A potom se přesunuli na snídani do nějakého podniku.“ Jenniferpohlédla z jednoho na druhého. „Mně by se to k oběma docela hodilo. K Tannerovi i Fioně.“

„Nevím, mně…,“ začala Leslie, ale vtom zazvonil telefon. Větu nedokončila a stejně jako ostatní mlčkyčekala, až se Colin vrátí z pracovny.

„Je to vážně záhada. Teď mluvili s řidičem. Podle dohody přijel před farmu Whitestoneových. Měl tamstát, ale v žádném případě ne zvonit. Široko daleko nikoho neviděl. Čekal dost dlouho, potom jel pomalupo silnici dál, ale taky nic. Nakonec se s nepořízenou naštvaně vrátil. Na dispečink nahlásil, že to asi bylonějaké nedorozumění.“

Všichni na sebe hleděli. Ve vzduchu viselo napětí. A strach.

„Takže napřed projdeme trasu k Whitestoneovým,“ rozhodla Leslie. „Možná upadla nebo dostala závrať.

Má už své roky!“ Podívala se na oba muže. „Žádného z vás nenapadlo tak starou ženu v noci doprovodit?

Nebo jí vymluvit nápad jít kus cesty pěšky?“

„Fioně nic nevymluvíš,“ zabručel Chad a měl pravdu.

Colin si uhladil dlaní vlasy. „Je to tak,“ přiznal provinile, „mělo by být samozřejmé, že ji někdo doprovodí.Jenže… bylo moc hodin a já jsem se za ni necítil zodpovědný. Navíc jsem na ni měl zlost… Všichni jsmena ni měli zlost…“ Bezradně zmlkl.

Leslie mu nic nevyčítala. Bylo to tak, jak říkal. Všichni se na Fionu zlobili. Ona nejvíc. Zlobila se tak, že serozjela domů bez babičky, místo aby na ni počkala.

„Gwen, zkus, prosím tě, znovu zavolat Dava. Třeba něco ví. Jestli ti to pořád nebude brát, zastavím se uněho.“ Vykročila ke dveřím. „Půjde někdo se mnou a pomůže mi prohledat cestu?“

Brankleyovi se k ní přidali, Jennifer vzala i psy. Úzká silnice byla ozářená sluncem, po obou stranách jilemoval vysoký živý plot, jehož listí hrálo všemi barvami podzimu. Na některých větvičkách dokonce visely

černé, jako palec velké ostružiny. Poklidná, idylická neděle. Téměř jako na konci léta… V dáli se modřetřpytilo moře.

Kousek před nimi se vynořila velká brána, která uzavírala přístup k pozemkům sousední farmy. Podélrozlehlých ovčích pastvin vedla cestička pro pěší, okreska se prudce stočila doprava, mírným obloukemstoupala k lesu a zmizela mezi vysokými, zatím ještě olistěnými stromy, křovím a kapradím. Slunce tampronikalo pouze místy, všechno bylo ponořené do měkkého zeleného příšeří. Přes hlubokou, hustězarostlou propast, na jejímž dně v suchém podzimu toho roku tekl jen tenký, mělký potůček, vedl úzkýmůstek s kamenným zábradlím. Za roklí cesta znovu zvolna stoupala.

V noci tady musela být tma jako v pytli, ale zabloudit bylo prakticky nemožné, protože nebylo kde sejít z

cesty. A rokle byla ohraničená zídkou. Opilý člověk by se možná mohl zřítit dolů, ale Fiona byla jako vždydokonale střízlivá.

Leslie se zmocňovaly stále větší obavy. Něco nebylo ani trochu v pořádku. Došli až k farměWhitestoneových, dokonce ještě o kousek dál, pátrali v křoví podél silnice, klouzali pohledem popastvinách, které se táhly všude kolem. Wotan a Cal vesele poskakovali, vybíhali dopředu, zase se vracelia zdálo se, že nevětří nic, co by svědčilo o něčem neobvyklém.

„Mohli by zachytit stopu?“ zeptala se Leslie. „Například kdyby dostali očichat kus Fionina oblečení?“

Jennifer zavrtěla hlavou. „Na to musí být pes vycvičený. Tihle dva by nevěděli, co se po nich chce.“

Sklíčeně se vydali nazpátek. Ať už se stalo cokoliv, Fiona nezanechala na cestě, po níž chtěla jít, jedinou

stopu.

U vrat statku na ně čekala Gwen, která se mezitím opakovaně pokoušela dovolat Davovi. „Pořád minebere mobil. Jako by se po něm zem slehla.“

„Stejně jako po babičce,“ poznamenala Leslie a vytáhla z kapsy kalhot klíčky od auta. „Proto se k němuteď vypravím. Chceš jet se mnou?“

Gwen otálela s odpovědí. Váhala, ale nakonec se rozhodla nejet. Leslie napadlo, že je to pro kamarádkutypické. Nikdy nejde do útoku. Vždycky se drží v bezpečném úkrytu. Výsledkem bylo, že se v jejím životěmálokdy něco pohnulo. Po dlouhá období dokonce vůbec nic.

Nechala si nadiktovat adresu a nasedla do auta. Když poněkud příliš rychle a stále s bolestmi hlavy jela po

sluncem ozářené silnici, pocítila intenzivní potřebu zavolat Stephenovi. Povědět mu, že se stalo něcohrozného, dočkat se od něho útěchy i rady, naslouchat jeho laskavému hlasu, který na ni měl pokaždéuklidňující účinek. Vzápětí si záchvat slabosti zakázala. Stephen už nebyl muž po jejím boku. A kromětoho se nestalo nic strašného.

Alespoň pro to zatím nebyl žádný důkaz.

(5)

Dave Tanner bydlel v samém centru města, jen pár kroků od pěší zóny s obchodními domy, malýmikrámky a butiky, v bezprostřední blízkosti tržnice a také Friarage School, kde vyučoval v jazykovýchkurzech. Friargate lemovaly po obou stranách řadové domky z červeného pískovce s bíle natřenýmidveřmi. Většina byla postavená o něco níž než ulice a scházelo se do nich po několika schůdcích jako dosuterénu, takže vypadaly poněkud pochmurně.

Leslie zaparkovala hned za Davovou zrezivělou rachotinou a vystoupila. Vůně slané vody, kterou přinášelmírný vánek, ji aspoň z části zbavila sklíčenosti. Moře sice nebylo vidět, ale přesto vyvolávalo pocitsvěžesti a čistoty a propůjčovalo fádní ulici nádech jedinečnosti.

Prohlížela si budovy. Všimla si, že téměř v každé předzahrádce a na většině zdí jsou cedule se zákazemmíčových her. Patrně zde v souvislosti s nedalekou školou bylo rozbito tolik okenních tabulek, že seobyvatelé svorně snažili trvalé hrozbě zabránit.

V přízemí domu, kde bydlel Dave, se sotva znatelně pohnula zažloutlá záclona. Leslie vytušila, že jepozorována. Ze vchodu šikmo naproti vyklouzla mladá žena s dítětem v náruči, nervózně se rozhlédla, anež vykročila směrem k pěší zóně, podezíravě si Leslie změřila.

Buď v této ulici nejsou zvyklí na neznámé lidi, usoudila Leslie, nebo ze mě poměrně nové auto dělá

exotické zjevení.

Užuž se chystala zazvonit, když koutkem oka zaznamenala postavu, která se k ní pomalu blížila.

Po chodníku se loudal Dave Tanner. Klidný a uvolněný, nebo tak aspoň působil. Jakmile zpozoroval Leslie,přidal do kroku.

„Vida,“ poznamenal, když k ní došel, „tak vzácná návštěva v neděli. Vyslali vás Beckettovi, abystepřezkoumala můj byt, životní podmínky a sociální zázemí?“

Protože ji nepozdravil, nezdržovala se tím, aby mu popřála dobrý den, a bez úvodu spustila: „Proč

neberete mobil, ani neodpovídáte Gwen na esemesky?“

Ohromeně na ni pohlédl a pak se rozesmál. „Kvůli tomu jste přijela? Abyste se mě zeptala na tohle?“

„Ne. Vlastně hledám babičku. Fionu Barnesovou.“

Jeho údiv ještě vzrostl. „Tady? U mě?“

„Jel jste včera večer rovnou sem?“

Zdálo se, že se baví. „To má být výslech?“ „Ne, jenom se ptám.“

„Ano, jel jsem přímo sem. A nemám sebemenší tušení, kde je vaše babička, a upřímně řečeno o setkání sní ani trochu nestojím.“ Ukázal na domovní dveře. „Asi není nutné, abychom si povídali na ulici. Dala

byste si kávu?“

Leslie si uvědomila, že sice Gwen o kávu požádala, ale neměla čas ji vypít. Byly skoro dvě hodinyodpoledne a ona od rána nevzala nic do úst. Nohy se pod ní trochu podlamovaly a žaludek se bouřil

hlady.

„Šálek kávy by mi udělal dobře,“ odpověděla vděčně.

Sestupoval před ní po schůdkách ke vchodu. Za záclonkou v okně nyní zcela zřetelně rozeznávala obrysy

lidské postavy. Dave si jí také všiml.

„Moje bytná,“ vysvětloval, „se čile zajímá o životy druhých – abych se vyjádřil pokud možno pozitivně.“

Otevřel dveře. „Račte dál.“

Leslie vstoupila do úzké temné chodby a málem se srazila se starší ženou, která právě vyšla z jedněch

dveří a měřila si ji od hlavy k patě. Musela to být Davova bytná.

„Copak? Návštěva?“

Leslie jí podala ruku. „Doktorka Cramerová,“ představila se. „Potřebuju si s panem Tannerem o něčem

krátce promluvit.“

„Willertonová,“ odpověděla bytná. „Majitelka domu. Co tady nebydlí můj manžel, pronajímám pokojnahoře.“

Dave se kolem nich protlačil ke schodišti. „Dávejte pozor, paní doktorko,“ varoval. „Schody jsou příkré asešlapané a žárovka vyloženě slabá.“

„Tak si najděte pokoj jinde, když vám to u mě přijde málo nóbl,“ ohradila se dotčeně paní Willertonová.

Leslie za Davem stoupala po schodech, na nichž by si člověk skutečně mohl snadno zlomit vaz. NahořeDave otevřel dveře. „Bohužel vás musím uvést přímo do ložnice,“ upozorňoval, „ale víc místností nemám.“

Uvnitř vládl úděsný nepořádek. U jedné stěny sice stála skříň, ale pokud ji Dave na něco používal, pakrozhodně ne na oblečení. Kalhoty a svetry byly přehozené přes opěradla židlí, povalovaly se na křeslech,

byly naskládané na podlaze. Postel byla neustlaná a zválená. Vedle ní stála láhev minerálky. Celou desku

malého stolku pokrývaly pomačkané, očividně několikrát přečtené noviny. Na parapetu Leslie zahlédlartěnku a pod židlí u stolu srolované černé punčocháče. Překvapilo ji, že narazila na známky, které svědčily

o tom, že zde Gwen častěji přespala, ale usoudila, že kamarádka koneckonců nemusí být nedobytnoupannou, jak navenek působí, a že má plné právo na sex se svým snoubencem ještě před svatbou. Opak by byl nenormální. Ovšem ani ve snu by ji nenapadlo, že Gwen používá rtěnku – nikdy ji nevidělanalíčenou, a právě tak by do ní neřekla, že si na sebe vezme černé punčocháče. Ale kdoví, třeba se vokamžiku, kdy se chystala k Davovi, změnila na vamp, a ona třeba právě našla klíč k vysvětlení záhady

nesourodé dvojice. Sex. Možná ty dva jednoduše spojoval úžasný, fantastický, nadpozemský sex.

Leslie si však zároveň musela přiznat, že pro někoho, kdo zná Gwen, je to krajně nepředstavitelné.

Dave sebral z jedné židle pár triček. „Prosím. Posaďte se. Uvařím kávu.“

Z kohoutku umyvadla v rohu, evokujícího policejní celu, natočil vodu do konvice a zapnul ji. Ze skříněvytáhl skleněnou dózu – instantní káva, toho jsem se bála, blesklo hlavou Leslie – a dal do dvou šálků polžičce hnědého prášku. Odsunul noviny stranou a položil na stůl misku se sušeným mlékem a baleným

cukrem.

„Voil`a! Hned to bude.“

„Máte za sebou hezkou procházku?“ zeptala se Leslie.

Přikývl. „Je příliš krásný den, aby ho člověk proseděl tady, nemyslíte?“

„Včera jste šel hned spát? Myslím, že po všem, co jste měl za sebou, jste musel být dost rozčilený.“

„Nebyl jsem příliš rozčilený. A ano, šel jsem hned spát.“ Vzal konvici a nalil vroucí vodu do šálků. „O cotady jde, paní doktorko Cramerová? Neustále se vyptáváte, co jsem dělal včera večer. Proč? Co je s vašíbabičkou? A co s tím mám společného já?“

„Včera jsem odjela domů bez ní. Měla jsem na ni vztek a neměla náladu se s ní dál bavit. Zůstala uBeckettových ještě dlouho a potom jí Colin Brankley zavolal taxíka. Řidič na ni měl čekat u sousednífarmy, ke které to je asi čtvrthodiny pěšky. Byla jako sopka před výbuchem, jak se vyjádřil Colin, a chtělase bezpodmínečně trochu projít. Taxikář na smluveném místě nikoho nenašel, chvíli kroužil okolo anakonec se vrátil do Scarborough. Fiona nedorazila domů ani zpátky na farmu. Jednoduše zmizela a já si

o ni dělám dost velké starosti.“

„To chápu. Ale proč si myslíte, že bych právě já měl vědět, kde je?“

Leslie se napila a spálila si jazyk. Káva chutnala odporně. Proti svým zvyklostem sáhla po cukru.

„Prostě jsem doufala, že byste mohl něco vědět. Nedalo se vyloučit, že vás Fiona navštívila právě proto,že se k vám chovala tak hrozně. Byl to ode mě jen takový pokus.“

„Bohužel taky netuším, kde by mohla vězet.“

A proč by mi měl lhát, usoudila Leslie. Byla unavená a vylekaná, ale něco v ní se zdráhalo připustitmožnost, že se babičce něco stalo. Fiona nebyla typ, kterému se stává něco nečekaného. Zarazila se.Existuje vůbec člověk, kterému by se nemohlo stát něco nečekaného? Nemůže se komukoliv, kdykoliv akdekoliv přihodit něco osudového a záhadného?

Rozhlédla se po místnosti a divila se, že takhle může bydlet dospělý člověk. Student, to ano, alečtyřicetiletý muž? Kde se v jeho životě stala chyba? V očích měl neklid, možná dokonce náznak zoufalství.Mezi tím, že pronajatý pokoj nenávidí a že se ho nesnaží nijak zkrášlit a zútulnit, že ho nechává ještě víczpustnout, nemusel být nutně rozpor. Pokoj ztělesňoval jeho zlost na vlastní život – na ubohý chátrajícířadový domek, dotěrnou bytnou, auto, které neustále vypovídalo službu, pravděpodobně i na práci, kterámu nemohla přinášet uspokojení. Byl evidentně inteligentní a vzdělaný – proč to nedotáhl dál než doubohého kutlochu, proč musel žít pod jednou střechou s odpornou starou ženskou?

„Mám dojem, že jsem od Beckettových odjel kolem půl deváté,“ vzpomínal Dave, „a tady jsem mohl býtpřed devátou. Vypil jsem pár skleniček vína a šel spát. Fionu Barnesovou jsem už neviděl, ani jsem s ní

nemluvil. To je všechno.“

„Musel jste pořádně zuřit.“

„Zuřil jsem, protože mě přede všemi napadla. Protože zkazila celý večer. Její názory na mou osobu promě nebyly ničím novým, přestože je nikdy předtím nevyjádřila tak otevřeně. Její nedůvěru jsem cítil

vždycky.“

„Dělá si starosti o Gwen.“

„Jakým právem?“

„Jak to myslíte?“ zeptala se překvapeně. Míchal kávu tak prudce, že vyšplíchla ze šálku na stůl. „Jak to říkám. Jakým právem? Není Gwenina matkaani babička. Vůbec nejsou příbuzné. Proč se považuje za oprávněnou zasahovat do jejího života?“

„Je stará přítelkyně jejího otce, znají se od dětství. Gwen na ní lpí, vždycky v ní viděla svou náhradní

matku. Ve Fioně se nutně musel zrodit pocit zodpovědnosti. A nedůvěřuje vám.“

„Proč?“

Leslie obezřetně volila slova. „Nejspíš o sobě víte, že jste poměrně přitažlivý muž, Dave. Určitě nemáte

problém seznámit se s mladými, krásnými, zajímavými ženami. Proč tedy Gwen? Je…“

Vyčkávavě na ni hleděl. „Ano?“

„Není právě krasavice,“ pokračovala Leslie, „což by nemusel být nutně problém, kdyby byla vtipná, živá,

duchaplná. Případně vynikala inteligencí, fascinujícím sebevědomím, velkou ctižádostí… čímkoliv. Jenže jeplachá, nepraktická, odtržená od reality a nijak zvlášť… zajímavá. Babička nechápe, co vás na Gwenpřitahuje.“

„Vaše babička to chápe velice dobře. Farma. Těch pár akrů překrásné země, která bude Gwen v nepříliš

vzdálené budoucnosti patřit. Vyjádřila se zcela jasně, že mi nejde o nic jiného než o Gwenin majetek.“

„A měla pravdu?“

„Co myslíte?“ odpověděl Dave otázkou.

„Nechtěla bych být nezdvořilá…“

„Jen klidně buďte.“

„Okay. Nedokážu si představit, že by vás uspokojoval život, jaký vedete. Myslím si, že hledáte příležitost,

jak se dostat pryč z toho všeho tady.“ Gestem paže obsáhla nepořádek kolem. „Jste muž, který má pro

ženy kouzlo, ale protože jim jinak nemáte co nabídnout, máte jen omezené možnosti, jak z neuspokojivé

situace vybřednout výhodným sňatkem. Každá žena vašeho věku zděšeně couvne, jakmile tenhle pokojuvidí. Mladé dívky se určitě polekají míň, jenže ty zpravidla taky nic nemají, takže vás nemůžou vytáhnoutz bláta. Z tohoto úhlu pohledu je Gwen neuvěřitelně šťastná náhoda – taková, jakou si nemůžete nechatujít. Podobná šance se vám hned tak nenaskytne. Pokud vůbec ještě někdy.“

Mlčel. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst, jestli se ho její slova dotkla. Tvářil se skoro znuděně.

„Poslouchám. Jen dál, když jste se do toho dala,“ vybídl ji.

„Gwen je sama,“ pokračovala s větší jistotou. „Přes svou lásku k otci si připadá osamělá. Cítí, že život,jaký vede, nemá žádnou perspektivu. Sní o princi z pohádky a byla by ochotna k řadě ústupků, jen kdybyse objevil někdo, kdo ji vyzdvihne k sobě na koně a bude s ní cválat ke společné budoucnosti. Zavře očipřed vším, co by jiné ženy přimělo k zamyšlení a opatrnosti.“

„Například?“

„Před vaším způsobem života. Před tímhle podnájmem. Zaměstnáním, které se dá opravdu nazvat jenomzaměstnáním, ne povoláním. Autem, které se může kdykoliv rozsypat. Už dávno nejste student. Proč

žijete tak, jak žijete?“

„Třeba se mi to líbí.“

„Tomu nevěřím.“

„Ale jistá si být nemůžete.“

„Tak se zeptám jinak. Jestliže je ve vašem životě všechno, jak má být, jestli se Fiona mýlí, jestli vás na

Gwen nepřitahuje farma – tak co je to? Co se vám na ní líbí? Proč ji máte rád?“

„Proč vy máte ráda svého manžela?“

Leslie sebou trhla a ke své zlosti cítila, že se červená. „Jsem rozvedená.“

„Proč? Co se nepovedlo?“

Prudce odložila na stůl šálek, který nesla k ústům. Teď měla před sebou hnědou louži i ona. „Nemyslím si,

že vám to toho něco je,“ odbyla Dava ostře.

Zachoval klid. „Správně. A právě tak málo je vám nebo komukoliv jinému – Fionu Barnesovou nevyjímaje

– do toho, co je mezi mnou a Gwen. Přesně tak, jako jste se právě teď při mojí otázce cítila vy, se cítímjá, když do mě někdo ryje. Nikomu do toho nic není. A ještě něco.“ Jeho hlas získal málem výhrůžný tón.„Měli byste Gwen nechat, ať si jde svou cestou. Vy všichni. Nechte ji, ať konečně dospěje. Nechte ji, aťse rozhodne sama. Třeba i špatně. Třeba i pro špatného muže. To je jedno. Ale přestaňte jí dělatporučníky. Ještě víc ji tím zabetonováváte v její nepraktičnosti, nesamostatnosti. Měli byste se nad tímkonečně jednou zamyslet!“

Polkla. „Nutíte mě k nezdvořilosti, pane Tannere!“

„Ano. Abyste pochopila.“

Měla vztek, ale dost dobře nevěděla, proti komu ho má nasměrovat. Dotklo se jí, že ji kárá jako školačku,ale zároveň si uvědomovala, že má pravdu. S Fionou se vměšovaly do záležitosti, která se jich netýkala. S

Gwen jednaly jako s malým dítětem a s Davem jako se sňatkovým podvodníkem. Zatím z toho nevzešlonic kromě zmatků a trápení: Dave odešel z vlastních zásnub, Gwen si doma může oči vyplakat a po Fionějako by se zem slehla. Celková bilance víkendu byla dosti skličující.

Myšlenka na Fionu vrátila Leslie k naléhavému problému, který ji k Davovi přivedl. Spěšně dopila kávu, poníž na dně šálku zůstala kupička cukru smíchaná s nerozpuštěným hnědým práškem, a vstala.

„Nechtěla jsem vás urazit. Děkuju za kávu, ale musím pokračovat v pátrání po babičce. Obávám se, žejestli se do večera neobjeví, budu se muset obrátit na policii.“

Dave se také zvedl.

„To není špatný nápad,“ připustil, „ale třeba už na vás čeká doma.“

Leslie o tom pochybovala. Tápala po temných příkrých schodech dolů. Bytná stála v přízemí předzrcadlem a otírala prachovkou rám. Bylo očividné, že se snažila zachytit každé slovo z horního pokoje.

Jak jen to Dave může snášet, pomyslela si Leslie, a okamžitě ji napadla odpověď: Nesnáší to. Je krajněnešťastný.

Doprovodil ji k autu. Než nasedla, požádala ho: „Prokažte mi laskavost a zavolejte Gwen. Ani trochu

nemůže za to, k čemu včera došlo. Neberte to jako vměšování, ale jako prosbu její přítelkyně.“

„Uvidím,“ řekl neurčitě.

Když odjížděla, pohlédla do zpětného zrcátka, ale nedíval se za ní. Okamžitě se otočil a zmizel v domě.Leslie až zamrazilo z představy, jak asi vypadá Davova volná, dlouhá neděle v jeho bezútěšném pokoji. Zanic na světě by s ním neměnila.

Fionin byt byl prázdný stejně jako ráno a nic nenaznačovalo, že by se tam mezitím někdo zastavil. Vytáhlaz lednice mražené frikadely a strčila je do mikrovlnky. Potom zavolala k Beckettovým, ale Chad jí

oznámil, že nic nového neví.

„Počkám do pěti a pak uvědomím policii,“ rozhodla se.

„Dobře,“ souhlasil.

Posadila se s jídlem v obýváku ke stolu a hleděla na sluncem zalitou zátoku, na pláž plnou lidí adovádějících psů, na přístav i hrad tyčící se nad mořem. Po několika soustech se jí žaludek sevřel,přestože ještě před několika minutami měla dojem, že omdlí hlady. Mohla pouze doufat, že temnápředtucha, která ji téměř ochromila, je výplodem napjatých nervů a brzy se ukáže jako zcelaneopodstatněná.

Třeba se rozzlobená Fiona trucovitě ubytovala někde v hotelu a nedává o sobě vědět, aby je všechny

trochu potrápila.

Udělala by mi to? přemýšlela Leslie.

Odpověď znala, tak jako až příliš dobře znala ženu, která ji vychovala. Fiona nebrala ohled na ostatní,dokonce ani na vlastní vnučku.

Až se zase vynoří, nebude si dělat hlavu z toho, že svým zmizením vylekala svou jedinou příbuznou ipřátele.

(6)

Rokli na okraji pastvin u Staintondale zalévalo ostré světlo. Ve spěchu rozestavěné reflektory ozařovalyscénu s děsivě bezohlednou zřetelností. Zátarasy, auta, lidé. O kus dál v temnotě bečely ovce.

Inspektorka Valerie Almondová, kterou odvolali z rodinné oslavy, v tu chvíli nenáviděla své povolání. Zrozjařené atmosféry obývacího pokoje plného lidí, které měla ráda a vídala jen zřídka, se bez přechodu

ocitla na tmavé louce. Protože nechala služební auto v policejní garáži, vyzvedl ji kolega. Kostýmek a

lodičky na jehlách se ani trochu nehodily k chůzi po pruhu trávy nad příkrým srázem. Kromě toho bylatma a od moře foukal nepříjemně studený vítr.

„Kde je žena, která ji našla?“ zeptala se.

Seržant Reek, který ji doprovázel, vyvedl ze stínu policejního vozu na osvětlené prostranství mladou ženuv džínách, holínkách a tlustém svetru. Byla bledá a očividně vyděšená. Není jí ani pětadvacet, odhadla

Valerie.

„Vy jste…?“ zeptala se.

„Paula Fosterová, paní inspektorko. Bydlím támhle, u Trevorových na farmě.“ Neurčitě mávla rukou kamsido noci. „Jsem u nich tři měsíce na praxi. Studuju na zemědělské univerzitě.“

„V kolik hodin jste sem přišla? A proč?“

„Kolem deváté. Chtěla jsem se podívat na jednu ovci.“

„Co je s ní?“

„Má hnisavou ránu na noze. Už dva dny. Ráno jsem ji ošetřila dezinfekčním sprejem. Normálně tady

bývám kolem šesté.“

„Proč dnes až v devět?“

Paula sklopila hlavu. „Přijel za mnou přítel,“ soukala ze sebe tiše, „a trochu jsme… zapomněli na čas.“

Valerie na jejím vysvětlení neshledávala nic, za co by se měla stydět.

„Chápu. A jak jste věděla, že ovce bude právě tady? Stádo je přece rozptýlené po celé pastvině.“

„Naproti je kůlna.“ Dívka opět ukázala do tmy za zátarasy. „Není daleko, ale teď není vidět. Normálně

nepouštíme poraněné kusy ven, ale dnes…“

„Ano?“

Paula Fosterová byla ztělesněné špatné svědomí. „Když jsem tam přišla, byly dveře dokořán. Asi jsem jeráno špatně zavřela. Čekala jsem přítele, byla jsem rozčilená, spěchala jsem… a ovce byla pryč.“

„A tak jste se ji vydala hledat?“

„Ano. Měla jsem baterku. Obcházela jsem ve stále větších kruzích kůlnu a na každé místo posvítila. Pak

jsem ji uslyšela. Z rokle.“

Zarazila se. Rty se jí chvěly. „Tiše bečela,“ pokračovala. „Pochopila jsem, že se skutálela ze svahu a

nedokáže vylézt nahoru.“

„Takže jste sešplhala za ní,“ pokračovala Valerie.

„Svah je příkrý, ale hladký a pokrytý listím. Nebylo těžké sklouznout dolů.“

„A tam jste uviděla mrtvou.“

Paula zbledla ještě víc a musela se přemáhat, aby pokračovala. „Skoro jsem do ní narazila. K smrti jsem

se vyděsila, inspektorko. Mrtvá žena… přímo u mých nohou… Byla jsem v šoku.“ Sevřela si hlavu v

dlaních. Zjevně se ještě nevzpamatovala.

Valerie ji upřímně litovala. Příšerná situace. Temný podzimní večer, opuštěná krajina, zkrvavená mrtvola.

A mladá žena, která předpokládala, že v rokli najde pouze zatoulanou ovci. Snažila se o věcný tón, aby

Paule poskytla možnost trochu se uklidnit. „Ihned jste zavolala policii?“

„Napřed jsem vylezla z rokle, jak nejrychleji jsem mohla. Možná jsem přitom křičela, přesně nevím.Nahoře jsem chtěla volat, ale neměla jsem signál. Tady je hodně špatný. Utíkala jsem směrem k silnici,kde je aspoň slabý.“

„Tam jste počkala, až přijedeme, nebo jste znovu slezla dolů a dál hledala ovci?“

„Slezla jsem dolů,“ potvrdila Paula, „ale ovce nikde nebyla. Bojím se, že se zatoulala dál do rokle.Pravděpodobně jsem opravdu křičela a ona se vylekala. A teď to světlo, spousta lidí… Zaručeně se samanevrátí. Bezpodmínečně se po ní musím podívat.“

„Chápu.“ Valerie se obrátila k seržantovi. „Reeku, slezte se slečnou Fosterovou do rokle a pomozte jí

hledat. Nerada bych, aby se dole potulovala sama.“

Na Reekově tváři bylo patrné všechno, jen ne nadšení, ale odporovat nadřízené si netroufal. Když už sechystal s Paulou k sestupu, inspektorka si na něco vzpomněla.

„Slečno Fosterová, vypověděla jste, že jste v kůlně byla i dnes ráno.“

Paula se zastavila. „Ano, kolem šesté.“

„Ničeho zvláštního jste si nevšimla? Nebylo něco jinak než obvykle? Nebylo zvíře neklidné?“

„Ne. Všechno bylo jako jindy. Byla ještě tma. I kdyby tam někdo byl…,“ při té nepříjemné představěmusela polknout, „neviděla bych ho.“

„V pořádku. Seržant si poznamená vaše osobní údaje. Určitě s vámi budeme potřebovat ještě mluvit.“Valerie ukončila výslech a začala se také spouštět ze svahu. V naprosto nevhodné obuvi to byl krkolomnýpodnik, a než doklouzala dolů, uniklo jí nejedno zaklení. Dole přistoupila k lékaři, který se právě zvedal od

ženského těla ležícího ve vysoké vrstvě listí.

„Zjistil jste něco podstatného, pane doktore?“

„Zatím nic, co by nás mohlo dostat dál,“ přiznal. „Mrtvola ženy. Sedmdesát pět až osmdesát pět let. Ubitá.

Smrtícím nástrojem byl podle mého odhadu kámen velký jako pěst. Údery – bylo jich minimálně tucet –směřovaly víceméně náhodně do spánků a do temene. Musela brzy ztratit vědomí, ale pachatel ji tloukldál. Pravděpodobně zemřela na krvácení do mozku.“

„Čas?“

„Odhadem před čtrnácti hodinami, tedy kolem osmé ráno. Předtím tady ale minimálně osm hodin ležela vbezvědomí. Podle dosavadních poznatků nebyla mrtvá, když pachatel odcházel. Pitva nám prozradí víc,ale čas činu bych předběžně stanovil na dvaadvacátou hodinu až půlnoc.“

„Napověděly něco zajištěné stopy? Zemřela na místě, kde byla nalezena?“

„Jak jsem vyrozuměl, k útoku došlo nahoře na okraji rokle. Dolů se skutálela. Pachatel se za ní zřejmě

nespustil.“

Valerie si hryzala spodní ret.

„Na první pohled je patrná jistá podobnost s případem Amy Millsové,“ poznamenala.

Lékaře napadlo totéž. „Obě byly ubity, i když rozdílným způsobem. Hlava Amy Millsové byla roztříštěnaopakovanými nárazy o kamennou zídku, zatímco zde pachatel použil kámen. V obou případech byl činspáchán s velkou brutalitou a silou. Nicméně jsou nápadné výrazné rozdíly…“

Valerie věděla, co má na mysli. „Věk obětí. A přirozeně místo činu.“

„Že se pachatel ukryje ve městě na obzvlášť opuštěném místě a čeká, jestli se tam neobjeví nějaká oběť,není nic neobvyklého,“ rozvíjel její postřeh lékař. „Ale kdo by mohl spoléhat, že se mu taková příležitostnaskytne na odlehlé pastvině, kam v noci nevkročí lidská noha?“

Valerie se zamyslela. Přirozeně bylo možné, že si někdo vyhlídl Paulu Fosterovou. Nebyla o moc starší než

Amy a na louku chodila pravidelně. Jestliže si pachatel vybral za oběť ji, pak byla vražda staré ženynáhoda. Byla v nesprávný čas na nesprávném místě, pachateli do slova přišla do cesty. Zůstávalo aleotázkou, proč vrah v noci čekal na Paulu Fosterovou? A co dělala stará žena – vysloveně dobře, dokoncesvátečně oblečená, jak si Valerie všimla – v noci na úzké, neosvětlené cestičce asi kilometr od silnice? Co

tam hledala?

Nebo snad byl útok od začátku namířený proti ní? Je možné, že ji sem pachatel vylákal a pak vyloženě

popravil?

Přistoupil k nim mladý policista. V ruce chráněné gumovými rukavicemi držel kabelku.

„Zachytila se o strom na svahu,“ hlásil. „S velkou pravděpodobností patří oběti. Obsahuje pas vystavenýna jméno Fiona Barnesová, rozená Swalesová, narozená 29. července 1929 v Londýně, bydlištěScarborough. Fotografie vykazuje velkou podobnost s obětí.“

„Fiona Barnesová,“ opakovala Valerie. „Sedmdesát devět let.“ Vzpomněla si na mladou Amy Millsovou.Existuje nějaká souvislost?

„A ještě něco,“ pokračoval policista horlivě. Byl nový a snažil se na sebe upozornit. „Volal jsem na stanici

ve Scarborough. Od sedmnácti hodin dvaceti minut tam mají Fionu Barnesovou vedenou jako

pohřešovanou. Oznámení učinila její vnučka.“

„Dobrá práce,“ pochválila ho Valerie. Ovinula si paže kolem zkřehlého těla. Vítr byl stále chladnější, fičel

nad holou pastvinou a propadl se do rokle.

Takřka bezprostředně poté, co byla nalezena, měla mrtvola jméno. Zdaleka ne vždy to proběhlo takhladce a bez problémů. Často trvalo týdny, než se podařilo zjistit identitu oběti. Nicméně Valerie se mělana pozoru před přílišným optimismem. Amy Millsová byla identifikovaná také rychle, ale vyšetřování

nepostoupilo ani o krok dál.

„Ráda bych se za tou vnučkou neprodleně rozjela,“ rozhodla se Valerie.

Mladý policista se rozzářil, jakmile pochopil, že úloha odvézt nadřízenou do Scarborough připadne jemu,

protože seržant Reek se vláčí nocí a hledá zatoulanou ovci.

Občas se zkrátka na člověka usměje štěstí.

PONDĚLÍ 13. ŘÍJNA

(1)

„Jsi vzhůru?“ zašeptala Jennifer, když strčila hlavu do Gwenina pokoje. „Viděla jsem světlo…“

Gwen neležela v posteli. Dokonce se ani nesvlékla. Seděla v křesle u okna a zírala do černočerné tmy,

která stále visela nad krajinou. Bylo půl páté, zatím nic neohlašovalo nový den.

Cal a Wotan se protáhli podél Jennifer, přiběhli ke Gwen a olízli jí ruce. Nepřítomně je podrbala po

velkých hlavách.

„Jen pojď klidně dál,“ vyzvala přítelkyni. „Celou noc jsem ani chvilku nespala.“

Obě byly v šoku. Stejně jako všichni ostatní na farmě. Od večera. Od telefonátu Leslie. Od návštěvy

policistky.

Chad beze slova zmizel nahoře a zamknul se v ložnici.

Colin rázoval sem tam mezi obývákem a kuchyní.

„To není možné,“ mumlal si pro sebe. „To prostě nemůže být pravda!“

Gwen a Jennifer seděly strnule vedle sebe na pohovce. Zmatené, neschopné slova.

Fiona byla mrtvá. Brutálně zavražděná. Na kraji pastviny, nedaleko od farmy, ale kus od silnice, po níž

chtěla v sobotu večer jít. Nikdo netušil, jak se tam dostala.

Dlouho po půlnoci se odebrali do svých pokojů, ale nikdo z nich zřejmě nezamhouřil oka.

„Chci si s tebou o něčem promluvit,“ řekla Jennifer. Bylo na ní viditelné napětí, ale to Gwen

nepřekvapovalo. Víčka měla těžká únavou, ale přitom byla ve stavu naprosté bdělosti. Tělem jako by jíprobíhal elektrický proud, potila se a třásla zimou zároveň. Typické příznaky chřipky, jenže skutečnost

byla horší, mnohem horší. „Ano?“

Jennifer se posadila na postel. „Trochu jsem přemýšlela,“ začala opatrně. „Možná ti přijde divné, že sidělám takové starosti právě teď, ale… Vím, že je ti hrozně…“

Gwen jako by měla v ústech vatu, mluvit jí působilo potíže. „Nemůžu tomu uvěřit,“ vypravila ze sebe. „Jeto… jako zlý sen. Fiona byla vždycky… nezranitelná. Silná. Ona…“ Hledala slova, kterými by popsala, čímpro ni Fiona byla, ale výstižná formulace ji ne a ne napadnout. „Prostě tady byla. Pořád. A byla jsempřesvědčená, že tady pořád bude. Poskytovalo mi to… jistotu.“

„Já vím,“ přisvědčila Jennifer laskavě a letmo pohladila Gwen po paži. „Já vím, co pro tebe znamenala. Ataky vím, že by sis teď přála, aby tě všichni nechali na pokoji, ale musíme něco probrat. Je to důležité.“

„A co?“ opáčila Gwen lhostejně.

„Dnes se tady objeví policisté a budou nás vyslýchat. Budou chtít vědět všechno o sobotním večeru. Mělibychom si rozmyslet, co jim řekneme.“

Navzdory své letargii zareagovala Gwen popuzeně. „Proč? Můžeme jim přece říct, jak to bylo.“

Jennifer hovořila pomalu a uvážlivě. „Problém představuje hádka mezi Fionou a Davem. Byla dost

prudká.“ „Ano, ale…“

„Policie se jí chytne. Pochop přece, Fiona se do Dava pustila tak nevybíravě, že vzteky bez sebe uteklpryč, přestože večeře měla být pro vás zásnubní. O pár hodin později je Fiona mrtvá. Policie to bude

dávat to souvislosti.“

Gwen se napřímila. „Ty myslíš…“

„Zaručeně padne první podezření na Dava. Copak víme, jestli jel rovnou domů? Zrovna tak dobře se mohl

potulovat kolem. Mohl si na Fionu počíhat, když šla k sousední farmě.“

„Ale to je absurdní! Jennifer, já Dava znám! Něco takového by neudělal. Nikdy!“

„Já ti jenom vysvětluju, co si bude myslet policie,“ zdůraznila Jennifer. „Dave mohl mít motiv, chápeš?

Mohl ji zabít v afektu, ze vzteku, ale mohl taky postupovat zcela promyšleně. Možná měl strach, že byFiona mohla zničit všechny jeho plány. Že nepřestane, dokud v tobě neprobudí pochybnosti. Stála v cestěvšemu, co měl v úmyslu. Měl velmi dobré důvody k tomu, aby ji chtěl umlčet.“ „To zní hrozně. Jako bys ho označila za pachatele.“ „Nesmysl. Ale ty i on se musíte připravit, že vám policie podobnou hypotézu předloží.“

„Nám?“

„Tebe by mohli rovněž podezírat,“ upozornila ji Jennifer.

Gwen na ni vytřeštila oči. „Mě?“

„Tys přece měla na Fionu taky vztek. A bála ses, že by mohla překazit tvoje plány. Zatím přece nemáš ani

tušení, jestli se Dave nenaštval tak, že už se tady víckrát neukáže.“

„Ale Jennifer, kvůli tomu přece nepůjdu a… To je šílená představa!“

„Cos dělala, když Dave odešel?“ zeptala se Jennifer.

Zdálo se, že Gwen kamarádčiny myšlenkové postupy ochromily. „To přece víš. Seděly jsme tady spolu. Já

jsem brečela a tys mě utěšovala.“

„Ale pak jsem šla se psy ven. A tys nechtěla.“

„Ne, ale…“

„Gwen, je to jenom návrh. Nemusíš na něj přistoupit, ale co kdybychom vypověděly, žes šla se mnou? Že

jsme byly se psy venku obě? Měla bys alibi na kritickou dobu a nemusela vyvracet bůhvíjaká podezření.“

„Já přece alibi nepotřebuju!“ ohradila se Gwen.

„Ne, ale není na škodu ho mít.“ Jennifer vstala a zamířila ke dveřím. „Přemýšlej o tom. Půjdu teď s Calem

a Wotanem na chvíli ven, a až se vrátím, povíš mi, jak ses rozhodla. Jestliže budeš souhlasit, musíme

probrat podrobnosti, abys mohla přesně popsat, kudy jsme chodily.“

Otevřela dveře a vyšla na chodbu. „Jasné?“

„Ano,“ přikývla Gwen, přestože se netvářila, že je jí něco jasné. „Už chápu, Jennifer. Nechám si to projít

hlavou.“

Hleděla na dveře, které se za kamarádkou zavřely, a náhle ji napadlo: Jennifer by pak taky nemusela mít

strach z policie.

(2)

„Znáte tu ženu?“ Inspektorka Almondová přidržela rozespalému Davovi před očima fotografii. Přikývl. „Ano.“

„Kdo je to?“

„Fiona Barnesová. Znám ji jenom zběžně.“

„A co tuhle?“ Další fotografie.

„Osobně ne, jenom z novin. Amy Millsová, dívka, kterou tady v červenci někdo zavraždil.“

„Fiona Barnesová byla včera nalezena ve Staintondale. Zavražděná.“

Cítil, jak zděšením bledne. „Cože?“

„Někdo ji ubil kamenem. Způsob zabití v něčem připomíná vraždu Amy Millsové.“

Nevydržel dál sedět na židli. Vstal a zvolna si přejel dlaní po obličeji. „Panebože.“

Valerii se nezdálo, že by šok předstíral, ale za léta práce u policie viděla a zažila dost, než aby cokoliv

považovala za bernou minci. Dave Tanner mohl být překvapený a otřesený, ale právě tak před ní mohl

hrát přesvědčivé divadlo. Nedala se ovlivnit.

Společně s nevyspalým seržantem Reekem, který polovinu noci hledal zatoulanou ovci a pak ji vyvlekl z

rokle nahoru, se vypravila za Davovou bytnou a oznámila jí, že potřebuje hovořit s panem Tannerem.

Předešlý večer se o něm zmínila Leslie Cramerová, když ji policie informovala o smrti její babičky a

předběžně ji vyslechla. Valerie byla okamžitě ve střehu. Stejně jako paní Gardnerová, které Amy hlídala

dcerku, vyučoval Tanner v jazykových kurzech a teď jeho jméno padlo v souvislosti s další vraždou.

Mohl být spojnicí, každopádně představoval v danou chvíli jedinou vazbu mezi oběma tak odlišnými

ženami.

Když bytná zaklepala na jeho dveře a ohlásila policii, ležel ještě v posteli. Byl překvapený, ale ochotnýokamžitě vypovídat. Natáhl si džíny a svetr, pozval policisty dál a nabídl jim kávu, ale oba odmítli. Valeriesi ho pozorně měřila. Zarudlé oči a oteklá víčka prozrazovaly, že pil, ale to z něho ještě nedělalopodezřelého. Valerie se na sebe zlobila, že ho neproklepla důkladněji hned po rozhovoru s paníGardnerovou, ale věnovala se nejprve jejímu bývalému manželovi. Vyklubal se z něho mírumilovný

chlapík, který navíc mohl dokázat, kde se nacházel v době vraždy. Byl na dovolené na Teneriffe. Hotel,

který udal, jeho výpověď potvrdil.

„Mluvili jsme s doktorkou Cramerovou, vnučkou Fiony Barnesové,“ ujala se slova Valerie. „Podle její

výpovědi jste se v sobotu večer s paní Barnesovou pohádal.“

„Vlastně to ani nebyla hádka. Paní Barnesová mě napadla. Z čeho mě obviňovala, pravděpodobně víte.

Nakonec jsem toho měl po krk, zvedl jsem se a odešel.“

„Doktorka Cramerová vypověděla, že jste podle vlastních slov jel rovnou sem a hned si lehl.“

„Správně.“

„Nějací svědkové?“

„Žádní.“

„Co vaše bytná?“

„Seděla před televizí. Nevšimla si mě.“

„Jak to víte?“

„Protože když si mě všimla, pokaždé vylezla ven a odchytila mě.“

„Kde jste byl 16. července? Večer.“

„Na… schůzce.“

„Vy to hned vysypete z rukávu? Já osobně bych z hlavy nedokázala říct, co jsem dělala v určitý den před

téměř třemi měsíci.“

Nepřátelsky si ji změřil.

Právě pochopil, že sám sebe dostal do poněkud prekérní situace, uhodla.

„16. července jsem se seznámil se svou snoubenkou. Proto jsem mluvil o schůzce. A proto mám to datum

v paměti.“

Valerie se podívala do poznámek. „Vaší snoubenkou je slečna Gwendolyn Beckettová. Je to tak?“

„Ano.“

„Kde jste se seznámili?“

„Ve škole. Ten den jsem neučil, ale zastavil jsem se pro podklady, které jsem tam zapomněl. Gwen právěskončil kurz. Lilo jako z konve a potřebovala se dostat domů. Nabídl jsem se, že ji svezu.“

„Chápu. Kolik bylo hodin?“

„Vyjeli jsme chvíli před šestou. V půl deváté jsem byl doma.“

„To brzy.“

„Kolem půl sedmé jsme byli u farmy, asi hodinu jsme seděli v autě a povídali si. Ona mluvila o svémživotě, já o svém. Pak jsem odjel.“

„Zůstal jste už doma? Byl jste sám?“

„Ano.“

„Může vám to potvrdit bytná?“

Bezradně si pročísl vlasy. „Nemám tušení. Chci říct, pokud pro ni ten den nebyl něčím důležitý, sotva si

vzpomene, jestli jsem byl večer doma. Ale snad byste mi napřed mohla vysvětlit, co…“

„S paní Barnesovou jste se poprvé setkal teprve v sobotu?“ změnila Valerie náhle téma. „Nebo jste ji znal

z dřívějška?“

„Znali jsme se. Párkrát jsme se viděli, když jsem přijel pro Gwen. Jednou nás pozvala k sobě. Byla to

přítelkyně Gwenina otce.“

„Došlo mezi vámi už tehdy ke střetu?“

„Ne.“

„Dala vám najevo, že vám nedůvěřuje?“

„Neskrývala, že jí nejsem sympatický. Byla chladná, nepřístupná a měřila si mě dost nepřátelsky. Mně tobylo v podstatě jedno.“

„Včera večer vám to jedno nebylo?“

„Nevybíravě se do mě pustila. Ne, to mi jedno nebylo, a proto jsem odešel. Ale nezabil jsem ji. Panebože!Tak důležitá pro mě nebyla! Ani to, co si o mně myslí.“

Valerie klouzala pohledem po místnosti. Jako každou návštěvu ji překvapil nepořádek, špína anepřehlédnutelné známky chudoby. Tannerovo vyjadřování i vystupování přitom prozrazovaly dobrouvýchovu a vzdělání. Pocházel minimálně z vyšší střední vrstvy. Nehodil se do tohoto domu, této místnosti.

Valerie takřka nevyhnutně dospěla ke stejnému podezření, jakému se před ní neubránily Fiona Barnesová

a Leslie Cramerová. Farma, kterou v nepříliš vzdálené době zdědí Gwen Beckettová, představovala proDava záchranný kruh. Jak velký byl asi jeho strach, že Fiona svými jedovatými poznámkami a šípymířícími možná do černého odradí Gwen od úmyslu se za něho provdat? Umlčet starou ženu – jakýmkolivzpůsobem – mohl pociťovat jako existenční nutnost. Valerie znovu stočila hovor jiným směrem.

„Věděl jste, že si vaše kolegyně paní Gardnerová platí studentku, aby jí v době, kdy učí, hlídala dítě?“ „Ano. Jednou se o tom zmínila.“ Tanner nyní odpovídal velmi soustředěně, ale zároveň bylo patrné, že semusí přemáhat, aby zachoval klid. Valerii bylo jasné, že prohlédl její úmysl zmást ho neustálými změnamitématu. „Ale tu dívku jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje.“

„Věděl jste, kde paní Gardnerová bydlí?“

„Ne. Prakticky se nestýkáme.“

„Ale v sekretariátě školy byste její adresu mohl kdykoliv bez problémů zjistit.“

„Mohl. Ale neměl jsem pro to žádný důvod.“

Valerie se znovu rozhlédla po pokoji, tentokrát s očividným pohrdáním, které Dave musel zaznamenat.„Pane Tannere, pravděpodobně se nemýlím, když soudím, že vaše finanční situace není nijak růžová.Máte ještě jiné zdroje příjmů než jazykové kurzy?“

„Ne.“

„Předpokládám, že z nich taktak vyžijete.“

„Ano.“

Valerie to dále nerozebírala. Vstala. „To by bylo prozatím všechno, pane Tannere. Určitě na vás budeme mít další otázky. Nechystáte se v nejbližší době někam odcestovat?“

„Ne.“

„Dobře. Ještě se ozveme.“ Oba policisté vyšli z pokoje. Na chodbě se málem srazili s bytnou.

„Tak co?“ vyhrkla. „Provedl něco?“

„Byl to čistě rutinní výslech,“ odpověděla Valerie. „Nevíte náhodou, kdy se pan Tanner v sobotu vrátil

domů?“

Paní Willertonová musela s politováním přiznat, že to skutečně neví. „Usnula jsem u televize. Když jsem

se probudila, byla skoro půlnoc. Jestli byl doma, nevím.“

Valerii to bylo také líto. Zvědavá a vlezlá bytná byla pro vyšetřovatele darem z nebes, protože o svém

okolí mohla poskytnout podrobné informace. Že musela usnout právě v rozhodující večer, byla

zlomyslnost osudu.

„Dokázala byste si vzpomenout na 16. červenec?“ zkusila štěstí.

Na bytné bylo vidět, že jí mozek běží na plné obrátky.

„16. červenec jste říkala? 16. červenec?“

„Ten den byla zavražděna Amy Millsová. Jistě jste o případu slyšela.“

Bytná vytřeštila oči. „Pan Tanner s tím má něco společného?“ zašeptala zděšeně.

„Zatím tomu žádné indicie nenasvědčují,“ odpověděla Valerie vyhýbavě.

„Zaručeně chcete vědět, jestli byl ten večer doma. Nemám tušení,“ zakňourala zoufale paní Willertonová.

„Na mou duši, nevím.“

„Nic se neděje.“ Inspektorka se na ni vlídně usmála. „Jsou to už tři měsíce. Byl by zázrak, kdybyste si

vybavila takové detaily.“

„Jestli si na něco vzpomenu, zavolám,“ ujišťovala horlivě paní Willertonová a roztřesenou rukou si vzala

od Reeka vizitku, kterou jí podával.

Valerie si nedělala příliš velké naděje. Bytná byla stará, osamělá a nudila se. K informacím, které jimpravděpodobně dodá, budou muset přistupovat nanejvýš skepticky. Možná si nebude přímo vymýšlet, alevšechny události zkrášlí až k nepotřebnosti. Toužila po pozornosti, chtěla být důležitá a její obětí bude od

této chvíle Tanner.

Policisté vyšli na ulici. Byl mimořádně krásný den a všechno nasvědčovalo tomu, že bude opět teplo. „Kam teď?“ zeptal se Reek.

Valerie pohlédla na hodinky. „Na Beckettovu farmu.“

(3)

Hleděla na telefon, čekala, až zazvoní, a přitom zároveň věděla, že čekat na zazvonění je takřka smrtící.Naslouchala zvukům v bytě: tichému vrčení lednice v kuchyni, tikotu hodin, kapání nedotaženéhokohoutku. V bytě nad ní kdosi chodil, čas od času tiše zaskřípala parketa. Venku nad zátokou čekal pozdní

podzim se vším, co mohl nabídnout, skrápěl svým světlem vlny a v parku rozzářil barvy listí. Vzduch bylprůzračný, modř oblohy sytá a chladná. V rádiu doporučovali, aby si lidé užili den co nejlépe. Blížily se mlhy a deště.

Leslie se snažila pochopit, že je babička mrtvá.

Že se do bytu už nikdy nevrátí.

Že všechno, co teď kolem sebe vidí, důvěrně známý nábytek, obrazy na stěnách, záclony, svetr nedbalepřehozený přes židli, jsou relikvie, odložené předměty, pozemské jmění, které pro tu, jíž kdysi patřilo, už

nic neznamená. Bylo to nepochopitelné, protože všechno doposud odráželo Fionin život. Její oblíbený sýr

v lednici, zásoba cigaret, růže na stole, kterým ještě vyměnila vodu. Holínky pod skříní, které si nazouvalado deště. V koupelně kartáček na zuby, hřeben, fén a ta trocha kosmetiky, kterou používala.

Pro nic z toho se nevrátí.

Ke mně se nevrátí, pomyslela si Leslie.

Fiona jí nahrazovala matku. Leslie ji jako matku vnímala. A nyní ji navždy ztratila.

Když se v neděli stočila na posteli do klubíčka a rozplakala se ze samoty a chladu, byla babička už mrtvá,nebo alespoň umírala.

A nezemřela pokojně v posteli, nemohla se s nikým rozloučit. Zavraždil ji nějaký šílenec. Počíhal si na ni,rozbil jí hlavu a nechal ležet na dně zalesněné rokle.

Bylo to neskutečné. Přesahovalo to veškeré hranice zdravého rozumu, hranice všeho, co si Leslie dokázala

představit. Věděla, že je v šoku. Ačkoliv zcela jasně chápala, co se stalo, ačkoliv rozuměla každémuslovu, které jí včera říkala inspektorka Almondová, hrůza k ní zatím nepronikla v celé své konečnosti.Zatím ještě stála zeď mezi ní a děsivým poznáním, že se stalo něco, co poznamená zbytek jejího života.Se smrtí své babičky, jediné osoby, kterou měla spojenou s dětstvím a dospíváním, se nebude moci nikdyopravdu vyrovnat. Její smrt zůstane provždy spojená s myšlenkou na zločin, brutální, krutý a podlý. Nikdy

nedokáže postát nad Fioniným hrobem, aniž by nemusela myslet na její poslední minuty. Nebude se moci

utíkat k chlácholivým frázím jako: Netrpěla nebo Smrt pro ni byla vysvobozením nebo Ještěže to šlorychle. Jedna věc byla jistá: Fiona trpěla. Smrt pro ni byla vysvobozením nanejvýš v tom smyslu, žeukončila utrpení, které jí způsobil vrah. A nešlo to rychle. Ať byl pachatelem kdokoliv, násilím ji dohnalnebo dovlekl na odlehlou louku. Musela tušit, že ji čeká smrt. Volala ve smrtelných obavách svou vnučku?

Šok však také způsobil, že Leslie dokázala s Valerií Almondovou hovořit překvapivě věcně. Policistka jíšetrnými slovy oznámila, že babička zemřela násilnou smrtí.

„Bohužel na vás mám několik otázek,“ pokračovala, „ale počkají do zítřka.“

Leslie, která seděla na pohovce jako omámená, zavrtěla hlavou. „Ne, můžete se ptát hned. To je vpořádku.“

Rozhovor jí pomohl překonat první hodinu. Soustředěně a podrobně popsala sobotní večer. Dělalo jídobře zaměstnávat mozek a nutit ho, aby si vybavil každou maličkost.

„Budu muset babičku identifikovat?“ zeptala se nakonec.

Valerie přikývla. „Pomohlo by nám to. Sice o totožnosti mrtvé nejsou prakticky pochybnosti, ale získalibychom tak stoprocentní jistotu. V současné době je na soudní patologii. Asi by bylo dobře, kdyby vásněkdo doprovodil. Máte tady ve Scarborough další příbuzné?“

„Ne. Kromě Fiony jsem nikoho neměla.“

Valerie na ni upřela soucitný pohled. „Nemáte ke komu jít? Pravděpodobně by pro vás nebylo nejlepšístrávit dnešní noc sama v tomto bytě.“

„Já tady chci zůstat. Zvládnu to. Jsem lékařka,“ dodala, a přestože povolání nehrálo v danou chvíli roli, jejípoznámka Valerii přesvědčila.

Inspektorka oznámila, že ráno přijede na farmu, aby vyslechla ostatní obyvatele.

„Kolem desáté,“ upřesnila. „Bylo by dobře, kdybyste tam byla taky. Mám pro vás poslat vůz?“

„Budu tam. Přijedu svým autem.“

Policistka se rozloučila, ale před odchodem dala Leslie svou vizitku a poprosila ji, aby jí zavolala, kdyby si

vzpomněla na cokoliv, co by mohlo nějak souviset s vraždou její babičky.

„I kdyby vám to připadalo jako banalita, mohlo by to být důležité.“

Leslie zavolala na farmu, ale s Gwen nebyla rozumná řeč. Zasypala ji otázkami, pak dlouho líčila své

zděšení, znovu dokola se vyptávala na všechno možné, až měla Leslie dojem, že ztratí nervy a začne na

ni křičet.

„Poslouchej mě, Gwen. Určitě chápeš, že teď potřebuju trochu klidu,“ přerušila kamarádku. „Uvidíme se

zítra, ano?“

„Nechceš radši přijet sem? Teď přece nemůžeš být sama. Podle mě není dobře, když…“

„Tak zítra, Gwen!“ ukončila Leslie hovor a zavěsila.

Jak přečkala noc? Nedokázala by to říct. Bloumala bezcílně po bytě? Seděla na pohovce a zírala na stěnu?

Ležela ve Fionině posteli s očima dokořán a marně čekala na spánek? Prohlížela si staré fotografie valbech? Ráno se jí hlavou míhaly jen nezřetelné obrazy. To všechno dělala během strašlivé noci, kdy sehodiny mučivě vlekly, jako by nikdy nemělo nastat ráno. Vybavovala si, že v jednu chvíli nasedla do autaa rozjela se k benzínce. Vrátila se s láhví vodky a značnou část vypila. Styděla se, ale proč nemohla mítFiona doma aspoň doušek něčeho ostřejšího?

Nepřinutila se snídat. Od večeře přede dvěma dny snědla jen pár soust frikadelek. Zato alkoholu do sebe

nalila víc, než bylo zdrávo. No a co?

V půl deváté nevydržela a zkusila zavolat Stephenovi do nemocnice. Byl na sále, dozvěděla se, ale vyřídímu, že ho sháněla.

A tak teď seděla u telefonu a skřípala zuby, protože se před dvěma lety zařekla, že Stephena už nikdynepožádá o pomoc, o podporu, že nevyhledá jeho blízkost. Vydržela to v těch nejčernějších anejsmutnějších hodinách po rozvodu. Dokonce i o víkendech, které probrečela s láhví vína u televize spocitem, že je tím nejosamělejším člověkem na celém světě. Věděla, že kdyby vyslala sebemenší signál,vrhl by se jí zpátky do náruče. Ale zaťala zuby a vytrvala.

Až do dneška. Až do události, o níž nevěděla, jak se s ní vyrovná, jakmile z ní spadne šok a ochromení.

Telefon zazvonil.

Zapomněla na svou hrdost, okamžitě zvedla sluchátko a ohlásila se.

„Ano? To jsi ty, Stephene?“

Odpovědělo jí mlčení.

„Stephene? Tady je Leslie.“ Nic, jenom oddechování. „Kdo volá?“ zeptala se.

Ještě několik nádechů a výdechů, pak ve sluchátku cvaklo.

Potřásla hlavou a také zavěsila. Následující vteřinu zazvonil telefon znovu. Tentokrát uslyšela Stephenův

hlas.

„Leslie? Mělas obsazeno. To jsem já, Stephen.“

„Ahoj, Stephene. Měla jsem divný telefonát.“ Zaplašila znepokojivé myšlenky. Prostě omyl nebo hloupý

žert.

„Právě jsem přišel ze sálu, jinak bych volal dřív. Stalo se něco?“

„Fiona je mrtvá.“ „Cože?“

„Zavraždili ji. V sobotu večer.“

„To není možné,“ zhrozil se Stephen.

„Našli ji včera. Je to… naprosto nepochopitelné.“

„Už se ví, kdo to udělal?“

„Zatím ne. Policie zřejmě nemá ani podezření.“

„Loupežné přepadení?“

„Ne. Kabelku měla u sebe. I peněženku. O peníze nešlo,“ líčila monotónním hlasem.

Stephen potřeboval pár vteřin, aby se vzpamatoval a trochu si srovnal myšlenky. „Zkusím si přehodit

služby,“ navrhl. „Jestli se mi to podaří, přijedu co nejdřív do Scarborough. Za tebou.“

Prudce zavrtěla hlavou, přestože to nemohl vidět. „Ne. Kvůli tomu nevolám. Chtěla jsem jenom…“ Zarazila

se a zhluboka se nadechla. Co vlastně chtěla?

„Možná potřebuješ někoho, kdo by tě vzal do náruče,“ nadhodil Stephen.

Znělo to něžně. Soucitně. Chápavě. Upřímně. V zásadě byl přesně člověk, jakého teď potřebovala. Který

by ji vzal do náruče. Kterému by mohla položit hlavu na rameno. Který by vyslechl její stesky. Se kterýmby si mohla promluvit o svých výčitkách svědomí.

Skála v příboji. Kdysi jí pro ni býval. A ona věřila, že tomu tak bude navždy. Až do konce všech věků. Navzdory zármutku a bezmoci v ní znovu vzplála zlost. Na něho. Na jeho zradu. Ozvala se bolest z onohokrutého okamžiku. On že by ji chtěl vzít do náruče? Právě od něho pro ni bylo útěšné gesto nepřijatelné.

„Šetři si příslušné schopnosti pro své hospodské známosti,“ odsekla a práskla sluchátkem.

Asi to od ní nebylo fér. Telefonát nebyl jeho nápad, jako první volala ona jemu a nechala mu vzkaz. Ale zachovala se podle toho, co cítila.

(4)

„Anonymní telefonáty?“ zeptala se Valerie Almondová ostře. „Jakého druhu?“ Chad Beckett se zamyslel. „Asi to bylo tak, že ten, kdo volal, nic neříkal. Zazvonil telefon, na druhé straněněkdo dýchal, neodpovídal na otázky a nakonec zavěsil.“ „Kdy začaly?“

„To přesně neřekla. V poslední době. Aspoň mám dojem, že se tak vyjádřila.“

„Řekla vám o nich v sobotu večer?“

„Ano. Když Tanner odešel a moje dcera utekla s pláčem do pokoje, požádala mě Fiona o rozhovor. A

mluvila i o těch telefonátech.“

„Předpokládám, že byla zneklidněná.“

„Trochu ji to trápilo, to ano.“

„Měla představu, kdo by jí mohl volat?“

Chad znovu trhl rameny. „Ne.“

„Vůbec žádnou? Ani mlhavou? Nepodezírala někoho, kdo ji nemohl vystát? Třeba kvůli nějakému

dávnému sporu? Každý se někdy s někým v životě pohádá.“

„Ale málokdy to končí anonymními telefonáty. Fiona je aspoň s ničím takovým nespojovala.“

„A co vy?“ Valerie starého muže soustředěně pozorovala. „Vy byste si je dokázal dát s něčím do

spojitosti?“

„Ne. Řekl jsem Fioně svůj názor. Že je to nějaký pomatenec, který si hledá oběti náhodně v telefonnímseznamu. Neškodný cvok, který si tak léčí mindráky. Za takovými telefonáty přece obyčejně vězí podobní

chudáci.“

„Jistě. Jenže lidé, kterým volají, nebývají krátce nato zavražděni. Telefonáty musíme brát vážně. Jakovodítko. Kdyby vás napadl někdo, kdo by přicházel v úvahu, měl byste mi okamžitě sdělit jeho jméno.“

„Samozřejmě,“ slíbil.

V obličeji byl zsinalý, kůže se mu trochu leskla. Jako by měl potíže s krevním oběhem. Valerie se od něhouž dozvěděla, jak dlouho se s Fionou Barnesovou znal: od svých patnácti let. Jako malá holčička přišla nastatek během evakuace dětí z bombardovaného Londýna a bylo z toho přátelství na celý život. Způsob,jakým jeho stará kamarádka zemřela, musel být pro Chada jako zlý sen, ale patřil k lidem, kteří o tomneztratí ani slovo. Tragédii bude nosit v sobě a nikomu se nesvěří s tím, jak vpadají jeho bezesné noci ajaké děsivé obrazy ho pronásledují ve dne.

Valerie se s ním rozloučila a vyšla z pracovny. Na chodbě se setkala s Leslie a Jennifer. Tiše si povídaly.Rozhodla se, že se jich okamžitě zeptá na telefonáty.

„Paní doktorko Cramerová, je dobře, že si s vámi můžu ještě jednou promluvit. Zmínila se vám babičkaněkdy o tom, že jí volá nějaký anonym?“

„Ne, nikdy, ale…“ Leslie se zarazila. „Já jsem dnes ráno měla divný telefonát. Někdo dýchal do sluchátka apak zavěsil. Dál jsem o tom nepřemýšlela, až teď jsem si vzpomněla.“

„Úplně stejně popsala průběh telefonátů večer před svou smrtí Fiona Barnesová panu Beckettovi,“prozradila jí inspektorka. „Žádná slova, jenom dýchání. Telefonát vás zastihl v bytě vaší babičky?“

„Ano,“ potvrdila Leslie.

Valerie přemýšlela. Nejprve shromáždila všechny přítomné v obývacím pokoji, probrala s nimi osudnývečer a potom vyslechla každého jednotlivě. Ptala se jich na možné nepřátele Fiony Barnesové. Nikdo nažádného nepřišel. Zdálo se, že jediným kandidátem takového označení je Dave Tanner. Podle výpovědisvědků ho Fiona nelítostně ponižovala, ale všichni zároveň tvrdili, že si ho neumí představit jako vraha.

„Prostě není ten typ,“ prohlásila Jennifer a Valerie si odpustila poznámku, že schopnost spáchat zločin jena člověku vidět jen výjimečně. Zažila brutální vrahy, kteří na ostatní svým zjevem a kouzlem osobnosti působili tak, že by jim bez váhání svěřili všechno, co je jim drahé, včetně sebe samých.

„Kdyby záhadným anonymem byl Fionin vrah, nevolal by dnes ráno do jejího bytu,“ podotkla Jennifer. „Až

moc dobře ví, že je mrtvá.“

Valerie ji roztržitě poslouchala. Problém byl, že v daném okamžiku nemohla vyloučit žádnou variantu, alezároveň neměla v ruce nic, co by působilo hodnověrně. Anonym, který měl v úmyslu vraždit? Odkud byvěděl, že Fionu v sobotu pozdě večer zastihne na cestě spojující dvě farmy? Nikdo nemohl předem tušit,že tudy půjde. Výjimkou byly pouze účastníci nezdařených zásnub, ale kdo z nich se mohl vytratit ven astarou ženu brutálně zabít?

Rozloučila se a vyšla na dvůr. Ve světle slunného dne působil navzdory své sešlosti téměř idylicky. Vítrvanoucí od moře přinášel vůni řas a slané vody.

Valerie přemýšlela.

Leslie Cramerová opustila podle vlastní výpovědi farmu až delší dobu po babiččině odchodu a zastavila sev hostinci Jolly Sailors na pár sklenek whisky. To nebude obtížné ověřit. Inspektorka věděla, že v tomto

kraji žena, která sama vejde do hospody a dokonce pije, budí pozornost.

Chad Beckett mluvil s Fionou v pracovně. Během hovoru se mu zmínila o podivných telefonátech. Zřejměji znepokojovaly, ale on je nebral vážně. Ještě chvíli probírali to i ono, potom se Fiona rozhodla vrátit sedomů a Chad šel spát. Přirozeně bylo možné, že ji sledoval, ale Valerie o tom pochybovala. Zaprvé jinenapadal jediný motiv, zadruhé si všimla, jak těžce se pohybuje. Chůze mu patrně působila značnébolesti, byl už starý a tělo mu vypovídalo službu. Na rozdíl od něho byla Fiona na svůj věk nezvykle svěžía pohyblivá. Bylo nepředstavitelné, že by došel až k rokli a měl ještě tolik sil, aby zabil ženu, která by mu

snadno utekla.

Colin Brankley. Host Beckettových, který Fioně objednával taxi. Rozloučil se s ní a šel si lehnout. Manželka

mu to potvrdit nemůže, protože byla venku se psy. Valerie si za jeho jménem v duchu udělala otazník.Intelektuál, knihomol, který léta tráví dovolenou na zanedbané farmě.

„Manželka na našich psech lpí,“ vysvětloval, „nemůžeme si příliš vybírat, kam pojedeme na dovolenou.Kromě toho se skamarádila s Gwen.“

Dobře. To znělo vcelku logicky, ale zůstávaly ještě dvě okolnosti: Colinovi bylo kolem pětačtyřiceti, bylsilný a hbitý. Fyzické předpoklady pro vraždu staré ženy rozhodně má. Zato alibi ne. Valerie se rozhodla,že prověří, co dělal a kde byl v době vraždy Amy Millsové, i když si od toho příliš neslibovala.Pravděpodobně bude tvrdit, že ležel doma v posteli a spal, a manželka mu to dosvědčí.

Jeho manželka. Valerie sama nevěděla proč, ale Jennifer pro ni byla záhadou. Měla nejistý pohled apůsobila jako papiňák, který je pod značným tlakem, a je zapotřebí velkého úsilí, aby nevybuchl. Něco s ní

není v pořádku. Kromě toho bylo inspektorce jméno Jennifer Brankleyová povědomé. Někde ho užslyšela, ale přes veškerou snahu si nedokázala vybavit kde.

Však to zjistí.

První hodinu a půl po dramatickém konci večeře utěšovala Jennifer Brankleyová rozrušenou Gwen v jejímpokoji a potom ji přesvědčila, aby s ní šla venčit psy.

Údajně zůstaly venku další hodinu a půl, ale naneštěstí se vydaly směrem od silnice, přes kopec a potomjednou z roklí až k moři.

„Nebyla příliš velká tma?“ povytáhla Valerie udiveně obočí.

„Svítil měsíc,“ vysvětlila Jennifer, „a já cestu dobře znám. Psi také. Když jsme tady, chodíme po ní dvakráti třikrát denně. Pro jistotu jsem u sebe měla baterku.“

Gwen její výpověď potvrdila. Nechtěla jít, ale Jennifer ji přesvědčila, že jí pohyb udělá dobře. Nedokázalavšak říct, jak dlouho byly venku.

„Byla jsem jako… omámená,“ vysvětlovala tiše. „Na večer jsem se moc těšila, a když skončil tak hrozně,

byla jsem zoufalá. Myslela jsem, že je po všem.“

Valerie udělala pár kroků k hromadě naštípaného dříví, posadila se na ni a klouzala pohledem po

východním obzoru. Farma stála na úpatí mírného kopce, jehož svahy byly protkané starými kamennými

zídkami. Tu a tam ve slunci rudě a zlatě zářila skupinka stromů. Podle Jennifer cesta, či spíše stezka,kolmo stoupala, potom se stočila na jih a končila u rokle, přes kterou vedla dřevěná lávka. Na druhéstraně byly v příkrém svahu nepravidelné stupně klesající ke značně zarostlé pěšince. Po chvíli chůze serokle rozšiřovala, až vyústila na malou zátoku patřící k farmě.

„Dá se tam koupat?“ zajímala se Valerie.

„Ano,“ přisvědčila Gwen, „ale břeh je hodně kamenitý. Otec před mnoha lety plánoval, že tam nechá

navézt písek a vybuduje pláž pro naše hosty, ale nedošlo k tomu.“

Farma je poklad, stačilo by ji dát do pořádku a využít veškerý její potenciál, pomyslela si Valerie, alenenapadlo ji, že uvažuje stejně jako Fiona. Tanner si toho určitě všiml také, když se začal o GwenBeckettovou ucházet. Jak daleko byl asi schopen zajít, aby ho stará žena svou nepřátelskou palbounepřipravila o snoubenku i s jejím majetkem?

Také Gwen se mohla cítit ohrožená. Nenápadná, už ne nejmladší žena, do jejíhož života náhle vstoupil

zajímavý muž a chtěl si ji vzít. Valerie vycítila, že Gwen v Davovi spatřovala svou jedinou šanci a že sepravděpodobně nemýlila. Fiona pro ni představovala nebezpečí. Kdyby nadále při každé příležitostibezohledně brojila proti chystanému sňatku, jak dlouho by trvalo, než by měl Dave jejích urážek až po krk

a hodil ručník do ringu? Ale zavraždila by kvůli tomu ženu, kterou znala celý svůj život? Kterou milovala a

na níž lpěla? Gwen vypadala otřesená a zdrcená. Pokud nebyla vynikající herečka, pak ji zpráva o Fionině

smrti překvapila a zcela vykolejila.

Motám se v kruhu, uvědomila si Valerie. Měla neklamné tušení, že pravý motiv vraždy Fiony Barnesovéstále ještě nezná. Zatím věděla pouze o její hádce s Tannerem, k níž došlo při zásnubách. Ale tonestačilo. Brutalita, s níž byl zločin spáchán, byla zcela nepřiměřená Fioniným jedovatým poznámkám.Zkazila večer všem, ale byla stará, příští rok měla oslavit osmdesátiny. Kdo by jí ještě přiznával mocvýznamněji ovlivnit, nebo dokonce zničit životy druhých?

A jak její smrt souvisela s případem Amy Millsové?

Pro další postup bude důležitý výsledek pitvy, uvažovala Valerie. Musím se dozvědět, jestli obě vraždymohla spáchat stejná osoba. V tom případě by byl střet, který Fiona vyprovokovala, zcela bezvýznamný.

V každém případě si bude muset důkladněji posvítit na Tannera. Zatím při vyšetřování nenarazila nanikoho jiného, kdo by byl spojený s oběma případy – i když u Amy Millsové se jednalo o značnězamotanou a poněkud násilně vykonstruovanou souvislost, jak si byla nucena přiznat.

Bylo by zajímavé zjistit, zda anonym volal i Amy Millsové. A byla tu ještě Paula Fosterová. Ve skutečnostimožná měla být obětí právě ona. Někdo mohl vědět, že večer co večer chodí k ovčinci. Stejně jako mohlněkdo vědět, že se Amy Millsová každou středu vrací pozdě večer opuštěným parkem domů. Dvě mladéženy, typově ne zcela nepodobné. V tom případě by byla Fionina smrt náhoda. Protože někoho vyrušila?Proč šla po stezce k rokli, když měla namířeno k farmě Whitestoneových? Nebo snad potkala vraha nacestě a poznala ho? Proto ji připravil o život? Zůstávalo ovšem záhadou, co by někdo, kdo si za oběťvyhlídl Paulu Fosterovou, dělal u rokle v půl jedenácté večer. Paulin denní režim byl jiný.

Valerie vstala a vykročila k autu. Musí si promluvit s patologem, a jakmile bude mít trochu času, podívá se

do policejního počítače na Jennifer Brankleyovou. Pro případ Fiony Barnesové to nemusí mít žádnývýznam, ale chtěla si ujasnit, v jaké souvislosti na její jméno narazila.

Otevřela dvířka od vozu. Byla unavená. Měla pocit, že jednotlivé díly skládačky se před ní vrší stále výš,nepřehledně a neuspořádaně, a bála se, že tu horu nikdy nezdolá.

Přikázala si držet se základního hesla, které si sama před lety zvolila: Nemít před očima celou horu, nýbržjen nejbližší krok. Potom další. A ještě další. Měla sklon propadat panice, když se před ní fakta i otazníkykupily příliš vysoko, zmateně a nejasně.

A trpěla hroznými obavami z vlastního selhání.

Nic žádoucího v jejím povolání. Mohla jen doufat, že to nikdo z kolegů netuší.

Vyjela ze dvora.

(5)

„Paní doktorko Cramerová? Mohl bych s vámi na chvilku mluvit?“ Ve dveřích do kuchyně se zjevil ColinBrankley se štůskem papírů v ruce a nervózně se rozhlížel, jako by se chtěl ujistit, že nablízku není nikdo

jiný.

Leslie stála u dřezu a napouštěla si vodu do sklenice. Měla žízeň, byla unavená, otupělá a zároveňvzrušená a napjatá. Měla pocit, že jí nervy vibrují těsně pod kůží, že co nevidět začne plakat, ječet nebose zhroutí. Ostatním se musela zdát klidná, možná dokonce netečná, ale bezpečně věděla, že všechny její

pocity spojené s babičkou, její násilnou smrtí i životem, pracují hluboko v jejím nitru. Neustále se jí vmysli vynořovaly vzpomínky, scény, epizody, okamžiky, na něž už celou věčnost nemyslela, nevzpomínala,které snad ani nebyly pravda. Jako by měla horečku.

Pravděpodobně proto ta touha po vodě, co nejstudenější a nejčerstvější.

„Leslie,“ podotkla. „Říkejte mi Leslie.“

„Dobře.“ Colin postoupil dál do kuchyně. „Máte chvilku času, Leslie?“ Pečlivě za sebou zavřel dveře.

„Samozřejmě.“ Zvedla sklenici k ústům, ale zjistila, že se jí třese ruka, a spustila ji. Nechtěla se předColinem Brankleym polít, byť jenom čistou vodou. „Měla bych toho asi udělat spoustu, ale nevím…“Nerozhodně se zarazila. „Momentálně nevím jak dál.“

Soucitně na ni hleděl. „To si umím představit. Byl to hrozný šok. Pro nás pro všechny, ale především provás. Nikdo to nedokáže… pořádně pochopit.“

Colinova laskavost jí dělala dobře. Uvědomila si, že jí něco stahuje hrdlo, a namáhavě polkla. Ulevilo by sejí, kdyby se vyplakala, ale ne teď. Ne v této kuchyni a ne před prakticky neznámým mužem. Nechtěla semu sesypat před očima.

„Máte něco pro mě?“ zeptala se věcně a ukázala na papíry v jeho ruce.

„Ano.“ Váhavě je položil na stůl a znovu se rozhlédl, jako by čekal, že každou chvíli někdo vejde. „Je toněco, co… Vlastně by to asi měla dostat do rukou policie, ale…“

„Ale?“

„Myslím si, že není na mně, abych to rozhodl. Vy jste Fionina vnučka. Měla byste vědět, jak s tím naložit.“

„Co to je?“

Snížil hlas. „Textový soubor. Byl připojený k mailům, které Fiona poslala Chadovi.“

„Chad uměl pracovat na počítači?“ podivila se. „A měl mailovou adresu?“

„Pracovat asi není ten správný výraz, ale adresu měl, to ano. Podle Gwen na něho Fiona tak dlouho

naléhala, až si ji nechal založit. Ti dva si psali poměrně často.“

„A dál?“

Colin si očividně nebyl jistý jak formulovat, co jí chce sdělit. „Znali se od dětství. Fiona zřejmě mělapotřebu ujasnit si některé události, každopádně sepsala jejich společný příběh. Alespoň body, kterépovažovala za zásadní. Název vypadá jako hádanka, ale během čtení se vysvětlí. Zapomenuté dítě. Vracíse do minulosti, líčí jejich první setkání. Evakuaci z Londýna, příjezd k Beckettovým, však víte…“

Leslie poslouchala se vzrůstající pozorností i podrážděním. „Tu historii znám, Fiona mi ji často vyprávěla.

Je dojemné, že ji pro sebe a Chada sepsala, ale tak docela nechápu, jak se soubor dostal do vašich

rukou. Nebyl určený výhradně Chadovi?“

„Zaručeně ano. Při čtení příběhu těch dvou je to obzvlášť jasné. Když čtete, jak to doopravdy bylo.“

„A jak to bylo?“

„Jsem si poměrně jistý, že jste od babičky slyšela cenzurovanou verzi. Gwen taky znala jen částečnou

pravdu. A tím pádem i my všichni ostatní.“

Leslie napadla myšlenka, které se přes svůj smutek musela usmát. „Naznačujete, že spolu Fiona a Chadměli poměr? Popisuje snad babička divoké orgie ve stohu slámy? Víte, o tom mi přirozeně nikdynevyprávěla, ale byla jsem vždycky přesvědčená, že s Chadem něco měla. Nešokuje mě to. A policie tosotva zveřejní.“

Upíral na ni zvláštní pohled. „Přečtěte si to. A potom rozhodněte, co dál.“

Chladně si ho změřila. „Odkud to máte? Jak jste se dostal k Chadovým mailům?“

„Přes Gwen.“

„Gwen?“

„Používá přece stejný počítač jako její otec. Tak trochu… pátrala. Každopádně pro ni nebylo obtížnéuhodnout jeho přístupové heslo. Fiona.“

Leslie polkla.

Miloval ji. Vždycky to tušila.

„A pak slídila v jeho poště?“

„Otevřela soubory a přečetla si Fionino vyprávění. Byla v šoku. Hned jak jsme sem minulý týden přijeli,dala ho přečíst Jennifer. Včera manželka předala výtisk mně. S Gweniným souhlasem. Tou dobou ještěnikdo z nás netušil, že dojde k vraždě. Já jsem to dočetl včera v noci.“

„Chápu. Takže nyní znají tři lidé něco, co se vlastně týká jenom Fiony a Chada?“

„Přečtěte si to,“ naléhal Colin znovu.

Cítila, jak v ní roste ohromení a bezmocný vztek. Taková zrada na dvou starých lidech, kteří nostalgickylpějí na své minulosti! Že se Gwen neovládla a přečetla si příběh otcovy lásky, když na něj narazila, byLeslie ještě dokázala pochopit. Ale musela do něho zasvětit i dvě cizí osoby? Její přátelství sBrankleyovými bylo sice dlouholeté a upřímné, ale do rodiny nepatří. Leslie by babičku ráda chránila, alebylo pozdě.

„Nevím, jestli to chci číst,“ prohlásila. „Vždycky jsem respektovala Fionino soukromí, abyste mi rozuměl.“

„Stala se obětí brutálního zločinu. Vyprávění může vrhnout světlo na její smrt.“

„Tak proč jste papíry nepředal inspektorce Almondové, když tady byla?“

„Protože to vyprávění vrhá nové světlo i na Fionu. Kdyby se všechno, co je tady popsané, dostalo naveřejnost, s čímž je nutno počítat, pokud by policie usoudila, že to nějak souvisí s její smrtí, mohlo by sestát, že by se na ni ve Scarborough nevzpomínalo právě s úctou.“

Leslie přestala skrývat zlost. „Co provedla? Vyloupila banku? Byla kleptomanka? Nebo snad nymfomanka?

Měla perverzní záliby? Byla nevěrná svému manželovi? Podváděla s Chadem jeho manželku? Podporovala

IRA? Byla členkou nějaké teroristické organizace? Ven s tím, Coline? Co spáchala?“

„Přečtěte si to,“ opakoval potřetí. „Vezměte si výtisk domů. Gwen a Jennifer prozatím nemusí vědět, že

jsem vám ho dal.“

„Proč ne?“

„Gwen v žádném případě nechce, aby policie znala obsah. Jde jí především o otcovu pověst. Jennifer stojípři ní. Jako vždycky. Obě by se na mě zlobily, kdyby se dozvěděly, že jsem vám to dal přečíst. Ale já se

domnívám…“

„Co se domníváte?“ dorážela na něho Leslie, když se odmlčel.

„Domnívám se, že máte právo znát pravdu,“ odpověděl. „A že vy, jenom vy, máte právo rozhodnout, jestli

se ji má dozvědět i policie, případně veřejnost. Dokonale bych chápal, kdybyste si to nepřála, ale možnáje vyprávění klíčem k vraždě. Jenom vy byste měla rozhodnout o tom, jestli smrt vaší babičky zůstaneneobjasněná. Možná vám to bude milejší.“

Zmocnil se jí strach. Věděla, že nedostane odpověď, ale přesto se zeptala: „O co jde, Coline? Proboha, co

je tam napsáno?“

Odpustil si vyzvat ji počtvrté, aby si to přečetla.

Pouze se na ni díval.

Téměř soucitně. Aspoň měla takový dojem.

DÍTĚ BEZE JMÉNA.DOC

4.

Ukázalo se, že život na farmě Beckettových není hrozný, právě naopak. Poměrně rychle jsem se tam cítila

skoro jako doma.

Emma Beckettová zůstala stejně milá a laskavá jako při našem příjezdu. Nebyla tak přísná jako mojematka a mnohem víc mi dovolovala. Kdykoliv se z ní dalo vyloudit něco dobrého: chleba se salámem,sklenice domácího jablečného moštu, někdy dokonce i kousek čokolády. Žila v přesvědčení, že umírámsteskem po domově, a já ji při tom nechala, protože z toho pro mě kynulo mnohem víc.

Chad, syn Beckettových, mě ovšem prokoukl. „Ty jsi pěkně mazaná,“ řekl mi jednou. „Před mámou sihraješ na malou zatoulanou ovečku, přitom se ti po Londýně ani trochu nestýská.“

Že ani trochu – to nebyla pravda. Chyběl mi náš starý dům, ulice, děti, s nimiž jsem si hrávala. Někdydokonce i maminka, přestože mě pořád sekýrovala. Jenže bombardování nás připravilo o střechu nadhlavou a v Londýně jsem už žádný domov neměla. Na život v přeplněném bytě tety Edith jsem rozhodněneměla příjemné vzpomínky. Zato jsem si pamatovala, jak jsem jednou v noci usedavě brečela, protožejsem si vzpomněla na otce. Sice pil a mamince nedával peníze, ale pořád to byl můj tatínek. Maminku

zase jednou uvidím, Londýn taky, tím jsem si byla jistá. Ale otce jsem ztratila nadobro.

V Emmině manželovi jsem náhradu nenašla. Arvid Beckett na mě nebyl vysloveně zlý. V podstatě sechoval, jako bych byla vzduch, a zůstalo to tak celou dobu. Od začátku jsem měla dojem, že nesouhlasil s

manželčiným nápadem ujmout se dítěte evakuovaného z Londýna, že ho musela usilovně přemlouvat.Možná ho přesvědčily až peníze, které vyplácela vláda. Jenže druhé dítě, to zapomenuté dítě, jak říkalBrianovi, se na farmě ocitlo nedopatřením, tím pádem za něho nedostával nic a to jeho pohled na celou záležitost ještě zhoršilo.

„Briana se brzy ujme Červený kříž,“ chlácholila Emma manžela, když reptal, že jim u stolu přibyl dalšíhladový krk. Ve skutečnosti se k Brianovi nikdo nepřihlásil a já jsem vycítila, že se jí ulevilo. Nepřála si,aby Brian skončil v sirotčinci, a neučinila jediný krok, který by mohl jeho pobyt na farmě ohrozit.

Mně se život na venkově líbil. Větší rozdíl proti Londýnu jsem si neuměla představit. Osamělá farma,

široko daleko žádné jiné stavení. Rozlehlé pastviny protkané kamennými zídkami. Stovky pasoucích se

ovcí. Vůně moře. Bavilo mě podnikat dobrodružné výpravy do zátoky patřící k farmě. Nejdřív jsem slezlado hluboké rokle, kde hustý porost připomínal prales, a pak jsem se po skoro neviditelné stezce vedoucípod příkrými srázy prodírala trávou a kapradím. V zimě vládlo dole šero, v letních slunečních dnechzvláštní zelené světlo. Představovala jsem si, že jsem jedním z velkých objevitelů, o nichž jsem se učila ve

škole: Kryštofem Kolumbem nebo Vascem de Gama. Všude přede mnou i za mnou mohli číhatdomorodci. Lidožrouti, kterým jsem za žádnou cenu nesměla vběhnout do náruče. V zubech jsem svíralaklacík, to byl můj nůž, moje jediná zbraň. Při každém šramotu v houští, pronikavém křiku ptáka jsemsebou trhla a po celém těle mi naskočila husí kůže. Jediné, co mi v těch chvílích scházelo, byli kamarádi. V

londýnských ulicích a na zadních dvorcích nás vždycky byla parta. Deset, ale někdy i patnáct nebo dvacet

dětí. Tady jsem byla úplně sama. Chodila jsem sice v Burnistonu do školy a docela dobře si rozuměla sespolužáky, kteří ve mně viděli poněkud exotické stvoření, ale všichni bydleli příliš daleko jeden oddruhého, než aby se po vyučování stýkali. V okruhu několika mil nebylo nic než pastviny, kdesi uprostřednich jednotlivé farmy. Dojít od jedné ke druhé trvalo i několik hodin.

Byla jsem hravé dítě radující se z volnosti a početných možností, které mi život na venkově nabízel, alebyla jsem také dívka na počátku puberty. Maminka vždycky tvrdila, že jsem předčasně dospělá. Možnáměla pravdu, alespoň na měřítka čtyřicátých let. V komodách v mém pokoji jsem objevila několikrománků a hltala je s rudýma ušima. Byly staré a potrhané a já jsem přemýšlela, jestli je Emma četlastejně vášnivě jako já. Vášeň bylo ostatně slovo, které nejlépe vystihovalo jejich obsah. O nic jiného vnich nešlo. Krásné ženy a silní muži. Z toho, co spolu dělali, se mi hrnula krev do tváří. Toužila jsem pojediném, abych sama co nejrychleji vyrostla a konečně sama prožila všechno, o čem jsem se dozvídala.Zcela přirozeným důsledkem mé situace bylo, že jako silného pohledného hrdinu po svém boku jsem sipředstavovala Chada Becketta.

Obdivovala jsem ho. Myslím si, že jsem do něho byla dokonce zamilovaná. Bohužel ve mně viděl jenomnezajímavou holku, kterou domů přitáhla jeho matka, ale která snad zase brzy zmizí. Choval se ke mnětéměř se stejnou lhostejností jako jeho otec.

Jedinou mužskou bytostí, která se v mé blízkosti zdržovala, kdykoliv to bylo možné, byl Brian. Kdykoliv to

bylo možné znamenalo, kdykoliv se mi nepodařilo ho setřást. Počínala jsem si stále rafinovaněji, kdyžjsem se chtěla vytratit. Emma mi pokaždé s mírnou výčitkou líčila, že bloudil po farmě jako ztracenáovečka a tiše plakal.

Hájila jsem se a vysvětlovala, že mi prostě jde na nervy. „Je o moc mladší než já. A nevypraví ze sebe

jediné slovo! Co bych s ním mohla podnikat?“

Byla to pravda. Brian nemluvil. Emma se mě pořád vyptávala, jestli dřív mluvil, tvrdila, že to musím vědět,

když jsme bydleli ve stejné ulici.

Jenže já jsem si při nejlepší vůli doopravdy nedokázala vzpomenout. Kdo z nás ostatních bral maléhoBriana vůbec na vědomí? Mohla jsem Emmě říct jenom tolik, že v ulici platily všechny děti Somervillovýchza méněcenné. Ten výraz Emmu rozzuřil, bylo to ostatně poprvé, co jsem ji viděla skutečně rozzlobenou.„Jak někdo může něco takového prohlašovat? Zvlášť o dětech, které se nemůžou bránit. Jak je možné

vynášet tak paušální soudy?“

Nechtěla jsem ji dál dráždit, jinak bych ji upozornila, že minimálně v Brianově případě to je pravda.Osmileté dítě – možná i devítileté, nikdo nevěděl, kdy se narodil – a neumí mluvit? To přece nenínormální. Stejně se vyjádřili mí spolužáci, když mi Emma jednou přivezla zapomenutou svačinu. Bylaprávě přestávka. Brian radostně zahýkal, sklouzl z nosiče jejího kola, vrhl se ke mně a pořád blábolil něco,

čemu nikdo nerozuměl.

„Tvůj bráška to asi nemá v hlavě v pořádku,“ řekla mi později dívka, která měla ve třídě hlavní slovo.

„Není to můj bratr!“ ohradila jsem se. Asi jsem vypadala hodně rozzlobeně, protože polekaně ucouvla.

„Snad jsem tak moc neřekla,“ konejšila mě tónem, jakým se mluví na rozzuřeného psa.

Považovala jsem za nesmírně důležité, aby si nikdo nemyslel, že ten blbeček je můj příbuzný. Tak jsemBrianovi v duchu říkala: blbeček. Nahlas bych to nevyslovila, každopádně ne v přítomnosti Emmy.

To všechno zní velice chladně, necitelně. Možná by se o mně opravdu dalo říci, že jsem se k malémurozrušenému chlapci nechovala právě hezky, jenže je nutné mít na zřeteli situaci, v níž jsem se tehdysama nacházela. Byla jsem dítě, které milovalo dobrodružné hry, a zároveň mladá dívka, která četlazamilované romány a zmítaly jí zmatené pocity k patnáctiletému mladíkovi. Ze dne na den jsem přišla odůvěrně známé londýnské prostředí a ocitla se na ovčí farmě v Yorkshiru. Můj otec byl mrtvý, matkadaleko. Náš londýnský dům se nad námi zřítil po zásahu německé bomby, právě když jsem se chouliladole ve sklepě. Dnes vím, že toho bylo hodně, s čím jsem se musela vyrovnávat.

Tehdy mi to tak jasné nebylo, pouze jsem cítila, že mě Brian svou přítulností a láskou doslova utiskuje. Že

je toho na mě moc. Že mě přítomnost traumatizovaného dítěte příliš zatěžuje. Bránila jsem se poněkuddrsným způsobem, ale snad to vzhledem k mému věku nebylo nic nenormálního.

Normální by ovšem bylo, kdyby šla Emma s Brianem k doktorovi. Že potřebuje pomoc lékaře nebopsychologa musel vidět každý, pravděpodobně to neušlo ani Emmě. Nikdy jsem neměla příležitost s ní otom mluvit, ale časem jsem dospěla k názoru, že se bála probudit spící úřady. Z Londýna se nikdoneozval. Možná se Brian ztratil na cestě mezi sestrou z Červeného kříže, která si onoho listopadovéhovečera po našem příjezdu do Staintondale poznamenala jeho jméno, a odpovědnými místy v Londýně.Emma byla přesvědčená, že by sirotčinec znamenal jeho konec, a byla ráda, že si na něho nikdonevzpomněl. A dělala všechno, aby zůstal neviditelný. Nechodila s ním k lékaři, a už vůbec neměla výčitky

svědomí kvůli tomu, že ho neposlala do školy. Každému muselo být na první pohled jasné, že by nestačilani mladším dětem, natož svým vrstevníkům.

Mohla postupovat, jak chtěla. Arvidovi šel sice Brian na nervy, ale na jeho osudu mu nezáleželo. Chad sedo záležitosti taky nepletl, mladíci jeho věku mají v hlavě zcela jiné věci. A já měla brzy oči jenom proChada. Brian mě zajímal jenom do té míry, že mě nutil uchylovat se k lstivým úskokům, abych se ho comožná nejčastěji zbavila.

Kromě Emmy pro všechny jako by neexistoval. Stal se nikým. Přesně tak mu začal říkat Chad: Nobody.

Nikdo.

5.

V únoru roku 1941 za mnou do Staintondale přijela matka. Měla dorazit už o Vánocích, ale rodina, kdeuklízela a vypomáhala s domácími pracemi, ji o svátcích potřebovala a ona nechtěla přijít o peníze navíc.Já jsem na tom nic špatného neviděla. Vánoce u Beckettových byly krásné, dokonce napadla i trochasněhu. V týdnech před svátky jsem se mohla přetrhnout, abych byla na farmě nebo v domácnostiužitečná, a podařilo se mi naspořit si slušnou sumu peněz. Koupila jsem za ně Chadovi zálesácký nůž skoženým pouzdrem, o jakém dlouho snil. Když ho rozbalil, oči mu zazářily, a když mi pak děkoval, měl vetváři nový, trochu změněný výraz. Jako by už před sebou neměl malou hloupou holku z Londýna, kterámu šla na nervy, ale člověka, který si zasluhuje, aby ho bral skoro vážně. Jeho pohled a úsměv pro měbyly z celých Vánoc to nejkrásnější. A ještě kniha, kterou mi dal: Malé ženy Louisy Alcottové.

„Protože tak ráda čteš,“ vysvětloval trochu rozpačitě.

Nejraději bych mu dala pusu, ale netroufala jsem si, a tak jsem si knihu jenom pevně přitiskla k hrudi.

„Děkuju,“ vydechla jsem a přísahala si, že ji budu opatrovat až do konce života. A opravdu ji mám

dodnes.

Vánoce proběhly ve znamení návštěv kostela, zpívání a dobrého jídla. Dlouhý provinilý dopis, v němžmatka vysvětlovala, proč nemohla přijet, nebyl vůbec zapotřebí. Právě naopak. Vyvolal ve mně výčitkysvědomí. Maminka se zřejmě domnívala, že se mi po ní hrozně stýská, a asi by to bylo přirozené.Přemýšlela jsem, proč mi můj starý domov prakticky vůbec nechybí a jak je možné, že jsem si na farmětak rychle zvykla. Dnes si myslím, že odpověď znám. Nebylo to tím, že jsem se zamilovala do Chada. Anitím, že jsem se s matkou často hádala a s laskavější Emmou jsem vycházela mnohem lépe. Myslím, žejsem na východním pobřeží Yorkshiru nalezla svůj kraj. Nejsem městský člověk. Přestože jsem se narodila

a prvních jedenáct let života strávila v Londýně, necítila jsem se na ulicích s vysokými budovami aspoustou lidí doma. Pocit domova mi poskytly až nekonečné kopcovité yorkshirské louky, zasněnévesničky, splývání oblohy a země na vzdáleném obzoru, blízkost moře, zvířata a průzračný vzduch. Ocitlajsem se tam, kam jsem patřila, i když jsem to tenkrát zcela nechápala.

Když matka konečně v polovině prosince přijela na víkend, konstatovala, že vypadám moc dobře.Yorkshire se jí nepředvedl ze své nejlepší stránky, ale která krajina by to v únoru dokázala? Bylo chladné,mlhavé, deštivé počasí. Dvůr byl zablácený a vrcholky kopců se ztrácely v nízkých mračnech. Já bych jípřesto ráda ukázala lávku, rokli a pláž, ale nechtěla se tam se mnou vydat.

„Je moc velká zima,“ prohlásila a mnula si zimomřivě ruce, přestože jsme seděly těsně u krbu v obývacímpokoji. „A taky mokro. Je mi líto, Fionko, ale nebudu se drápat po skalách. Ještě bych si zlomila kotník.“

Měla jsem dojem, že se jí na farmě moc nelíbí, že by tam sama nevydržela ani týden, ale přirozeně to

bylo lepší než bomby dopadající na Londýn.

„Němci nepřestávají v náletech,“ líčila. „Sice nejsou tak hrozné jako ze začátku, ale přesto jsem ráda, žejsi tady. V bezpečí. Hodně lidí odvezlo děti na venkov.“

Stále bydlela u tety Edith a postěžovala si, že je to příšerné.

„Prostě příliš mnoho lidí a málo místa. A znáš tetu. Umí dát srozumitelně najevo, že jí někdo jde na nervy.Ke mně se chová jako k žebračce. Přitom jsem vdova po jejím bratrovi, ne jen tak někdo!“

Pohled jí padl na Briana, který se jako vždy zdržoval v mé blízkosti. Seděl nám u nohou a postrkoval semtam dřevěné autíčko, které dřív patřilo Chadovi. Hrál si, ale žádný smysl se v jeho počínání vystopovat

nedal.

„Rozumí nám?“ zeptala se matka.

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že ne. Vždyť ani neumí mluvit.“

Ve skutečnosti ze sebe Brian začátkem ledna poprvé vydal něco, co připomínalo slova. Emma byla uvytržení, ale podle mě šlo jenom o velmi skrovný pokrok. K mé velké zlosti poměrně srozumitelně proneslFiona. Kromě toho uměl říkat cosi, co znělo jako pojď! a boby. Ema si lámala hlavu, co má znamenatdruhé slovo. Chad a já jsme si byli jistí, že se ze sebe snažil vypravit Nobody, jak jsme mu říkali, kdyžjsme s ním byli sami, ale Emmě jsme to pochopitelně neprozradili, protože by se na nás zlobila.

Jakmile se matka ujistila, že Brian nemůže vyzvonit, co by mohl pochytit, vyrukovala na mě se zprávou,která byla pravděpodobně hlavním důvodem její cesty na sever.

„Je možné, že u tety Edith moc dlouho bydlet nebudu.“

„Postaví náš dům znovu?“ zeptala jsem se.

„Ne, to ještě chvilku potrvá. Vyklízejí suť z ulic, ale dokud Němci Londýn bombardují, nemá smysl stavět.“

„A kam se přestěhuješ?“

Otálela, až nakonec tiše zadrmolila: „S někým jsem se seznámila.“

Hned jsem nepochopila. „S kým?“

„Jmenuje se Harold Kane. Je… Pracuje v loděnicích. Jako předák!“

„Muž?“

„Samozřejmě muž,“ potvrdila matka trochu podrážděně. „Co jiného?“

Jako by do mě hrom udeřil. Nebyla jsem z domu ani čtyři měsíce, a matka si už našla chlapa. Byla jsemdost velká, abych si dokázala dát dvě a dvě dohromady. Když se mi svěřila, že se s někým seznámila, a

jedním dechem se zmínila o tom, že už nebude bydlet u tety Edith, znamenalo to, že se do onoho Harolda

zamilovala a nastěhuje se k němu. Jak je možné, že to šlo tak rychle? Tatínek byl mrtvý, Anglie ve válce,Hitler se chystal dobýt celý svět, já jsem musela být evakuována – a při tom všem neměla matka niclepšího na práci než si hledat nového muže? Připadalo mi to trapné a málem nedůstojné.

Zároveň jsem se přistihla, že jí trochu závidím. Můj milostný románek s Chadem zůstával jednostranný anehýbal se z místa, zato matka si obratem ruky namluvila chlapíka, který byl zřejmě ochotný se s níoženit. Na řadě jsem měla být já. Byla jsem mladá. Matka byla ve svých dvaatřiceti z mého pohledu

prastará a už si svoje užila.

„Jak to, že pracuje v loděnicích?“ zeptala jsem se s jedovatým a vyzývavým podtónem v hlase. „Proč

nebojuje?“

Povzdechla si, protože pochopila, že ji provokuju, a tušila, že se na ni řítí nepříjemnosti. „Neodvedli ho,protože vykonává práci důležitou pro válku.“

Ráda bych zamumlala něco o zbabělci, ale neodvážila jsem se, protože by mohla reagovat hodněrozzlobeně. Navíc to pravděpodobně nebyla pravda. Arvid Beckett taky nemusel do války, protože ho bylo

zapotřebí na farmě, a mně by nikdy nepřišlo na mysl ho odsuzovat. Neměla bych nic proti tomu, kdybyna frontu nemusel jít žádný muž. Sdílela jsem Emminy hluboké obavy, že jestliže válka brzy neskončí,přijde řada i na Chada. Maminka by o svého Harolda měla taky strach a byla šťastná, že může zůstat vLondýně.

„No jo, já už asi v tvém životě nebudu hrát vůbec žádnou roli,“ prohlásila jsem ponuře.

Maminka pochopitelně prudce protestovala. „Jsi moje dítě!“ zvolala a objala mě. „Mezi námi se vůbec nicnezmění!“

Zaručeně tomu věřila, ale ačkoliv jsem zatím neměla velké životní zkušenosti, můj instinkt mi napověděl,že se přece jen něco změní. Když do rodiny přibude někdo nový, vždycky se něco změní. A kdo můževědět, jak se ke mně bude chovat maminčin Harold? Nedokázala jsem si představit, že bude nadšený, ažsi jeho nastávající přivede do manželství téměř dvanáctiletou dceru.

Když jsem druhý den ráno maminku doprovázela kus cesty k hlavní silnici, kde jednou za den stavělautobus do Scarborough, toužebně jsem si přála, abych u Beckettových zůstala ještě dlouho, opravdudlouho. Méně než kdy jindy jsem pociťovala potřebu vrátit se do Londýna. Paradoxem bylo, že délkamého pobytu v Yorkshiru závisela na trvání války a že každý rozumný člověk musel doufat v její brzkýkonec. Zvlášť když Chad měl v dubnu oslavit šestnácté narozeniny a jeho situace se mohla stát kritická.

Když jsem stála na kraji silnice a mávala za autobusem, který matku odvážel na nádraží, vyhrkly mi slzy.

Můj život mi připadal složitý a těžký. Pochmurný a skličující. Měla jsem pocit, že u nikoho na světěnenajdu oporu. Už vůbec ne u vlastní matky.

A v létě k tomu došlo. Začátkem srpna, pár dní po svých dvanáctých narozeninách jsem dostala telegram

od maminky. Oznamovala mi, že se s Haroldem vzali.

6.

Byl horký suchý den s průzračně modrou oblohou, tak typickou pro srpen. Na stromech dozrávala jablka,vítr dohromady mísil vůně moře a čerstvě pokosené trávy. Dokonalý den prázdnin a volnosti. Mohla bych ležet někde pod stromem, číst si, snít a hledět na obláčky plynoucí nade mnou.

Místo toho jsem seděla na skalisku, pohroužená do sebe. V ruce jsem držela telegram, který mi suchýmislovy sděloval, že jsem dostala otčíma. Nevlastního otce! Z pohádek jsem znala macechy. Nevlastníotcové nemůžou být o moc lepší.

Málem jsem si oči vyplakala.

Samozřejmě jsem tušila, že k tomu dojde, ale moje reakce byla překvapivě prudká. Cítila jsem se zrazená,

zaskočená. Maminka si se mnou měla napřed promluvit, ne mě telegramem postavit před hotovou věc.Měla mi Harolda představit, zjistit, jestli si s ním rozumím i já, jestli je na mě hodný, jestli se shodneme.Co když mě bude od prvního pohledu nenávidět – a já jeho? Šikanovat, ztrpčovat mi život, řvát na mě?Co potom? Nechá se s ním zase rozvést? Třeba jí to bude jedno. Třeba je ze svého úlovku úplně pryč a už

ji nezajímá, jestli se jejímu dítěti vede dobře nebo špatně.

Při slově dítě mě napadla další hrozivá myšlenka. Co když spolu matka a Harold budou mít dítě? Asi přece

jenom není tak stará, jinak by si ji nevzal. To by mě odsunuli úplně na vedlejší kolej. Maminka by sestarala jenom o řvoucí mimino, Harold by svého potomka zbožňoval a já bych jim jenom překážela.Nakonec by mě strčili do sirotčince s Brianem. Harold by do matky zaručeně tak dlouho hučel, až by

souhlasila.

Byla jsem tak zabraná do svých pochmurných myšlenek, tak jsem se oddala pláči, že jsem hnednepostřehla, jak se ke mně někdo blíží. Teprve když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb, polekaně

jsem vzhlédla.

Chad. Stál pár kroků ode mě a zřejmě neměl ani trochu radost, že mě vidí.

„Ty jsi tady?“ divil se. „Myslel jsem, že tu budu sám.“

„Chodím sem často.“

Naštěstí se netvářil rozzlobeně. „Chápu. Dobré místečko, kde se vybrečet, co?“

Vytáhla jsem kapesník a vysmrkala se, ale bylo mi jasné, že mám červené oteklé oči, fleky na tváři a že

vypadám příšerně.

„Máma se znovu vdala,“ vysvětlovala jsem a otáčela telegramem v ruce.

„Chápu,“ opakoval a ostražitě se rozhlédl. „Není tady někde Nobody?“

Ten by mi tak ještě scházel!

„Setřásla jsem ho. Žádný strach, sám se do zátoky neodváží.“

Chad ke mně váhavě popošel. Zaručeně by byl raději sám, ale něco mu bránilo odehnat mě jako dotěrnou

mouchu. Ze začátku to tak dělával, ale teď už mi bylo dvanáct. Dvanáctiletou dívku není možné jen takpřehlížet a chovat se k ní nezdvořile, napadlo mě a okamžitě jsem se cítila o trochu líp.

„Nesnesitelný chlápek?“ zeptal se Chad a ukázal na telegram.

Polkla jsem. Hlavně se znovu nerozbrečet!

„Vůbec ho neznám,“ přiznala jsem. „Maminka se s ním seznámila, až když jsem byla tady. A já jsem od té

doby v Londýně nebyla.“

„Mohla ti ho přivézt ukázat, když za tebou přijela. Pokud ho už znala.“

„Neměl čas. Vykonává důležitou práci pro válku.“ Aspoň něco, proč jsem mohla být na Harolda trochu

hrdá.

Práce důležitá pro válku se zřejmě u Chada netěšila velké vážnosti. Nafoukl tváře a pohrdlivě si odfrkl.

„Jako můj táta! S pitomou farmou! Práce důležitá pro válku! Když je válka, je pro muže místo jenom nafrontě!“

Při jeho slovech mi po zádech přeběhl mráz, ale zároveň na mě udělala hluboký dojem. Pronesl jeodhodlaně, rozhodně. V létě dokončil školu a musel mnohem víc pomáhat na farmě. Práce ho nebavila aneustále se s otcem hádal. Před čtyřmi týdny jsem vyslechla rozhovor mezi Arvidem a Emmou, která byráda viděla, kdyby šel Chad na střední školu a později snad i na univerzitu.

Má na to! ujišťovala manžela téměř prosebně. Učitelé to taky říkají. Vždycky měl dobré známky.

Arvid ji přezíravě odbyl.

Studia! Univerzita! K čemu? Kluk jednou zdědí farmu a k tomu, aby ji dobře vedl, žádné extra vzdělánínepotřebuje. Tady do sebe farmařinu nasaje a já mu jednou všechno předám. Může se považovat zašťastlivce. Komu spadne do klína takový majetek?

Nyní jsem však měla pocit, že Chadovi nejde v první řadě o další studia, že jeho cíle jsou jiné. Znepokojilomě to.

„Právě jsem mluvil s rodiči,“ svěřil se mi. Tváře mu hořely a pravděpodobně ne od toho, jak se prodíralroklí. „Je mi šestnáct, mohl bych se přihlásit, kdyby mi táta dal svolení. Nechápu, proč odmítá!“ Konečněse posadil vedle mě na skalisko, shrábl do dlaně pár oblázků a hodil je zlostně do moře.

„Přihlásit? To jako…?“

„Na frontu. Co jiného? Chci bojovat. Jako ostatní.“ „Moc šestnáctiletých do války nerukuje,“ namítla jsem.

„Někteří ano,“ trval na svém a mrštil do vody další kameny. Málokdy jsem ho zažila tak rozzlobeného.

„Otec tě potřebuje na farmě.“

„Vlast mě potřebuje na frontě. Jiní umírají pro Anglii a já dřepím tady a stříhám ovce. Dokážeš si

představit, co to pro mě znamená?“ Obrátil se ke mně. Z očí jsem mu vyčetla nejenom vztek, ale i

smutek. Skoro zoufalství. Já jsem na tom nebyla jinak.

„Víš vůbec, co je Hitler zač?“ zeptal se.

Přesnou představu jsem neměla. „Úplně ne.“

„Je to šílenec. Chce si podmanit celý svět. Napadá jeden stát za druhým. Teď zaútočil dokonce na Rusko.

To může udělat jenom blázen.“

„Ale v tom případě se mu určitě nepodaří Rusko porazit,“ ozvala jsem se nesměle. Věděla jsem, že v létě

Hitler vpadl do Ruska, ale příliš jsem o tom nepřemýšlela. Doufala jsem, že jsem před Chadem neplácla

úplnou hloupost.

„Představ si, že by Němci vpadli do Anglie! Že by jim nestačilo shazovat na nás bomby. I to je dost

hrozné, ale představ si, že by najednou byli tady. Že by tady najednou byli Němci!“

Sice jsem se nedomnívala, že by vpád Němců mohl zhoršit mou momentální situaci, a dokonce ani Hitler

mi nepřipadal tak děsivý jako přízrak Harolda Kana, ale to jsem pochopitelně nepřiznala.

„To by bylo zlé,“ uznala jsem snaživě.

„To by byla katastrofa!“ zdůraznil Chad a potom upadl do pochmurného mlčení.

„Největší překážkou je maminka,“ pokračoval po chvíli. „Věřím, že tátu bych zlomil, ale ona je hysterická,

sotva začnu o tom, že bych chtěl do války.“

„Má o tebe strach.“

„Strach! Jsem už skoro dospělý. Je načase, aby se o mě přestala bát. Ať si muchlá a pusinkuje Nobodyho,ať ho svou starostlivostí třeba udusí, ale já už jsem na to velký. Musím jít vlastní cestou. Řídit se vlastnímpřesvědčením.“

Znělo to moc hezky. Jako vždycky na mě dělal ohromný dojem, přesto jsem ani já nechtěla, aby šelbojovat. V žádném případě. Ale měla jsem se na pozoru, abych to přiznala. Měl ve mně vidět spojence, ne

mladší vydání jeho starostlivé maminky.

„Život se občas nevyvíjí tak, jak by si člověk přál,“ poznamenala jsem.

Nemyslela jsem si, že bych pronesla bůhvíjakou moudrost. Prostě jsem měla pocit, že je to pravda.

Pohlédl na mě.

„Jenže se s tím člověk nemusí smířit.“

„Někdy ano.“ Hrála jsem si s telegramem.

Pořád se na mě díval. Něco se změnilo. Jeho pohled byl najednou jiný. Jako by… Ano, jako by mi poprvé

opravdu věnoval pozornost.

„Máš hezké oči.“ Znělo to překvapeně. „Vážně. Nezvyklé. Se zlatými tečkami.“

Mám zelené oči, trochu hnědě kropenaté. Hnědě, ne zlatě.

Možná jejich barvu změnil vzduch nebo Chad viděl to, co vidět chtěl. Nevím. Ale bylo mi, jako by se svět

náhle zastavil. Jako by ustalo vlnění moře, křik racků, mírný letní vánek. V ústech jsem měla sucho,

musela jsem polknout. Telegram s novinou, která mnou tak otřásla, byl najednou zcela nedůležitý.

„Já…“ Neměla jsem sebemenší představu, jak bych měla odpovědět. „Děkuju,“ vypravila jsem ze sebe a

napadlo mě, že vlastně o životě nemám ani tušení. Co se říká v takových chvílích? Děkuju se hodí ke

školačce, ale mě při nejlepší vůli nic jiného nenapadlo.

Bude mě považovat za malou a hloupou, usoudila jsem zničeně a jedinečná chvíle, kdy celý svět kolem

zadržel dech, skončila stejně náhle, jako nastala.

Ale díval se na mě dál s oním změněným výrazem ve tváři a v jeho pohledu bylo cosi, co ve mně

probouzelo naději, že už mě nevnímá jenom jako malou školačku.

Sáhl po telegramu. „Dej to sem.“

Několika zručnými pohyby z něho složil vlaštovku a vstal. „Pojď,“ vyzval mě. „Jednoduše ho pošlemepryč.“

Taky jsem se zvedla. Chad zjistil směr větru a obratně vyhodil vlaštovku nahoru, aby se jí zmocnilstoupavý proud. Plachtila dlouho, než sklouzla do moře. Ještě chvíli jsme ji sledovali, jak tančí na mírnýchvlnkách, a potom se nám ztratila z očí.

„A je pryč,“ prohlásil Chad. „Už na to nemysli.“

Musela jsem se zasmát. Bylo to tak prosté. Matka byla skutečně rázem pryč. I s Haroldem Kanem. Mojebudoucnost, otázka, co bude dál, mě náhle nezajímala. Opravdu důležitá byla jenom přítomnost, pláž,moře, obloha. A Chad, který mě s naprostou samozřejmostí vzal za ruku.

„Půjdeme domů.“

Pamatuju si, jak jsem si celou cestu myslela, že je to nejšťastnější chvíle mého života. Že můj život už nikdy nemůže být dokonalejší. Dokonce i dnes, po více než půl století, cítím výjimečnost toho odpoledne.Možná se vyskytují v každém životě: Chvíle, které nás okouzlí, kdykoliv si na ně vzpomeneme bez ohleduna dobu, která od nich uplynula, a na to, jak se náš život vyvíjel. Domnívám se, že jedinečné na onomodpoledni bylo to, že jsem prakticky vyslechla vyznání lásky. Tak jsem alespoň vnímala Chadovupoznámku o mých očích. Později se i v něm probudily pocity, jaké jsem já dlouho tajila. S odstupem alevím, že šlo o mnohem víc než o romantické setkání chlapce a dívky na břehu moře. Byl to – což jsemtehdy nemohla tušit – jeden z mála našich společných intenzivních okamžiků, které ještě nebylypoznamenané vinou. Myslím to doslova. Ještě jsme se ničím neprovinili.

To se mělo změnit a dnes jsem si jistá, že náš milostný vztah, který by jinak byl bezpochyby možný,ztroskotal právě na tom.

Na naší vině.

ÚTERÝ 14. ŘÍJNA

(1)

Probudilo ji zvonění a potřebovala několik vteřin, než si uvědomila, že to nemůže být její budík, protože jeve Scarborough, a ne ve svém londýnském bytě, a protože v pokoji žádný budík není. Muselo se jí něco

zdát. Kolem bylo ticho.

Posadila se na posteli. Venku se už rozednilo, na okno se tlačila mlha. Věštci počasí se nemýlili: Začal

podzim.

Chtěla znovu klesnout na polštář, ale zvonění se opakovalo. Pochopila, že někdo stojí za dveřmi bytu.Zašátrala po hodinkách. Skoro devět. Tak dlouho normálně nikdy nespala. S tichou výčitkou svědomí serozpomněla na whisky, kterou si předešlý den koupila a večer ve Fionině pokoji si jí mohutně dopřávala.Hluboký a dlouhý spánek byl nejspíš důsledkem podnapilosti.

Dnes večer nic jiného než čaj, umiňovala si, ale nemohla potlačit hořkou předtuchu, že předsevzetínedodrží. Vstala a šourala se bytem. Když míjela obývací pokoj, zahlédla otevřenými dveřmi na stolepapíry, které jí dal Colin a které celý večer četla. Zapomenuté dítě.doc. Vedle stála sklenice a láhevwhisky. Stojací lampa svítila, zapomněla ji zhasnout.

Stiskla tlačítko domovních dveří a otevřela dveře od bytu. Za minutu se na schodech objevil Stephen.

Nevyspalý Stephen s cestovní kabelou v ruce.

„Vzbudil jsem tě?“

Byla naprosto zmatená. „Ano. Ne. Vlastně ano, ale to nevadí.“ O krok ucouvla. „Jestli chceš jít dál…“

Vešel a oklepal se jako mokrý pes. Bunda se mu vlhce leskla. „Dlouho jsem tady nebyl a zaparkoval jsem

daleko od domu,“ vysvětloval omluvně. „Dole pod lázeňským komplexem. Musel jsem nahoru přes park…Panebože, cesty jsou odporně příkré a navíc člověk nevidí vlastní ruku před očima.“

Leslie se snažila probrat se úplně. „Odkud jsi přijel?“

„Z Londýna. Vyrazil jsem kolem čtvrté.“

„A proč?“

Vysoukal se z bundy. „Mohl jsem si vzít dovolenou a napadlo mě…“

„Co?“

„Že mě třeba potřebuješ. Zkrátka si dokážu představit, jak je ti mizerně…

Odmítavě si založila paže na hrudi. „Řekla jsem ti, že nechci, abys jezdil.“

„Ale volalas mi,“ namítl.

„Omlouvám se. To byla chyba.“

Zatvářil se ublíženě. „Leslie, snad bys mohla…“

„Nemohla bych vůbec nic,“ zasyčela. Hlavně nepodlehnout slabosti. Nenechat se dojmout. Mysli na to, coti provedl. Jak tě bolelo, když ti vykládal o své nevěře. Na dobu poté. Na strach, že by to mohl udělatznovu. Na nedůvěru, jestli opravdu zůstalo u jedné noci. Strach a nedůvěra. Když konečně našla sílu kekonečnému kroku, bylo to pro ni vysvobození.

Pokračoval, aniž věnoval pozornost její poznámce: „Snad bys mohla uznat, že jsme byli deset rokůmanželé a víc než patnáct jsme spolu chodili. Že tvoje babička byla i mou příbuznou. Já jsem taky utrpělztrátu. Mám právo na smutek. Mám právo dozvědět se, co se stalo.“

„Okay. K poslednímu bodu: Co se stalo, neví momentálně nikdo. Jestli jsi přijel kvůli tomu, musím tězklamat. Žádná nová zjištění. A k předposlednímu: Přirozeně můžeš truchlit. Ale sám, buď tak laskav.Beze mě.“

Stáli proti sobě. Leslie si uvědomila, že oddechuje krátce a zrychleně. Snažila se uklidnit.

Nenech se od něho rozčílit!

Stephen na ni zamyšleně hleděl a potom sáhl po bundě, kterou přehodil přes opěradlo židle. „To bylonaprosto srozumitelné. Dám si někde snídani a…“

Zastyděla se a rozpačitě si odhrnula vlasy z obličeje. „Nasnídat se můžeš tady. To je samozřejmé. Mrzímě, jestli jsem…“

Ulehčeně se usmál. Když zmizela v koupelně, slyšela ho, jak jde do kuchyně. V bytě se vyznal, několikrátbyli na dovolené v Yorkshiru a bydleli u Fiony. Ztrápeně studovala svou tvář v zrcadle a přemýšlela, jestlise jí vlastně neulevilo, že není sama. Třeba Fionina smrt zahájí novou fázi. Fázi, v níž se zbaví svéhonepřátelství a ublíženosti a na jejímž konci by se mohla ke Stephanovi chovat přátelsky.

Osprchovaná, s vyfénovanými vlasy, v džínách a svetru vešla do obýváku. Uvítala ji vůně kávy. Stephenprostřel na stolku u okna, výsledek byl však poněkud skrovný. Střed jednoho talíře zabíral velký kusčedaru, vedle stála miska se slanými sušenkami. Stephen přestal zírat do neproniknutelné mlhy venku a

obrátil se k Leslie. „Co jíš? Lednice je prázdná. Jediné, co jsem v kuchyni našel, jsou velké zásoby kávy acigaret.“

„Přesně tak. Sám sis odpověděl. Káva a cigarety. To je moje strava.“

„Nic zdravého.“

„Jsem doktorka.“ Posadila se, nalila si kávu a s chutí si lokla. „Ta mi dělá dobře. Pomalu se mi do těla

vrací energie.“

Při snídani – pokud si ubohé jídlo ten název zasloužilo – informovala Leslie Stephena o chabých výsledcích

vyšetřování, o kterých věděla, vyprávěla o neblahé zásnubní večeři, o Colinu a Jennifer Brankleyových,kteří tráví na farmě dovolenou, o hádce mezi Davem Tannerem a Fionou. O Fionině osudovém rozhodnutí

jít v noci kus cesty sama.

„Někde musela potkat vraha,“ uzavřela.

„Hlavním podezřelým je pravděpodobně Dave Tanner,“ hádal Stephen. „Mohl být ještě někde nablízku. Apodle toho, jak jsi mi večer vylíčila, ho Fiona vydráždila, že by vzteky vraždil.“

Stephen použil rčení neúmyslně, ale Leslie se zamyslela. „Vztek měl,“ připustila, „ale že by vraždil… To si dost dobře neumím představit.“

„Jaký je?“

„Těžko říct. Moc důvěry nebudí, ale z vraždy bys ho nepodezříval. Spíš z úmyslů, jaké mu vyčítala Fiona.Možná opravdu hraje s Gwen nepoctivou hru. Vypadá dobře, je typ muže, na jakého mladé ženy letí, sbídou dosáhne na existenční minimum. Gwen, přesněji vzato Beckettova farma, je pro něho jedinečná

šance.“

„Muž, který si ji vezme, s nímž bude mít děti, je jedinečná šance pro Gwen,“ poznamenal zamyšleněStephen. „Chci tím říct, že nejde o romantický vztah, ale přesto by z něho mohli mít prospěch oba.“

„Pokud se mu podaří vzdát se trvale lákavých nabídek v podobě krásných dívek,“ nadhodila Leslie a jízlivědodala: „My oba až moc dobře víme, jak těžké to pro muže někdy bývá.“

Stephen se chystal odpovědět, ale rozmyslel si to.

Po chvíli ukázal na vytištěný textový soubor, sklenici a láhev whisky na malém stolku, která poskytovalajasnou představu o tom, jak Leslie strávila předešlý večer. „Napínavá četba?“

„Fionin životní příběh. Nebo alespoň jeho část. Sepsala ho pro Chada a poslala mu ho mailem. Byl asiurčený výhradně pro něho, ale Gwen uhodla heslo a vytiskla si ho. Včera mi ho dal Colin Brankley. Tvářilse velmi tajemně, ale zatím mi není jasné proč. Fiona popisuje válku, evakuaci z Londýna, život uBeckettů na farmě. O tom často vyprávěla i mně. Novinkou je, že byla opravdu do Chada zamilovaná, jakjsem vždycky tušila, a že mezi nimi něco bylo. Dál jsem se zatím nedostala.“ Trhla rameny. „Jak si snadno

domyslíš, utápěla jsem včera smutek v alkoholu, až jsem přestala vnímat, co čtu.“ Odmlčela se. Ze změtialkoholem rozmazaných vzpomínek se vynořilo slovo…

„Vina. Narážela na nějakou vinu, která ji a Chada spojovala. Ale zatím jsem nedošla k tomu, čím sevlastně provinili.“

„Co by to mohlo být? Máš nějaké tušení?“

„Ani ne. Dokážu si nanejvýš představit, že spolu měli poměr i tehdy, když Fiona byla provdaná za méhodědečka a Chad se taky oženil. Jenže… Píše, že jim společný život znemožnila jakási vina, což znamená,že to nijak nesouvisí s jejich životními partnery!“ Svraštila čelo. „Povídala jsem ti, že Fioně jistou dobuvolal nějaký anonym?“

„Ne. Co říkal?“

„Nic. Mlčel. Dýchal. Nikomu se s tím nesvěřila. Až teprve večer před svou smrtí Chadovi. Telefonáty jimusely hodně znepokojovat.“

„Naznačila Chadovi, jestli někoho podezírá?“

„Ne. Asi ji nikdo nenapadal.“

Stephen odložil šálek na stůl, předklonil se a vážně na ni pohlédl. „Leslie, myslím si, že o té historii,“ kývlhlavou ke kupičce papírů na stolku, „by se měla dozvědět policie. Může se v ní skrývat důležitá stopa, klíčk vyřešení vraždy.“

„Prozatím je to jenom příběh jednoho života. Jedné lásky.“

„Fiona píše o vině.“

„Ale…“

„Nepodceňuj to. Píše o vině. Volal jí anonym. A nakonec byla zavražděna. Z toho vyplývá, že o všem, coby umožnilo hlubší pohled do jejího života, by se policie měla dozvědět.“

„Charakter jejího vyprávění je velmi soukromý, Stephene. Dokonce já jsem při čtení dost nesvá, a to jsem

její vnučka. Jsou to vzpomínky, o které se chtěla podělit jenom s Chadem. Teď už je znají i Gwen,Jennifer a Colin. A taky já. Upřímně řečeno, trochu se na Gwen kvůli jejímu slídění zlobím. Rozhodně toneměla dávat číst Jennifer s Colinem, kteří nepatří do rodiny. Proč by měli vědět, co si Fiona myslela jakomladá dívka? Co je jim do jejích citů?“

„Možná tam jsou věci, s nimiž si Gwen sama nevěděla rady. Leslie…“

Netrpělivě sáhla po krabičce cigaret a zapálila si. „Dobře. Dočtu to. A jestli tam je něco, co by mohlosouviset s vraždou, budu pochopitelně informovat policii.“

„Doufejme, že to dokážeš posoudit,“ nadhodil Stephen. „Leslie, snad chápeš, že si nesmíš nechat nic pro

sebe. I kdyby ses dočetla o něčem…“

„O čem?“

„Co by tvou babičku nestavělo do nejlepšího světla. Důležité je, aby byl vypátrán její vrah. Ostatní bymělo jít stranou.“

„Stephene, je tu ještě jedna věc, o které nevíš. Ve Scarborough byla v červenci zavražděna mladá žena.Podobným způsobem jako Fiona. Je docela dobře možné, že Fionina násilná smrt vůbec nesouvisí s jejímživotem, ale prostě měla smůlu a vběhla do náruče psychopatovi, který se tady potlouká a vraždí ženy.“

„Možné to je. Všechno je možné.“

Leslie vstala. Stephen byl náhle až příliš blízko. Pokoj příliš malý. Káva příliš studená.

„Víš co? Uvědomila jsem si, že mám hlad. A taková snídaně mi nestačí. Co kdybychom zašli do města aněkde si dali něco pořádného? Pak můžeme třeba nakoupit. Prostě… dělat něco normálního!“

Vyčetla mu z očí, co si myslí: že by s normálností ve svém životě neměla na dlouhou dobu počítat.

A že útěk do mlhy jí může poskytnout jen krátkodobý odstup, nic víc.

(2)

Dopoledne přineslo Valerii Almondové něco dobrého i něco horšího, ale rozhodla se, že bude optimistická

a dobré bude hodnotit výše.

Jennifer Brankleyová byla trefa do černého. Valerie si gratulovala ke své paměti, která sice nevydalapřesnější podrobnosti, ale při zaznění jména spustila alarm. Stačilo zadat heslo a počítač její tušenípotvrdil. Brankleyová byla před sedmi lety zapletená do nepěkného skandálu.

Učitelka na střední škole v Leedsu. U žáků mimořádně oblíbená. Kolegové ji uznávali, rodiče si jí vážili.Byla známá otevřeným, vřelým vztahem k mladým lidem, které učila. Její definice učitelského povolání seneomezovala na předávání vědomostí. Nestačilo jí dovést žáky k úspěšnému zakončení studia, chtěla býtjejich partnerkou, důvěrnicí. Nabídku, aby za ní kdykoliv přišli, zřejmě mnozí přijali. Několikrát bylazvolena nejoblíbenější učitelkou a na celé škole by se pravděpodobně nenašel nikdo, kdo by o ní nehovořil

pochvalně. Rozhodně před onou událostí.

Tímzašla přirozeně příliš daleko, citovaly jedny internetové noviny Jennifeřina kolegu, který si nepřál býtjmenován. Při veškerém pochopení pro žáky a ochotě jim pomáhat – to udělat neměla!

A „to“ bylo opravdu nepřípustné: Jennifer Brankleyová opatřovala pro sedmnáctiletou studentku silnéuklidňující prostředky, dokonce po dobu několika měsíců. Dívka se celou školní docházku bála zkoušení as blížícími se závěrečnými zkouškami její strach ještě vzrůstal. Dostávala záchvaty paniky, propadalazoufalství, až se nakonec svěřila oblíbené učitelce a Jennifer jí před obzvlášť obávaným testem dalaprášky na uklidnění. Dívce opravdu pomohly a byla jejich účinky tak nadšená, že se jich nechtěla vzdát, zvlášť když zkouškové období trvalo čtyři měsíce a ona dosahovala nadprůměrných výsledků. Novinyinformovaly o výpovědi Jennifer Brankleyové. Byla si vědoma toho, že je její jednání nebezpečné a vrozporu se zákonem, ale nedokázala odolat dívčiným úpěnlivým prosbám.

Skandál vypukl, když studentka o prášcích pověděla kamarádce. Ta se o nich zmínila doma a její rodičeokamžitě uvědomili rodiče první dívky. Do záležitosti vstoupilo vedení školy a policie, dozvěděl se o ní tisk.

Jennifer Brankleyová se ze dne na den ocitla doslova uprostřed bouře, zaskočená posměchem,pohrdáním a zlobou, které na ni útočily ze všech stran a vůči nimž byla zcela bezbranná. Média sepochopitelně snažila z jejího příběhu vytřískat, co se dalo.

Valerie našla v archivu titulky z té doby. Učitelka vědomě dohnala žákyni k závislosti na lécích neboZávislá – jakému účelu sloužila podlá hra učitelky Jennifer B? patřily k těm nejmírnějším.

Časem vyšlo najevo, že Jennifer sama příležitostně užívala prášky, aby lépe zvládala nároky, které na nibyly kladené. Za normálních okolností by tato skutečnost nikoho nezajímala, protože povolání vykonávalavýborně, nikdy netrpěla výpadky paměti nebo koncentrace a nikdy nebyla na žádném přípravku závislá.Jenže jakmile uvízla v síti podezření, nevraživosti a senzacechtivosti, bylo proti ní použito všechno, naprvním místě pochopitelně občasné braní prášků, které se rychle změnilo v nebezpečnou závislost nalécích. A kdyby se podařilo zachytit stopu slibující tučné sousto, bylo by důkladně rozpitváno i jejímanželství a záliby. Přinejmenším v Leedsu a okolí si na Jennifer média smlsla.

Nakonec musela odejít ze školy.

Valerie vstala od stolu a sáhla po bundě.

Seržant Reek, který seděl proti ní, tázavě vzhlédl.

„Jedu za Paulou Fosterovou,“ oznámila mu. „Nevěřím sice, že by si Fionu Barnesovou mohl vrah s někýmsplést, ale ráda bych to prověřila. Možná se potom zastavím u Beckettů na farmě.“

Cestou na parkoviště přemýšlela o nepříliš povzbudivých novinkách z dopoledne. Závěrečné zprávypatologa a techniků už dostala, ale nebylo v nich nic, co by mohlo vyšetřování posunout dopředu.Všechno nasvědčovalo tomu, že Fiona Barnesová potkala vraha na okresní silnici a buď při pokusu o útěk,

nebo z donucení zabočila na úzkou pěšinku. Pachatel ji zezadu několikrát – se stupňovanou silou abrutalitou – udeřil velkým kamenem do hlavy. Jak lékař usoudil už při ohledání na místě činu, kdyžútočník zanechal svého běsnění, byla ještě naživu. Zemřela teprve v neděli brzy ráno na krvácení domozku. K útoku muselo dojít mezi jedenáctou a půl dvanáctou v noci.

Se vší pravděpodobností ztratila Fiona vědomí hned po prvním úderu, protože nic nedokazovalo, že by sebránila. Pod nehty neměla částečky kůže a nikde na jejím oblečení ani těle nebyly nalezeny cizí vlasy.

Okolí místa, kde mrtvola ležela, bylo prohledáno centimetr po centimetru, ale vražedný nástroj se

nenašel. Kamenů bylo všude víc než dost, což vedlo k domněnce, že v okamžiku setkání pachatel nebylozbrojený. Zbraň si zvolil až podle situace a možností. A byl natolik mazaný, aby kámen odnesl, někamschoval nebo se ho zbavil daleko od místa činu. V bezprostředním okolí tekla spousta potoků, jestli ho doněkterého hodil, bylo nepravděpodobné, že by se někdy podařilo doličný předmět najít.

Další nápadná podobnost s případem Amy Millsová, uvědomila si Valerie, když nasedala do auta. Ani jejívrah nebyl ozbrojený, k usmrcení využil zídku. Buď místo dobře znal, nebo spoléhal na to, že ho vpříslušném okamžiku něco napadne. Alespoň v tomto ohledu nevykazovaly obě vraždy prvkypromyšleného činu. Ovšem místa přepadení mohla být velmi pečlivě vybrána. V případě Millsové mělpachatel navíc rukavice. Parkem chodívala pravidelně, proč byla její obvyklá trasa zahrazena, se zatímnevysvětlilo, mohlo se skutečně jednat o součást vrahových plánů.

Naproti tomu nemohl nikdo předvídat, že zastihne Fionu Barnesovou pozdě večer na opuštěné cestě.Dokud se nerozhodla, že si nechá zavolat taxíka a kousek se projde, nevěděla to ani ona. Za normálníchokolností by se domů vrátila s vnučkou autem.

Za normálních okolností…

Valerie pomalu vyjela ze dvora policejní stanice. Mlha zhoustla, bylo vidět jen na pár kroků. Zapnula světla a s lítostí vzpomínala na včerejší sluneční den, kdy bylo radostí vstát a vrhnout se do práce. Dnesse zdálo, že se celý svět pohybuje těžce a mátožně, jako by uvízl v šedivých chuchvalcích, které polykaly

zvuky a rozmazávaly obrysy.

Den blbec, říkala si, když se šinula po ulici.

Všechny okolnosti smrti Fiony Barnesové nasvědčovaly tomu, že vrahem musí být některá z osob, kterése zúčastnily nevydařených zásnub. Problém spočíval v tom, že chyběl jasný motiv. Jenom Tanner – asnad i Gwen Beckettová – ho měli, jenže Valerii se nezdál pro tak brutální vraždu dost závažný.

Předchozí den měla dlouhý rozhovor se soudním lékařem. „Muž, nebo žena? Co myslíte?“

Patolog váhal. „Těžko říct. Připadá mi, že pachatel jednal ve vzteku a postupně se dostával až donepříčetnosti. K úderu, na který oběť nakonec zemřela, bylo zapotřebí velké síly.“

„Větší, než jaká se předpokládá u žen?“

„Tak velké zase ne. Za touto vraždou je nenávist. A nenávist násobí sílu. Ne, ženu nemůžu vyloučit. A

pachatel byl bezpochyby pravák.“

Skvělé, pomyslela si sarkasticky Valerie, tím se okruh podezřelých značně zužuje. Pravák, jakopřinejmenším tři čtvrtiny všech lidí, a muž nebo žena. Tím jsem se dostala o kus dál.

Všimla si, že jí na hruď dolehl známý tlak. Věděla, že co nejdřív musí přijít se stopou, nejlépe ovšemrovnou s vyřešením vraždy nebo obou vražd, jinak zasáhnou vyšší místa a ona půjde od válu. Odvolají ji z

vyšetřování, protože totálně selhala. Jestliže vzroste podezření, že policie má co do činění se sériovýmvrahem, kterému relativně mladá inspektorka nedokáže přijít na stopu, vystřídá ji někdo ze ScotlandYardu. Potřebovala co nejdřív nějaký záchytný bod.

Jennifer Brankleyová. Valerii se od prvního okamžiku nezdála. A nejen proto, že trávila dovolenou na

zanedbané farmě a všude s sebou vodila dva obrovské psy. Bylo za tím ještě něco jiného a teď, když siValerie přečetla staré novinové články, už věděla co: Jennifer Brankleyová byla zatrpklá. Měla pocit, že sek ní život, osud, ostatní lidé chovají špatně a nespravedlivě. Nikdy ji nepřebolelo, že musela zanechatučitelského povolání. Nikdy se s tím nesmířila. Stará událost v ní stále, po všech těch letech hlodala.

Jak by ji asi popsal psycholog?

Trpí syndromem pomocníka, uvažovala Valerie, zatímco krokem projížděla křižovatku utopenou v mlze.Její postup v případě oné studentky nebyl normální. Mohla pro ni udělat spoustu věcí – promluvit si srodiči, požádat o pomoc lékaře, psychologa, prostě leccos. Jenže jí chtěla pomoct sama, spontánně apřímo. A riskovala. Dala v sázku své povolání, kariéru. Nešťastná záležitost ji mohla stát i manželství.

Tolik špíny, kolik na ni naházely noviny, by mnohý vztah neunesl. Colin Brankley pracuje v bance. Jeho

nadřízení byli sotva nadšení. Manželčina aféra mu zaručeně způsobila hodně mrzutostí. Ani to Jennifernezastavilo. Jako by neviděla nic jiného než trápení své studentky. Jako by na ničem jiném nezáleželo.

Dodnes věří, že se k ní svět zachoval špatně. Nespravedlivě. Že se jí stala křivda. Je to na ní vidět. Chtěla

jen to nejlepší, a byla za to potrestaná.

Čím je pro ni Gwen?

Vztah mezi nimi je silný, to je cítit. Jennifer je v něm tak trochu matkou, starší sestrou, důvěrnicí. Covšechno by pro Gwen udělala?

Ocitlo se podle ní onoho večera Gwenino štěstí, její buducnost s Tannerem v tak bezprostřednímohrožení, že se rozhodla zdroj nebezpečí – Fionu Barnesovou – odstranit?

Nebo nebylo nic takového v plánu? Vydal se někdo – Jennifer? Dave? – za Fionou, aby si s ní promluvil?Požadoval od ní vysvětlení? Vymkla se mu situace z rukou, přerostl rozhovor v hádku, až nakonec došlo k

násilí?

Valerie uhodila plochou dlaní do volantu. Prošťourává mlhu. Přesně tak. Je bezradná. Hádá, šátrá, přemýšlí, zavrhuje. Žádný záchytný bod, vůbec nic.

Postupuj soustředěně dopředu, napomínala se. Projdi si všechno znovu. Snaž se nic nepřehlédnout.

Proč jsme si vzali na mušku Tannera?

Nejenom z toho důvodu, že měl motiv – byť ne opravdu přesvědčivý – proti Fioně zakročit. Byl takéjediný, u něhož policie zjistila, že ho něco spojovalo s Amy Millsovou, i když šlo o hodně složitoukonstrukci. Existoval ještě někdo jiný, kdo by mohl Millsovou znát?

Valerie odbočila na silnici do Staintondale. Zem zakrývaly obrovské polštáře mlhy, nad asfalt se nakláněla

stébla mokré trávy. Valerie se orientovala podle nich, aby nesjela z vozovky.

Gwen Beckettová. Navštěvovala kurz na škole, kde učila Linda Gardnerová. Amy Millsová hlídalaGardnerové dítě.

Byla to spojitost, i když závěry, které by se z ní daly vyvodit, byly absurdní. Gwen Beckettovou si jakochladnokrevnou dvojitou vražedkyni nedokázal představit snad nikdo. Motiv pro vraždu Amy Millsovéneměla nebo alespoň nebyl známý. Fiona jí zkazila zásnuby, ale stačilo to?

Instinkt Valerii napovídal: Ne!

Amy Millsová. Probírala v duchu detaily ze života zavražděné studentky a náhle sebou trhla. Že si toneuvědomila dřív! Amy Millsová pocházela z Leedsu. Chodila tam do školy. Jennifer Brankleyová v Leedsuučila. Nepříliš slibná možnost, ale přesto…

Okamžitě zavolala seržantovi.

„Reeku, zjistěte, na jakou školu chodila v Leedsu Amy Millsová. A na jaké učila Jennifer Brankleyová. Vobou případech to nemusela být jenom jedna škola. Prověřte, jestli někde existuje časová shoda a jestli

se znaly.“

„Podívám se na to, ale paní Brankleyová vypověděla, že jméno Amy Millsové dokonce nikdy ani

neslyšela.“

„Vyšetřovaní můžou mluvit pravdu, nebo lhát. Naší povinností je to zjistit.“

„Okay.“

Valerie ukončila hovor. Srdce se jí rozbušilo. Vzrušením. Nebo taky loveckou horečkou. Každopádněpocitem, na který zoufale čekala. Konečně krůček vpřed. Konečně stopa, po níž se mohla vydat.

Právě včas postřehla úzkou cestu k farmě. Prudce strhla volant a zabočila na ni. Teď se musí soustředitna Paulu Fosterovou. Musí vyloučit, že obětí vraždy měla být ona a že je stále ve velkém nebezpečí.

Přestože Valerie tuto možnost už v podstatě škrtla.

(3)

„Opravdu, Dave, naprosto nic z toho, co ten večer řekla Fiona, nemohlo změnit moje pocity k tobě. Jsempořád… Pořád tě mám ráda. A pořád si svou budoucnost představuju vedle tebe.“ Upřeně na něhohleděla. Seděla na židli v jeho pokoji, oblečená jako obvykle do dlouhé vlněné sukně a vlastnoručněpleteného svetru neurčité barvy. Na klíně držela velkou tašku. Cesta k Davovi jí trvala dlouho. Pěšky, pakautobusem a od zastávky zase pěšky. Vlasy se jí ve vlhku venku změnily v něco jako cukrová vata akroutily se jí kolem hlavy na všechny strany. Tmavé oči vypadaly v bledém obličeji jako dva uhle. Trochačerveně na tvářích by možná celkový dojem malounko zlepšila, lehce nalíčené rty…

Nikdy se nenaučí udělat se o něco přitažlivější, pomyslel si Dave. Seděl na posteli a právě se mu podařilopod ni nenápadně jednou nohou zastrčit zmuchlané punčocháče, které tam nechala Karen. Díkybohu, žesi jich Gwen nevšimla. Byla tak zaujatá tím, co říkala, tak usilovně se ho snažila přesvědčit, že kdyžpřecházel po pokoji a vařil kávu, mohl dokonce schovat i Kareninu rtěnku.

Gwen se neohlásila. Najednou stála přede dveřmi, drobná postava, která se vynořila z mlhy. Bytná nebyla

doma, proto jí Dave otevřel sám. Ještě že už byl oblečený. Rovnalo se to menšímu zázraku, protože když

se dopoledne probudil, došel při pohledu z okna k názoru, že by bylo rozumnější strávit celý den vposteli. Kurz měl až večer. Zvláštní vnitřní neklid ho však přinutil vstát. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil,že v jeho situaci je rozrušení zcela přirozené. Neměl tušení, co bude dál. Především nevěděl, jaknepříznivě se pro něho ještě může vyvíjet vyšetřování vraždy Fiony Barnesové.

Přirozeně je podezřelým číslo jedna a bylo mu jasné, že včerejší poměrně krátký rozhovor s inspektorkouna tom sotva něco změnil. Dokázat mu nemohli nic, ale podezírali ho. Jestli nenajdou jiné stopy, soustředí

se na něho a smyčka se bude utahovat stále pevněji. Byl muž s mizernou pověstí a s neuspořádanýmživotem, což jeho postavení nikterak nezlepšovalo. Nic si nenamlouval, může mu být ještě pořádně úzko.

Kašli na Barnesovou, na tu starou fuchtli, říkal si, když srkal horkou kávu, aby se trochu zahřál. Bylchladný den, ale bytná jako obvykle na topení šetřila.

Vykašli se na všechno. Dej ruce pryč od Gwen a celé té sebranky. Beckettova farma a všechno, co k nípatří, ti žádné štěstí nepřinese. Najdi si jinou cestu, po které se vydáš.

To se snadno řekne. Žádnou jinou cestu neviděl. Bylo krajně nepravděpodobné, že by se před ním nějakáotevřela právě teď.

Když se ozval zvonek, napřed ho napadlo, že ho zase poctí návštěvou policistka a bude ho obtěžovatdotěrnými otázkami. Chvilku zvažoval, že neotevře, že bude dělat, jako by nikdo nebyl doma. Pak sevzmužil. Bude lepší podívat se skutečnosti do tváře. Bude lepší vědět, co na něho mají, než zbabělezavírat oči.

Jenže za ním nepřišla Almondová, nýbrž Gwen. Teď už čtvrthodiny sedí v jeho pokoji a hučí do něho. Byla

tak prokřehlá a promoklá, že ze všeho nejdřív uvařil čaj. Aspoň že neremcala na nepořádek, ve kterémžil, jak si nikdy neodpustila Karen. Gwen u něho byla teprve dvakrát a ke katastrofálnímu binci nikdy nicneřekla. Přesto ji u sebe neviděl rád. Pokoj pro něho představoval doupě, kam si před ní mohl zalézt.Potřeboval prostor, kam neměla přístup, který pro ni byl něco jako tabu.

Najednou ho napadlo, že by mu možná bylo milejší, kdyby za ním přišla inspektorka.

A ne jeho snoubenka.

Pokud ovšem byli zasnoubení. Příslušná oslava vzala náhlý konec. Gwen je spíš jeho skorosnoubenka. I tobylo mírně hrozivé.

„Všechno je v pořádku,“ uklidňoval ji, když si uvědomil, že přestala mluvit a vyčkávavě na něho hledí. „Nicti nevyčítám, Gwen. Opravdu. Ty za Fioniny řeči přece nemůžeš.“

„Upřímně řečeno, ani moc nelituju toho, že je mrtvá,“ přiznala Gwen s na ni nezvyklou prudkostí. „Vím, že

takové myšlenky jsou hřích, ale tentokrát zašla opravdu příliš daleko. Myslela to se mnou vždycky dobře,ale někdy… Člověk by se přece neměl pořád do všeho plést! Jenom proto, že otec a ona kdysi…“ Větunedokončila.

Dave věděl, co chtěla říct. Jeho samého to taky napadlo. „Kdysi spolu něco měli, že?“ zeptal se. „Podlemě by to nemělo nikoho překvapovat. Bylo to cítit.“

„Kdyby jenom to,“ povzdechla si Gwen. Davovi neušlo rozrušení, které měla v očích. „Otec a Fiona…

oni…“

„Co?“ naléhal Dave, když se zarazila.

„Je to tak dávno,“ odpověděla tiše. „Nejspíš to všechno dnes nehraje žádnou roli.“

Normálně by ho sotva zajímalo, co všechno se odehrálo v životě Chada Becketta a Fiony Barnesové, knimž oběma cítil stejně upřímnou averzi, ale s ohledem na danou situaci, především na jeho vlastní,

nesmí promeškat žádnou narážku.

Mírně se předklonil. „Kdoví, třeba to přece jen stále nějakou roli hraje. Koneckonců, Fionu brutálnímzpůsobem zavraždili.“

Pohlédla na něho pohoršeně, jako by před ní právě vyslovil nějakou nehoráznost, jako by se nezmínil oudálosti, která se probírala ve všech ulicích a uličkách Scarborough. „Ale… to přece s otcem a s ní vůbecnesouvisí,“ namítla. „S tím, co bylo mezi nimi. Vrah je pravděpodobně stejný jako v případě Amy Millsovéa nemá s tím nic společného.“

„Jak jsi na to přišla? Že jde o stejného pachatele?“

„Pochopila jsem tak inspektorku Almondovou,“ vysvětlila Gwen nejistě.

Policistka přidržela fotografii Amy Millsové před očima i jemu. Uhodl, že jedna z vyšetřujících verzípředpokládá spojitost mezi oběma vraždami, ale měl dojem, že pro ni neexistuje sebemenší důkaz, aninepřímý.

„Může to tak být,“ připustil, „ale může to být i úplně jinak. Gwen, jestli víš něco, co by mohlo policiizajímat, potom bys měla…“

„Dave, já… Asi bychom o tom neměli dál mluvit.“ V očích měla slzy.

„Víš přece, že pro policii jsem jedním z hlavních podezřelých?“

Musela to vědět, ale vyděsilo ji, když to tak otevřeně uslyšela z jeho úst.

„Ale…,“ začala.

Přerušil ji. „Samozřejmě jsem to neudělal. Nemám na svědomí ani jednu, ani druhou vraždu. AmyMillsovou jsem vůbec neznal a Fionu Barnesovou… Panebože, přece nepůjdu a nepraštím ji kamenem dohlavy jenom proto, že po mně hodila několik nenávistných vět. V sobotu večer jsem byl parádněnaštvaný, ale málem osmdesátiletou ženskou nebudu brát tak vážně, abych ji zavraždil kvůli scestnýmobviněním.“

„Oni taky nevěří tomu, žes to udělal, a když jsi to neudělal, nemáš se čeho bát,“ prohlásila spřesvědčením, které prozrazovalo hlubokou důvěru v práci policie.

Dave, pro něhož byli ještě před pár lety všichni policisté skopové hlavy, její důvěru ani trochu nesdílel.Viděl situaci zcela jasně. Almondová touží po povýšení. Tak jako všichni ostatní, pochopitelně. K tomupotřebuje vyšetřit vraždy na blatech, jak oba případy nazvaly jedny noviny, které se zeměpisnými údajizacházely značně velkoryse. Podmínkou pro kariérní postup je dopadení pachatele. Čím déle budeinspektorka tápat ve tmě, tím zarputileji se bude držet jediných slabých indicií, které má a které bohuželukazují na něho. Kvůli Barnesové, která ho urážela před celým zástupem svědků, teď kolem něho kroužípolicie. Přirozeně má v rukávu ještě jednoho žolíka, ale vytáhne ho, jenom kdyby opravdu neměl na

vybranou.

„Gwen, víš…,“ začal, ale při pohledu na její tvář, v níž se zračila naivita a slepá oddanost, zase zmlkl.Chystal se jí vykládat o nespravedlivě podezíraných a odsouzených lidech, o chorobně ctižádostivýchpolicistech a zkorumpovaných soudcích, o všemocných médiích, která vytvářejí na vyšetřovatele nátlak amůžou je navést nesprávným směrem, o osobách na nejvyšších politických úrovních, které tahají za nitkya kterým ctižádostiví kariéristé ochotně obětují bezvýznamného občánka. Nikdy nevěřil, že stačínedopustit se ničeho nezákonného, aby člověk nebyl trestaný. Nikdy nevěřil v právní systém, vždycky hopovažoval za cynický a úplatný, až se pro své přesvědčení před dvaceti lety nesmiřitelně pohádal s otcem,

tím přisluhovačem systému, a přerušil s rodinou veškeré kontakty.

Mohl by Gwen vysvětlit, co zapříčinilo, že mnozí jeho život označují za zpackaný a že ho – a v tomspočíval největší problém a deprimující faktor jeho existence – často považuje za zpackaný sám: Jeho neschopnost hlásit se na jakékoliv úrovni ke své zemi, státu, celé politické a společenské struktuře.Neschopnost stát se součástí britské společnosti, protože ji odmítá a pohrdá jí. Mohl by se snoubencepřiznat k dilematu, které se v průběhu let ukazovalo stále zřetelněji, dilematu pramenícího ze skutečnosti,

že přese všechno je součástí toho systému a že se s ním musí nějak srovnat, protože už nemá dost silmu neustále a se všemi důsledky vzdorovat. Jenže to zároveň pociťoval jako zradu na svýchpřesvědčeních, na sobě a své osobnosti.

Rád by v ženě, kterou si chtěl vzít, viděl člověka, jemuž se může otevřít a svěřit se mu se svourozervaností, ale věděl, že by mu Gwen nerozuměla. Jejím životem je farma. Její úžasný tatínek.Zamilované románky, kýčovité televizní seriály. Čekání na velké štěstí a naděje, že jednou přijde.Nemyslel si o ní, že je hloupá, ale jako by se pohybovala v jiných dimenzích než většina ostatních lidí. Jejíživot až příliš poznamenaly osamělost, izolovanost od současného světa, plachost a nevědomost. Líčil jí,jak v mládí protestoval proti rozmístění dálkově řízených raket, a ona na něho zírala, jako by mluvil ozelených mužíčcích z Marsu. Vedl před ní dlouhý a vášnivý monolog, v němž vyjádřil své pobouření nadvládou Margaret Thatcherové, protože právě ta do značné míry rozhodla o jeho dalším, vzdorempoznamenaném životě. Poslouchala pozorně, ale věděl, že nervozita, téměř zoufalstv na její tvářinepramení z toho, že zastává jiný politický názor. S tím by dokázal žít. Intelektuální různice, které by ztoho vzešly, by mohly být zajímavé. Problém spočívá v tom, že Gwen nezastává vůbec žádné politické

stanovisko. Je jí naprosto lhostejné, jestli vládnou labouristé nebo konzervativci, a ani jedni, ani druzí by

opravdu nemohli na obtížnosti její osobní situace nic změnit. Totéž pravděpodobně platí pro spoustudalších lidí, jenže ti aspoň nejsou hluší a slepí ke všemu, co se neodehrává v jejich nejbližším okolí.Takové chování je nezvyklé. A fatální je, že Gwen se zjevně jinak chovat neumí.

„Vlastně nic,“ mávl rukou a vzdal se dalšího, k nezdaru předem odsouzeného pokusu nechat svou budoucíženu nahlédnout do jeho nitra, podělit se s ní o své myšlenky a obavy, naznačit jí, v jaké uvízl pasti.

„Jenom mi slib, že kdybys věděla něco důležitého o Fioně, řekneš to policii.“ K tomu se teď upínal. Že seFiona a Gwenin otec dopustili něčeho, s čím se Gwen jen obtížně vyrovnává. Mohlo by to mít spojitost s

vraždou.

Ale spíš ne, usoudil.

Myšlenkami byla zase jinde. U toho, k čemu se upínala ona.

„Jsi pořád… Jsme pořád… Nezměnilo se nic?“

Teď, pobízel ho vnitřní hlas, teď můžeš z rozjetého vlaku vystoupit. S relativně přijatelným vysvětlením.

Byla by zoufalá, ale nemusela by vinu za ztroskotání vztahu hledat u sebe. Za všechno by mohla Fiona, ta

stará dračice s nevymáchanou pusou. Gwen by ji nenáviděla až do své nejdelší smrti a nemusela by seužírat kvůli své nemožnosti. Prokaž jí tu laskavost. Využij vhodný okamžik.

Nemohl. Věděl, že by to bylo správné, ale nepřiměl se k tomu. Byla únikem z tohoto studeného pokoje.Ze života na hranici existenčního minima. Z celodenního vyspávání, celonočního pití. Z pocitu, že je

ztroskotanec, který se už nikdy nepostaví na nohy.

„Ne, Gwen,“ ujišťoval ji hlasem ochraptělým přemáháním. „Ne, nic se nezměnilo.“

Vstala. Usmála se.

„Chtěla bych se s tebou vyspat, Dave. „Teď. Tady. Moc si to přeju.“

Dobrotivý bože, pomyslel si zděšeně.

(4)

Telefon zazvonil, právě když Colin začal intenzivně přemýšlet o obědě. Bylo půl třetí a měl pořádný hlad.Nikdo na farmě se dnes k vaření nehlásil. Gwen se hned ráno vytratila a nikdo nevěděl kam, Chad se zabarikádoval ve svém pokoji – skoro doslova, protože dveře byly zamčené a odpovědí na Colinovyopatrné otázky bylo nevrlé bručení.

V domě byla zase inspektorka Almondová. Dorazila zcela nečekaně a okamžitě vysvětlila, že si přejemluvit mezi čtyřma očima s Jennifer. Už půl hodiny spolu seděly dole v obýváku, zatímco Colin nahoře bylstále neklidnější. A hladovější.

Seběhl dolů do pracovny. Telefon mu poskytl vítanou příležitost a dobrý důvod přiblížit se k obýváku a

obhlédnout situaci.

„Ano?“ ohlásil se a zároveň špicoval uši, aby zaslechl něco z hovoru ve vedlejší místnosti. Jeho snaha však

byla marná.

„Haló! S kým mluvím?“ zeptal se ve sluchátku ženský hlas tak tiše, že mu téměř nebylo rozumět.

„Brankley, Colin Brankley. Dovolala jste se k Beckettovým.“ „Vy jste manžel Jennifer, že? Tady je Ena Wittyová.“

Neměl sebemenší tušení, s kým mluví. „Ano?“

„Já jsem kamarádka… dobrá známá Gwen. Mohla bych s ní mluvit?“

„Bohužel není doma. Můžu jí něco vyřídit?“

Zdálo se, že Colinova odpověď Enu Wittyovou zaskočila. „Ona je pryč?“ ujišťovala se téměř nevěřícně.

„Ano. Má vám zavolat zpátky?“

„Ano. Je to… Musím s ní mluvit kvůli jedné důležité záležitosti. Já si aspoň myslím, že je důležitá, ale jistási nejsem, a tak… Možná zavolám později.“

Na Colina působila naprosto zmateně. Rád by hovor ukončil, protože zaslechl, jak bouchly domovní dveřea krátce nato na dvoře nastartovalo auto. Díkybohu, Almondová konečně vypadla. Musí se neodkladněvěnovat manželce.

„Paní Wittyová, samozřejmě Gwen vyřídím, že jste volala,“ sliboval poněkud netrpělivě. „Má váš telefon?“

Ena nevěděla. Nadiktovala Colinovi číslo a po krátkém váhání, během kterého patrně zvažovala, s čímvším by se mohla neznámému muži svěřit, dodala: „Víte, já… mám jeden velký problém… Nevím si rady a

potřebuju si s někým promluvit. Je to naléhavé. Ale samozřejmě chápu, že… Gwen má teď úplně jinéstarosti. V novinách jsem četla o tom hrozném zločinu, který byl spáchán nedaleko farmy. Obětí je prýrodinná přítelkyně Beckettových. Pro Gwen to musí být strašné!“

„Všichni s ní cítíme a snažíme se jí pomáhat.“ Colin nechtěl zacházet do podrobností. Volající ženu neznal

a netušil, jaký vztah je mezi ní a Gwen.

„Takže, paní Wittyová…,“ začal a Ena konečně pochopila, že na ni nemá čas.

„Omlouvám se, že jsem obtěžovala. A vyřiďte, prosím, Gwen, aby mi bezpodmínečně zavolala. Je to

opravdu moc důležité,“ opakovala.

Znovu ji ujistil, že se může spolehnout, rozloučil se, zavěsil a spěchal do pokoje. Jennifer seděla na

pohovce, bledá a viditelně rozrušená.

„Konečně je pryč, miláčku. Mám uvařit čaj? Nebo by sis dala něco k jídlu?“

Zavrtěla hlavou. „Nemám hlad. Ale jestli ty…“

„Samotnému by mi nechutnalo.“ Colin zimomřivě schoulil ramena. „Panebože, tady je sychravo. A ta mlha

venku… Hnusný den, souhlasíš?“

Neodpověděla. Odhodlaně poklekl před krbem. „Pomoz mi,“ požádal. „Když se tady nikdo o nic nestará,

musíme se toho ujmout my.“

Zatímco se snažili zatopit, zeptal se jakoby mimochodem: „Co tady vlastně ještě chtěla? Myslím

Almondovou.“

Jennifer, která mu podávala polínka, se zarazila. „Ví o tom,“ zamumlala.

„O čem?“

„O té staré záležitosti. Že jsem byla učitelka a že… Prostě ví všechno. Řekla mi to.“

„Jakou roli to hraje v případě, který vyšetřuje?“

„Chtěla vědět, jestli jsem znala Amy Millsovou. Však víš, dívku, kterou tady zavraždili v červenci.“

„Proč bys ji měla znát?“

„Pocházela z Leedsu. Chodila tam do školy. Mohla jsem ji učit.“

Colin se přestal zabývat poleny a obrátil se k ní. „Ale neznalas ji, že? Tvrdilas, že jsi to jméno nikdy

neslyšela.“ „Ne, neznala jsem ji.“

Nechal krb krbem, přestože stále neměli oheň, který by zmírnil chlad v pokoji a bezútěšnost mlhavéhodne. Jennifer seděla na předložce a zírala před sebe. Naklonil se k ní a vzal ji za ruce. Byly jako kusy ledu.„Určitě jsi ji neznala?“

„Ne.“

„To je vrchol.“ Ztěžka oddechoval. Snažil se nerozčilovat, ale všiml si, jak v něm roste hněv. „Nemají nic,“prohlásil trpce, „vůbec nic. Jediný záchytný bod. Proto se teď začali šťourat v minulosti nás všech. Policieje bezradná, jestli chceš znát můj názor. A je pod tlakem. Teď vyhrabávají staré případy a snaží se z nichněco vykonstruovat. Jsem zvědavý, co na nás ještě najdou.“

„Ví, že jsem tenkrát brala prášky.“ „No a? Je to snad zakázané?“

„Ptala se, jestli něco užívám.“

„Cos jí odpověděla?“

„Řekla jsem jí, jak to je. Že si občas vezmu něco na uklidnění, například když jdu do města nebo musím

něco vyřídit. Ale že se to stává zřídka.“

„Správně. To přece dělá spousta lidí. Koukej, ona nemá žádné právo ptát se tě na podobné věci. A ty

nemusíš odpovídat. Nemusí ji to zajímat.“

„Nevěřila mi,“ zašeptala Jennifer.

„Co ti nevěřila?“

„Že… že vlastně žiju úplně normálně. Divně si mě měřila. Mám dojem, že by se jí hodilo, kdybych bylazávislá na lécích, protože by pak mohla tvrdit, že moje počínání je nevypočitatelné a že můžu býtnebezpečná. Její spolupracovník prověřuje moje prohlášení, že jsem Millsovou neznala. Objíždí školy vLeedsu, chystá se i k jejím rodičům.“

„Nezjistí nic, co by proti tobě mohli použít.“

„Pravděpodobně ne,“ přisvědčila Jennifer, ale znělo to monotónně a sklíčeně.

Colin jí stiskl ruce pevněji. „Co se děje, miláčku? Co tě trápí? Nic na tebe nemají a mít nebudou. Nenech

se zastrašit.“

Pohlédla na něho. Vycítil její strach a rozzuřil se. Zatraceně! Měl vztek na Almondovou. Na jejíbezohlednost. Protože věděl, proč je Jennifer tak rozrušená.

„Vadí ti, žes o tom všem musela zase mluvit, viď?“ zeptal se šetrně. „Že to Almondová znovu vytáhla.

Všechno je zpátky. I tvoje staré pocity, že?“

Přikývla. Upadla do deprese, bylo na ní přímo vidět, jak ji ochromila. Trpěla jí v prvních třech letech po tézáležitosti, mezitím se z ní víceméně dostala, ale nikdy si nic nenalhával: Jennifer byla psychicky labilní asnadno se do deprese mohla dostat znovu, zvlášť když na ni někdo vyvíjel tlak.

Nejraději by inspektorku Almondovou uškrtil.

„Nikdy to neskončí,“ zašeptala Jennifer.

„To není pravda. Už to skončilo. Je to pryč a žádná hloupá policajtka na tom nic nezmění.“

„Byl to můj život. Škola. Studentky. Bylo to pro mě vším.“

„Já vím, žes to tak cítila. Ale k životu patří i další věci. Nejen povolání.“

„Já…“

„Máme jeden druhého. Šťastné a pevné manželství. Co myslíš, kolik lidí by si něco takového přálo? Mámehezký domov. Milé přátele. Máme dva rozkošné pejsky…“ Ušklíbl se v naději, že jí vyloudí na tváři úsměv.Pokusila se o něj, ale bez úspěchu.

„Tak vidíš,“ prohlásil přesto. Natáhl ruku a odhrnul jí z čela pramen vlasů. „Nemyslím si, že by těAlmondová víckrát obtěžovala. Tápe v mlze – a to doslova, podívej se ven! S Leeds, školou, Amy

Millsovou se nedostane ani o kousek dál. Toho stébla se pustí a bude se muset poohlédnout po jiném. A

nehledě na to všechno: Tys byla v době činu na procházce se psy. Doprovázela tě Gwen, může ti todosvědčit. Řeklas to přece Almondové?“

Místo odpovědi se Jennifer zeptala: „Kdo před chvilkou volal?“

Colin pohrdlivě mávl rukou. „Gwenina známá. Ena Wittyová, nebo tak nějak. Asi bude trochu potrhlá. Mánějaký problém a ráda by si o něm promluvila s Gwen. Měl jsem dojem, že je rozčilená a nejistá. Gwen jí

má zavolat zpátky.“

Jennifer se v očích objevil výraz, jako by se dívala do vzdálené minulosti. „Ano, jistě. Ena Wittyová. A její

hlučný přítel. Chodila do kurzu s Gwen. Seznámila jsem se s ní minulý pátek.“ Potřásla hlavou.

„Teď je to pro mě jako z jiného světa,“ zamumlala.

„Náš svět bude zase úplně normální,“ ujišťoval ji Colin. „Klidný, bez rušivých momentů a rozčilování.

Určitě.“

„Ano,“ přisvědčila Jennifer jako malá školačka, která poslušně projeví souhlas s něčím, čemu ani trochu

nevěří.

Jí svět už dávno normální nepřipadal.

(5)

Stephen se přirozeně nabídl, že ji doprovodí, téměř se jí vnucoval, a zřetelně cítila, jak velice se ho dotklo,

že odmítla. Jako vždy, když mu mohla způsobit bolest, se dostavil pocit zadostiučinění, ale ani si honevychutnala, a už věděla, že brzy opadne a zanechá v ní prázdnotu. Možnost zranit Stephena nemělahojivé účinky na důsledky jeho zrady: na její vlastní zranitelnost a narušenou důvěru. Dosáhla krátkéhoznecitlivění, nic víc.

Do Hullu, kde měla identifikovat Fionino tělo, jela sama. Ani jedinou vteřinu se neoddávala naději, že byse mohlo jednat o omyl, že jí na patologii ukážou neznámou mrtvou a že se babička za pár dní vrátí zkrátké cesty bůhvíkam a bude se divit rozruchu, které její nečekané zmizení vyvolalo.

Upravili ji moc hezky. Ošklivá zranění hlavy nebyla téměř vidět. Netvářila se klidně, jak se od mrtvýchobvykle očekává, ale ani zmučeně. Spíš trochu lhostejně. Dokonce i vlastní smrti čelila chladně, spřezíravým nadhledem, napadlo Leslie.

Kývnutím potvrdila, že se jedná o Fionu Barnesovou, a rychle vyšla na chodbu. Roztřesenýma rukama sispěšně zapálila cigaretu a lačně kouřila. Valerie Almondová, která ji doprovázela, se nabídla, že jí přinesesklenku vody, ale Leslie odmítla. „Díky, milejší by mi byla kapka něčeho ostřejšího.“

Inspektorka se chápavě usmála. „Jenže musíte řídit.“

„No právě. To byl jen vtip.“

Valerie jí předtím navrhla, že pro ni pošle kolegu, který ji zase doveze domů, ale Leslie o to nestála. Cítilase lépe, když jednala samostatně, když se musela soustředit, dávat pozor na cestu a hledat místo kzaparkování. Na zadním sedadle policejního vozu by se na ni valilo příliš mnoho myšlenek na babičku atomu chtěla za všech okolností zabránit.

„Jste si jistá, že dojedete domů sama?“ ujišťovala se znepokojeně Valerie.

Leslie nesnášela, když budila dojem slabosti. „Jsem lékařka, inspektorko. Pohled na mrtvého mě

nerozhodí.“

„Na babičce jste velmi lpěla, že?“

„Vychovala mě. Matka mi zemřela, když mi bylo pět let. Od té doby pro mě byla Fiona vším.“

„Na co zemřela vaše matka?“

Leslie potáhla z cigarety a teprve potom odpověděla: „Byla hippie. Květinové dítě. Neustále na cestě od

jednoho festivalu k druhému. A pořád zfetovaná. Tehdy to patřilo k sobě. Hašiš, marihuana, LSD. K tomu

alkohol. Jednou si vzala příliš silný koktejl, který její tělo nevydrželo. Zemřela na selhání srdce a ledvin.“

„To mě moc mrzí.“

„Ano,“ hlesla Leslie.

Po chvíli mlčení, taktní přestávce po zprávě o předčasné ztrátě matky, se Valerie zeptala: „Jak dobře

znáte Jennifer Brankleyovou?“

„Jennifer? Vlastně vůbec ne. Osobně jsem se s ní seznámila až minulou sobotu, při… zásnubách.“

„Ale slyšela jste o ní už dřív?“

„Gwen se o ní zmiňovala v dopisech a telefonátech. Vypadalo to, že jsou dobré kamarádky. Brankleyovi

jezdí na farmu minimálně dvakrát, často i třikrát do roka. Měla jsem radost, že Gwen vydělá trochu

peněz, a navíc kamarádku naléhavě potřebovala. Byla… je velmi osamělá.“

„Neměla jste dojem, že se Jennifer Brankleyová cítí tak trochu jako její ochránkyně?“

„Je o deset roků starší. Je možné, že se jí pokouší nahradit matku. Kam tím míříte?“

„Snažím se utvořit si obraz,“ odpověděla Valerie neurčitě.

Leslie se zamyslela a potom se zasmála. „Ale nedomníváte se, že by babičku zavraždila Jennifer? Abyzachránila vztah mezi Gwen a Davem? Z horoucí mateřské lásky?“

„Nedomnívám se vůbec nic, doktorko Cramerová. A především bych nerada dělala ukvapené závěry. Mám

dvě možné varianty: Buď Fionu Barnesovou zabil někdo neznámý, koho potkala náhodou, což vzhledemk času a odlehlému místu nevypadá příliš pravděpodobně. Logičtější se jeví druhá varianta, že vrahem jeněkdo z osob, které byly na zásnubách.“

„To znamená, že podezíráte mě, Brankleyovy, Dava Tannera, Gwen a Chada.“

„Tak daleko zatím nejsem. Jak jsem řekla, urovnávám si fakta. Pokouším se nahlédnout do zákulisí.“

„To je absurdní, inspektorko. Je naprosto nepředstavitelné, že by to byl někdo z nás.“

„Můžete to tvrdit s takovou jistotou? Opravdu dobře znáte jenom Gwen a Chada Beckettovy. Ostatní provás byli – a jsou – v podstatě neznámí lidé.“

Leslie o poslední větě přemýšlela na zpáteční cestě. Jela ke Scarborough po pobřežní silnici, z níž seobvykle naskýtaly úchvatné pohledy na moře, ale dnes všechno zakryla mlha a soumrak. Mlha, tma,

chlad.

Příznačná atmosféra pro den, kdy člověk musí jet kus cesty, aby identifikoval mrtvolu ženy, která bylajeho jediná příbuzná.

Vlastně jsem teď úplně sama, uvědomila si. Zamrazilo ji, přestože měla zapnuté topení a v autě bylovedro. Když jsem se rozešla se Stephenem, měla jsem ještě Fionu. Teď mi nezůstal nikdo.

Pevně se držela inspektorčiných slov, aby neuvízla v myšlenkách na svou osamělost. Celý den přestálabez slz, nemusí se rozbrečet ani teď.

Je pravda, že nezná nikoho kromě Gwen a Chada. Když se důkladně zamyslela, došla k závěru, že jíJennifer připadala záhadná od prvního okamžiku. Ostatně Colin taky. Vypadá jako počestný bankovníúředníček, ale něco jí napovídalo, že takový není. Že v něm vězí víc, jenom se mu nedaří se projevit.Možná jeden z trvale přehlížených a podceňovaných lidí.

Ale každý z nás utrpěl v životě nějaké rány, pomyslela si Leslie, a nestal se z něho vrah. Jak by asiinspektorka charakterizovala mě? Frustrovaná, osamělá, v povolání úspěšná, ale jinak smolařka.Zklamaná muži a možná i životem vůbec. Těžké dětství s matkou narkomankou. Potom s babičkou, kterábyla pouze částečnou náhradou za úplnou rodinu.

Vlastně mám předpoklady pro to, abych v pominutí smyslů šla a zabila starou ženu. Almondová možnápřemýšlí, jaké jsem měla s Fionou nevyrovnané účty.

Přece jen skončila u Fiony. Musí dávat pozor, aby nebyla sentimentální.

Takže staré účty: Bylas zatraceně chladná. Já to můžu posoudit, protože jestliže mám nějakou opravduintenzivní vzpomínku na svou matku, pak na její vřelost. Veselost. Možná byla v rauši, totálně zfetovaná,ale to jsem tehdy nechápala. Pamatuju si pouze, že se mě hodně dotýkala. Pořád mě brala do náruče.Tiskla mě k sobě. V noci jsem spávala přitulená k ní…

Opatrně, Leslie. Neidealizuj si ji. Střídala chlapy jako na běžícím pásu. Víš to od Fiony, ale sama sinezřetelně vybavuješ řadu vlasatců, kteří s vámi snídali. A byly noci, kdy tě nemilosrdně vyhnala ze svépostele, protože raději šukala, než se mazlila se svou holčičkou. Ošklivý zážitek pro dítě.

Fiona ztělesňovala stabilitu. Ve všem byl řád. Nikdy by mě nevzala k sobě do postele, ale taky by mě z nínikdy nevyhodila, protože právě měla chuť na něco jiného. Měla jsem svůj pokoj, měla jsem svou postel.Všechno bylo předvídatelné. Všechno bylo chladné.

V mlze rozeznala sjezd na parkoviště. Odbočila, zastavila a vytáhla cigarety. Musí s tím přestat. Myslet naFionu, na své dětství. Dostávala se na nejistou půdu. Jedna myšlenka vyvolávala příliš rychle další.Vytvářely vír a stahovaly ji dolů. Vybudovala si dobré ochranné mechanismy. Fionina smrt je nesmí

prorazit.

Téměř se jí ulevilo, když zazvonil mobil, přestože odhadovala, že jí volá Stephen, protože si o ni dělá

starosti. Na což už nemá žádné právo. Nebyl to Stephen, ale Colin Brankley.

„Omlouvám se, Leslie, že obtěžuji… Volal jsem do bytu vaší babičky. Muž, který zvedl telefon, mi dal číslo

vašeho mobilu…“

Neviděla sebemenší důvod, proč by mu měla vysvětlovat, že ten muž je její bývalý manžel. V tu chvíli siuvědomila, jak je jí Colin nesympatický. Byl uzavřený. Možná dokonce neupřímný.

„Ano?“ zeptala se proto pouze.

„Jde o to, že si moje manželka dělá starosti. Gwen dnes ráno odešla a zatím se nevrátila.“

„Je to až tak nezvyklé?“

„Vlastně ano. Vždycky přinejmenším oznámí, kam jde. Pokud vůbec farmu opustí. Už to samo o sobě je

spíš vzácnost.“

„Třeba je u svého přítele. Není to možné?“

„Snad,“ připustil Colin, ale nezdálo se, že tomu věří.

„S Davem se smíří. Já v to aspoň doufám. Po těch nešťastných zásnubách mají určitě oba velkou potřebu

si leccos vysvětlit.“

„Na Tannera bohužel nemám telefon.“

Leslie tušila, že Colin je pravděpodobně pod tlakem své manželky a Jennifer je zase vedena obavami oGwen, ale přesto nedokázala přemoct podráždění. Gwen je pětatřicet. Může zůstat pryč, jak dlouho chce.Nemusí nikomu skládat účty. A už vůbec ne lidem, kteří tráví na farmě dovolenou. Není nutné, aby kvůliní nějaký Colin Brankley kdekomu telefonoval.

Odpověděla ostřeji, než měla v úmyslu. „Já bohužel taky ne. A domnívám se, že nám nepřísluší Gwenkontrolovat. Je dost velká, aby sama věděla, co dělá.“

„Samozřejmě. Jenom po tom všem, co se stalo…“

„… stále nevidím důvod ji špehovat.“

„Za špehy bych Jennifer a sebe neoznačil,“ ohradil se Colin a bez rozloučení zavěsil.

Naštval se. Tak ať. Co je jí do Brankleyových?

Jela dál, ale rozhovor ji poněkud znepokojil. Gwen je dospělá. Má přítele, delší dobu s ním chodí, chce seza něho provdat. Je přece normální, že jeden den nebo noc není doma. Normální… Co je na Gwennormální? Je možné hodnotit její chování podle běžných měřítek?

A vůbec – je celá situace normální? Na opuštěném místě ve Scarborough byla brutálně zavražděna mladádívka. Na kraji pastviny byla ubitá stará žena. Mezi podezřelé, na něž se policie obzvlášť zaměřila, patří

Gwenin snoubenec…

Leslie byla chvíli v pokušení zajet k Davovi. Jenom u něho zazvonit a přesvědčit se, zda je všechno vpořádku. Jenže jak by to měla odůvodnit?

Ahoj, Gwen, chtěla jsem jenom vědět, jestli je všechno okay. Děláme si starosti…

Největším problémem v Gwenině životě bylo, že nikdy skutečně nedospěla. S Davem se jí poslední kroksnad podařil. Není správné ji v tom podporovat a přestat s ní jednat jako s malým dítětem?

Zahnala myšlenky na návštěvu u Tannera a jela přímo k Fionině domu.

Musela si přiznat, že je příjemné vidět v oknech světlo. Právě se rozloučila s mrtvou babičkou, byl mlhavýpodzimní den – vstoupit do chladného temného bytu by bylo skličující. Když otevřela dveře, ucítila, žeStephen uvařil. Kari, koriandr… Vonělo to lákavě. Na stole v obývacím pokoji hořely svíčky. Stephen vyšelz kuchyně s utěrkou kolem pasu a sklenicí bílého vína v ruce.

„Tak jsi zpátky!“ Chvíli to vypadalo, že se chystá sklenku odložit a vzít Leslie do náruče, ale cosi hozadrželo. Nerozhodně zůstal stát před ní. „Jaké to bylo? Jak ti je?“

Vysoukala se z kabátu. „Nic pěkného to nebylo a příliš dobře se taky necítím, ale jinak jsem v pořádku.“

„Opravdu?“

„Jasně.“ Vzala mu z ruky skleničku a důkladně si lokla. „Dobře, že jsme nakoupili.“ „Uvařil jsem tvoje oblíbené jídlo.“

„To je od tebe hezké, díky.“ Usmál se.

Blesklo jí hlavou: Je tak milý. Tak se snaží. Tak… dolézá. Stejně by nám to neklapalo. Není typ muže,jakého potřebuju. Jaký se ke mně hodí. Jakého chci.

Poznání, které ji nečekaně zasáhlo na prahu kuchyně, pro ni bylo naprosto nové a nesmírně ji překvapilo.Stephen a Leslie, ideální pár pro život. Vztah, který ztroskotal jenom kvůli Stephenově slabé chvilce, v nížpodlehl neznámé ženě. Zničil nezničitelné. Alespoň z toho vždycky ve svém pomstychtivém hněvu

vycházela.

Možná se mýlila. Možná pouze urychlil konec, k němuž by tak či onak stejně jednou došlo.

Zaznamenal její živou mimiku a uhodl, že ji něco rozrušilo. „Co se stalo?“

„Nic.“ Zavrtěla hlavou a rychlými doušky víno dopila. Hlavně teď nepřemýšlet. Ne o sobě a Stephenovi.

„Co se dělo tady?“ zeptala se.

„Volal nějaký Brankley. Od Beckettových. Na farmě si dělají starosti o Gwen. Dal jsem mu tvůj mobil.“

„Já vím. Mluvila jsem s ním. Podle mě jsou jejich starosti přehnané. Gwen je nejspíš v posteli s Davem a

užívají si spolu.“

„To by bylo fajn.“ Zaváhal. Vycítila, že se stalo ještě něco.

„Co dál?“

„Telefonoval ještě někdo,“ pokračoval Stephen zdráhavě.

Okamžitě se jí zmocnilo znepokojení. „Snad ne…?“

„Anonym. Přesně takový průběh, jak jsi popisovala. Mlčení. Oddechování. A pak zavěsil.“

Zírala na něho. „Ale Fiona je mrtvá!“

„Třeba to neví. Nemusel volat její vrah.“

„Nebo mu její smrt nestačí,“ pronesla pomalu Leslie. „Má spadeno na nás na všechny. Na celou rodinu.“

„To je absurdní,“ odporoval Stephen.

Moc přesvědčivě to neznělo.

ZAPOMENUTÉ DÍTĚ.DOC

7.

Kdy začala Emma churavět? Anebo – kdy jsme si toho všimli? Dnes to nedokážu říct. Měla jsem v hlavějenom Chada. Na podzim 1941 a na jaře 1942 byly okamžiky, kdy by mohla na farmu dopadnoutněmecká bomba a já bych si toho nevšimla. Byla jsem zamilovaná, hluboce a nevyléčitelně, a nic jinéhomě nezajímalo. Nebylo mi ani třináct, ale domnívám se, že četné události a neobvyklé okolnosti méhoživota ze mě udělaly předčasně dospělou dívku – jak vždycky zdůrazňovala matka. Otec opilec, jeho náhlá

smrt, trvalý nedostatek peněz, válka, bombardování, osudová noc v krytu, kdy se nám nad hlavami zřítilnáš dům… odloučení od matky a pocit, že mě zradila kvůli naprosto neznámému chlapovi – to vše měoloupilo o velkou část dětství. Připadala jsem si dospělá. Samozřejmě jsem se mýlila, ale opravdu jsembyla zralejší, než odpovídalo mým dvanácti rokům. Duševně i tělesně jsem dávno vstoupila do puberty.

S Chadem jsme si kradli společné chvilky, kdykoliv se nám naskytla příležitost. Nebylo to úplnějednoduché, protože jsem musela chodit do školy a cesta tam a zpátky mě stála spoustu času. Chadazase od rána do večera otec zaměstnával na farmě, ale pokaždé se nám podařilo se vytratit. Scházelijsme se na kamenité pláži dole v zátoce – dokonce i v zimě, kdy jsme tam byli vystaveni východnímuvětru fičícímu od moře, v němž nám málem umrzly nosy. Ale já jsem krutý chlad milovala, protože mi vChadově náruči bylo obzvlášť teplo a měla jsem pocit, že jsem zakotvila v bezpečném přístavu.

V té době jsme spolu neměli sex, myslím, že jsme si netroufali. Moje city byly spíš romantického rázu,tělesnou žádost jsem ještě neznala, nanejvýš první náznaky překryté strachem a nejistotou. U Chadatomu bylo určitě jinak, ale zachoval si chladnou hlavu a já jsem pro něho byla prostě příliš mladá. Kdyžpřišlo jaro, s ním teplé dny a dlouhé jasné večery, a my bychom se mohli na naší „tajné“ pláži kdykolivpomilovat, pravděpodobně nejednou užuž podlehl pokušení, ale pokaždé se ode mě odtrhl a odstrčil mě

co nejdál od sebe.

A tak jsme si většinou jenom povídali. Vlastně pořád o stejných tématech, a já si dnes lámu hlavu, pročnás to neomrzelo. Jenže tenkrát pro mě bylo vzrušující všechno, dokonce i stále stejné historky a řeči.Přesněji vzato Chadovy věčné nářky na válku a skutečnost, že on se jí nemůže zúčastnit. Špatně to nesl,někdy zuřil, jindy málem propadal depresi. Pamatuju si, jak jsem jednou nesměle nadhodila: „Ale kdybys

odešel na frontu, nemohl bys být se mnou!“

„To přece spolu vůbec nesouvisí,“ namítl.

„Souvisí. Buď budeš ve válce, nebo tady se mnou. Stýskalo by se mi. Zbláznila bych se tu bez tebe!“

„Asi tomu ještě nerozumíš. Nejde o moje nebo tvoje city. Jde o Anglii. A hlavně o jednoho šíleného

diktátora, který napadá jiné státy. Je nutné se mu postavit na odpor!“

V skrytu duše jsem pochybovala, že by Hitlerův konec závisel na tom, jestli Chad narukuje nebo ne, alechápala jsem, jak to myslí. Už jsem nic víc nepoznamenala, ale byla jsem smutná. Mezi námi dvěma bylrozdíl. V Chadově životě existovala kromě mě ještě jedna vášeň. Velká, možná větší než jeho pocity kemně.

Pro mě však existoval pouze on.

Nicméně jako bych si matně vybavovala, že Emma v zimě a na jaře hodně stonala, že jsme si toho sice všimli, ale nedošlo nám, že se nemoc vrací znepokojivě často. Za jedním zánětem nosohltanu následovaldalší, sotva se zbavila silné rýmy, dostala bronchitidu. Zima byla obzvlášť studená a krutá. Emma jistěspoléhala na to, že jakmile se oteplí, bude jí zase líp. Jenže v květnu 1942, který byl nezvykle horký asuchý, dostala tak ošklivý kašel, až to někdy vypadalo, že se udusí, a když přesto den co den s kašláním a

sípáním vstávala z postele a věnovala se své práci, dostala vysokou horečku. Arvid, který se jinak o svouženu staral málo, či spíš vůbec ne, konečně poslal pro doktora. Ten zjistil počínající zápal plic anaordinoval Emmě přísný klid na lůžku.

„Vlastně patříte do nemocnice, Emmo,“ prohlásil, „ale netroufám si vám to navrhnout, protože si vašiodpověď dokážu představit.“

„Nikam nepůjdu, chci být doma,“ zachraptěla okamžitě, a potvrdila tak jeho domněnku.

Obrátil se ke mně. Otevřela jsem mu domovní dveře, zavedla ho nahoru a trochu bázlivě čekala na prahupokoje. Abych odpověděla na v úvodu položenou otázku, kdy jsme si všimli, že Emma churaví: Myslím si,že já jsem si to uvědomila právě v tu chvíli, a styděla jsem se, že tak pozdě.

„Budeš se o ni starat,“ přikazoval mi lékař. „Připravíš jí silný masový vývar a dohlédneš, aby ho snědla.Musí hodně pít. A zůstane ležet v posteli, rozumíš? Ne abych se doslechl, že se dovlekla dolů, aby vařilapro rodinu nebo uklízela. Potřebuje naprostý klid.“

Slíbila jsem, že udělám všechno, co řekl. Měla jsem strach. Chtěla jsem o Emmu za všech okolnostípečovat.

Jakmile odešel, dala mi na srozuměnou, o koho si dělá největší starosti. O Nobodyho, pochopitelně.

„Dokud budu nemocná, musíš dohlédnout na Briana,“ šeptala. „Prosím tě o to, Fiono. Nikoho jinéhonemá. Arvid ho nesnáší a pro Chada jako by neexistoval. Chudáček malý…“ Rozkašlala se a s tvářízkřivenou bolestí lapala po vzduchu.

Ráda bych jí řekla, že o mně platí obojí, že Nobodyho taky nesnáším a že dělám, jako by neexistoval, alebylo mi jasné, že ji nesmím rozčilovat, a tak jsem pouze namítla: „Jenže já jsem celé dopoledne ve škole.“

„Musím zařídit, aby na něho po tu dobu dal pozor Arvid,“ chraptěla, „ale odpoledne bys přece mohla…“

„Proč ho konečně nedáme do ústavu? Stejně tady nemůže zůstat napořád,“ poznamenala jsem rozmrzele.

Emma vyčerpaně zavřela oči. „V ústavu by byl ztracený, Prosím tě, Fiono…“

Co mi zbývalo? Následující odpoledne se mě Nobody držel jako klíště. Dopoledne ho hlídal Arvid, alenadával jako špaček a dělal, jako by se všechna práce na farmě zastavila, protože on má na krku to dalšídítě, jak Brianovi stále říkal. Čekal, až se vrátím ze školy, předal mi ho dřív, než jsem stačila odložitaktovku nebo si opláchnout ruce. Jakmile mě Nobody uviděl, rozzářil se a pověsil se na mě. Měla jsem honeustále za sebou, jako bych neměla dost jiných povinností. Musela jsem vařit, udržovat v domě pořádek,

krmit slepice, sbírat vejce, starat se o záhony se zeleninou. Nobody se nedal setřást. Když jsem se připletí napřímila a otočila, narazila jsem do něho, protože stál těsně za mnou a hltal mě očima. Když jsemkrmila slepice, pletl se mi pod nohama. A v kuchyni mě přiváděl k šílenství. Vaření jsem už tak nenávidělaa jeho upřený, ale nechápavý pohled, kterým sledoval každý můj nejistý pohyb, ještě zvyšoval mounervozitu.

Přirozeně jsem měla mizernou náladu, protože jsem Chada viděla jenom při jídle. Sice se stávalo, že jsempozdě odpoledne měla všechno hotovo, ale jak bych se mohla sejít v zátoce s Chadem, když se mě

Nobody držel jako stín? Jednou jsem ho zamkla v jeho pokoji a utekla, ale když jsem se vrátila, trpce

jsem toho litovala. Byl tak vystresovaný, že si nadělal do kalhot a navíc se pozvracel. Příšerně smrděl aobličej měl oteklý od pláče. Naštěstí si Emma ničeho nevšimla. Oblečení jsem musela nenápadnězlikvidovat, Nobodyho strčit do vany a vytřít podlahu, protože celý pokoj páchl. Vzteky bez sebe jsempřemýšlela, proč Emma stále nehledá vhodné místo, kam by ho mohla dát. Bylo naprosto jasné, že jeduševně zaostalý, že se na tom nic nezmění a že bude stále větší přítěží.

Abych se mu pomstila za práci navíc, kterou jsem kvůli němu měla, drhla jsem ho ledovou vodou, aleneprokázal mi tu laskavost, aby fňukal nebo se dokonce rozbrečel. Právě naopak. Měla jsem skoro pocit, že je vděčný za každý projev pozornosti a že by se ode mě nechal strčit do sněhu nebo držet několikminut pod vodou. Přestože se třásl zimou a rty měl promodralé, upíral na mě rozzářené oči, z nichž jsemvyčetla oddanost a zbožňování.

„Fiona,“ koktal s úsměvem, „a Boby.“

„Ty se nejmenuješ Boby,“ vyjela jsem na něho. „Ty jsi Nobody! Víš, kdo je to Nobody? Nikdo! Nic!“

Pravděpodobně nerozuměl ničemu z toho, co jsem povídala, protože dál zářil, jako bych mu právě vyznala

lásku.

„Boby,“ opakoval, „a Fiona!“ Vztáhl ruku k mým vlasům.

Okamžitě jsem ucukla hlavou. „Nech toho! A vylez z vany, musím tě utřít.“

Poslechl. Stál na předložce a zuby mu cvakaly. Hleděla jsem na jeho hubené prokřehlé tělo a přepadlo mě

cosi jako výčitky svědomí. Bylo ode mě kruté a podlé lít na něho několik minut ledovou vodu.Koneckonců, neušpinil se naschvál, nýbrž z čirého zoufalství, protože jsem ho zamkla a nejmíň dvě hodiny

nechala samotného. Pravděpodobně prožíval strach, jaký jsem si vůbec neuměla představit, jenže –ksakru – bylo mi necelých třináct, byla jsem zamilovaná a chtěla si aspoň trošičku užívat života. Pečovat o

desetiletého, duševně zaostalého kluka pro mě bylo příliš.

Když se na své chování dívám s odstupem času a nezaujatě, musím prohlásit, že bylo nejspíš úplněnormální. I kdyby byl Brian můj mladší bratr a já ho dostala na starost, asi bych se taky všemožně snažila

vyhnout svým povinnostem a nebyla bych na něho právě nejhodnější. Většina dívek mého věku byjednala stejně. Problém byl v tom, že se Brian nedokázal bránit jako duševně normálně vyvinuté dítě.Každý jiný kluk by svým řevem zburcoval celý dům, kdybych ho zamkla. Bušil a kopal by do dveří, takžeby ho do několika minut někdo z dospělých vysvobodil. A taky by si nedal líbit, abych ho polévala ledovou

vodou. Přestože jsem byla starší, našel by si způsob jak se proti mně prosadit.

Brian byl zkrátka jiný. A já jsem byla příliš mladá, abych dokázala jeho bezmocnost a odevzdanostpochopit a správně posoudit. Záchvaty soucitu se ve mně střídaly s prudkou podrážděností. Apodrážděnost mohutně převažovala. Kdyby nebyl tak přítulný, tak chorobně na mě fixovaný a zároveň bez

špetky zdravého rozumu, kdyby s ním byla aspoň trochu normální řeč, snad bych pro něho našlaponěkud vlídnější tón. Jenže jsem narazila na jeho omezené chápání a neměla jsem ani trpělivost, ani čas

na dlouhé vysvětlování.

Přesto jsem se styděla, jak jsem se k němu tehdy chovala, a v následujících týdnech jsem se trochu vícsnažila. Důsledkem bylo, že ke mně přilnul ještě pevněji a já jsem skoro vůbec nemohla být s Chademsama. Mým citům vůči Brianovi to pochopitelně na vřelosti nepřidalo.

V červnu mohla Emma, příšerně vyhublá a připomínající vlastní stín, vstát z postele. Přestože v prvníchtýdnech velice často potřebovala mou pomoc, mohla se znovu starat o Nobodyho a mně se skoro každýden podařilo vyklouznout do zátoky a být sama s Chadem. Po teplém květnu následoval stejně teplýčerven a mimořádně horký červenec. Dny s oblohou bez mráčků voněly trávou a květinami. U nohou senám vzdouvalo safírově modré moře a za dlouhých večerů odpalovalo slunce nad obzorem úchvatnýohňostroj. Válka byla daleko, nestarala jsem se o ni. Kdyby Chad neustále nezačínal o svém přání jít nafrontu, skoro bych zapomněla, že jsou místa, kde se bojuje, kam dopadají bomby, kde lidé trpí a pláčou.Byla jsem naplněná jistotou, že Emma Chada nepustí. Prožívala jsem nejkrásnější léto svého života.Tehdy jsem to tak necítila, teprve dnes vím, že to byly nejlepší měsíce mého života.

29. července mi bylo třináct. Dopis od matky, který jsem ten den dostala, učinil konec všemu –bezstarostným letním týdnům, štěstí mladé lásky, nekonečné volnosti u Beckettů, jejichž farma se pro mě

stala novým domovem.

Matka psala, že bombardování Londýna výrazně polevilo a že nevidí důvod, proč by mě Beckettovi mělidál živit (přesně tak se vyjádřila, přestože na mě dostávali příspěvek!). Koncem srpna přijede a odvezemě do Londýna. Prý je taky načase, abych konečně poznala svého nevlastního otce.

Propadla jsem se do bezedné propasti. Jestliže jsem právě napsala, že léto 1942 bylo nejkrásnější v mémživotě, pak to platí pouze do oné slunečné středy koncem července. Blaženost vystřídalo nejhlubší

zoufalství.

Srpen byl v mém životě ten nejhorší.

8.

Prvního září jsem se vrátila do Londýna. Celou cestu vlakem jsem na matku nepromluvila ani slovo a onaměla takový vztek, že si kousala nehty a nemohla se na mě ani podívat. Byl slunečný den pozdního léta,ale Londýn mi připadal příšerný, smutný a naprosto nesnesitelný. Byla v něm vidět a cítit válka, která se v

Yorkshiru zdála tak vzdálená. Zničené domy, hory sutin, ohořelá auta a autobusy. Lidé spěchali pochodnících se sklopenými hlavami, mnozí byli uboze oblečení a vypadali hladově. Z nádraží jsme muselyjít k našemu bytu pěšky. Přesněji řečeno k bytu Harolda Kana. Přísahala jsem si, že ho nikdy nepřijmu zasvůj domov. Místo vůně větru, soli a sena mě obklopoval smrad benzinu a prach. Matka nesla můj kufřík,já jsem vlekla tašku, do níž mi Emma nabalila chléb, maso a sýry jako pro celý regiment. Předpokládala,že v Londýně bude všeho nedostatek, a jak jsem brzy zjistila, měla pravdu. Matka vlažně nabídla, žeodveze i Nobodyho a předá ho příslušným úřadům, ale jak se dalo tušit, Emma zděšeně odmítla. Nikdyjsem Brianovi tak upřímně nezáviděla jako onoho dne, který pro něho znamenal setrvání v pozemskémráji a pro mě bolestné loučení. Když jsme s matkou vycházely ze dvora, brečel. Zahlédla jsem, jak muEmma s trká do pusy bonbony, aby ho utěšila.

Chad byl u ovcí a neukázal se, jak jsme se předešlý večer domluvili. Bylo mi to tak milejší. Nechtěla jsemplakat, ale neovládla bych se, kdyby stál vedle své matky a Nobodyho a mával mi. Přestála jsem mukaloučení jenom proto, že ve mně vztek blokoval ostatní emoce. Pohled na Chada by prolomil všechny

hráze.

Zírala jsem na poničené město a poprvé za celý den jsem na matku promluvila: „Nálety skončily? Vypadá

to, jako kdyby sem bomby dopadaly každou noc!“

„Vida!“ ušklíbla se. „Tak jsi přece jen neztratila řeč!“

Zaškaredila jsem se na ni.

„To jsou pozůstatky po bombardování z konce čtyřicátého a první půlky jednačtyřicátého roku,“ vysvětlilami. „Momentálně je poměrně klid. Už několik týdnů nebyl v noci vyhlášený poplach.“

„Aha,“ zavrčela jsem. Byl to vyloženě dětinský nápad, ale v tu chvíli jsem zatoužila po německýchletadlech, které by hned příští noc svrhly na Londýn tuny bomb, aby matka pochopila svůj omyl avystrašeně mě poslala zpátky do Yorkshiru.

Zastavila se a otřela si dlaní zpocený obličej. Můj kufr byl těžký a odpoledne velmi teplé. „Fiono. Jsmerodina. Ty, Harold a já. Nebylo by dobré, abychom se vzájemně zcela odcizili.“

„Já se tvému Haroldovi můžu sotva odcizit. V životě mě neviděl.“

„Tím hůř. Už rok je tvým otcem a…“

„Nevlastním.“

„Dobře, nevlastním otcem. Je důležité, abyste si na sebe zvykli, abychom našli formu soužití, která byvyhovovala všem třem.“

„A když ji nenajdeme?“

„Najdeme. Fiono, buď ráda, že máš rodinu! Jsou děti, které ve válce přišly úplně o všechno. Vzpomeň sina chudáka Briana Somervilla, který na celém světě nemá vůbec nikoho!“

„Na toho radši vzpomínat nebudu,“ odsekla jsem, „abych nepukla závistí! On tam zůstat mohl, já ne!“

Teď se tvářila opravdu zarmouceně, ale podle mého názoru si za to mohla sama. Zbytek cesty jsme zasemlčely. Rozhovory se nám ten den prostě nedařily.

Harold Kane bydlel ve Stepney, v jednom z nejošklivějších domů, jaký jsem kdy viděla. Smutném ašedivém, odstrčeném za dvě jiné budovy, které byly o pár pater vyšší a nepustily do něho světlo a slunce.

Pouze jediný dům v ulici byl úplně rozbombardovaný, nicméně v mnoha ostatních zřejmě rozbila tlakovávlna okna, protože jsem všude viděla bizarní konstrukce z prken a igelitu. Ulice byla uzoučká, a dokonce iza slunečního dne tmavá. V zimě musela působit bezútěšně. V Yorkshiru jsem si zvykla na otevřenoukrajinu a nekonečné moře. Bylo mi do breku.

Harold na nás čekal. Doufala jsem, že bude ještě v práci, a já tak budu mít příležitost prohlédnout si byt a

aspoň částečně se aklimatizovat. Místo toho nám otevřel dveře, když jsme po příkrém temném schodišti

s funěním vyvlekly kufr a tašku do čtvrtého patra. Byl vysoký, rozložitý a v obličeji měl nezdravě červenou

barvu, o níž jsem tenkrát ještě nevěděla, že je typická pro pijáky. Zdál se mi ošklivý a nesympatický. Odprvního okamžiku jsem ho nenáviděla.

„Tak ty jsi Fiona,“ oslovil mě a podal mi ruku. „Vítám tě v Londýně!“

Snažil se být laskavý, ale já mu nedůvěřovala. Intuice mi napovídala, že nápad, abych bydlela s nimi,nepocházel z jeho, nýbrž z matčiny hlavy. Sotva stál o třináctiletou holku, která vpadla do jejich soukromí.

Před rokem s matkou začali nový život, zvykli si být sami dva. Z jeho pohledu jsem nemohla být nicjiného než vetřelec.

Byt byl velmi malý a dost uboze zařízený. Dokonce i náš starý byt byl útulnější, a to jsme nikdy nemělipeněz nazbyt. Haroldův se skládal ze tří místností, dvou větších pokojů a malé komůrky. Všechny mělyokna dozadu, směrem k dalšímu domu, který stál tak blízko, až jsem měla dojem, že stačí natáhnout ruku

a dotknu se jeho zdi. Po zářijovém slunci, které venku svítilo, nebylo ani stopy. Právě tak mohl býtpochmurný listopadový večer.

První místnost sloužila jako obytná kuchyně, druhá jako matčina a Haroldova ložnice. Mrňavá komůrka –jak jsem tušila – byla určená pro mě. Jedinými kusy nábytku byla postel a úzká skříň, víc se tam nevešlo.Sotva jsem se tam otočila.

„A kde si mám dělat úkoly?“ zavrčela jsem rozzlobeně.

„V kuchyni,“ odpověděla matka nuceně bezstarostným tónem. „Stůl je velký a nikdo tě nebude rušit.“

Nyní jsem opravdu musela vší silou zadržovat slzy. Všechno bylo ještě mnohem horší, než jsem si

představovala. Ne snad že bych byla rozmazlená. U Beckettových byly místnosti taky malé, dům zchátralý

a můj pokojík – pokud jsem byla upřímná – jen nepatrně větší než moje komůrka. Jenže za krásných dnů

do něho pronikalo oknem slunce a byl z něho výhled na nekonečné pastviny, které na obzoru splývaly soblohou. Z jedné horní místnosti bylo údolím mezi kopci vidět dokonce i moře. Tam jsem měla pocittakřka neomezené svobody, zatímco tady jsem si připadala pohřbená zaživa. Jako za zdmi vězení.

„Já jsem celý den v loděnici,“ pokusil se mě utěšovat Harold, „a tvoje maminka taky není doma. Bohuželpořád chodí uklízet, přestože by nemusela. Celý byt bude tvým královstvím.“

„Moje peníze se nám docela dobře hodí,“ ozvala se matka.

„Vyšli bychom i bez nich,“ namítl.

Měla jsem dojem, že jsem svědkyní vleklého sporu. Matčin úklid byl zřejmě choulostivé téma.

„Ale občas taktak,“ trvala na svém matka.

Začalo pro mě být skutečnou záhadou, proč se za toho chlapa provdala. Hezký nebyl a peníze asi takyneměl. Čím ji mohl okouzlit? Byla bezesporu atraktivní, mohla by ulovit někoho lepšího než takovéhoodulého tlusťocha. Otec možná pil a nebylo na něho spolehnutí, ale byl vyloženě pohledný. Pamatuju si,že jsem jako dítě byla pyšná, když jsem s ním šla po městě a všímala si pohledů, které po něm vrhaly cizíženy. To by se mi s Haroldem zaručeně stát nemohlo.

Měla to matka zapotřebí?

Teď ji přirozeně chápu líp. Podle dnešních měřítek byla ve svých třiatřiceti mladá žena, ale podletehdejších měla nejlepší roky dávno za sebou. Byla vdova s dítětem a bez peněz. Nechtěla zůstat pozbytek života sama, ale v jejím postavení si u ní nápadníci nepodávali kliku, zvlášť když většina mužů vpřiměřeném věku byla ve válce. Matka byla vždycky velice pragmatická. V Haroldu Kanovi viděla svouposlední příležitost a skočila po ní, rozhodnutá vytěžit z ní maximum. Problém spočíval v tom, že jsem sedo té hry měla zapojit i já, ale všechno ve mně se tomu vzpíralo.

K večeři jsme měli brambory s masem. Brambory byly vodnaté a maso tak tuhé, že jsme neustále museli

vytahovat vlákna, která nám uvízla mezi zuby. Matka si všimla, že mi nechutná.

„Na venkově je jídlo určitě lepší,“ poznamenala matka a poprvé od chvíle, kdy mě proti mé vůli odvezla zeStaintondale, měla v hlase omluvný tón. „Tady ve městě je všeho nedostatek.“

Neodpověděla jsem. A co jsem taky měla říct? Nejenom jídlo, všechno tam bylo lepší. Blížil se večer. Toudobou bych jako obvykle seběhla do zátoky za Chadem. Objali bychom se a já bych cítila, jak nám oběma

buší srdce. Povídali bychom si, co jsme celý den dělali, a pak bych si vyslechla další rozzuřenou tirádu ojeho touze narukovat…

Odstrčila jsem talíř. Myslet na Chada bylo nesnesitelné, nedokázala jsem spolknout jediné sousto.

Všimla jsem si, že Harold taky moc nejí, zato pije hodně piva. Víc, než by měl. Tělo měl nakynuté spíšzásluhou alkoholu než matčina nanejvýš průměrného kuchařského umění. Další opilec! Příslušnépsychologické studie tenkrát ještě neexistovaly, jinak by mi pravděpodobně bylo jasné, že se v matčiněživotě opakuje neblahý vzorec: Pil její otec, první manžel a teď i druhý. Měla zkrátka slabost proalkoholiky a nedokázala přerušit zhoubnou spirálu. Nechápala jsem, že je uvězněná v sobě samé, anevěřícně jsem si stále dokola kladla stejnou otázku: Proč? Proč? Proč právě Harold Kane?

Po večeři jsem si šla hned lehnout, dokonce jsem ani nepomohla sklidit ze stolu a umýt nádobí. Nikdo minic nevyčítal, protože se dalo předpokládat, že jsem po náročném dni unavená, ale když jsem se v těsnékomůrce svlékala, zaslechla jsem, jak si Harold stěžuje: „Nesnáší mě! Hned jsem si toho všiml!“

„Dnešek pro ni znamenal velký zvrat,“ vysvětlovala mu matka. „K Beckettovým přilnula, vytrhli jsme ji zprostředí, kde už zapustila kořeny. Tady se staví odmítavě ke všemu, její chování si neber osobně.“

„Podle mě byla chyba vzít ji sem proti její vůli,“ pokračoval a já jsem ztuhla v nadějí, že by snad mohlidospět k názoru…

Matka můj sen okamžitě zničila. „Ne,“ prohlásila rozhodně, „nebyla to chyba. Právě naopak, byl nejvyššíčas. Ještě chvilku, a považovala by cizí rodinu za svoji. Měla jsem zasáhnout mnohem dřív.“

„Poslat ji na venkov byl tvůj nápad.“

„Víš, jak to tehdy vypadalo. Každou noc pršely na Londýn bomby. Nechtěla jsem přijít o své jediné dítě.Ale nechci Fionu ztratit ani teď, chápeš? Nechci, aby viděla matku v cizí ženské!“

„Přece děláme všechno, aby tvým jediným dítětem nezůstala.“ Navzdory mému mládí a nezkušenosti mineuniklo, že se Haroldův tón změnil. „Možná bychom se měli hned pustit do dalšího pokusu, co říkáš?“

„Musím uklidit v kuchyni. Kromě toho Fiona ještě nespí. Mohla by sem kdykoli vpadnout.“

„Nesmysl. Je utahaná a bude celou noc spát jako dudek.“

„Harolde… nech toho… Vážně se bojím, aby Fiona… Nech toho!“

Na podlahu dopadla převrácená židle. Matka se zahihňala. Vyděšeně jsem zadržovala dech. Přece ti dvateď nebudou…

Zvuky, které krátce nato pronikly do komůrky, byly jednoznačné. Matka a Harold to v kuchyni spolu opravdu dělali hned po večeři a bylo jim fuk, že já vedle musím všechno, ale úplně všechno slyšet.

Bylo to nesnesitelné. Naprosto nesnesitelné.

Přestala jsem se svlékat a tak, jak jsem byla, v letní květované sukni, kterou mi ušila Emma, a vpodkolenkách jsem vlezla do postele. Povlečení bylo cítit zatuchlinou. Zabořila jsem tvář do polštáře aoběma rukama si zacpávala uši, abych nevnímala nic z odporného dění vedle. Celý děsivý den jsem seovládala, teď už jsem nemohla.

Plakala jsem a domnívám se, že to byl nejusedavější vzlykot v celém mém životě.

9.

V následujících týdnech a měsících jsem matce a Haroldovi život ani trochu neulehčovala. Vztek, že měproti mé vůli odvezla do Londýna, nevyprchal, právě naopak sílil. Přišel podzim a s ním mlhy, dny se

zkracovaly, brzy se stmívalo. Moje nálada klesla na bod mrazu.

Harold mi šel z cesty a já jemu taky – pokud to v mrňavém bytě vůbec bylo možné. Ale opravdu bylprakticky celý den v loděnici, kde zastával místo předáka, a jakmile se vrátil domů, poměrně rychle se opil

a pak vyspával na malém rozvrzaném gauči v kuchyni. Chrápal a páchl alkoholem. Kdykoliv jsem bylanucena projít kolem něho, otřásla jsem se.

„Je to opilec, mami. Jak sis mohla vzít ochlastu?“ zeptala jsem se jednou matky.

„Všichni muži pijí,“ tvrdila, což ovšem z jejího úhlu pohledu a zkušenosti byla pravda.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne! Například Arvid Beckett…“

Tím jsem se pochopitelně dotkla jejího nejcitlivějšího místa. „Přestaň konečně s Beckettovými!“ vyjela namě. „Pro tebe jsou hned za Bohem, ale jsou to normální lidi jako ty, já a Harold!“

„Nepijí,“ trvala jsem na svém.

„Tak mají jiné neřesti. Každý člověk nějakou má. Věř mi.“

Mohla mít pravdu, ale nemusela. Nemohla jsem to posoudit. Haroldův alkoholismus a pohled na jehoodulý obličej ve mně vzbuzoval takovou nevoli, že jsem si pro celý život vypěstovala hluboký odpor kalkoholu a nikdy se ho ani nedotkla. Nenáviděla jsem pití. Ještě dnes bych ve svém bytě nesnesla ani

láhev digestivu.

Chodila jsem do školy, svědomitě dělala úkoly a ve volném čase psala nekonečné dopisy Chadovi. Líčilajsem mu své bezútěšné dny, ponurou atmosféru rozbombardovaného Londýna, tmavý byt, nedostatekpotravin. Většinu místa v mých dopisech zaujímal Harold. Popisovala jsem ho jako úplnou zrůdu, takže

Chad musel získat dojem, že si matka vzala tlustého, hloupého a neustále opilého netvora. Doufala jsem,

že se od něho dočkám útěchy, ale zřídkakdy jsem dostala odpověď. Vysvětlil mi, že nerad píše dopisy, žeje na farmě spousta práce, ale tvrdil, že se mu po mně taky stýská a že na mě často myslí. Musela jsemse s tím spokojit. Byl to zkrátka muž a jako takovému mu dělalo potíže svěřit své city papíru.

Koncem listopadu jsem dostala dopis, kde si jako obvykle stěžoval, že musí trčet na ovčí farmě, místo aby

směl narukovat. Válečné štěstí se od Němců odvrací, jsou porazitelní a já bych chtěl být u toho! Na konci

se zmínil, že matka je opět vážně nemocná. Kašle, má horečku a vypadá opravdu zuboženě. Chladnévlhké počasí jí nedělá dobře, ale nemáme dost peněz, aby mohla odjet na jih, a doba tomu taky nepřeje.Kanárské ostrovy by nebyly špatné, jenže se na nich usadila Hitlerova pakáž. Kromě toho – co bychom sitady bez ní počali?

Letmo jsem si vzpomněla na Nobodyho. Kdo se o něho stará, jestli Emma zase musí ležet celý den vposteli? Možná ho konečně dali do ústavu. Bylo by to pro všechny nejlepší.

Vánoce mi přichystaly překvapení. Když byly ráno rozdány dárky – já jsem dostala převážně praktické věcijako šálu, čepici a rukavice – oznámila mi matka, že v červenci dostanu sourozence.

„Bratříčka,“ doplnil Harold, který seděl na gauči a už v devět ráno oslavoval sváteční den prvním

panákem.

„To zatím nevíme,“ namítla matka.

„Já ano,“ tvrdil. „Bude to kluk. Však uvidíš!“

„Tak co? Těšíš se?“ zeptala se mě matka.

„V červenci?“ opáčila jsem. „Možná se narodí ve stejný den jako já.“ To by mi tak scházelo, abych se onarozeniny musela dělit s Haroldovým synem, který bude pravděpodobně celý tatínek.

„Určitě ne. Doktor odhaduje, že se narodí začátkem července, možná dokonce už koncem června.Zaručeně budete slavit každý jindy.“ Mamince zářily oči a tvář jí zjihla. Vážně měla radost, že bude mítdítě s tím tlustým, brunátným alkoholikem!

Napadla mě další věc. „Tady přece není místo pro další osobu! Nevejdeme se sem!“ Třeba konečněuznají, že je nutné poslat mě zpátky do Staintondale.

Matce takové řešení zřejmě nepřišlo na mysl. „První rok bude spát v ložnici s Haroldem a se mnou. Apotom se uvidí. Možná seženeme větší byt.“

„Zaručeně nějaký najdeme,“ přizvukoval jí Harold. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, z čeho zaplatí vyššínájem, když většinu platu propije, ale raději jsem jízlivou otázku spolkla. Byly Vánoce. Nechtěla jsem je

všem zkazit.

S termínem porodu i nedostatkem místa jsme si nemuseli dělat starosti, protože matčino těhotenství

vyústilo v drama.

Koncem února před domem nešťastně upadla na zledovatělém chodníku. S tváří zkřivenou bolestí sedovlekla do bytu, klesla na gauč a tiše sténala. Uvařila jsem jí čaj, ale vypila jenom pár doušků.

„Bolí mě to, Fiono,“ šeptala. „Hrozně to bolí.“

„Musíme hned zavolat doktora, maminko!“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Jenom by mi zbytečně nahnal strach. Stačí, když budu chvíli ležet, a všechno se

spraví.“

Bolesti se však naopak stupňovaly. Naříkala stále hlasitěji a tiskla si dlaně k podbřišku. Začala jsem mítvážné obavy. Až na občasnou rýmu nebyla nikdy nemocná, znala jsem ji jenom jako činorodou a zdravouženu. Teď byla v obličeji nažloutlá, rty měla bezkrevné a převalovala se z boku na bok. Když po časenamáhavě vstala a udělala pár kroků, protože doufala, že by tak mohla rozehnat křeče, spatřila jsem nasvětlém gauči velkou červenou skvrnu.

„Maminko, ty krvácíš!“ vykřikla jsem zděšeně.

„Já vím. Ale… to je od… Nemusí to nic znamenat.“

„Doběhnu pro doktora,“ naléhala jsem.

Přestože se stěží držela na nohou, obořila se na mě: „Ne! V žádném případě. Opovaž se!“

„Proč ne, maminko. Já…“

Stiskla rty. „Ne!“ vyrazila ze sebe, dovlekla se zpátky ke gauči a ztěžka na něj klesla. Byla jsem zoufalá.

Nechápala jsem, proč tak zuřivě odmítá lékaře. Měla bolesti, ztratila hodně krve… Vážně věřila, že ji topřejde samo? Byla jsem příliš mladá, abych pochopila, že je v šoku, že potrácí, že to podvědomě ví, aleodmítá si to připustit. Za všech okolností chtěla Haroldovi porodit vytouženého syna. Svou roli sehrál imateřský instinkt, upnula se na nenarozené dítě a snažila se je i sebe chránit před objektivní apravděpodobně zničující diagnózou. Popírala realitu a dávala přitom v sázku vlastní život. Stála jsem vedle

ní, bezmocná a zastrašená ostrým tónem, kterým mi zakázala přivést doktora.

Kvečeru už nemohla bolesti vydržet a konečně pochopila, že je nutné jednat.

„Utíkej do loděnice,“ vysoukala ze sebe. „Jak nejrychleji můžeš. Najdi Harolda. Ať okamžitě přijde.“

Bylo by bezpochyby rozumnější doběhnout pro lékaře, ale ulevilo se mi, že můžu zodpovědnost přenéstna někoho dospělého. K loděnici, kde Harold pracoval, to od našeho domu nebylo daleko, zhrubapětadvacet minut chůze. Mám dojem, že jsem tenkrát tu trasu zvládla za necelých deset minut. Přestoževšude na ulicích byla nebezpečná ledovka, doslova jsem letěla mezi řadami domů. Srdce mi bušilo,píchalo mě v boku, v ústech jsem měla sucho, sípala jsem námahou, ale panika mi dodávala sílu. Intuicemi dávno napovídala, že by bez lékařské pomoci mohla maminka umřít. Promarnily jsme příliš mnohočasu. Modlila jsem se, abych Harolda našla, aby už neodešel z práce, neseděl v některé z mnohapřístavních krčem a nelil do sebe kořalku. V tom případě bych téměř neměla šanci ho najít. Naštěstí jsemho zastihla ve chvíli, kdy se loučil s ostatními dělníky. Byl ohromený, když jsem se před ním najednouvynořila ze tmy. Lapala jsem po dechu a svíjela se bodavou bolestí v boku.

„Maminka…,“ vyrážela jsem ze sebe. „Musíš hned domů. Ona… je jí moc špatně.“

Překvapil mě. Bez dlouhého vyptávání nebo váhání vyrazil poklusem domů. Nikdy bych nevěřila, jakrychle se tak robustní muž dokáže pohybovat. Než jsme dorazili do bytu, leskla se mu brunátná tvářpotem, ale ani na vteřinu se nezastavil. Pravděpodobně jsme mohli mluvit o štěstí, že cestou nedostal

infarkt.

Maminka ležela zkroucená do klubíčka na gauči s rukama na břiše. Nezvykle špičatý nos jí vyčníval zpropadlé nažloutlé tváře. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak se to mohlo stát, ale skutečně se zdálo, že zajediné odpoledne zestárla o několik let a zhubla o pár kilogramů. Třeštila na manžela doširoka otevřenéoči.

„Harolde,“ zavzlykala, „bojím se, že… náš syn…“

„Nesmysl,“ přerušil ji, „budeme mít nejkrásnějšího kluka na světě, uvidíš!“

Odvedl ji do nemocnice. Na chvilku jsem zahlédla jeho obličej, když se kvůli matce nepřetvařoval. Jehovýraz nevěstil nic dobrého.

Na onen večer a následující noc mi zůstaly jenom nezřetelné vzpomínky. Mám dojem, že jsem uklízela,abych se něčím zaměstnala. Pokoušela jsem se vyčistit krev z gauče, ale úplně se mi to nepodařilo. Napotahu zůstalo tmavší místo, a protože matka pohled na něj nesnesla, musel dát Harold později gaučpryč. Nikdy jsem se nedozvěděla, co s ním udělal.

Když mě nenapadlo nic, co bych mohla ještě dělat, uvařila jsem si čaj, posadila se v kuchyni ke stolu,zírala do zdi a čekala. Trápily mě výčitky svědomí. Předtím jsem měla silný odpor k matčinu a Haroldovudítěti, často jsem si přála, aby nikdy nepřišlo na svět, a teď se zdálo, že se moje tajné přání děsivýmzpůsobem vyplnilo. A nakonec bych ještě mohla přijít o maminku. Vypadala hrozně a ztratila spoustukrve. Co bude, jestli se nevrátí? Proč jsem ji poslechla? Měla jsem nerespektovat její zákaz a přivéstlékaře dřív. Hádala jsem se sama se sebou a poprvé v životě se přesvědčila, že nejhorší muka může býtčekání.

Teprve po půlnoci jsem na schodech uslyšela Haroldovy kroky. Těžké, pomalé, jako by ručkoval pozábradlí. Vrhla jsem se ke dveřím. Stál proti mně a upíral na mě krví podlité oči. Táhl z něho alkohol.Cestou z nemocnice se musel zastavit v několika hospodách.

„Fiono,“ zamumlal.

„Co je s ní? Harolde, co je s maminkou?“

Vpotácel se do kuchyně, rovnou ke kredenci a vytáhl z ní láhev kořalky. Nejraději bych ho praštila.

„Harolde! Prosím tě! Co je s maminkou?“

„Operovali ji. Přežije to.“

Zavřela jsem oči. Pokoušela se o mě závrať. Úlevou se mi zatočila hlava. Maminka nezemřela. Maminka

se ke mně vrátí.

„Dítě,“ šeptal Harold. Jazyk se mu pletl. Zhluboka si lokl a obrátil se ke mně. „Byl to opravdu kluk. Můj

syn… je mrtvý.“

Musím upřímně přiznat, že mě ta zpráva příliš nedojala. Haroldův syn mi byl lhostejný. Bylo mi jedno,jestli budu nebo nebudu mít nevlastního bratra. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: Maminka žije.

Maminka žije. Žije!

Ze srdce mi spadl tunový balvan.

Zato Harold byl zoufalstvím nepříčetný. Pil a stále nezřetelnějším hlasem oplakával syna. Dítě, na kterétak dlouho čekal. Na které se těšil. Které pro něho tolik znamenalo. Které mělo změnit celý jeho život. Bědoval, dokud jsem toho neměla dost a trochu neomaleně ho neokřikla: „Proboha, Harolde, tak ti porodíjiné dítě. Příště to vyjde.“ Spustil ruku s lahví, kterou se chystal znovu přitisknout ke rtům. „Ne… nikdy… Doktor povídal, že už nebude moct mít děti.“ „To je mi líto.“ Co jiného jsem mohla říct. Civěl na mě a potom se k mému zděšení rozbrečel. „Panebože,“ naříkal, „panebože.“ Potácel se ke mně. „Fiono. Fiono, obejmi mě. Drž mě pevně…“ Couvala jsem, až jsem zády narazila na hranu skříně. „Harolde!“ zavrčela jsem. Stál těsně přede mnou. Páchl alkoholem tak silně, až se mi zvedal žaludek. A taky jsem dostala strach. Co

chce? Nikdy jsme se neobjali, přestože by maminka měla radost. Já jsem nechtěla a on to respektoval.Ale teď, v kuchyni, uprostřed noci; se zdálo, že se vlivem alkoholu, zármutku a citového otřesu jehopojistky přepálily.

„Už ani krok,“ přikazovala jsem mu chraptivě.

„Fiono,“ blábolil a natahoval po mně ruce.

Uhnula jsem a přesunula se ke dveřím. Byla jsem obratnější a střízlivá, jenže on byl přirozeně silnější, a

kdyby šlo do tuhého, neměla bych proti němu šanci. Žádnou šanci – kdyby došlo k čemu?

Později jsem dospěla k přesvědčení, že Harold neměl v úmyslu mě znásilnit nebo jinak sexuálně zneužít.

Ani před tou nocí, ani nikdy později nic v jeho chování nenaznačovalo, že bych ho zajímala. Naopak jsem

časem pochopila, že pro něho existovala pouze matka. Jiné ženy vůbec nebral na vědomí.

Zřejmě opravdu hledal jenom útěchu. Byl zoufalý. Svět se pro něho zhroutil. Muž nebo žena – vrhl by se

do náruče komukoliv, kdo by mu poskytl oporu a soucit. Jenže já jsem byla příliš mladá. A přecitlivělá.Vždycky jsem k němu cítila nechuť a nedůvěru. Po příšerném odpoledni se sténající matkou jsem byla na

pokraji nervového zhroucení.

„Budu křičet,“ varovala jsem ho.

Ohromeně se zastavil. „S-snad si nemyslíš…?“

Nečekala jsem, až otázku dořekne. Bleskurychle jsem se otočila, prolétla malou předsíní do svéhopokojíčku, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně. V zámku nebyl klíč. Vždycky jsem toho litovala, ale

nikdy ne tolik, jako tu noc. Připadala jsem si zranitelná a zcela nechráněná. Harold za mnou mohlkdykoliv přijít, nemohla bych se mu ubránit. Mohla jsem jedině zůstat stůj co stůj bdělá a napadení mu co

možná nejvíc ztížit. Jestli se odváží vstoupit na mé teritorium, budu bojovat a křičet. Rozhodně senenechám překvapit ve spánku, umínila jsem si.

Držela jsem hlídku celou noc, až do rána. Seděla jsem na podlaze zády opřená o dveře a zírala do tmy.Byla jsem k smrti unavená, ale ani trochu ospalá. Srdce mi bušilo jako o závod, v hlavě se mi honilymyšlenky. Jedno mi bylo jasné: Tady zůstat nemůžu. Harold řekl, že maminku operovali, z čehožvyplývalo, že si ji jistou dobu nechají v nemocnici. Nejméně deset dní, možná dokonce dva týdny. Vžádném případě nezůstanu celou dobu v bytě sama jen s opilcem, kterého si vzala. Nesnášela jsem ho.Měla jsem z něho strach.

Na světě bylo jediné místo, kde jsem se cítila jistá. Musela jsem doufat, že mi ušetřené peníze vystačí navlak do Scarborough. Co bude dál, se uvidí, až tam přijedu. Nepředpokládala jsem, že by se matka aHarold s mým útěkem jen tak smířili, ale matka byla pro první dobu vyřazená z boje a Harold mi neměl co

mluvit do života. Hlavní bylo, abych byla v bezpečí.

To bylo ze všeho nejdůležitější.

Seděla jsem a přemýšlela až do svítání. Harolda nebylo slyšet a přijít za mnou do pokoje se takynepokusil. Ráno jsem musela na chvilku usnout, protože jsem se probudila, když bouchly dveře od bytu.Byl to první zvuk po řadě hodin. Vzápětí jsem slyšela, jak někdo schází po schodech dolů. Harold

bohudíky odešel jako každý den do práce.

Toporně jsem se zvedla. Oči mě pálily únavou, ale byla jsem rozhodnutá, že si nedopřeju ani půlhodinkyspánku. Umyju se, převlíknu a sbalím si pár nejnutnějších věcí. A pak se hned vydám na nádraží.

Noc už strávím u Beckettů na farmě.

10.

Cesta se mi zdála nesnesitelně dlouhá. Peníze mi na jízdenku stačily a odpoledne jsem byla veScarborough. Než jsem však zjistila, jakým autobusem musím pokračovat dál, a než konečně přijel,uplynula celá věčnost. Čekání mě málem připravilo o rozum. Měl zpoždění proti jízdnímu řádu, ale řidič na

mou stížnost jen trhl rameny. „Jsme ve válce, mladá paní.“ Skutečnost, že mě nazval mladou paní, mivýrazně zvedla náladu. „Většina řidičů je na frontě,“ pokračoval,“ a my, co vypomáháme, se nemůžemerozpůlit.“

Brzy jsme byli v Staintondale. Tiskla jsem nos na okenní sklo a v posledních zbytcích podvečerního světlado sebe doslova nasávala důvěrně známou, milovanou krajinu. Přestože byl chladný, šedivý únorový den,pole se na obzoru ztrácela v zimním mlžném oparu a všechny stromy byly holé, nejraději bych každýkousek půdy, každou louku i pastvinu, každou kamennou zídku a každý šikmý plot objala a přitiskla ksrdci. Věděla jsem, jak to bude vypadat za pár týdnů, až všude ze země vyrazí narcisy, až pod vysokým,blankytně modrým březnovým nebem začne na stromech rašit listí.

Dobrotivý bože, dej, ať tady můžu být, modlila jsem se v duchu, dej, ať smím zůstat.

Od silnice, kde mě šofér vysadil, byl k farmě pořádný kus cesty, a přestože jsem si vzala jen tonejnutnější, byla taška těžká. Ale vědomí, že teď už mám svůj cíl nadosah, mi propůjčovalo nové síly.Šestatřicet hodin jsem nespala, ale byla jsem svěží. Brzy uvidím Chada. A Emma mě sevře v náruči.

A pak jsem byla doma.

Překvapilo mě, že farma je ponořená do husté tmy. Nastal večer, pouze západní obzor měl trochusvětlejší šedou barvu, proti níž vynikaly bizarní obrysy holých stromů. Se soumrakem se probudil vítr afoukal od moře na pevninu, chladný a slaný. Mně bylo nedočkavostí horko. Stála jsem ve vratech a dívalase na dům. Emma měla ve zvyku rozsvěcovat hodně světel, chtěla, aby její domov zářil teplem a životem.

Často jsem byla svědkem sporů, které kvůli tomu měla s Arvidem, jenž její zálibu přirozeně považoval zaplýtvání. Přestože se mu většinou podřizovala, v tomto bodě si prosadila svou.

Třeba není nikdo doma. Ale kam by v tak chladný večer uprostřed týdne všichni šli?

Pomalu jsem se přiblížila až k domu a chvíli před ním stála, než jsem váhavě stiskla kliku. Dveře seotevřely. Kočka, která seděla na podlaze hned za nimi, se mihla kolem mě a zmizela ve tmě.

Hned mě zarazil nevětraný vzduch, pach starého jídla a prachu. Emmin dům byl navzdory chudobě vždyčistý a voněl květinami, svíčkami nebo ohněm v krbu. Byl to dům, který jako by každého příchozího vítal s

otevřenou náručí. Teď však… Mohla se farma během mé půlroční nepřítomnosti tak velice změnit? Nebojsem se změnila já? Vnímám nyní věci jinak? Jsem unavená, vyhořelá?

„Haló!“ zavolala jsem nesměle. Beckettovi nikdy nenechávali odemčeno, když nikdo nebyl doma.

Prošla jsem chodbu a nahlédla do obýváku. Tma. Chlad. V krbu nehořel oheň, na okně nesvítila jedinásvíčka.

Kráčela jsem dál. „Haló! Je někdo doma?“

Když jsem došla ke kuchyni, povšimla jsem si proužku světla pode dveřmi. Oddechla jsem si. Přece jen jeněkdo v domě. Ale úzkost mě zcela neopustila.

Něco tady nehrálo.

Otevřela jsem dveře.

Bylo zhasnuto až na malou lampičku nad dřezem, která nedokázala osvětlit celý prostor. I když vkamnech zřejmě hořel malý oheň, byla v místnosti zima. U stolu seděl Arvid, velký, tmavý, mlčenlivý. Před

ním stál hrnek a konvice. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně lipového čaje, který si Emma vařívala večer,

aby lépe spala.

„Arvide!“ Vešla jsem. Bála jsem se, že se poleká, ale ani se nepohnul. Pravděpodobně mě slyšel přijít a

volat, ale nereagoval. „Arvide, to jsem já, Fiona.“

Zvedl ke mně pohled. Věděla jsem, že je skoupý na slovo, ale tentokrát mi nepřipadal jenom zamlklý ašpatně naložený jako obvykle. Spíš… ochromený.

„Arvide, kde je Emma? A Chad?“

Dál na mě mlčky, nehybně zíral. Zmocňoval se mě mrazivý strach. „Kde jsou?“ opakovala jsem naléhavě.

Na schodech se ozvaly kroky. Někdo běžel po chodbě. Otočila jsem se. Do náruče se mi vrhl Nobody.Hladil mě po tváři, zářil a slintal radostí. Z nesouvislých zvuků, které ze sebe vyrážel, vykrystalizovalo

jediné slovo: „Fiona! Fiona!“

Stejně jako dřív jsem ho neměla v lásce, ale v ten okamžik se mi ulevilo, že je v domě ještě někdo kromě

mlčenlivého Arvida, a pevně jsem k sobě chlapce přitiskla.

„Briane! Tys ale přes zimu vyrostl!“

Hýkl a zasmál se. Jeho duševní vývoj nadále zaostával za tělesným.

Obrátila jsem se zpátky k Arvidovi.

„Arvide, prosím tě, kde je Chad?“

V jeho obličeji se cosi změnilo. Prázdné oči mě konečně vzaly na vědomí. Pohnul rty, ale potřeboval dvapokusy, než promluvil. Několik vteřin se znepokojivě podobal blábolícímu Nobodymu.

„Chad minulý pátek narukoval.“

Polkla jsem naprázdno. „Cože?“

„Nemohl jsem mu v tom zabránit. Ani jsem nechtěl. Je dospělý. Musí sám vědět, co dělá.“

„Ale… Co na to říká Emma?“

Emma by ho nepustila. Nikdy by to nedovolila. Ničeho se nikdy nebála tak, jako…

Znovu mlčení. Dokonce i Nobody přestal blekotat. Ticho kolem mě houstlo a hrozivá pravda se z něhoozývala tak nahlas a zřetelně, že jsem ji zděšeně poznala a pochopila dřív, než Arvid konečně odpověděl.„Emma před dvěma týdny zemřela.“

Urazila jsem cestu, jež vedla do nicoty. Takové aspoň byly moje pocity, když jsem v noci ležela ve svémstarém pokoji na farmě a přes nesmírnou únavu zase nemohla usnout. Naslouchala jsem důvěrněznámým zvukům domu, vrzání prken, tichému řinčení skel v oknech, když jimi zalomcoval vítr, avzdechům stromů, když se protahoval mezi holými větvemi. O ničem jsem v minulých měsících nesnila tak

toužebně jako o okamžiku, kdy budu zpátky v tomto pokoji. Jenom jsem si přirozeně všechnopředstavovala jinak. Měla tu být Emma a obejmout mě. A samozřejmě Chad. Chtěla jsem s ním slézt donaší zátoky, zadýchaně, s bušícím srdcem, chtěla jsem se oddávat jeho slovům, hlasu, něžným rukám…Místo toho…

Emma je mrtvá! Nedokázala jsem to pochopit. Že je Chad na frontě, bylo logické. Vždycky mi bylo jasné,že to udělá, jakmile matčin odpor poleví, ať už z jakéhokoliv důvodu. Chad zřejmě okamžitě využilpříležitost. Aniž mi to oznámil třeba jen jediným slovem! Nesdělil mi, ani že odchází do války, ani žematka zemřela. Jakou roli hraju v jeho životě? Jeho myšlenky se kolem mě nejspíš netočily zdaleka takintenzivně jako moje kolem něho. Cítila jsem se zraněná. Byla jsem smutná. A bezradná.

Předtím jsem ještě chvíli poseděla s Arvidem v kuchyni a vlastně poprvé za dobu, co jsem ho znala, si sním povídala. Náhle to byl osamělý muž, který bez manželky a bez syna nestačil na nároky, jaké na něhokladlo hospodářství s velkým stádem ovcí. Rodinná farma Beckettových bude stále víc upadat. Prvníznámky byly na domě viditelné už nyní. Emma dokázala jeho sešlost vždycky částečně zamaskovat, Arvidk tomu neměl čas, sílu a pravděpodobně ani potřebné schopnosti.

Vyprávěl mi, že Emma celou zimu zápasila s těžkou bronchitidou, z níž se v lednu opět vyvinul zápal plic.

„Znovu odmítala jít do nemocnice. Měl jsem o ni starost, ale nechtěl jsem ji odsud odvézt proti její vůli.Nakonec to šlo velmi rychle. Její tělo se už nedokázalo bránit.“

Musela jsem myslet na Emmu, kterou jsem poznala onoho ponurého listopadového večera na loucenedaleko Staintondale. Zdravou ženu, drobnou, ale ne křehkou. Její konec začal náhle, nenápadně anebylo zřejmé, co ho vyvolalo. Věčná nachlazení. Vytrvalý kašel. Pak před rokem těžký zápal plic, kterýtéměř nepřežila a po němž se nikdy skutečně nezotavila.

Seděla jsem v kuchyni a chvěla se zimou, protože kamna nevydávala dostatek tepla, a poprvé mi přišlo namysl, že farma, která pro mě byla rájem na zemi, byla pro Emmu místem dřiny a plahočení. Vlhký dům,kde ze všech koutů táhlo. Sporák, v němž se muselo každé ráno zatopit. Voda se brala z pumpy v kuchyni

a načerpat ji vyžadovalo značnou tělesnou sílu. Na farmě se zastavil čas, vše bylo jako před sto lety.

Pouze místo petrolejkami se svítilo elektrikou, ale i ta byla do domu zavedena teprve v roce 1936, jak mi

kdysi prozradil Chad. Praní, vaření, žehlení, všechny domácí práce, které musela Emma denně vykonávat,

ji stály nesmírně mnoho času a sil. Byla na nohou od časného rána do noci, aniž si stěžovala. Od nás dětí

neočekávala větší pomoc. Pro ni bylo důležité, abychom řádně dělaly úkoly a zbyl nám čas i na hraní.Tiše, plíživě se sama zničila.

„Arvide,“ dodala jsem si odvahu po třetím šálku čaje, „prosím tě, mohla bych tady zůstat? Já nechci

zpátky do Londýna.“

Kolíbal se dopředu dozadu a nemohl se rozhodnout, co mi má odpovědět. „To nejde,“ prohlásil nakonec.

„Musí to jít. Jsem tam hrozně nešťastná. Nesnáším nevlastního otce. Pije a je odporný.“

„Kolik ti je?“

„Skoro čtrnáct.“ Do konce července bylo sice ještě daleko, ale tak moc jsem zase nelhala.

„Takže třináct. Chodíš ještě do školy.“

„Mohla bych se ti starat o domácnost. Vařit, uklízet, prát. Umím všechno!“

„Musíš chodit do školy,“ opakoval. „Kromě toho by s tím tvoje matka nikdy nesouhlasila. Kdybych měltelefon, musel bych jí hned zavolat. Mohl bych z toho mít pěknou polízanici… Být tady sám s tak mladouholkou! Ne, Fiono, je mi líto. Byl bych jednou nohou v kriminále, kdybych tě tady nechal.“

„A kdyby maminka souhlasila?“

„Nebude,“ prorokoval. „Naše farma pro ni byla přijatelným řešením, dokud byl Londýn bombardovaný amy tady žili jako rodina. Teď se všechno změnilo. Bude tady jako na koni, aby si tě odvezla.“

Když jsem ležela v posteli a rovnala si v hlavě novinky posledních hodin, musela jsem mu dát bohužel zapravdu. Ani když ještě žila Emma, se mamince nelíbilo, že jsem na farmě. Že by mě tady nechala jenom s

Arvidem a Nobodym, bylo víc než nepravděpodobné.

Ráno visela ve vzduchu sněhová vánice, ale přesto jsem se – neustále sledovaná Nobodym, který ze měnespouštěl rozzářený pohled – půl dne toulala kolem farmy, zdravila jsem známá místa a prolévala tichéslzy, protože se nade mnou vznášela skutečnost, že se s nimi budu muset hned zase rozloučit. Sešplhalajsem dolů do zátoky, dlouho seděla na skalisku, hleděla na šedivé moře a myslela na Chada a nášposlední večer na tomto místě. Pronikavý, zoufalý křik racků jako by byl ozvěnou mých zjitřenýchmyšlenek. Kde je Chad? Je v nebezpečí? Právě teď, když na něho myslím na našem místě? Přežije? Vrátíse z války? Uvidím ho ještě někdy?

Nezadržovala jsem slzy. Nobody, který se choulil vedle mě, nerušil ani můj pláč, ani úvahy. Jako obvyklemu zcela postačovalo, že je v mé blízkosti. Po čase mě napadlo se po něm ohlédnout a zjistila jsem, že se

třese zimou a má promodralé rty. Sama jsem pravděpodobně nevypadala jinak. Vůbec jsem si nevšimla,že jsem se změnila v kus ledu. Mezitím začalo hustě chumelit, moře téměř nebylo vidět. Vstala jsem.

„Půjdeme domů,“ oznámila jsem Nobodymu, „jinak dostaneme zápal plic.“

Okamžitě poslechl. Následoval by mě i do moře, kdybych mu to přikázala.

Doma jsem rozdělala oheň v kamnech, uvařila čaj, uklidila kuchyni, ze spíže vytáhla ubohé zásobypotravin, abych mohla uvařit večeři. Jen ať Arvid vidí, že toho umím víc než jiné třináctileté školačky a žeby pro něho mohlo být výhodné, kdyby se na farmu nastěhovala příslušnice ženského pohlaví. Zatímcojsem zametala a drhla pracovní desku, seděl Nobody u stolu, pil čaj, chroupal pár poněkud okoralýchsušenek, které jsem našla, a upíral na mě oddaný pohled. Chtě nechtě jsem si musela dělat starosti i oněho. Bylo mu něco přes deset, ale duševně zůstal na úrovni nanejvýš pětiletého dítěte, které se navícnenaučilo mluvit. A nejspíš se na tom už nic nezmění. V Emmě ztratil za svůj krátký život druhou matku. Z

důvodů, které pro mě navždy zůstaly záhadou, jsem byla jeho velkou láskou, která by mu z citovéhohlediska dokonce mohla vynahradit ztrátu Emmy. Jenže podle všeho mu nezůstanu ani já. Co s ním bude?

Arvid ho nikdy nechtěl, nikdy se o něho nestaral. Co si ve své nynější situaci počne s mentálně zaostalým

klukem?

Ústav, napadlo mě. Teď nezbude nic jiného než ho dát do ústavu.

Z té představy mi nebylo dobře, ale co jsem mohla dělat?

Do večera zářil dům čistotou, vzduch byl teplý a provoněný dřevem, které hořelo v kamnech, a jídlem,které jsem připravila. V obýváku na pohovce spokojeně předly dvě kočky. Do oken jsem dala zapálenésvíčky. Kromě toho jsem vykoupala Nobodyho, oblékla mu čisté šaty a sama jsem se taky upravila, aby mi

to co nejvíc slušelo. Když nic jiného, ať je Arvidovi aspoň zatěžko poslat mě pryč. Jednoduše si musí tézměny všimnout, až se vrátí utahaný a promrzlý po dlouhém těžkém dni.

Venku stále hustě sněžilo.

Když se za dveřmi ozvaly kroky, vstala jsem, uhladila si sukni a zamířila s úsměvem do chodby. Arvid

zadupal, aby setřásl sníh z bot.

Dveře se otevřely a vstoupili dva muži.

Arvid a Harold.

„Promluvme si otevřeně,“ navrhl Harold. Vypadal unaveně a byl střízlivý. Na to druhé jsem u něho nebyla

zvyklá. Zdálo se mi, že se změnil. Seděli jsme v kuchyni. Arvid si udělal pohodlí v obýváku, Nobodyho jsem poslala do postele, ale mělajsem dojem, že jsem občas na schodech zaslechla šramot prozrazující, že se tam schoval, aby mi bylnablízku. Všichni společně jsme se navečeřeli, ale já jsem téměř nedokázala spolknout jediné sousto, adokonce se ani radovat z Arvidovy strohé pochvaly: „Dům vypadá pěkně. Jídlo je dobré.“

Oba muži se potkali u vrat do dvora. Arvid se vracel od ovcí, Harold za sebou měl cestu od zastávky

autobusu a ulevilo se mu, když narazil na lidské obydlí. Arvid nejspíš hned tušil, koho má před sebou.

„Vím, že mě nesnášíš,“ pokračoval Harold. Prsty rukou položených na stole měl nervózně propletené. „I

když nemám tušení proč. Nic jsem ti přece neudělal… Ale prostě tomu tak je.“

Mlčela jsem. Co jsem k tomu taky mohla dodat?

„Pokud jde o mě, já bych v krajním případě řekl, zůstaň si tady, jestli s tím pan Beckett bude souhlasit.

Nepovažoval bych to za šťastné řešení, ale… No, je úplně jedno, co si myslím já. Fiono, nejde to. Kvůli

tvé mamince. Nemůžu tě tady nechat. Nesmířila by se s tím.“

„Byla s tím smířená celé dva roky.“

„Tehdy mělo smysl, že jsi tady. V Londýně ti hrozilo nebezpečí. Teď už ne.“

„Válka ještě neskončila.“

„Dlouho už trvat nebude,“ prorokoval. „Od Němců se odvrací štěstí. Brzy s nimi bude konec.“

V tuto chvíli mě Němci ani trochu nezajímali.

Harold vytáhl z kapsy kapesník a otřel si z čela pot. „Vzal jsem si v práci volno, abych pro tebe mohl jet, a

tvé mamince jsem napovídal pohádky, protože si přirozeně všimne, že za ní dva dny nepřijdu do

nemocnice. Za žádnou cenu nesmí vědět, žes utekla. Nesmí se rozčilovat.“

„Odkud jsi věděl, že jsem tady?“

„Nevěděl jsem to. Ale nebylo těžké to uhodnout.“

„Nemusel jsi jezdit.“

„A co bych řekl tvé mamince? Leží v nemocnici, má bolesti a může si oči vyplakat, protože přišla o dítě.Co jí mám odpovědět, až se zeptá, proč za ní nechodíš? Co jí mám říct, až se vrátí domů a zeptá se, kde

jsi?“

Kousla jsem se do rtu. Že ubližuju mamince, mě nenapadlo.

„Fiono, jsem tady kvůli ní,“ vysvětloval Harold a v jeho odulých rysech jsem rozeznala výraz, který jsemtam nikdy dřív neviděla: rozhodnost.

„Nejde o mě nebo o tebe. Jde o tvou maminku. Musíš se vrátit se mnou. Prosím tě. Bude zoufalá, jestli toneuděláš.“

„Má přece tebe,“ namítla jsem

Odmítavě mávl rukou. „To nemůžeš srovnávat. Ty jsi její dítě. Jediné. A jak už jsem řekl, podle všehotaky jedinou zůstaneš.“

V hlase měl bolest. Ztráta syna ho hluboce zasáhla, otřásla jím. Proti mně seděl jiný Harold než ten,kterého jsem znala: zdrcený, ale zároveň natolik silný, aby zármutku nepodlehl. Očekávala bych, že dosebe bude lít alkohol, ale místo toho sedl na vlak do Scarborough, vypátral mě a teď mě přemlouval,abych se vrátila. Dokázal, že mu na matce opravdu záleží. Nedělala jsem si iluze, že se brzy nezmění vopilce, jakým býval, ale na krátký čas mi ukázal i jinou stránku své povahy. Poprvé jsem k němu pocítila

náznak úcty.

„Jak si to vůbec představuješ?“ zeptal se. U večeře se dozvěděl o zásadních změnách na farmě. „Ty a

Arvid sami dva… To přece nejde!“

„Je tady ještě Brian!“

„Malý kluk! Měj rozum, Fiono! Vážně věříš, že by něco takového tvoje matka jen jediný den strpěla?“

Sklesle jsem schoulila ramena. Všichni byli proti mně: matka, Harold, Arvid. Neměla jsem šanci.

Do kuchyně vešel Arvid. „Mohl bych dostat čaj?“

Byla jsem ráda, že se můžu otočit, abych napumpovala vodu do konvice. Ani jeden z mužů tak neviděl

slzy, které se mi nahrnuly do očí.

„Zítra ráno se Fiona musí se mnou vrátit do Londýna,“ oznámil Harold.

„Taky si myslím,“ přisvědčil Arvid.

Postavila jsem konvici na sporák. Ruka se mi trochu třásla.

„Manželka… Fionina matka… na tom není dobře,“ vysvětloval Harold, který z nějakého důvodu pojal k

nemluvnému Arvidovi důvěru. „Právě potratila. Našeho syna. Měl se narodit v létě.“

„To je mi líto,“ zahučel Arvid.

„Bylo to zlé, moc zlé.“ Harold si znovu otřel kapesníkem čelo. Divila jsem se. V kuchyni bylo teplo, ale ne

horko. Teprve později jsem pochopila, s čím zápasil. Měl abstinenční příznaky. Večer do sebe obvykle lil

alkohol. Tělo na jeho nedostatek reagovalo silným pocením.

„Měl bych pro vás ještě jedno dítě.“ Arvid ukázal na Nobodyho, který se v pruhovaném ušmudlaném

pyžamu tiskl ke dveřím. „Toho kluka. Nevím, co s ním.“

„To není váš syn?“

Arvid zavrtěl hlavou. „Je taky z Londýna. Přijel tenkrát s Fionou. Na světě už nikoho nemá.“

„Na jejich dům dopadla bomba a celá rodina zahynula,“ dodala jsem.

„Nějací příbuzní?“

„Ne.“

„Chudáček.“ Harold si výmluvně poklepal na čelo. „Není moc chytrý, že?“ „Beznadějně zaostalý,“ potvrdil Arvid.

Harold mlčel. Bylo zřejmé, že o Nobodyho taky nestojí.

„Měl by někam do ústavu,“ řekl konečně.

„Jasně, už dávno,“ souhlasil Arvid.

„Koukejte, já bych ho kvůli vám do Londýna vzal, ale momentálně mám už tak dost mrzutostí.“ Harold sena čele zase leskly velké kapky potu. „Šéf se na mě kvůli dvěma dnům dovolené mračil a manželka sebude vyptávat, až mě z toho bude třeštit hlava, ale o Fionině útěku se dozvědět nesmí. Já… teď právě…“

„Chápu,“ zamumlal Arvid zklamaně. Rád by se Nobodyho pokud možno bez komplikací zbavil.

„Tady u vás jsou určitě taky sirotčince,“ nadhodil Harold.

Arvid vypadal bezradně. Přestože jsem byla ještě velmi mladá, instinktivně jsem pochopila jeho dilema.Vždycky chtěl dát to další dítě pryč, jak se vyjadřoval, a v zásadě mu v tom nyní, když byla Emma mrtvá,nemohl nikdo bránit. Jenže právě Emmina smrt byla překážkou. Milovala Briana jako vlastního, stála předním s ohnivým mečem jako anděl a chránila ho. Přes veškerou Arvidovu drsnost a malou citlivost v němpředstava, že by tak krátce po manželčině pohřbu udělal něco, s čím by za žádných okolnostínesouhlasila, vyvolávala konflikt. Dokázal by ho předat nám a namlouvat si, že se určitě zachovámesprávně. Vzít ho za ruku a odvést do nejbližšího sirotčince však bylo něco jiného. Pro Nobodyho takvznikla nejméně příznivá situace, jakou si lze představit: Arvid ho nechtěl, ale nedokázal ho dát pryč. Dalo

se předvídat, že uvízne v nespokojenosti, zlosti, nečinnosti a frustraci. Bezbranný Nobody bude

vystavený jeho chladu a zatrpklosti.

Když jsem druhý den časně ráno ve spěchu odcházela se srdcem těžkým jako olovo k silnici, kdezastavoval autobus do Scarborough, Brian se na mě pověsil. Po bledém obličeji mu tekly slzy.

„Fiona!“ volal. „Fiona! Boby!“

Pohladila jsem ho po vlasech. Při loučení se mi dokonce podařilo být na něho milá. „Fiona se vrátí,“ujistila jsem ho. „Fiona přijde po Bobyho. Slibuju.“

Upíral na mě bleděmodré oči naplněné nadějí, důvěrou a láskou. Probudily se ve mně výčitky svědomí.Určitě se vrátím, ale ne pro něho. Předpokládala jsem, že se Arvid za pár týdnů nebo měsíců přestane cítit

vázaný památkou na zesnulou manželku a přece jen ho odvede do sirotčince.

Byla jsem přesvědčená, že Nobodyho víckrát neuvidím, a ukázalo se, že jsem se nemýlila. Opravdu jsemho už nikdy nespatřila. Mojí poslední vzpomínkou na něho je dojemný obrázek: Studené, zasněžené

únorové ráno roku 1943. Vrata farmy Beckettových. Šedivá obloha, po níž ostrý vítr žene nízké mraky. Ve

vratech stojí malý, příliš lehce oblečený chlapec a třese se zimou. Hledí za mnou. Pláče. Snaží se navzdory

slzám usmívat. Mává.

Podařilo se mi probudit v něm důvěru, která mu pomohla zvládnout okamžik loučení. Důvěru, že se kněmu vrátím.

Opravdu tomu věřil.

STŘEDA 15. ŘÍJNA

(1)

Rázovala po přístavu, rozzlobená, rozrušená, hlavu skloněnou a paže ovinuté kolem těla, aby se chránilapřed chladem, který na ni útočil přes tenkou bundu. Bylo časné ráno, nad zátokou i břehem se válelamlha. Počasí se od předešlého dne nezlepšilo. Rackové se vynořovali jakoby odnikud a právě tak zasemizeli. Nad neviditelnou vodou občas zahoukala lodní siréna. Přestože byl pracovní den, na ulici bylo jenmálo lidí. Nebo většinu z nich nevnímala.

Musela ven. Musela se projít, pročistit si hlavu. Od rozednění, kdy se probudila, se převalovala v posteli.Ve Fionině posteli, protože pokoj pro hosty přenechala Stephenovi.

Stephen.

Najedli se, vypili víno, o anonymních telefonátech se v mlčenlivém souhlasu nezmínili. Stephen potomuklízel v kuchyni a Leslie se posadila v obýváku s maily, které babička napsala Chadovi. Příjemná domácíatmosféra. Téměř zapomněla, jak je hezké nebýt v bytě sama.

Fiona jí po přečtení jejího vyprávění byla bližší. Dozvěděla se detaily, které předtím neznala, a začínalarozumět jejím charakterovým rysům a podivínství. Především ji ale přepadl pocit ohrožení, plíživéhoneštěstí. Fiona psala o vině. Leslie stále nebylo jasné, kam příběh směřuje, ale sílil v ní neklid, obavy apředtucha, že jeho konec je strašlivý. Četla by asi celou noc, kdyby do pokoje nevešel Stephen, s tvářemi

rozpálenými nervozitou.

„Musím s tebou mluvit, Leslie. Máš teď čas?“

Vzhlédla od papírů. „Co se děje?“

„Chci ti něco říct… už dlouho, ale tys mi nikdy neposkytla příležitost k delšímu rozhovoru.“

Na pažích se jí zježily chloupky. Já to nechci slyšet!

„Ano? A co to je?“ zeptala se přesto.

Posadil se. Chvilku váhal. Očividně přemýšlel, jak začít.

„Tehdy, po našem rozchodu,“ spustil konečně, „když jsi rozhodla, že se mám odstěhovat… Začal jsem

chodit na terapii. Trvala asi rok.“ „Jakou terapii?“

„K psycholožce, která se specializovala na partnerské problémy. Chtěl jsem vědět, proč se to všechno

stalo.“

Uvědomila si, že jí z vteřiny na vteřinu vyschlo v ústech. Docházelo k tomu pokaždé, když jí něcopřipomnělo onen večer. Proč se přes to nedokázala přenést, proč se tím nepřestala zabývat?

„A co ses dozvěděl?“

„Víš, jaká byla její první otázka? ,V čem spočívaly nedostatky vašeho manželství, doktore Cramere?‘Okamžitě jsem odpověděl, že žádné nebyly.“

Leslie přejela dlaní po listech, které ležely před ní. Gesto nemělo ani tak uhladit papír, jako ji zbavitnervozity. Rovnalo se to přepadení. Seděla, četla si, zcela ponořená do jiného světa, do jiné doby. Dostalase blíž k Fioně a ke kořenům života své matky i sebe. Realita pro ni na dvě hodiny přestala existovat. Anajednou se vynoří Stephen a bez jakéhokoliv přechodu ji konfrontuje s nejtraumatičtější situací jejího

dosavadního života.

Měla jsem ho jednoduše vyhodit. Měla jsem odmítnout s ním mluvit. Proč musím poslouchat žvásty, které

si u psychoterapeutky vycucával z prstu?

Okamžitě tušila, kam míří. Hleděla na něho, navzdory vnitřnímu třesu navenek chladná.

„A potom jste společně během dlouhých rozhovorů zjistili, že přece jen nějaké nedostatky byly?“

„Bylo to tak, jak jsi vždycky říkala. Kdykoliv jsem se ti pokoušel vysvětlit, že to byl jen… úlet, omyl,kombinace lehkomyslnosti a alkoholu, nesouhlasilas. Tvrdila jsi, že za tím muselo být něco víc.Nespokojenost na mé straně. Že se něco takového nestává pro nic za nic. A tak dál.“

„Stephene, já…“

„Chtěl jsem jenom, abys věděla, žes měla pravdu,“ přerušil ji rychle. „Bylo to tak. Existoval důvod, proč se

mi to tehdy stalo.“

Já ten důvod nechci znát. Teď už ne.

Proč si to jenom myslela? Proč to nevyslovila? Proč neotevřela pusu? Cítila nevoli, proč ji neprojevila?

Protože tehdejší šok ještě nepominul, říkala si, když kráčela mlhou, třaslavou jako pára v prádelně.Protože jsem v šoku pořád.

„Myslím, že jsem tě často vnímal jako chladnou, pouze jsem si to nechtěl přiznat. Měl jsem pocit, že jsemv podřízené pozici, protože z nás dvou jsem já miloval víc. Vždycky jsem se bál, že mě opustíš, jen copotkáš zajímavějšího, atraktivnějšího muže. Já…“

Konečně se vzchopila. „Takže jsi mě raději předběhl? Prostě jsi provedl něco, co muselo vyprovokovatrozchod?“ vyjela na něho.

Trhl sebou. „Prostě jsem si potřeboval zvednout sebevědomí. Ta žena… mohla by to být kterákoliv jiná…Vzhlížela ke mně. Poskytla mi pocit, že jsem úžasný. Bylo to příjemné.“

„Spát s ní?“

„Nechat se od ní obdivovat.“

Vstala a s údivem zjistila, že se jí podlamují kolena.

„Co to má být, Stephene? Co se mi pokoušíš říct? Že jsem udělala chybu, když jsem k tobě patřičněnevzhlížela? Neviděla v tobě poloboha? Každý den tě neujišťovala, že jsem z tvého mužného zjevu achování úplně pryč?“

„Nic takového, samozřejmě. Chtěl jsem jenom…“

„Ale přesně o tom jsi právě mluvil. Šel jsi do baru, tam po tobě vrhala obdivné pohledy mladá holka atobě to dělalo dobře, protože jsi několik let musel snášet manželčin chlad a měl jsi z toho mindráky.Takže jsi začal flirtovat, děvenku jsi sbalil, odvedl ji domů a hned s ní vlezl do postele, protože tvojemanželka příhodně někam odjela. Vzápětí tě přepadly výčitky svědomí, ale těch tě zbavila superchytrápsychoterapeutka, která ti přesvědčivě vysvětlila, že si manželka může za všechno sama. Protože jechladná, nepřístupná a v hlavě má jenom kariéru. Žádný div, žes jí zahnul.“

„Všechno jsi překroutila,“ bránil se Stephen a bylo vidět, jak trpce lituje, že téma své nevěry znovuotevřel.

Proč ji tím tak rozrušil? Nemohla číst dál. Uvařila si čaj, aby se trochu uklidnila, ale spala přerušovaně, ajakmile začalo svítat, už vůbec neusnula.

A teď bloumala v mlze, protože v bytě nemohla vydržet. Míjela červenou cihlovou budovu se střechounatřenou namodro, od které vyplouval záchranný člun, kdykoliv se někdo na moři ocitl v nebezpečí. Na ninavazovaly kiosky s občerstvením, v tak časnou hodinu ještě zavřené. Zahlédla rybářské bárky, velkécedule nabízející plavby s rybařením a bílý maják u ústí přístavu. Lunapark s kolotoči, ruským kolem,houpačkami a boudami byl ponořený do mlhy a opuštěný, jako by tam nikdy neblikala světýlka,nevyřvávala muzika, nevýskali a nesmáli se lidé. Všechno bylo tiché, jakoby zapomenuté. Po dřevěnýchschůdcích vystoupala na molo. Pod ní se kolébaly lodě. Brzy dosednou na bahno. Voda klesala, začal

odliv.

Leslie se zastavila. Nebýt husté mlhy, viděla by dům, kde žila její babička. Vlastně byl viditelný zkteréhokoliv místa v jižní zátoce. Zářivě bílá budova čnící vysoko nad South Cliff.

V bytě je nyní Stephen. Pravděpodobně ještě spí.

Viděla ho před sebou. Jeho i sebe v letech, která spolu prožili. Cílevědomější a ctižádostivější bylaskutečně ona. Během studia měla lepší prospěch. Promovala jako první. Atestaci si udělala před ním.Často se hlásila na doškolovací kurzy, zatímco Stephen byl spokojený s tím, čeho dosáhl, a žil vlastnímklidnějším rytmem.

Za povšimnutí stálo, že právě její vzdělávání mu usnadnilo nevěru.

Je to opravdu trvalý problém? I dnes, v 21. století? Nedokážou muži, vzdělaní a inteligentní muži, snášet,aby žena po jejich boku byla úspěšnější než oni?

Mnohem víc ji zaměstnávala jiná výtka. Co měl na mysli, když tvrdil, že je chladná? Namlouval si to, abymohl snadněji zavírat oči před skutečností, že ho předčila v profesním úspěchu i ambicích? Nebo byla

opravdu taková? Chladná?

Víc než kdy jindy si v posledních nocích uvědomila, jak velice v dětství a mládí vedle Fiony strádalachladem. Babička měla řadu dobrých a obdivuhodných vlastnosti, ale jedno se nedalo popřít: Vřelé,laskavé srdce a citovost mezi ně nepatřily. Nedokázala utišit hlad po projevech náklonnosti a pochopení,který u ostatních vyvolávala. Malá Leslie tím trpěla mnohem víc, než si tehdy uvědomovala. Ale do jakémíry ji to poznamenalo? Byla snad také neschopná vyzařovat teplo, lásku a něhu?

„Nevím,“ odpověděla si nahlas. „Prostě nevím.“

„Co nevíte?“ zeptal se hlas za ní. Otočila se. Z mlhy se vynořil Dave Tanner v černé bundě, s kapucí na

hlavě. Vypadal prokřehle.

„Promiňte,“ omlouval se. „Nechtěl jsem vás vylekat. Zahlédl jsem vás z nábřeží a napadlo mě…“ Nedořekl.

„To jste vy?“ Leslie se pokusila odehnat tísnivé myšlenky. „Nevěřila bych, že se tady bude v tak odporném

počasí a tak časně ráno procházet někdo jiný kromě mě.“

Usmál se. „Občas člověk musí na vzduch. Bez ohledu na počasí.“

Možná také před něčím utíká, možná jen před bezútěšností svého pokoje. Jak vypadá den v takovém

příbytku, když se venku válí mlha, není co dělat a člověk je sám a bez perspektivy? Náhle jí něco blesklohlavou. „Nebyla u vás náhodou včera Gwen? Colin a Jennifer se po ní sháněli.“ Přikývl. „Byla. Celý den. A celou noc. Poprvé.“ „Nikdy dřív u vás nepřespala?“ podivila se Leslie. Vzpomněla si na černé punčocháče v jeho pokoji. Možnáse u něho scházeli odpoledne a Gwen se pak večer spořádaně vrátila domů. Nejvyšší čas, aby se jejíživot změnil. „Ne,“ potvrdil. „Ještě nikdy.“ Vypadal nešťastně. Deprimovaně. Ustaraně. Leslie najednou pochopila: Utíká před ní! Proto se brzo ráno toulá venku. Jako by jí četl myšlenky, zeptal se: „A co vy? Co vás v tuto dobu vyhnalo do přístavu?“

„Můj bývalý manžel. Zase jsem se s ním pohádala.“

Postřehla Davův nesouhlasný pohled a dodala: „Zničehonic se tady objevil. Chtěl mi po babiččině smrti

nabídnout oporu. Myslel to dobře, ale my dva pod jednou střechou… Prostě to neklape.“

Nic neříkal, ale měla dojem, že ji chápe. Najednou se zeptal: „Už jste snídala?“

Když zavrtěla hlavou, vzal ji za ruku a táhl pryč.

„Pojďte. Nevím, jak vy, ale já jsem mokrý a zmrzlý. Bezpodmínečně potřebuju silný kafe.“

Šla s ním. S vděčností a úlevou.

(2)

„Bingo!“ zajásala Valerie. „Já to věděla!“

Zavěsila. Seržant Reek ji vyrušil u snídaně. Za normálních okolností to nesnášela, protože snídaně bylajediné denní jídlo, na němž si víceméně v klidu pochutnala: toasty, vajíčko, káva a zprávy v rozhlase. Přes

den se musela spokojit se sendvičem, který byl cítit víc fólií, do níž byl zabalený, než svým obsahem, avečer se domů vracela tak unavená, že neměla ani chuť, ani náladu si něco vařit.

Jenže Reek jí oznámil dobrou novinu, která jí výrazně zvedla náladu.

Na úvod jí sdělil, že výpověď Leslie Cramerové odpovídá skutečnosti: „Opravdu byla v době činu u JollySailors. Hostinský se ještě nevzpamatoval z toho, že nějaká ženská vypila tolik sklenek whisky a pakvzpřímeně odkráčela!“ Potom přešel k hlavní novince.

„Amy Millsová sice nematurovala na škole, kde učila Jennifer Brankleyová, ale hádejte, na jakou školuchodila od svých dvanácti do čtrnácti let!“

Valerie rychle spolkla kousek toustu, který měla v ústech. „Na školu Brankleyové?“

„Přesně tak. Právě mi přišel mail od kolegy, který to na mou žádost prověřoval.“

Valerie ocenila, že Reek od časného rána zřejmě sedí u počítače.

„Ovšem Brankleyová nikdy neměla třídu, kam chodila Millsová. V tom směru tedy nemusela lhát, kdyžvypověděla, že její jméno nezná. Je to velká škola. Učitelé nemůžou znát všechny žáky.“

„I tak existuje možnost, že se setkaly. Třeba při suplování. Působila už tehdy Brankleyová jakopedagogický poradce? Třeba za ní Millsová přišla s nějakým problémem.“

„To nevím,“ přiznal Reek.

„Zjistěte to. Ale byla to dobrá práce, Reeku. Dík.“

Rozhovor ji tak vzrušil, že ani nemohla dojíst snídani. Zatímco ukládala nádobí do myčky, snažila seuklidnit. Věděla o svém sklonu jednat hekticky a zkratkovitě, kdykoliv se vyšetřování nehýbalo z místa. Apřípad Amy Millsové uvízl na mrtvém bodě už před delší dobou. Valerie byla pod tlakem, protože věděla,že nadřízení jsou k její práci kritičtí, a bylo jí jasné, že by po druhé vraždě měli zaregistrovat pokrok. Anižjí to někdo výslovně řekl, tušila, že v kariéře dospěla k rozhodujícímu bodu, kde by se její další postupmohl zastavit. Měla pověst nadané, inteligentní, ale nervní policistky. A právě poslední vlastnost byladůvodem stavu, který sama označila za stagnaci. Dalšímu povýšení bránily pochybnosti, zda by vyhovělavyšším nárokům.

Vraždy Millsové a Barnesové, které spolu pravděpodobně souvisí, potřebuje vyřešit rychle, ale musí

zachovat klid a nedopustit se žádného ukvapeného kroku. Nesmí brát za bernou minci, že pachatelem je

stejná osoba, ačkoliv na to některé okolnosti ukazují, a také se nesmí zaměřit výhradně na JenniferBrankleyovou jenom z toho důvodu, že přišla o práci, je zatrpklá a psychicky labilní.

Důvodů je vlastně víc, opravila se. Brankleyová znala obě zavražděné. Barnesovou určitě, Millsovou svelkou pravděpodobností. Pokud se to potvrdí, bude nutné položit si otázku, proč tvrdila, že její jménonikdy neslyšela. Zvlášť když o ní mluvil celý Scarborough a okolí.

Inspektorka se rozhodla, že v poledne zajede na farmu. Hodlala Brankleyovou konfrontovat s posledním

zjištěním a bedlivě sledovat její reakci.

Včerejší rozhovor s Paulou Fosterovou nic podstatného nepřinesl, přesněji řečeno vedl pouze k tomu, žeValerie vyškrtla mladou dívku ze seznamu potenciálních dalších obětí. Nic nenaznačovalo, že by siFosterovou vrah vyhlídl, pokud neměl v hledáčku všechny mladé ženy. V tom případě by byla ohroženástejně jako tisícovka dalších. Neznala ani Dava Tannera, ani Jennifer Brankleyovou. Na farmě nepracovala

dlouho a od rána do večera byla tak zapřažená, že neměla čas navazovat kontakty s lidmi z okolí.Koncem roku se vrátí do Devonu. Nález mrtvé ženy pro ni zřejmě zůstane nejsilnějším zážitkem, až budena pobyt v Yorkshiru vzpomínat.

Valerie si vyčistila zuby, přetáhla rty rtěnkou, vzala tašku a vyšla z bytu. Venku byla mlha, nic než mlha,ale přesto byla optimisticky naladěná. Měla pocit, že z obrovského klubka konečně vytáhla začátek vlákna.

Klubko bylo stále stejně zacuchané, ale naděje, že se dopracuje do jeho středu, přece jen vzrostla.

(3)

„Gwen už je doma?“ zavolala Jennifer. Vstoupila do chodby, následovaná psy, kterým venku kapesníkem

nahrubo otřela tlapy. Na prahu kuchyně se objevil Colin. „Není. Panebože, vy jste všichni promočení!“

„To ta mlha,“ vysvětlovala Jennifer a soukala se z bundy. „Nevidíš vlastní ruku před očima. Jako bys

procházel mokrou zdí.“

Láskyplně ji pozoroval. Vlhké rozcuchané vlasy, zardělé tváře. Starý svetr pokrytý psími chlupy, džínyzacákané blátem. Vždycky měl dojem, že je nejvíc sama sebou, když se vrátí z procházky se psy. Pak tobyla prostě a jednoduše Jennifer. Uvolněná, vyrovnaná. Přirozeně veselá. Zcela jiná, než když se dřívvracívala ze školy, když marně bojovala s depresemi, když celý svůj život vnímala jako prohru.

Nebyla jsi jenom šťastná, snažil se ji nejednou přesvědčit. Bylas vynervovaná. Často přetažená. Všechnoa každého sis moc brala k srdci. Nešetřilas ses, ne…

Na tomto místě ho přirozeně pokaždé přerušila. A teď jsem podle tebe skrznaskrz šťastná?

Žádný člověk pravděpodobně není skrznaskrz šťastný. Jenže ty si svůj tehdejší život přikrášluješ aodmítáš vidět pozitiva na současném.

Když někdo selže, když zjistí, že je k ničemu, moc pozitiv vidět nemůže.

Není pravda, že jsi k ničemu…

Tak vypadaly jejich obvyklé hovory. Točily se v kruhu a Jennifer se během nich propadávala hlouběji ahlouběji, až na samé dno malomyslnosti, odkud bylo obtížné, téměř nemožné ji vyzvednout. Proto Colinnyní raději další diskuzi nezačal. Vypadala spokojeně, v souladu se světem i sama se sebou. Popřela byto. Jako by nedokázala akceptovat, že i ona se má dobře. Alespoň občas. Často míval pocit, že depresechápe jako trest za své selhání, že na nich lpí, že se v nich doslova pohřbívá, protože je považuje zazasloužené a spravedlivé. Nesměla připustit, že se cítí dobře, když na celé čáře selhala.

„Snídaně je na stole,“ oznámil jí.

„Rychle se převleču a vysuším si vlasy. Hned jsem zpátky.“

Colin přešel do obýváku. Chad seděl u stolu, ale talíř s jídlem odsunul stranou a nepřítomně míchal kávu.Za pár dní, které uplynuly od Fioniny smrti, viditelně zestárnul. Colin musel myslet na Fioniny vzpomínky.Chad a Fiona nikdy nebyli skutečnými milenci, ale od mládí mezi nimi bylo těsné pouto, které vydrželoroky a desetiletí až do jejich stáří. Fiona se vdala, Chad oženil, oba měli děti, ale pouto se nikdynepřerušilo. Starý muž možná ztratil nejdůležitější osobu ve svém životě, navíc otřesným, nepředvídanýmzpůsobem. Bylo pro něho typické, že o tom s nikým nehovoří, ale očividně trpěl.

„Gwen se pořád ještě nevrátila,“ sdělil mu Colin.

Chad vzhlédl. „Je nejspíš u svého snoubence.“

„Bývá přes noc často pryč?“ Jennifer tvrdila, že Gwen u Dava ještě nikdy nepřespala, a protože se jíkamarádka s mnohým svěřila, mohla to být pravda. Chad nevěděl. „Nemám tušení. Řekl bych, že ne. Aleje dospělá a měli co urovnávat – po sobotní večeři.“

„Hm,“ zamručel Colin. Mimo něj a Jennifer si o Gwen zřejmě nikdo starosti nedělal. Ani vlastní otec ne.Leslie Cramerová reagovala se směsicí lhostejnosti a podrážděnosti. V zásadě mu od samého začátkunebyla příliš sympatická a první odhad se nyní potvrdil.

„Chápu, že není v pořádku, jestliže Gwen není doma, aby připravila snídani,“ pokračoval Chad. „Když užtady pronajímá pokoje, měla by se o hosty starat. Samozřejmě dostanete slevu, Coline.“

„Ale prosím vás. Proto jsem se o její nepřítomnosti nezmínil. S Jennifer se považujeme spíš za vašepřátele než klienty a není pro nás problém, když projednou uvaříme snídani my. Pouze si trochu dělámstarosti. Ke Gwen se nehodí zůstat přes noc pryč a nikomu nic neříct.“

„Mladí jsou už takoví,“ pokrčil rameny Chad a přiměl Colina znovu k úvahám o tom, zda vidí dcerutakovou, jaká je, nebo zda pro něho představuje něco jako pohovku v obýváku či stůl v kuchyni. Něco, co

potřebuje, na co je zvyklý, ale o čem nepřemýšlí a čeho si pozorněji nevšímá. Mladí jsou už takoví, řekl.Jako kdyby hovořil o puberťácích, a ne o pětatřicetileté ženě. A především ne o Gwen. Protože jestliněčím nikdy nebyla, pak součástí obrazu, který představuje mládí. V tom spočívala její jedinečnost itragika. Její otec zřejmě nic z toho nechápal.

Colin se posadil a sáhl po konvici s kávou. Rád by si s Chadem popovídal o Fioniných vzpomínkách, ale

netroufal si. Chad netušil, že Gwen slídila v jeho poště a že dokonce maily, které byly určené jenom jemu,

dala přečíst dalším lidem. Ovšem obsahovaly informace, které by do nedávných událostí… Ale to budemuset rozhodnout Gwen. Jestli četla všechno, musí určit co dál. On a Jennifer stojí mimo, nemůžou se dotoho vměšovat.

Do pokoje vstoupila Jennifer, učesaná, v čistých džínách a svetru. Colin si znovu uvědomil, že by mohlabýt velmi atraktivní, kdyby z ní vyzařovala troška radosti. Jenže měla do tváře vepsané trápení amalomyslnost. Jenom ve společnosti Cala a Wotana se trochu uvolnila. Nikomu z lidí se to nepodařilo, ani

vlastnímu manželovi ne.

„Zajedu do Scarborough,“ oznámila. „Trochu se projdu, něco nakoupím, možná zapadnu do nějakéhoknihkupectví. Docela by se mi líbilo natáhnout se na gauč s hezkou knížkou.“

Colin se usmál. „A nezastavíš se čirou náhodou u Dava, aby ses přesvědčila, jestli u něho není Gwen?“

Nedala se přivést do rozpaků. „Možná. Někdo se přece o ni starat musí.“

Výtka byla určena Chadovi, ale nezapůsobila na něj. Dál mlčky popíjel kávu. Ve vzduchu viselo napětí, alenaštěstí nikdo nestál o otevřený střet.

„Nevím, jestli se vrátím na oběd,“ pokračovala Jennifer po krátké odmlce. „Bylo by od tebe hezké, Coline,

kdybys potom vzal psy na chvíli ven.“

Slíbil jí to. Měl radost. Bylo dobrým znamením, že Jennifer projevuje trochu činorodosti, přestože ji k nídohnala starost o Gwen. Ale třeba si opravdu udělá příjemné dopoledne, bude bloumat po městě,prohlížet si zboží v obchodech a v pizzerii si pochutná na těstovinách. Zatím to byly pouze náznaky, aledíkybohu za ně. Po zákazu vyučování nevytáhla deset měsíců paty z domu. Colin si stále gratuloval knápadu přemluvit ji, aby si pořídili psy. Nutnost chodit s nimi na procházku znamenala průlom.

„Vezmeš si auto?“ zeptal se, přestože odpověď tušil.

Na vteřinu se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Pojedu autobusem. Však víš, že…“

„Ano, vím,“ potvrdil rezignovaně. Jennifer bývala vynikající a spolehlivá řidička. Ale po oné událostineusedla za volant. Colin souvislost dost dobře nechápal, zdálo se, že si prostě netroufá. A čím víc časuuběhne, tím méně pravděpodobnější bude, že se jednou odhodlá.

Vyhlédl z okna. Mlha ještě zhoustla. Zvláštní den. Jako by celý svět oněměl. Dokonce ani racky nebylo

slyšet.

Byl neklidný. Sám nevěděl proč.

Možná to bude tou mlhou.

(4)

„Bytná mi dala k prvnímu listopadu výpověď,“ postěžoval si Dave.

Byli jedinými hosty kavárničky v přístavu, která nabízela i snídaně. Mladík, jenž jim s nevrlým výrazem vetváři přinesl kávu a pečivo, se znuděně opíral o barový pult.

„Není tady právě útulno,“ připustil Dave, když vcházeli do místnosti s okny obrácenými k přístavu, zanimiž se dala rozeznat liduprázdná promenáda a tu a tam stěžeň některé plachetnice, který se vynořil z

mlhy. „Ale mají tady bochánky s marmeládou. A ne nejhorší.“

I káva byla překvapivě dobrá, jak zjistila Leslie. Silná a horká. Přesně to, co člověk potřebuje po pobytu

na chladném vlhkém vzduchu.

„A to může?“ zeptala se. „Jen tak vás vyhodit na ulici?“

„Nejspíš ano,“ přisvědčil sklesle. „Nepodepsali jsme žádnou smlouvu. Bydlím u ní načerno, nemám v rucenic písemného. Jak bych si mohl stěžovat? Kromě toho na svém reprezentativním příbytku nelpím, což sinejspíš umíte představit.“

„Jaký důvod udala?“

„Tvrdí, že dcera její kamarádky bude studovat ve Scarborough a chce u ní bydlet. Vsadil bych se, že

žádnou takovou kamarádku nemá. Ve skutečnosti ze mě má strach. Myslí si, že jsem zavraždil AmyMillsovou i Fionu Barnesovou, a bojí se, že by mohla být mou další obětí. V noci nespí doma. Každý večerodejde k některé sousedce a šíří tam o mně hrůzostrašné historky. Kdykoliv se ukážu na ulici, cítím, jakmě přes okenní skla probodává stovka pohledů. Ale vlastně je mi to jedno. Ať si všichni myslí, co chtějí.“

„Protože se s Gwen tak jako tak chcete v prosinci vzít, nemusíte si z toho dělat hlavu. Můžete se na farmuodstěhovat hned začátkem listopadu.“

„Ano,“ přisvědčil, ale znělo to spíš jako povzdech.

Leslie sevřela v obou rukou šálek. Teplo se jí šimravě šířilo prsty a proudilo až do paží. Příjemný pocit jako

by vyháněl z kostí vlhký chlad a zároveň tišil rozbouřené city. Věděla, že pravděpodobně zachází přílišdaleko, ale něco na způsobu, jakým na ni Dave hleděl, v ní probouzelo dojem, že si chce popovídat, že jinepovažuje za vlezlou. „Vy do Gwen nejste bláznivě zamilovaný, že?“ zeptala se tiše. „Snad je to na mně jasně vidět, ne?“

„Ano.“

Předklonil se. „Vůbec do ní nejsem zamilovaný, Leslie. V tom je ten problém. A není to pouze jejímpramálo svůdným zevnějškem. Žena může být ošklivá jako noc, a přesto může chlapa okouzlit. A Gwennení ošklivá. Na začátku by mělo být okouzlení, jenže ona mě neokouzluje ničím. Vůbec ničím.“

„Okouzlení většinou dříve či později pomine,“ namítla Leslie.

„Ale většinou vztah dvou lidí odstartuje. Musí být něco, čím jeden druhého upoutá, probudí v něm

zvědavost. Určitě to sama znáte. Proč jste si vzala svého manžela?“

Otázka ji zaskočila. „Zamilovala jsem se do něho,“ odpověděla trochu nejistě po několika vteřinách.

„Do čeho přesně?“

„Do celého muže.“

„Nic vám na něm nevadilo?“ dorážel na ni.

„Ale ano.“

Jeho pasivita. Jeho potřeba souladu. Že mi tak často četl ze rtů, co bych si přála. Že si od jiných, i odemě, nechal tolik věcí líbit.

„Ale jiné vlastnosti to převážily. Způsobily, že jste se do něho přece jen zamilovala. Dokonce se za něhoprovdala. Chtěla jste s ním prožít zbytek života.“

„Ano. Silnější bylo to, co se mi na něm líbilo.“

„Co to bylo?“

„Starostlivost. Laskavost. Pocit bezpečí, který jsem vedle něho měla.“

Zamyšleně ji pozoroval. „Předtím jste ten pocit neměla? Gwen mi vyprávěla, že jste vyrůstala u babičky.

Podle toho, jak jsem Fionu Barnesovou poznal, si dokážu představit…“

„O babičce bych nerada hovořila,“ přerušila ho ostře.

„Dobře!“ Okamžitě se stáhl. „Omlouvám se, jestli jsem byl příliš dotěrný.“

„Bavili jsme se o vás a Gwen. Vy stojíte před rozhodnutím, ne já. Já jsem se rozhodla už před dvěma lety

a rozvedla se.“

„Ale váš bývalý vás pořád dokáže rozhodit. Každopádně samomluva, kterou jste vedla časně ráno vpřístavu, se očividně týkala jeho.“

Lokla si horké kávy. Spálila si jazyk, ale ignorovala bolest. „Byl mi nevěrný,“ vysvětlila. „Zhruba předdvěma roky. Se ženou, s níž se náhodně seznámil, když jsem byla na doškolovacím kurzu. Nikdy bych se

o tom nedozvěděla, ale naneštěstí ho tak hryzalo svědomí, až se mi přiznal. Nemohla jsem s ním dál žít.Od minulého pondělí jsme rozvedení. To je všechno, není co dodat.“

„A co vás dnes ráno tak rozrušilo?“

„Včera večer najednou prohlásil, že jsem za to vlastně mohla já. Namluvila mu to psychoterapeutka.Zahnul mi jenom proto, že trpěl mým chladným chováním, ctižádostivostí a mou převahou – tak aspoňnáš vztah viděl on. Přiznáním nechtěl ulevit svému svědomí, bylo to z jeho strany volání o pomoc. Já tonepochopila a k dovršení všeho jsem ho vyhodila z bytu. Chudáček! Co všechno zakusil.“

Dave ji zamyšleně pozoroval, ale nic nepoznamenal. Dveře se rozlétly a se závanem vlhkého vzduchuvešli do místnosti dva muži. Na okamžik se zarazili, jako by je překvapilo, že v kavárně jsou jiní hosté, aledál se o ně nestarali. Objednali si kávu, zůstali stát u baru a tiše si povídali s mladíkem za pultem.

Leslie odsunula talíř s nakousnutým bochánkem. „Nemůžu jíst.“

„Nechutná vám tady?“

„Ale ano, ale kdykoliv intenzivně přemýšlím o bývalém manželovi, přejde mě chuť k jídlu,“ svěřila se avyzývavě si Dava změřila. „Jste na tom stejně? Taky nemůžete jíst, když si vzpomenete na Gwen?“

„Tak zlé to není.“

„V čem je pro vás kompenzace, Dave? Vadí vám, že vás ničím neokouzluje, ale přesto si ji chcete vzít astrávit s ní zbytek života. Proč? Co převáží všechno, co se vám na ní nelíbí?“

Díval se na ni, jako by chtěl zjistit, zda otázku myslí vážně, nebo ho jenom provokuje. „Vy se na to

doopravdy ptáte?“ „Ano.“

Unaveně se usmál. „Vždyť to přece víte. Věděla to i vaše babička.“

Leslie přikývla. „Takže měla pravdu. Farma. Tou je pro vás Gwen přitažlivá.“

Zdálo se, že je příliš rezignovaný a vyčerpaný, než aby se snažil skutečnost přikrášlovat.

„Je to tak.“

„Co si slibujete od společného života na farmě?“

Nyní odstrčil talíř i on. Při pomyšlení na budoucnost ho zřejmě taky přešel hlad. „Rád bych skončil sživotem, jaký vedu. Musím s ním skončit. Už nemůžu dál, ale potřebuju něco… na co bych přesedlal.Můžu se vykázat jenom nedokončeným vzděláním a dlouhou řadou příležitostných zaměstnání, kterými

jsem se skoro dvacet let držel nad vodou.“

„Chtěl byste na farmě obnovit chov ovcí?“

Zavrtěl hlavou. „Na to se nehodím. Rád bych rozšířil, co v malém a bohužel dosti neprofesionálněprovozuje Gwen. Udělat farmu přitažlivou pro turisty. Yorkshire se stává jedním z nejoblíbenějších místpro dovolené. Farma nabízí tisíce možností, aniž by bylo nutné změnit její původní vzhled a připravit ji ojejí půvab. Dům potřebuje čisté, prostorné pokoje. K zátoce musí vést pohodlná, bezpečná cesta, aby selidé nemuseli prodírat zarostlou roklí. Musí se upravit přístup k vodě, aby se mohli koupat. Ve stáji by měli

být poníci pro vyjížďky. Věřte mi,“ přidal na hlase, ale vzápětí ho zase ztlumil, protože si všiml, že se ponich muži u pultu otočili, „mám dobré nápady. Z toho kousku země bych mohl něco udělat.“

„A potřebná podnikavost? Tu máte taky?“

„Pochybujete o tom?“

„Znám vás jenom málo, ale podle toho, jak jste mi vylíčil svůj dosavadní život, si nemyslím, že bypodnikavost a rozhodnost patřily mezi vaše silné stránky. Abyste rozuměl, vždycky mi jsou trochupodezřelí lidé, kteří potřebujou něco velkolepého – ve vašem případě rozlehlý kus země –, aby konečněněčeho dosáhli. Často si totiž jenom něco namlouvají. Jsou přesvědčení, že se neprosadili pouze vinounepříznivých okolností. Příběhy o skutečných úspěších vypadají jinak. Jejich hrdinové nemají na začátkunic, a přesto něčeho dosáhnou.“

Z jeho nehybné tváře nevyčetla, jestli ho svou otevřeností rozzlobila.

„Jste velmi upřímná, ale zamyslela jste se někdy nad tím, jakou jinou alternativu Gwen má?“ zeptal sekonečně. „Žije z otcova důchodu. Jakmile Chad zemře, což se může stát brzy, ocitne se ze dne na denúplně bez prostředků. Vlastní příjem nemá. A z peněz, které jí za dva nebo tři pobyty ročně zaplatí

Brankleyovi, sotva vyžije.“ „Mohla by farmu prodat.“

„Svůj domov? Jediné místo, které zná a kde je šťastná?“

„A je šťastná?“

„Byla by šťastnější bez farmy? Někde v činžáku?“

„Mohla by si najít práci. Konečně by se dostala mezi lidi. Třeba by potkala muže, který by ji měl opravdu

rád.“

„Pche,“ ulevil si Dave a po kratším mlčení se zeptal: „Takže vy se jí pokusíte manželství se mnou

rozmluvit?“

„Ne! Nebudu se vměšovat. Musí sama vědět co dál. Je dospělá.“

Díval se na ni.

„Mimochodem, dnes v noci jsem s ní nespal,“ svěřil se jí nečekaně. „Ještě nikdy jsem se s ní nevyspal.“

Leslie se vybavily černé punčocháče v jeho pokoji. Nic ti do toho není, napomenula se.

„Ne?“ opáčila pouze.

„Ne. Gwen chtěla, ale já… nedokázal jsem to. Stěží se přinutím, abych se jí dotkl, nemluvě o…“ Větu

nedokončil.

„Ale jak si potom představujete manželství s ní?“

Neodpověděl.

(5)

Přesnou adresu Dava Tannera našla Jennifer na nástěnce ve Gwenině pokoji. Samozřejmě věděla, že neníslušné vstoupit do hostitelčina pokoje v její nepřítomnosti, ale usoudila, že ji omlouvají starosti, které si oni dělá. Gwen nebylo ani trochu podobné být tak dlouho pryč a nepodat nikomu zprávu.

Cesta od farmy k silnici jí připadala delší než obvykle, ale na vině mohl být vlhký vzduch, který ztěžovaldýchání. Musela stát vedle červené telefonní budky, aby jí řidič autobusu zastavil, ale naštěstí přijel načas. Za necelou čtvrthodinu vystoupila v centru města. Do ulice, kde bydlel Dave, to neměla daleko, alepřesto byla unavená, než konečně stála před nízkým řadovým domkem.

Po druhém zazvonění jí otevřela bytná. Nedůvěřivě si ji změřila.

„Co chcete?“

„Dobrý den. Jsem Jennifer Brankleyová. Je pan Tanner doma?“

Při jméně nájemníka se stará žena zatvářila ještě nevraživěji.

„Kdože jste?“

„Jennifer Brankleyová. Přítelkyně Gwen Beckettové, snoubenky pana Tannera.“

„Není doma.“

Jennifer bezděčně vrhla přes stařenino rameno pátravý pohled do temné chodby. „Opravdu ne?“ „Koukejte, byla jsem nahoře a není tam. A tady na věšáku nevisí jeho bunda.“

„Nevíte, jestli byl doma dnes v noci?“

„Nemám tušení, paní Brankleyová,“ vyjela na ni bytná. „A víte proč ne? Protože nemůžu spát ve vlastnímdomě! Otravuju sousedy věčným škemráním, aby mě někdo z nich vzal k sobě. Hrůza pomyslet, že bych měla s tím chlapem spát pod jednou střechou. Oka bych nezamhouřila! Je docela možné, že má nasvědomí dvě vraždy, a já nemám chuť být jeho další oběť!“

„Jak jste přišla na to, že má na svědomí dvě vraždy?“ zeptala se Jennifer, kterou překvapila jistota, s níž

bytná své tvrzení vyslovila.

„Přece si umím dát dvě a dvě dohromady. Byla tady policie. Vyptávali se mě na večer, kdy bylazavražděná Fiona Barnesová, i na ten, kdy umlátili tu chudinku studentku. A v obou dvou případech jezajímalo, jestli byl Tanner doma. Nejsem hloupá. Podezírají ho, jenom mu to nemůžou dokázat. Tak todnes chodí. Nejhorší zločinci si běhají po svobodě, protože je prý nemůžou zavřít bez důkazů. Ale co semůže stát slušným nevinným občanům, je politikům úplně jedno!“

„Jestli u něho dnes v noci byla slečna Beckettová, zřejmě taky nevíte,“ vyptávala se dál Jennifer. Gwen jizajímala mnohem víc než diskuze o nespravedlnosti dnešního světa.

„Samozřejmě to nevím!“ odfrkla si bytná. „A řeknu vám ještě něco: Brzy už o Tannerovi nebudu vědětnic. Dala jsem mu výpověď. K prvnímu listopadu musí vypadnout a mně se rázem uleví.“

S posledními slovy zabouchla dveře. Jennifer stála zmateně v mlze a hleděla na průčelí domu, jako bydoufala, že tam najde pokyn, co má dělat dál, ačkoliv ani nevěděla, která okna jsou od Davova pokoje, ajestli vůbec vedou na ulici. Sklíčeně vyšla po schůdcích nahoru na chodník. Návštěva nepřinesla žádnývýsledek. Tanner není doma – nedomnívala se, že by bytná v tomto bodě lhala – a po Gwen ani stopa.

Měla nedobrý pocit, ale nebyla si jistá, zda je opodstatněný.

Nejraději by se vrátila na farmu, jenže by tím přiznala porážku. Oznámila, že si zajede do města, alekaždému by bylo jasné, že se jenom poptala po Gwen a okamžitě se obrátila na podpatku a jela zpátky.Možná by měla využít příležitost a skutečně podniknout něco, co naruší její poustevnický styl života.Udělat přesně to, o čem mluvila před Colinem. Toulat se po městě a snad se dokonce posadit sama vkavárně a dát si něco k pití.

Pro většinu lidí banalita, pro Jennifer odvážný krok.

Chvíli bloumala uličkami městské tržnice v klenutém sklepení, kde bylo teplo a sucho. Prohlížela si tretky vmalých krámcích, probírala se knihami i starými pohlednicemi, obdivovala čajový servis, který byl jednímz mála vkusných kusů v celé nabídce. Hezký svatební dárek pro Gwen, pokud se za Dava někdy provdá.

Z tržnice zamířila na pěší zónu. Koupila hebkou vlněnou šálu pro Colina a pletenou čepici pro sebe. Obojízaplatila z jeho peněz, jak si bolestně uvědomovala. Dřív měla vlastní příjem. Colin nikdy nehovořil o tom,

že v současnosti hradí provoz domácnosti, krmivo pro psy i zvěrolékaře sám, že sám splácí hypotéku nadům v Leedsu a že za jeho peníze jezdí k Beckettovým.

Poprvé ji napadlo, že by si mohla najít nějakou práci. Do školství se přirozeně vrátit nemůže, ale třeba senaskytne něco jiného. Přispívala by Colinovi a sama by si bez špatného svědomí mohla občas splnit svápřání.

Výpověď, kterou tehdy dostala, možná nemusí znamenat konec všeho, i když ji tak od prvního okamžikuaž do současnosti vnímala a nikdy nevěděla, jak se probrat z ochromení, do něhož upadla.

Třeba to dokážu, uvažovala, zatímco hleděla do výlohy. Svícny a starožitné šperky za sklem nevnímala.Jestli se mi podaří udělat první krok, potom bych mohla…

„Paní Brankleyová,“ vytrhl ji ze zahloubání a nejasných plánů do budoucnosti nesmělý hlas. Otočila se ase svraštělým čelem si prohlížela ženu, která ji vylekala. Byla jí povědomá, ale nedokázala ji nikamzařadit.

„Ano?“ zeptala se.

Žena se slabě zarděla. „Já jsem Ena Wittyová.“

Jennifer si vzpomněla. Školní dvůr před několika dny. Lidé vycházející z budovy. Účastníci kurzu, který navštěvovala Gwen. Ena byla mezi nimi a Gwen je seznámila.

„Ale ovšem, slečno Wittyová. Setkaly jsme se minulý týden před školou…“

„Byla tam ještě Gwen a Stan. Můj přítel. Chvíli jsme si povídali…“

„Ano, já vím,“ přisvědčila Jennifer, přestože si pamatovala, že Ena neřekla skoro ani slovo, zato její přítelmluvil hodně a hlasitě. „Bylo to milé.“ Náhle si vzpomněla na telefonát z předešlého dne. „SlečnoWittyová, manžel mi včera říkal, že jste volala a chtěla mluvit s Gwen. Bohužel se ještě nevrátila domů.Alespoň tam nebyla, když jsem odjížděla do města. Nemohli jsme jí tedy vyřídit…“

„To nic,“ přerušila ji Ena. „Stejně jsem váhala, jestli ji mám obtěžovat. Četla jsem v novinách o tézavražděné ženě. Barnesová, se jmenovala, pokud se nemýlím. Gwen má teď plnou hlavu jiných věcí,

ale…“

„Všichni jsme v šoku,“ přiznala Jennifer.

„Jak jsem řekla, umím si to představit. A nevolala bych, kdybych… Zápasím s velkým problémem a

nemám nikoho, s kým bych ho mohla probrat. Gwen neznám dlouho, teprve od kurzu, ale od prvního

okamžiku mi připadala moc milá, a tak mě napadlo… Chtěla jsem si s ní jenom trochu popovídat… Stana,mého přítele, taky trochu zná. Často na mě po kurzu čekával.“

„To se vyřeší,“ ujišťovala Enu Jennifer, přesvědčená, že se potvrdilo, co si myslela od samého začátku.Enin problém, o němž si potřebovala promluvit, se jmenuje Stan. Dominantní typ, který do Enina tichéhoživota vtrhl jako vichřice a vnesl do něho nejen život, ale také řadu potíží.

„Jakmile Gwen uvidím, řeknu jí to a ona vám hned zavolá. Prospěje jí, když bude pro změnu mluvit oněčem jiném než o událostech na farmě.“

Eně se ulevilo, ale jenom trochu. „Nerada bych byla dotěrná, ale jestli… jestli právě nemáte jiný

program… nezašla byste se mnou na kávu?“

Jennifer odhadovala, že si Ena musela dodat hodně kuráže, aby jí to navrhla. Do kurzu se přihlásila právěproto, že pro ni bylo kromě jiného obtížné pozvat na kávu někoho, kdo jí byl sympatický, ale koho znala

jenom letmo.

Tolik lidí se denně potýká s nejrůznějšími úzkostmi, plachostí, pochybnostmi a u mnohých z nich nikoho

nenapadne, jak se trápí.

Nechtěla Enu odmítnout.

Povyhrnula si rukáv bundy a podívala se na hodinky. Bylo půl jedné, příliš brzy na návrat domů. A kávu sitak jako tak chtěla vypít, i když sama. Měla dojem, že je Ena pod silným tlakem a že by na ni mohlavychrlit všechny své starosti, především ty, které souvisejí se Stanem. Jennifer si nebyla jistá, zda je protakový rozhovor nejvhodnější osobou. Sama má vlastních problémů víc než dost.

„Nemyslím, že…“

Ena vycítila její váhání. „Prosím vás. Já… bych byla opravdu moc ráda.“

Jennifer, která nikdy nedokázala odmítnout prosbu o pomoc, náhle pochopila, že právě o to jde. Ena jiprosí o pomoc. Nemá jen tak ledasjaké trable. Skutečně prosí o pomoc.

„Dobře,“ souhlasila rezignovaně, „zajdeme si na kávu.“ Ostatně dnes hodně přemýšlela o prvních krocích.Proč by jejím prvním krokem nemohlo být nevyhýbat se lidem, naopak vyjít někomu vstříc?

Třeba dokáže Eně opravdu pomoct, byť jen tím, že ji vyslechne.

Možná bude Ena dnes usínat s dobrým pocitem, že jsou na světě lidé, kteří se zajímají o její problémy,

kterým není lhostejná.

Jennifer se rozhodla, že z toho bude mít radost.

(6)

„To je škoda,“ zalitovala Valerie Almondová. „Opravdu bych s vaší manželkou ráda hovořila.“

Stáli proti sobě ve dveřích farmy. Colin inspektorku nepozval dál, pouze jí chladně oznámil, že Jennifer

není přítomná, a na otázku, kdy se vrátí, pokrčil rameny.

„Bohužel vám nepomůžu, ale vyřídím jí, že s ní chcete mluvit.“

Valerie v jeho hlase postřehla nevraživost a pochopila, že ji prohlédl. Bylo mu jasné, že se chystá do

Jennifer zakousnout.

„Zjistila jsem, že Amy Millsová nechodila jenom do školy, kde maturovala. Dva roky navštěvovala školu vLeedsu, kde učila vaše žena.“

Na zlomek vteřiny se mu nepodařilo skrýt překvapení. Zdálo se, že o tom nevěděl, což ovšem automatickyneznamenalo, že to nevěděla Jennifer. Nemusela nutně říkat manželovi všechno.

„Vážně?“ zeptal se potom a měřil si Valerii přes kulatá skla brýlí. Měl moudré oči, působil dojmem muže,který ví víc a hlavou mu procházejí hlubší myšlenky než se dá soudit podle nenápadného zevnějšku.

Je vysoce inteligentní, uvědomila si Valerie. A není to jenom příjemný chlapík, jakým se na první pohled

jeví.

„Nikdy se před vámi nezmínila, že zná Millsovou aspoň letmo? Nebo přinejmenším podle jména?“

„Ne, inspektorko. Přede mnou neřekla nic jiného, než co vypověděla vám.“

Valerie se zklamaně obrátila. „Ještě se tady zastavím,“ oznámila. Přemýšlela, zda zapírá, nebo mu došly

souvislosti.

Jaké? Jaké? Jaké? Kdyby Jennifer Brankleyová znala Amy Millsovou, jaký důvod by mohla mít, aby dívku

brutálně zavraždila?

Když docházela k vozu, zazvonil jí mobil a zároveň před vraty spatřila vystupovat z taxíku Gwen

Beckettovou. Vypadala nevyspale a prokřehle.

Odkud asi jede, blesklo jí hlavou, ale bylo jí jasné, že jí nikdo nemusí odpovědět. A nejspíš ani neodpoví. „Almondová,“ ohlásila se do telefonu a současně otvírala dvířka. Hlavně rychle pryč z vlhké zimy. „Inspektorko, situace se změnila,“ hlásil rozčileně seržant Reek. „Volala paní Willertonová. Však víte,

Tannerova bytná. Sehnala sousedku, která ho viděla odcházet z domu v noci, kdy byla zavražděná

Barnesová. Kolem deváté.“

„Kolem deváté? To se doma jenom otočil.“

„Vypadá to tak. Samozřejmě nevíme, jestli je svědkyně věrohodná, ale promluvit bychom s ní měli.“

„Bezpodmínečně. Adresu máte?“

„Bydlí přímo naproti Willertonové.“

Valerie si hryzala ret. Nenechala ověřit časy z Tannerovy výpovědi dotazováním u sousedů, což se nyní

mohlo projevit jako chyba.

„Zajeďte tam, Reeku. Dorazím za vámi. A zjistěte, jestli je Tanner doma. Pokud ano, zadržte ho.“

„Jasné, inspektorko.“

Klesla za volant, frustrovaná místo nabuzená. Nebyla dobrá! Zamotávala se do případu, postupovalaneuspořádaně, zapomínala na rutinní postup. Obyčejné dotazování v sousedství! Proč ji to nenapadlo?Téměř doufala, že se ze svědkyně vyklube nevěrohodná drbna, která chce být důležitá. Pak by mohla svéopomenutí zamést pod koberec snadněji, než kdyby nové svědectví přineslo zvrat ve vyšetřování. Nanepříjemné otázky, které by jí položili nadřízení, by sotva mohla přesvědčivě odpovědět.

Nutila se ke klidu. Teď nesmí ztratit nervy. Pojede tam. Promluví si se svědkyní, vyslechne Tannera.

Sakra, Valerie, postupuj systematicky. Soustřeď se. Neztrácej hlavu. Všechno dobře dopadne.

Ohlédla se. Gwen a Colin stáli před domem a povídali si. Gwen byla v obličeji bledá, skoro zsinalá. Valeriezaslechla, jak se jí Colin téměř zděšeně ptá: „Takže Tanner tu historii zná taky? Opravdu?“

„Ne tak hlasitě,“ zasyčela Gwen.

Valerie zabouchla dvířka, nastartovala motor a rázně, až pneumatiky zaskřípěly, se obrátila s autem, a

vyjela ze dvora.

Svědkyně se jmenovala Marga Krusinski, bylo jí necelých třicet let, na ruce držela dítě, mluvila lámanouangličtinou a seržant Reek se marně snažil přerušit proud jejích nářků, aby jí mohl klást otázky. Rozvedlase a přestěhovala do Scarborough, ale bývalý manžel ji pronásledoval, všude na ni číhal, obtěžoval ji avyhrožoval, že jejich dítě unese. Dosáhla sice soudního rozhodnutí, které mu zakazovalo přiblížit se k níblíž než na sto metrů, ale pochybovala, že se jím bude řídit. Domáhala se seržantovy podpory anezajímalo ji, z jakého důvodu za ní vlastně přišel.

Valerie, které cesta v husté mlze trvala déle než obvykle, dorazila se zpožděním. Představila se apokoušela se odhadnout, zda by věrohodnost svědkyně mohla být zpochybněna. Nevymýšlí si divoké

historky, aby upozornila policii na sebe a na svou obtížnou situaci?

Buď nepředpojatá, napomenula se.

Na židli ve skromně zařízeném obývacím pokoji paní Krusinski seděla paní Willertonová se skleničkou vruce. Podle červeného nosu se dalo soudit, že si něčeho ostřejšího proti leknutí lokla víc než jednou. „Zavřete ho?“ vyhrkla, jakmile uviděla inspektorku. „Zavřete ho konečně, než zamorduje další nevinné

ženy?“

„Pan Tanner se nedopustil žádného zločinu, když onoho večera znovu opustil byt,“ prohlásila Valerie. „Jeovšem zvláštní, že tuto skutečnost zamlčel. Bude nám muset přesně popsat, kde a kdy se zdržoval a cotam dělal.“

Paní Willertonová si odfrkla. „Ten lže, jak když tiskne!“

„Zatím jsem se nikam nedostal,“ přiznal vynervovaný seržant.

„Pomůžete mi?“ zeptala se Marga Krusinski.

„Napřed potřebujeme vaši pomoc my,“ upozornila ji Valerie. „Paní Willertonové jste vyprávěla, že jste

viděla, jak pan Tanner v sobotu večer kolem deváté vychází z domu.“

„Ano.“

„Odkud jste ho pozorovala?“

„Odsud. Támhle tím oknem. Koukám z něho přímo na dům paní Willertonové.“

Valerie poodhrnula záclony. Zřetelně viděla dům, vchodové dveře s několika schůdky na chodník.Zaznamenala i lampu těsně vedle předzahrádky, ale přesto se zeptala: „Byla tma. Jak jste…“

„Lampa svítí silně,“ přerušila ji Marga. „Pana Tannera jsem viděla úplně jasně.“

„Z okna jste se podívala náhodou?“

Marga se zamračila a kývla hlavou směrem k seržantovi. „Právě jsem všechno vysvětlila.“

„Ano,“ přisvědčil policista spěšně. „Paní Krusinski ztěžuje život její bývalý manžel. Sama jste ji slyšela. V

sobotu navečer se tady objevil a zastavil ji, když se vracela s dítětem z procházky. Hrubě jí vyhrožoval a

snažil se ji zastrašit. Naštěstí se na místě objevili sousedé a on utekl.“

„Existovalo už tehdy předběžné opatření?“

Reek zavrtěl hlavou. „Bylo vydáno až v pondělí.“

„Chápu. A…“

„Paní Krusinski byla celý večer pochopitelně krajně znepokojená. Bála se, že se pořád potlouká kolem

domu, proto každou chvíli vyhlížela ven. Z obýváku i z kuchyně. Byla připravená okamžitě zavolat policii.“

„A tak se stalo, že uviděla Tannera, jak vychází z domu.“

„Ano,“ potvrdili sborově Reek, Marga a paní Willertonová.

Valerie se obrátila na Margu. „Jste si naprosto jistá, že to byl pan Tanner?“

„No dovolte,“ ohradila se paní Willertonová. „Kolik mužů vychází podle vás večer z mého domu?“ Valerie si neuměla představit ani jednoho.

„Byl to on,“ tvrdila Marga. „Jsem si naprosto jistá.“

„A jak jistá jste si s časem, který jste udala?“

„Dost jistá, ale na minutu to říct nemůžu. Byla jsem nervózní, pořád jsem se dívala na hodiny. Naposledy

ve tři čtvrtě na devět. A asi tak za čtvrthodinu jsem viděla pana Tannera.“

„Co přesně dělal?“

„Nasedl do auta a odjel.“ „Byl sám.“

„Úplně sám. Chvilku trvalo, než motor naskočil. To znám. Jeho auto je rachotina.“

„Viděla jste ho, jak se vrací?“

Marga zavrtěla hlavou. „Byla jsem dlouho vzhůru. Do postele jsem šla teprve před půlnocí, ale nemohla

jsem spát. Každý zvuk mě vylekal.“

„Takže do půlnoci se nevrátil?“

„Ne. Pořád jsem se dívala na ulici, ale auto tam nebylo. Až druhý den. Vstala jsem kolem deváté a to už

stálo naproti.“

Valerie si mnula spánky, za nimiž jí začala tepat mírná bolest. Opomenutí, opomenutí, opomenutí, hlásila

jí.

Přesto musela klást další otázky, vložit prsty do vlastní rány.

„Jak se stalo, že jste paní Willertonové sdělila, co jste pozorovala?“

„Tenhle kámen jsem uvedla do pohybu já,“ chlubila se Davova bytná. „Už několik nocí nespím doma.Mám k tomu dobrý důvod. Dnes dopoledne jsem přišla paní Krusinski požádat, jestli bych nemohlatentokrát přenocovat u ní. Řeč se stočila na Tannera a já se přiznala, že nevím jistě, jestli v době vraždyFiony Barnesové, tedy v sobotu pozdě večer, byl doma. Najednou se na mě podívala a vykřikla, že ona toví. A všechno mi popsala.“ Paní Willertonová si znovu důkladně lokla. „Víckrát si do bytu podnájemníkanevezmu. Nikdy! Dala jsem Tannerovi výpověď k prvnímu listopadu, ale jestli ho dnes nezavřete, poletíhned, to vám přísahám. Ve svém domě ho nenechám ani den!“

„Předpokládám, že momentálně není doma,“ obrátila se Valerie na seržanta.

„Není. Ověřil jsem to.“

„Taky vás mohlo rovnou napadnout poptat se u sousedů,“ vyčetla policistům paní Willertonová. „Ale tojsem musela přijít až já a případ vyšetřit.“

Valerie měla na jazyku ostrou odpověď, ale spolkla ji. Nesměla se nechat hloupě vyprovokovat hádavousamolibou ženskou. A už vůbec ne v situaci, kdy byla chyba na její straně. Nesměla záležitost ještě vícnafouknout. Přešla poznámku mlčky a poručila Reekovi: „Seržante, počkejte ještě chvíli tady. Nejlépevenku v autě. Jestliže se Tanner objeví, přivezte ho na stanici k výslechu.“

„Okay, inspektorko.“

Obrátila se k paní Krusinski „Děkuji vám za svědectví, paní Krusinski. Je možné, že bude nutné sepsatprotokol, ale zavolám vám předem. Na shledanou, paní Willertonová,“ rozloučila se chladně s bytnou aspěšně odešla. Na ulici se opřela o zeď. Tvář jí hořela, poprvé od rána jí mlha dělala dobře.

To bylo jednoznačné selhání, přiznala si.

Nutila se zhluboka dýchat.

Všechno dobře dopadne.

(7)

Mlha řídla. Stěna z vaty zatím ještě tlumila zvuky, takže se zdálo, že přicházejí zdálky, ale již se v ní začaly

tvořit trhliny a občas jí na zlomek vteřiny pronikl paprsek světla. Jako osamocený zbloudilec, ale zároveňjako posel zvěstující, že někde nahoře je modrá obloha a že mlha nezůstane nad zátokou a ve městěvěčně.

Leslie a Dave vyšli z kavárny a kráčeli po promenádě Marine Drive, široké zpevněné cestě vedoucí pod

hradem k severní zátoce.

Vlevo se zdvíhaly rozervané útesy, vpravo cestu lemovala světlá kamenná zeď. Moře za betonovýmivlnolamy bylo vidět jenom nezřetelně. Mlha byla stále příliš hustá.

Chtěli ujít jen pár kroků, ale studený vzduch chutnal jejich plicím a po tvářích je hebce hladilo vlhko. Šlidál bez jediné myšlenky na cíl nebo dokonce na zpáteční cestu.

Zeptal se jí, jaká byla její matka. Udivilo ji, že odpovídá zcela samozřejmě, bez váhání.

„Byla pořád veselá. Nosila dlouhé pestré hábity, vlasy jí sahaly až k pasu a vplétala si do nich barevnéstužky. Byla blondýna jako já, ale barvila si je hennou. Měla od ní i dlaně. Maminčiny ruce si pamatujujenom oranžové. Myslím si, že byla pořád veselá, protože byla permanentně zfetovaná. Cestovala odjednoho festivalu k druhému. Mám před očima táboráky, spoustu cizích mužů a žen, vesměs oblečených jako ona. Pořád někdo hrál na kytaru. Neustále kolovaly jointy. Řekla bych, že zkoušeli i LSD a bůhvícoještě. Maminka se mnou tancovala. Kolem ohně, ale i v našem obýváku. Milovala hudbu Simona aGarfunkela. Bridge over troubled water si pouštěla do zblbnutí.“

Přerušila proud vyprávění a obrátila se k Davovi, skoro udivená, že se mu svěřila i s touto vzpomínkou.„Dodnes tu písničku nemůžu slyšet, aniž bych nemyslela na ni a málem se nerozbrečela steskem.Okamžitě vypínám rádio nebo odcházím z místnosti. Je to pro mě nesnesitelné.“

Tvář měl vlhkou od mlhy. „Byla to tvoje matka. Milovala tě a tys milovala ji.“

Zahleděla se do šedivého nic. „Pamatuju si, jak mi často říkávala, že jsem největší dar jejího života.Naprosto největší.“

„Tvůj otec…“

Pokrčila rameny. „Nevěděla, kdo to je. Babička taky ne. Maminka občas prohlašovala, že mě počala najednom z festivalů, že jsem jako krásný motýl, který k ní přilétl a už u ní zůstal. Až později jsem si topřeložila tak, že v necelých osmnácti zase jednou souložila jako smyslů zbavená, otěhotněla a zpětně sipři nejlepší vůli nedokázala vzpomenout, kdo by vlastně mohl přicházet v úvahu jako otec. Já to nevímdodnes, Dave. A nikdy nebudu. Jako dítě a puberťačka jsem si vymýšlela nejroztodivnější tatínky. Úžasnémuže, kteří kvůli svému zaměstnání cestují po celém světě, a proto se nikdy neukážou doma. Jednoujsem tvrdila, že můj otec pracuje ve Washingtonu v Bílém domě, ale to mi nikdo ze třídy nevěřil a od tédoby si ze mě všichni utahovali. Ptali se mě, jestli je můj otec prezident Spojených států, a pak se mohliuchechtat. Raději jsem o něm přestala mluvit. Taky nebylo o čem.“

Usmál se, ale jeho oči zůstaly vážné. „To pro tebe muselo být těžké. Mnoho dětí vyrůstá z nejrůznějšíchdůvodů bez otce, ale znají ho, nebo aspoň vědí, kdo to je. Má jméno a tvář. Zaměstnání, rodinu, z nížpochází. Ale vůbec nevědět, kdo to je, být bez sebemenšího záchytného bodu… Pátrat po něm asi není

možné?“

„Ne. Jak taky? Matka si čile užívala, z valné části s muži, které ani neznala, a byla přitom tak zfetovaná,že za pět minut po souloži by je ani nepoznala. Byla jsem příliš malá, abych dnes věděla, kde všude jsmebyly, nemluvíc o tom, kdo další se tam vyskytoval. Byl to bouřlivý přelom šedesátých a sedmdesátých let.“

Šetrně se zeptal: „Brala drogy, jak jsi říkala. Což znamená… Dokážu si představit, že nebyla vždyckyveselá. Starostlivá. Něžná. Narkomani…“

Nepokračoval, ale věděla, co chtěl říct.

„Nejšílenější na tom je, Dave, že kdykoliv na ni vzpomínám, mám před očima krásné okamžiky. Znovu jeprožívám. Vidím ji, jak tančí, jak se směje, cítím, jak mě k sobě tiskne. Není nic, co by idylku rušilo. Alekdyž o ní přemýšlím soustředěně a objektivně, je to rázem něco jiného a ani trochu hezkého. Pak vidím

jiné obrazy… Jak celý den spí, já stojím vedle postele a pokouším se ji probudit, protože mám hrozný

hlad. A je mi zima. Ale ona se neprobouzí. Jindy uprostřed noci zjistím, že není se mnou. Jsem úplněsama v domě. Prohlédám každičký kout, dokonce slezu dolů do sklepa… Jistou dobu jsme bydlely vzahradním domku zralém ke stržení, kde platila směšný nájem. Každý trám tam neustále vrzal, rámy oken

lomcoval vítr. Táhlo tam. Dalo se tam topit jenom v litinových kamnech, jenže to předpokládalo, ženěkdo koupí dříví. Že ona koupí dříví. Udělala to někdy? Babička Fiona se přede mnou později vyjádřila, že

se diví, jak jsem mohla dětství vůbec přežít. Prý u nás byla pořád zima jak v márnici, lednice bylaprázdná a v koutech se rozvalovali podezřelí dlouhovlasí muži a balili si cigarety. Fiona k nám jezdilazřídka, s matkou se nesnášely. Ta utekla z domova v šestnácti, pak strávila rok v ústavu, vrátila se, předosmnáctými narozeninami utekla znovu, otěhotněla a pak střídala zaměstnání, ale žádné moc nevynášelo.

S babičkou musela udržovat kontakt, protože z ní stále tahala peníze. Fiona tvrdila, že ji kvůli mně vzalavždycky pod křídla, že nebýt mě, nechtěla by o dceři víckrát slyšet. Když mi bylo osmnáct, líčila mi, jakdokonce podala u soudu návrh, abych byla svěřená do její péče. Tehdy mi byly tři roky a ona bylapřesvědčená, že ze mě u matky nemůže vyrůst nic pořádného. Představ si to, Dave, soudila se s vlastnídcerou! Prohrála, ale později jsem měla tu historii pořád na talíři, abych nezapomněla, jak usilovněbojovala o mé blaho, a jak jí mám být vděčná. Asi bych opravdu měla být vděčná.“ K vlastnímu zděšení si

všimla, že jí do očí stouply slzy. Zoufale se je snažila zadržet.

„Když jsem žila u Fiony, často mívala návštěvy a skoro pokaždé mě některý z jejích známých pohladil po vlasech a řekl, jaké je pro mě štěstí mít takovou babičku a jaké požehnání, že to tak dopadlo. Přeloženodo jasné řeči: Požehnáním bylo, že maminka tak brzy zemřela.“ Teď už jí slzy stékaly po tváři. Věděla, žese každým okamžikem přestane ovládat.

„Tak jsem byla vděčná. A plnila Fioně její přání. Dobře jsem se učila. Vystudovala jsem medicínu. Stala se

úspěšnou lékařkou. Fiona si pro mě přála solidního muže, tak jsem se provdala za Stephena. Měli jsmehezký byt. Vydělávali jsme slušné peníze. Lidi si nás vážili. A já měla dobrý pocit, když Fiona dávalanajevo, že je se mnou spokojená. Odčinila jsem, co jí provedla její dcera. Hippie a narkomanka, cozemřela na předávkování. Teď měla aspoň vzornou vnučku. Ale jednu radost jsem jí neudělala. Chtěla,abych maminku viděla takovou, jaká byla: poživačná, lehkomyslná, nezodpovědná slaboška. To nemůžu,Dave.“ Vzhlédla k němu a hlas se jí zatřásl potlačovaným vzlykotem. Do háje, zaklela v duchu, já tadybrečím jako malá holka.

„Chci si zachovat jiné obrazy. Obrazy, v nichž zpívá, tančí a směje se. A v nichž mi říká, že jsem největšídar jejího života. Měla mě ráda. Uměla mít ráda. Fiona to neuměla. Až do svého konce ne.“

Plakala usedavě, jako by nikdy neměla přestat, a náhle jí blesklo hlavou: Jak k tomu mohlo dojít? Coudělal, že mu to vyprávím? Že brečím? Stephenovi jsem se nikdy takhle nesvěřovala. Nikdy jsem před ním

nebrečela.

Dovolila mu, aby ji vzal do náruče. Kdesi tlumeně zakřičel mořský racek. Stála v mlze u moře, tisklaobličej k rameni cizího muže a plakala. Oplakávala mrtvou babičku. Oplakávala svou matku.

Plakala, protože jí byla zima. A protože jí byla zima celý život.

(8)

„Bojím se, abych se nedopustila chyby a svého rozhodnutí později hrozně nelitovala,“ svěřovala se Ena.„Víte, byla jsem dlouho sama, a když se objevil Stan… Jenže to… neklape. Není to takové, jak by mělo

být.“

Seděly v kavárničce v centru města, před nimi na kulatém stolku stály dva prázdné šálky a dvě sklenice svodou. Místnost byla plná lidí, kteří hledali útočiště před nevlídným počasím. Ve vzduchu byly cítit mokrékabáty, a kdykoliv někdo odcházel nebo přicházel, pronikla dovnitř vlhkost. Ena vypadala ustaraně anešťastně.

Jennifer se předklonila. „Z jaké chyby máte strach?“

Ena se zhluboka nadechla. „Že se s ním rozejdu. Bojím se, že to bude chyba. Ale právě tak se bojím, žebude chyba, když s ním zůstanu. Ráda bych se rozhodla správně.“

„Jaké máte zaměstnání?“

„Pracuju v advokátní kanceláři. Tady ve Scarborough.“

„Dnes máte volno?“

„Vzala jsem si ho. Abych mohla přemýšlet. Protože se nemůžu soustředit. A skoro nespím.“

Jennifer kývla na servírku a objednala další dvě kávy. Rozhovor s Enou se může protáhnout, jak předem

tušila.

„Jak dlouho se Stanem chodíte?“

Ena nemusela přemýšlet. „Od dvacátého srpna. Byla to středa. Po kurzu mě pozval na sklenku vína a pakprohlásil, že… že se do mě zamiloval.“

„Bylo to pro vás překvapení?“

„Gwen celou dobu tvrdila, že po mně pokukuje. Trochu jsem se s ní skamarádila. Stanova firma prováděla

od začátku srpna ve škole stavební úpravy. Skoro ve všech budovách se bouraly příčky a zvětšovaly semístnosti. Stan zůstával, i když už všichni ostatní odešli. A pokaždé předstíral, že má nějakou práci právěpřed třídou, kde jsme byli my. Díval se po mně… Ano, taky jsem si toho všimla. Bylo pro mě něčímnovým, že po mě pokukuje nějaký muž.“

„Ale vy jste byla ve škole jenom ve středu. Před tím, než vám vyznal lásku, vás mohl vidět jenom

párkrát.“

„Taky jsem měla pochybnosti, ale Stan věří v lásku na první pohled. Prý okamžitě pozná, že se zamiloval.Buď k tomu dojde během první vteřiny, nebo vůbec ne. A u mě… to zkrátka bylo v první vteřině.“

„A vy mu nevěříte?“

„Ale ano, věřím,“ tvrdila Ena rozpačitě.

Servírka přinesla kávy. Jennifer pohybovala lžičkou v šálku, jen aby zaměstnala ruce. Kávu pila zásadně

bez cukru a bez mléka.

„Takže? Co vás znepokojuje? Proč se tváříte tak nešťastně? Proč jste se zmínila o rozchodu?“

Ena zaváhala. „Nemůžu se vedle něho volně nadechnout. Omezuje mou svobodu. On rozhoduje, cobudeme jíst. Co pít. Jestli půjdeme ven, nebo ne. Na co se budeme dívat v televizi. Kdy půjdeme spát.Kdy vstaneme. Co si mám obléknout. Jak se mám česat. Prostě o všem. Chápete? O ničem, doslova oničem nerozhoduju sama. Výjimka je, když je v práci. Pak můžu dělat něco takového jako teď. Prostě si svámi zajít na kávu. Ale večer po mně bude vyžadovat, abych mu podrobně popsala celý den. Ví, ženejsem v práci. Zatajit bych mu to nemohla, protože mi často volá do kanceláře. Tak často, že se šéfzlobí. Ale když jsem to řekla Stanovi, rozzuřil se. Prý si mám najít jinou práci, on mi bude i nadále volattak často, jak bude chtít.“

Krátce se odmlčela. „Zároveň je velmi starostlivý,“ pokračovala tiše. „Potom mám vždycky výčitkysvědomí a přemýšlím, jestli si všechno jenom nenamlouvám. Možná potřebuju jen trochu času, abych sizvykla, že nejsem sama. Že mám někoho vedle sebe. Možná je to naprosto normální a já reaguju

hystericky, protože jsem vyšinutá, a…“

Jennifer zpozorněla. „To říká on?“ hádala. „Že jste hysterická a vyšinutá? Zatímco on se chová zcelanormálně?“

„Naznačuje to.“

Jennifer obezřetně volila slova: „Eno, prakticky vás neznám. A vašeho přítele vůbec ne. V zásadě minepřísluší vynášet jakýkoliv úsudek a upřímně řečeno mám pocit, že jsem zatahována do věci, s níž sidost dobře nevím rady. Ale z vašeho vyprávění… mám dojem, že tu jde o jasný případ dominance. Můžeto myslet dobře, ale pramálo dbá na to, co chcete vy, jaký typ osobnosti jste. Třeba nemusíte vztah hnedukončit. Ale získejte odstup. Požádejte o pauzu. Zjistěte, co cítíte, když ho pár týdnů nevidíte. I jemuposkytnete příležitost zamyslet se nad sebou. Změnit své chování. Možná si vůbec neuvědomuje, jak vás

utiskuje.“

„Nebude s tím souhlasit.“

„Bude muset.“

Ena přikývla, ale bylo vidět, že je pohroužená do vlastních myšlenek a pochybností. Náhle vzhlédla a vočích měla rozhodnost, kterou tam Jennifer předtím neviděla. „Jennifer, prokázala byste mi velkou

laskavost?“

„Bude-li to v mé moci…“

„Je tu ještě něco, co mě tíží víc než cokoliv jiného. Právě o tom jsem chtěla mluvit s Gwen. Musím si s někým promluvit, jinak se zblázním.“

„Eno, já…“

„Nikoho nemám. Potřebuju slyšet objektivní názor. Jsem zoufalá. Ta věc mi nedopřeje ani chvilku klidu.“

Její naléhavý tón Jennifer zneklidnil. „Souvisí to také se Stanem?“

„Ano. Ale ne s naším vztahem.“

„Nechápu…“

Ena sáhla po kabelce pověšené na opěradle židle a z boční kapsičky vyjmula svazek klíčů. „Jsou od jehobytu. Kdykoliv tam můžu přijít. Teď není doma. Šla byste se mnou?“

Jennifer byla situace krajně nepříjemná. Nechtěla mít nic společného s Enou ani se Stanem. Neznala je.Vstoupit bez vědomí zcela cizího muže do jeho bytu jí bylo proti srsti.

„Nemohly bychom to probrat tady?“

„Ne, musím vám něco ukázat.“

„Nelíbí se mi to.“

„Prosím. Nebude to trvat dlouho. Deset minut. Máte tolik času?“

Bylo půl druhé. Nejbližší autobus do Staintondale jel ve čtvrt na pět. Jennifer věděla, že by musela ještě

celou věčnost bloumat po městě, aby necelé tři hodiny nějak zabila. Prokáže-li Eně Wittyové laskavost, o

niž ji prosí, stráví je aspoň trochu smysluplně.

„Čas mám,“ přiznala, „ale… Dobře, půjdu s vámi, ale déle než deset minut v bytě nezůstanu.“

Enina úleva byla takřka hmatatelná. „Děkuju. Moc vám děkuju. Stan bydlí prakticky za rohem.“

„Tak vyrazíme.“ Jennifer vytáhla peněženku. „Nebývá přes poledne doma? Bylo by trapné, kdybychom se

tam setkali.“

„Dnes je na stavbě v Hullu. Nemáte se čeho bát. Kromě toho říká, že jeho domov je i mým domovem. Vy

jste dlouholetá kamarádka Gwen. Neměl by žádné námitky, že jsem vás pozvala.“

Zaplatily a vyšly na ulici. Rozpršelo se. Mlha prořídla, ale slunce se přes ni ještě neprodralo.

„Musíme dolů po Bar Street,“ ukázala Ena.

Proč se lidé, kteří něco potřebujou, obracejí vždycky na mě? přemýšlela Jennifer. A proč se nedokážu té

role zbavit, přestože už mě stála práci, sebedůvěru a nezávislost?

Odevzdaně vykročila s Enou.

(9)

„Ke mně, nebo k tobě?“ zeptal se Dave.

Vystoupali příkré schody od přístavu do města a stáli uprostřed lijáku, který minutu od minuty sílil.

Leslie zaváhala.

„Nevím, jak ty,“ pokračoval Dave, „ale pro mě je venku příliš nevlídno a nemám chuť sedět v narvanékavárně, kde neslyšíš vlastního slova a musíš dýchat smrad mokrých kabátů.“

Pohlédla mu do očí. Krásných inteligentních očí vyzařujících elán, který vždy postrádala u Stephena.Davovi se v životě příliš nedařilo, ale přesto nepůsobil poraženecky. Byla v něm síla, s níž čelilproblémům. Náhle si téměř zděšeně uvědomila, že ji přitahuje.

Zděšení vzápětí pominulo a zůstalo nečekané a podivně blažené poznání, že Dave je odpovědí na otázku,

která ji celé dva roky pronásledovala. Otázka, co bude potom. Otázka na život po Stephenovi. Co chystá

život ženě na prahu čtyřicítky, rozvedené, v zaměstnání úspěšné, ale v soukromí plné úzkosti z osamělébudoucnosti? Každý večer se vracet do tmavého bytu. Každou neděli snídat sama. Každou sobotu večersedět sama u televize, pít stále víc alkoholu, než je zdrávo. Po příštích třicet, čtyřicet let?

Samozřejmě před sebou mám budoucnost, blesklo jí hlavou. Přirozeně v ní na mě čeká jiný vztah. Nehned, tak krátce po Fionině smrti. Ne s Davem. Gweniným snoubencem. Ale jsou i jiní muži. A já se jimdokážu otevřít.

Stephenova nevěra jako by ji hermeticky uzavřela pod skleněným poklopem, sice průhledným, takžemohla vidět okolní svět i život v něm, ale tak neprostupným, že se nemohla ničeho zúčastnit, do ničeho se

zapojit. Vykonávala svou práci energicky a zdatně, s přehledem zvládala každodenní úkony, ale uvnitřbyla vychladlá, izolovaná od všech ostatních lidí, osamělá. Neschopná rozeznat pocity, které k ní chovajíjiní, natož je opětovat.

Cosi se změnilo. Stála v dešti na nábřeží ve Scarborough a vnímala přitažlivost muže, který byl s ní.Reagovala na něho. Vyplakala se mu na hrudi.

Ještě před týdnem by takovou scénu považovala za vyloučenou.

Doktorka Leslie Cramerová se vrhla do náruče prakticky neznámého muže a prolévala slzy nad svýmbezútěšným dětstvím a mládím. Vlastní chování ji tak zarazilo, že se málem zasmála, spíš bezradně než

vesele, ale ovládla se. Smích se k té chvíli nehodil.

„Mohli bychom si spolu vypít čaj, povídat si, možná poslouchat hudbu,“ pokračoval Dave. „Nic víc.“

Co je na tom zlého?

„Můj, přesněji řečeno Fionin byt není pro ten účel nejvhodnější. Ledaže by ses toužil seznámit s mým

bývalým.“

„Ani ne,“ připustil Dave.

„Takže k tobě.“ Leslie si raději nepředstavovala, co by na její návštěvu u Dava řekla Gwen. Neměladojem, že by si zahrávala s ohněm, byla přesvědčená, že Dave je stejně jako ona ochromenýnepochopitelnou situací, že jsou oba v šoku ze zločinu, který zničehonic vpadl do jejich životů, že anijeden z nich nemá přesnou představu, co bude dál.

Přesto se Gwen nemusela o jejich setkání dozvědět. A co se odehraje v jeho pokoji, bude záležet na mně,

usoudila.

Vykročili. Ani se nemuseli domlouvat, že půjdou pešky. Déšť jim nevadil, oba byli tak jako tak promoklí

skrznaskrz.

Friargate působila v nevlídném počasí smutně a opuštěně. Voda stékala po oknech, stříkala z okapů avsakovala se do předzahrádek. Odněkud se ozývala pronikavá hudba. Před tržnicí postávalo párteenagerů se sluchátky iPodů v uších. Popíjeli pivo, kopali do prázdných plechovek a třásli se zimou.Obscénní poznámky, které na kolemjdoucí dvojici pokřikovali, a bujarý smích svědčily o jejich opilosti.

Když Dave s Leslie došli k domu paní Willertonové, vystoupil z auta parkujícího na druhé straně ulice muž,

s tichým zaklením si ohrnul límec kabátu a spěchal k nim. Jeho tvář byla Leslie povědomá, alenedokázala ho hned nikam zařadit. Zastoupil jim cestu a přidržel před očima služební průkaz. „Seržant

Reek. Pan Tanner?“

„Dobrý den, seržante,“ pozdravil Dave přátelsky.

Policista zastrčil průkaz do náprsní kapsy.

„Pane Tannere, musím vás vyzvat, abyste mě neprodleně doprovodil na stanici. Inspektorka Almondová

na vás má řadu otázek.“

„Hned?“ „Ano. Hned.“

„Jak vidíte, seržante, mám návštěvu a…“

„Hned,“ opakoval Reek důrazně.

Dave si odhrnul několik mokrých pramenů vlasů z čela. Nepůsobil znepokojeně, spíš podrážděně.„Znamená to, že mě zatýkáte?“

„Pane Tannere, jedná se pouze o pár otázek, na které potřebujeme naléhavě znát odpovědi. Existujívážné pochybnosti o pravdivosti vaší výpovědi týkající se sobotního večera. Je ve vašem zájmu conejrychleji je rozptýlit.“ Navzdory policistovy zdvořilosti jeho vyjadřování a tón prozrazovaly, že Dave

nemá jinou volbu než poslechnout.

Dave ukázal na své oblečení. „Můžu se v rychlosti převléknout, seržante? Jsem promáčený až na spodky a

nerad bych si u vás na stanici uhnal nachlazení.“

„Půjdu s vámi nahoru,“ oznámil mu Reek.

„Mrzí mě to,“ obrátil se Dave k Leslie. „Jak vidíš, nemůžu nic dělat.“

„Co na tebe můžou mít, Dave?“

Pokrčil rameny. „Nemám tušení. Pravděpodobně se všechno rychle vysvětlí. Leslie, chci, abys věděla, že

ať se mi teď snaží přišít cokoliv, tvou babičku jsem nezabil. Ani Amy Millsovou. Netoulám se po nocích a

nevraždím ženy. Přísahám. Věř mi, prosím.“

Přikývla, ale zdálo se, že vycítil její nejistotu, protože zvedl ruku a letmo ji pohladil po tváři. Bezmocně,

ale zároveň něžně a povzbudivě. „Prosím,“ opakoval.

„Věřím ti,“ prohlásila poslušně a hned se podivila, proč mu vlastně chce situaci ulehčit.

„Pane Tannere,“ popoháněl ho netrpělivě seržant, který byl mezitím skoro stejně mokrý jako oni.

„Už jdu.“

Oba muži vykročili k domu. Leslie stála v dešti a sledovala výjev, který jí připadal neskutečný. Dívala se,jak Dave vytahuje klíče, odemyká, jak s policistou vchází dovnitř. Jak za nimi zapadly dveře.

Dave se ani neohlédl.

(10)

„Zvláštní, že Jennifer ještě není doma,“ poznamenal Colin.

Stál ve dveřích pracovny, Gwen seděla za stolem u zapnutého počítače a soustředěně pohybovala myší

sem tam.

Vzhlédla. „Proč?“

„Jsou skoro dvě. Počasí je příšerné. Co dělá tak dlouho ve městě?“

„Sedí v kavárně a čeká, až přestane pršet, aby došla na zastávku suchá,“ prohlásila Gwen s

pragmatismem, který občas projevovala, ale který většině lidí unikal. „A jestli zmeškala autobus po jedné,musí vydržet až do čtyř, kdy jede další. My tady žijeme na skutečném venkově, Coline.“ „Hm,“ zamručel. Za ním přešlapovali oba psi, Wotan tiše kňučel. „Stýská se jim po ní,“ ukázal na ně Colin. „Určitě se do večera vrátí,“ prohodila Gwen roztržitě. Colin vešel do místnosti. „Kde je tvůj otec?“ „Lehl si. Není mu dobře. Mám dojem, že jím Fionina smrt otřásla.“ „Asi ano,“ připustil Colin.

Dívali se na sebe přes psací stůl.

„Říkalas, že… Dave zná celý jejich příběh?“ zeptal se Colin tlumeným hlasem. Chad mohl kdykoliv sejít ze

schodů.

Zhluboka se nadechla. „Ano.“ „Jak reagoval?“

„Ještě se nijak neprojevil.“

„Špatné mínění o Fioně, které už beztak měl, se po přečtení mailů sotva zlepšilo.“

„Pravděpodobně ne,“ přisvědčila Gwen.

Všiml si, že vypadá unaveně. Unaveně a sklíčeně. Čtyřiadvacet hodin se snoubencem ji rozhodně nijaknerozjařilo, usoudil. Rád by ji nechal být, ale jedna otázka mu nedopřávala klidu.

„Nemyslíš, že by ten příběh měla znát i policie?“ zeptal se opatrně.

Nevypadala vylekaně ani rozrušeně, ale jenom smutně. „Pak by se otec dozvěděl, že jsem četla mailyurčené jemu. Že jsem je vytiskla a dala přečíst tobě a Jennifer. A taky Davovi. Nikdy by mi to neodpustil.“

„Třeba je mu v podstatě jedno, jestli jejich příběh zná někdo další. Připadá mi, že je zcela pohlcenýsmutkem z Fioniny smrti. Nemyslím, že by ho něco jiného nějak zvlášť vzrušilo.“

„I tak. Nerada bych, aby se to dozvěděl,“ trvala na svém. „Ani policie.“ Hovořila rázněji, než u ní byloobvyklé. Colin věděl, jak velice na otci lpí. Delší roztržku s ním by těžce nesla. Navíc nechtěla pošpinitjeho jméno tím, že by se k policii a následně na veřejnost dostaly podrobnosti z jeho minulosti. Totéžplatilo i o Fioně, která jí řadu let nahrazovala matku. Také její památce by mohla uškodit. Gwen byzlomilo srdce, kdyby byli dva staří lidé, kteří byli její rodinou, vydáni napospas kritice nelítostné veřejnosti,

zvlášť když se nemohli bránit: Fiona proto, že byl mrtvá, Chad pro svou uzavřenost.

„Gwen,“ začal znovu Colin, ale přerušila ho překvapivě ostrým tónem: „Policie by se v první řadě měladozvědět o něčem úplně jiném. O něčem, co aspoň mně připadá mnohem důležitější než nějaká stará

historie.“

„O čem?“

„O Jennifer.“

Nechápal. „O Jennifer?“

Uhýbala pohledem. „Peru se s tím celou dobu. Víš, jak se nás všech policie ptala na sobotní večer? Cojsme v době vraždy dělali a kde jsme byli?“

„Vím. Kde je problém?“

Zdálo se, že svádí vnitřní boj. Později Colina napadlo, že by se nepřinutila pokračovat, kdyby za zádynecítila zeď, k níž ji tlačil. Musela ho odvést od myšlenky informovat policii o Fionině a Chadově historii audělala to jediným možným způsobem: Nasměrovala jeho pozornost na jinou osobu. Přesto kupodivu ani

na okamžik nepochyboval, že mluví pravdu.

„Krátce potom, co jsme se dozvěděli o Fionině smrti, za mnou přišla Jennifer. Upozornila mě, že bychmohla mít potíže, protože jsem měla motiv ji zabít. Že jsem se na ni zlobila, protože prakticky vyštvalamého snoubence z farmy. Jennifer mě upozornila, že bych se mohla dostat do prekérní situace.“

„Že by tě policie mohla podezírat?“

„Ano. A měla pravdu. Jenom dvě osoby mohly ten večer dostat na Fionu opravdový vztek. Dave a já.“

„Jistě, ale…“

„Nabídla se, že mi poskytne alibi.“

„Cože?“ vyhrkl Colin ohromeně.

„Navrhla, abych vypověděla, že jsem s ní byla na procházce se psy. Slíbila, že mi to dosvědčí. Byla jsem

tak zmatená a vystrašená, že… že jsem souhlasila.“

„Ty jsi s ní nebyla?“ ujišťoval se zděšeně.

„Ne. Nebyla jsem s ní dole v zátoce. Chvíli mě utěšovala u mě v pokoji, ale pak odešla sama. Já zůstala

doma. Celou noc. Svědky na to nemám.“

Potřásl hlavou. „Gwen, uvědomuješ si, co říkáš?“

„Říkám to jenom tobě,“ namítla. „Nikomu jinému bych to neprozradila, ale… pořád musím myslet na to,

že v době činu byla Jennifer venku úplně sama. Hned tehdy mě napadlo, že by to všechno mohlo být i

jinak, rozumíš?“

„Jinak?“ opáčil nechápavě. Bylo mu, jako by dostal palicí po hlavě.

Jak mohla být Jennifer tak hloupá?

„Že neměla v úmyslu poskytnout alibi mně. Že ho potřebovala sama. Nenaznačuju, že… Ani vteřinu jsemsi nemyslela, že by Fionu mohla zabít Jennifer. Proč by to dělala? Ale je to zvláštní, souhlasíš? Proč policiilhala? Proč tak riskovala? Proč se potřebovala pojistit?“

(11)

Velké obytné budovy na St. Nicholas Cliff vypadaly vesměs poněkud omšele, včetně Grandhotelu, jehožfasáda trpěla působením větru a soli. Dům, kde bydlel Stan Gibson, stál na horním konci ulice a působiltakřka vybydleně. V přízemí byl krámek s oblečením, podle výlohy zaměřený především na ženy středního

věku s nízkým příjmem. Už při pohledu zvenku bylo zřejmé, že malá okna v dalších patrech nedoléhají a nepouštějí do místností mnoho světla.

Podtrženo a sečteno, bydlet bych tady nemusela, pomyslela si Jennifer, když váhavě stoupala za Enou popříkrých, sešlapaných schodech, prohlížela si nevkusnou květinovou tapetu na stěnách a vdechovala

zatuchlý pach.

„Hned to bude lepší,“ ujišťovala ji Ena. „Stanův byt je moc hezký.“

Jennifer si to nedokázala představit.

Ve třetím patře se Ena zastavila. „Sám ho celý renovoval. Majitel souhlasil. A podle mě není výsledeknejhorší.“ Odemkla jedny dveře a opatrně je otevřela.

Stan skutečně dosáhl maxima, uznala Jennifer, když vešla. Odhadovala, že byt se původně skládal zněkolika menších místností a že Stan vybouráním některých příček vytvořil velký prostor členěný jen pársloupy, které ponechal a propojil dřevěnými policemi. Celkový dojem byl vzdušný a útulný. Kuchyňskýkout byl zařízený černou žulou a lesklým chromem, před elektrickým, ale cihlami obloženým krbem bylavelká rohová sedačka. Světlý skandinávský nábytek nebyl jistě drahý, zato praktický. Za bíle natřenýmidveřmi, vysvětlovala Ena, je a ložnice a za ní koupelna.

„Celá nově obložená, s krásným sprchovým koutem, velkým umývadlem a zrcadly.“

Když už se jí nelíbí Stan, tak aspoň jeho byt, usoudila Jennifer. Lepší než nic.

Popošla k oknu a vyhlédla ven. Byt byl tak vysoko, že z něho bylo vidět moře. Pod domem vedla širokáobousměrná ulice s parkovacími místy uprostřed. Na druhé straně byly obytné domy, obchody a

Grandhotel.

Není to nejhorší bydlení, opravila Jennifer svůj původní názor.

„Naproti bydlí Linda Gardnerová,“ oznámila jí Ena, která se postavila vedle ní.

Dům tak trochu připomínal dlouhý zub, z něhož se na jedné straně kousek odlomil.

„Jaká Linda Gardnerová?“

„Žena, které hlídala dítě Amy Millsová, studentka…“

„Už vím,“ přerušila ji Jennifer. „Hrozný případ. Strašlivý.“

A tak podobný našemu, dodala v duchu.

„Odtud tehdy v červenci vyšla. Pokračovala přes most a dál přes park. Její poslední cesta. Mimochodem,

byt paní Gardnerové je stejně vysoko jako Stanův.“

Jennifer si prohlížela okna. Připomínaly jí černé díry lemované nařasenými záclonami.

Zamrazilo ji. Snad za to mohlo nevlídné počasí venku. Odvrátila se od okna. „Chtěla jste mi něco povědět,

Eno. A ukázat.“

„Ano. Právě ten protější dům a byt. A ještě tohle.“ Z rohu místnosti vytáhla stativ, k němuž byl upevněnýčerný dalekohled, a rozložila ho před oknem.

„Odsud ji pozoroval.“

Jennifer hned nepochopila. „Kdo koho pozoroval?“

„Stan Amy Millsovou. Když tam byla. Dalekohledem je všechno v bytě perfektně vidět. Rozhodně večer,když se tam svítí. A ona tam chodívala jenom večer.“

„Prosím?“ Jennifer sice rozuměla, přesto doufala, že Enu špatně pochopila. „Co jste říkala?“

„Není to můj absurdní nápad, Jennifer. Stan mi to před pár dny sám vyprávěl. Líčil mi, jak Amy pozoroval,a ukázal mi, že je to možné. Naprosto zřetelně jsme viděli paní Gardnerovou. Četla dcerce a potom…“

„On se vám sám přiznal, že sledoval Amy Millsovou?“

„Ano. Několik měsíců. Měla jsem dojem, že je na to… hrdý. Tu malou zavražděnou jsem znal doceladobře, prohlásil a pak vytáhl dalekohled. Byla jsem naprosto v šoku, ale nevšiml si toho. Vychloubal se,jak je dalekohled silný. Prý… rozeznal i barvu jejích kalhotek. Odsud je totiž vidět i do koupelny.“

Jennifer si přitiskla dlaně ke spánkům. Ucítila jemné záškuby. „To je… opravdu zneklidňující,“ vypravila ze

sebe.

„Ale to není všechno.“ Na Eně bylo patrné, jak jí dělá dobře, že se konečně může někomu svěřit.„Předevčírem jsem zjistila ještě něco a od té chvíle nemám klid. Hned jsem pochopila, že si to nesmím

nechat pro sebe.“

Odtáhla Jennifer k malé komodě, poklekla a zápolila se spodní zásuvkou.

Jennifer se nervózně ohlédla ke dveřím od bytu. Mrazilo ji stále víc, ale teď jí bylo jasné, že to nesouvisí s

počasím. „Jste si jistá, že sem nemůže náhle vpadnout?“

„Z Hullu si nestihne o polední přestávce odskočit domů,“ uklidňovala ji nepříliš přesvědčivě Ena. „Honem,“

pobízela, „podívejte se!“

Konečně se jí podařilo zásuvku otevřít. Byla až po okraj naplněná fotografiemi všech velikostí. Barevnými ičernobílými. Některé byly zarámované nebo zapaspartované. Ena jich pár popadla a vtiskla je do rukou

Jennifer, která poklekla vedle ní. „Tady máte!“

Fotky byly vesměs hrubozrnné, očividně pořízené na velkou vzdálenost. Všechny zachycovaly tutéžmladou ženu. Při procházce po útesech, po pláži, po ulici. Ve východu ze supermarketu. U McDonalda. Vbytě. Jak si čte, dívá se na televizi, hledí z okna.

„Kdo to je?“ zeptala se chraptivě Jennifer, ačkoliv odpověď znala.

„Amy Millsová. Vím to, protože po vraždě byly noviny plné jejích fotografií. Je to Amy prakticky ve všech

životních situacích. Jen se podívejte,“ mávla rukou k otevřené zásuvce.

„Většinou jsou pořízené teleobjektivem,“ poznamenala Jennifer. „A bez jejího vědomí.“

„Musel ji neustále sledovat. Přinejmenším o víkendech, kdy není na stavbě. Nebo o dovolené. Po

večerech. A bez přestání ji fotil.“

Jennifer polkla. V krku měla sucho. Znovu se obrátila ke dveřím.

„Fotky vám taky ukázal?“

Ena zavrtěla hlavou. „Ne. Jak jsem řekla, našla jsem je. A nemluvila jsem s ním o nich. Chápejte, užzáležitost s dalekohledem se mi vůbec nelíbila, ale pokoušela jsem si namluvit, že Amy byla jehoobjektem čirou náhodou, protože chodívala do bytu přímo naproti. A že to nijak nesouvisí s její smrtí. Ale

ty fotky… Vypadá to jako…“

„Posedlost,“ doplnila Jennifer. „Je to jednoznačný případ stalkingu. Přestože o tom oběť nevěděla.“

„Stalker ale nemusí být nutně vrah,“ namítla Ena.

Slovo vrah zůstalo v tichém bytě viset jako pronikavá disonance, jako odporný zápach. Vytrhlo Jennifer z

ochromení. Vstala. Fotografie svírala pevně v ruce. „Takže o tomhle jste chtěla mluvit s Gwen?“

„Chtěla jsem se jí zeptat, co mám dělat. Nevěděla jsem si rady.“

Jennifer vrhla znovu pohled na dveře. „Musíme odtud. Kdyby nás přistihl, tak…“

„Vy myslíte, že…?“

„Nevím. Nevím, jestli je zapletený do vraždy Amy Millsové, a nevím, jestli by nám mohl být nebezpečný,ale to druhé se rozhodně dozvědět nechci. Pojďte. Zmizíme.“

„A co dál?“

„Tyhle fotky odnesu a půjdeme s nimi na policii. Musíte vypovědět, co jste vyprávěla mně. Policie to musívědět.“

Zdálo se, že z Eny rázem vyprchala energie, která ji poslední půlhodinu poháněla. Paže jí bezvládně

klesly.

„A co bude se mnou? Už o mě nebude stát.“ „Vy byste chtěla žít s někým, kdo…“

„Co?“

„Kdo se možná dopustil zločinu?“

„A co když nic neudělal?“

Jennifer zvedla ruku s fotografiemi. „Už tohle není normální. Dalekohled není normální. Váš přítel trpí

nějakou poruchou. Kromě toho s ním nejste šťastná, jak jste se mi svěřila. Eno, prosím vás, pospěšte si.

Nesmíme tady zůstat zbytečně dlouho.“

Eně se konečně vrátila schopnost pohybu. Shýbla se a zavřela zásuvku. „Dobře. Jen si vezmu pár svých

věcí, co tady mám. Nevím, jestli sem ještě někdy…“ Hlas jí selhal.

„Pospěšte si!“ nabádala ji Jennifer.

Přešla k oknu, a zatímco Ena pobíhala sem tam po bytě, hleděla ven. Do hustého deště. A do tmavých

oken, za nimiž své středeční večery trávila Amy Millsová. Když se v bytě svítilo, nabízela okna nejrůznější

obrazy.

Stan Gibson. Šmírák? Stalker?

Anebo vrah?

Pršelo.

Náhle pochopila, proč je tak neklidná. Proč se stále ohlíží ke dveřím. Proč jí srdce buší jako splašené.

Lilo jako z konve. Na žádné stavbě se v takovém dešti nemohlo pracovat. A nezdálo se, že by měl brzy

skončit.

Obrátila se k Eně, která sňala z krbu dva zarámované obrázky a vložila je do igelitky.

„Eno! Vsadím se, že se dnes vrátí domů dřív. Jste sbalená? Musíme pryč!“

„Hned to bude.“

Jennifer zkoumala pohledem ulici.

Chvěla se strachem

(12)

Když se Leslie vrátila do babiččina bytu, Stephen tam nebyl. V prvním okamžiku ji napadlo, že se šel projítnebo se toulá po městě, aby se něčím zaměstnal, ale když nakoukla do hostinského pokoje, zjistila, že na

židli u okna schází jeho taška, která tam celou dobu ležela.

Vešla dovnitř. Postel byla pečlivě ustlaná, dokořán otevřené dveře šatníku prozrazovaly, že je vyklizený.

Na nočním stolku objevila list papíru se Stephenovým drobným škrabopisem.

Milá Leslie,

mám dojem, že jsem ti na obtíž. Mrzí mě, jestli jsi mou návštěvu vnímala jako přepadení. Nerad bych, aby

moje přítomnost nepříznivě působila na tvůj psychický stav, už tak dost otřesený Fioninou smrtí. Torozhodně nebylo mým úmyslem, naopak jsem ti chtěl pomoct a být ti po ruce pro případ, že byspotřebovala někoho, koho důvěrně znáš. A jsem přesvědčený, že navzdory všemu se stále důvěrněznáme.

Moje nabídka kdykoliv a jakkoliv ti pomoct pořád platí, ale myslím si, že nám prospěje, když budemeudržovat jistý odstup. Rezervoval jsem si pokoj v nedalekém hotelu Crown Spa. Zdržím se tady ještě párdní, ale nebudu tě obtěžovat. Kdybys mě potřebovala, stačí přijít.

Budu se těšit

Stephen

Typický Stephen. Ohleduplný, vstřícný. Vlastní potřeby upozaďuje, ale tím zároveň podprahově vyvolávávýčitky svědomí. V jeho přítomnosti se ostatní vždycky cítí být horší než on. Leslie si náhle uvědomila, žetomu tak bylo i po jeho nevěře. Když vztah ukončila, připadala si jako mrcha, přestože to byl on, kdo si vposteli užíval s holkou, kterou sbalil v hospodě.

Zmačkala dopis a mrštila jím do kouta.

Liják za okny zdůrazňoval opuštěnost velkého domu, v němž babička žila. Obvykle Leslie se vším smířilpohled ven: buď přes oslnivé sluneční světlo na modrou hladinu v zátoce, nebo přes mohutné bizarníformace mraků na šedivou oblohu. Jižní zátoka měla své kouzlo za krásného počasí i za bouře a větru.Pouze olověná bezútěšnost deštivého dne nenabízela nic jiného než právě tento pocit: bezútěšnost.

Jak se často stávalo, nebylo slyšet, že by v domě byl ještě někdo. Nikde nebouchaly dveře, neotvíralanebo nezavírala se okna, dokonce ani nezahučelo splachování. Většina bytů byla neobsazená a bude tomu

tak přes celý podzim a zimu. Dům dýchal chladem a prázdnotou.

Poprvé na vlastní kůži Leslie zakusila babiččinu osamělost. Nečekaný prožitek trval jen chvíli, ale svouintenzitou ji zaskočil a způsobil jí až fyzickou bolest. Uplynulé roky přinesly Fioně mnoho takových dní:tísnivě šedivých, chladných a tichých. Nějakým způsobem je přečkala, nikdy si nestěžovala, ale trpěla.Leslie to náhle věděla, přestože by nedokázala říct, odkud se ta jistota vzala. Možná se ukrývala vestěnách bytu, tak silná a naléhavá, že ji nebylo možné ignorovat.

Leslie přešla do kuchyně a postavila vodu na čaj. Znepokojeně přemýšlela, co může mít policie v rukouproti Davovi. Rozpory v jeho výpovědi o sobotním večeru?

Neudělal to. Nezabil Fionu. Byla ochotná to odpřisáhnout, ale nemohla se opřít o nic jiného než o svůjinstinkt. Zatím ovšem neměla mnoho příležitostí ověřit si, zda je spolehlivý při odhalování kriminálníchsklonů jiných osob. Přesněji řečeno ani jednu. Dave tvrdil, že jel domů a hned zalezl do postele. Jestliželhal, jaký k tomu mohl mít důvod?

Vložila do hrnku sáček se zázvorovým čajem, zalila ho vařící vodou a přidala trochu medu. Zatímco se čajlouhoval, hleděla z okna nad dřezem do pečlivě udržovaného parčíku, který úhledně lemoval roh dvouulic. Po zablácené cestě se šourala stará žena. Byla taky sama? Nevydržela doma? Musela ven, i když riskovala nachlazení, nebo dokonce zápal plic? Jsou lidé, kteří samotu označují za nejhorší nemoc. Je proně horší než smrt. Patřila k nim i Fiona?

Leslie se odvrátila od okna. Pohled jí padl na malou kovovou tabuli vedle ledničky. Pod jedním magnetembyla cedulka s nákupním seznamem napsaným důvěrně známým kolmým písmem bez sebemenšíchznámek roztřesenosti. Cukr, poznamenala si Fiona, salát, hrozny.

Vedle poznala Leslie pohlednici, kterou babičce poslala před rokem z dovolené, když putovala se dvěmakolegy po Řecku. Kýčovitě modré obloha a sluncem zalitá pláž vroubená skalisky. Pod ní… Lesliepřistoupila blíž. Pozvánka na vánoční párty v lázeňském komplexu. Otočila lístek, jehož přední stranuzdobil vánoční stromeček. Břichomluvec, taneční skupina Hey Presto Dancers, iluzionista Naughty Oscarse svými jedinečnými triky. Zábava pro celou rodinu v nejčarovnější večer roku sliboval leták.

Pozvánka byla z loňska.

Proč tady stále visí? Šla tam Fiona? Leslie věděla, že ji z celého programu nemohlo nic lákat ani bavit.Prostoduchá estráda vhodná nanejvýš pro děti, které nevědí, jak zabít čas do rána a do vybalování dárků.

Ale sečtělá stará dáma, která ohrnuje nos nad každou televizní komedií?

Byla sama a nevěděla, jak přečkat Štědrý večer. Jiné vysvětlení nebylo. Vánoce, velký problematický útesna konci roku. Většina osamělých lidí neví, jak ho obeplout. Útes, na pohled tak černý, příkrý a hrozivý, že

se zdá rozumnější hledat bezpečí třeba i v nejhloupější zábavě než sedět sám mezi čtyřmi stěnami.

Proč mi o tom nikdy nic neřekla? přemítala Leslie.

Poslední Vánoce měla v dobré paměti. Nemohla tvrdit, že pro ni nepředstavovaly žádný problém. Aby sevyhnula předvídatelné kocovině, vzala si dobrovolně službu v nemocnici. Štědrý večer oslavila v restauraci

se dvěma podstatně staršími kolegyněmi, z nichž jedna byla vdova a druhá svobodná. Celkem vzato sepřes zrádné dny dostala dobře. Teď se v ní ozvalo svědomí. Proč ani jednou nepomyslela na babičku,když se přímo nabízelo, aby na týden zajela do Yorkshiru a strávila Vánoce s ní?

Protože Fiona byla tvrdá jako kámen, odpověděla si. Koho by napadlo, že by mohla mít problémy s něčímtakovým, jako jsou Vánoce? Nikdo by nevěřil, že by v ní vůbec něco mohlo vyvolávat úzkost nebosklíčenost. Možná i ona věděla, co je to strach, smutek a trápení, ale proč nikdy nedala své city najevo?

S Beckettovými si zřejmě taky nic nedomluvila. Mohla přece jít na farmu. Jenže Chada při jehonemluvnosti a podivínství pravděpodobně vůbec nenapadlo, že by ji mohl pozvat, Gwen málokdy učinilasamostatné rozhodnutí a Fiona byla příliš hrdá, aby se zeptala.

A možná do poslední chvíle doufala, že se ohlásí vnučka.

Zazvonil telefon a vytrhl Leslie z provinilých úvah. Když zvedala sluchátko, blesklo jí hlavou: Snad ne zaseanonym!

„Ano?“

Volal Colin. Tentokrát se sháněl po Jennifer a bylo slyšet, jak je mu nepříjemné, že se znovu musí obrátitprávě na Leslie.

„Chtěla se podívat do obchodů a případně si zajít na oběd. Vím, že autobus jel po jedné a další pojede ažpo čtvrté, ale…“

„V čem je problém? Je půl třetí. Můžete ji čekat teprve za dvě hodiny.“

„Problém je v počasí,“ vysvětloval Colin. „Chodit po městě v takovém dešti ji nemůže moc bavit. Napadlomě, že bych pro ni zajel, jenom kdybych věděl, kde ji hledat. U vás se asi nezastavila, že?“

„Ne. U mě není,“ potvrdila Leslie. „Mimochodem, Coline, dozvěděla jsem se, že Gwen, kvůli níž jste včera

zoufale telefonoval na všechny strany, byla v noci u Dava. Hned jsem si to myslela.“

„Gwen se mezitím vrátila,“ oznámil jí. „Dělal jsem si o ni zbytečné starosti, ale Jennifer se chystala i k Davovi, což mě poněkud zneklidňuje.“ „Proč?“

„To si snad umíte domyslet.“

Naráží na podezření, že Dave může být nějak zapletený do Fioniny vraždy?

„Dava jsem dnes brzy ráno potkala v přístavu a skoro do dvou hodin jsme spolu byli ve městě. Jestliže s

ním chtěla Jennifer mluvit, sotva se jí to povedlo.“

„Hm,“ zamručel Colin. Nadalo se poznat, zda ho informace uklidnila nebo ne.

Leslie si tiše povzdechla. „Coline, řekla bych, že máte problém, když ženy ve vašem okolí nejsou…“

„Já nemám vůbec žádný problém,“ přerušil ji ostře, „ale moje žena ano, a proto si dělám starosti.“

„Nic se jí nestane.“

„Na shledanou,“ rozloučil se upjatě a zavěsil.

Leslie si odnesla čaj do obýváku. Zmínka o Davovi jí připomněla, že se třeba dostal do potíží. Možná bypotřeboval pomoc. Možná by mohlo něco být ve Fioniných vzpomínkách. Musí je konečně dočíst. Posadila se na pohovku a napila se čaje. Byla velice unavená. Na chvilku si lehne. Jen na pár minut. Odložila hrnek a natáhla se. Usnula dřív, než stačila zformulovat další myšlenku.

(13)

Nebyl to výslech. Valerie aspoň prozatím nechtěla, aby to tak působilo. Pozvala Dava Tannera do služební

místnosti a požádala ho, aby se posadil ke stolu proti ní. Reek přinesl oběma kávu. Když se inspektorkachystala postupovat tvrdě, využívala jinou místnost, studenou, bez oken a až na stůl a dvě židleprázdnou. Tak daleko zatím s Davem nebyla. Mohlo to souviset i s tím, že nebyl jejím preferovanýmpodezřelým, přestože by to nikdy nevyslovila nahlas. Její smysly i instinkty ukazovaly jiným směrem.Rozpory v jeho výpovědi o sobotním večeru však přejít nemohla. Nesměla se předčasně přiklonit k žádnévariantě. Nesměla se netrpělivostí nadřízených nechat vyhecovat k ukvapeným závěrům.

Nesmím, nesmím, nesmím…

Dostanu se někdy tak daleko, abych si přestala neustále jako malá školačka přeříkávat zásady chovánívyšetřovatelů? Abych nemusela vyplýtvat polovinu energie na sebekontrolu a udržela vnitřní neklid vpřijatelných mezích?

Teď o tom nepřemýšlej, přikázala si. Soustřeď se na Tannera!

Pozorovala ho. Lokl si kávy a zkřivil obličej, protože byla horká. Nepůsobil provinile, ale viditelně byltrochu nesvůj. To ovšem nutně neznamenalo, že má něco na svědomí. Většina lidí by raději trávila časjakýmkoliv jiným způsobem než výslechem na policii.

„Pane Tannere, jak už vám řekl seržant Reek, ukázalo se, že některá vaše tvrzení ohledně sobotníhovečera tak docela neodpovídají pravdě,“ začala. „Získali jsme výpověď…“

Odložil šálek na stůl a soustředěně se na ni zadíval: „Ano?“

„Žena, která bydlí naproti vám, vás zahlédla, jak kolem deváté večer vycházíte z domu, nasedáte do auta

a odjíždíte.“

Zanaříkal. „Krusinski, že? Ta nedělá nic jiného, než ve dne v noci pozoruje ulici, protože má panickouhrůzu ze svého bývalého manžela. Připadá vám důvěryhodná?“

„Tak teď otázka nestojí. Ráda bych slyšela, co k tomu můžete říct?“

Na jeho tváři mohla jasně číst, jak se mu hlavou divoce honí myšlenky. Má výmluvnou mimiku,konstatovala. Dokonce přesně rozeznala okamžik, kdy kapituloval.

„Je to tak. Odjel jsem.“ „Kam?“

„Do jedné hospody v přístavu.“

„Do které?“

„Do Golden Ball.“

Valerie ten podnik znala. Poznamenala si Davovu odpověď a pokračovala: „Byl jste sám? Domluvil jste si sněkým schůzku?“

Sotva znatelně zaváhal.

Předklonila se. „Pane Tannere, teď byste měl skutečně mluvit pravdu. Tohle není žádná hra. Vyšetřujemevraždu. Průběh vašich zásnub vás zařadil do užšího okruhu podezřelých. Zjištěné rozpory ve výpovědi provás nejsou příznivé, jak si jistě sám uvědomujete. Neměl byste svou situaci ještě víc zhoršovat. Už nicnezamlčujte ani nepřekrucujte.“

Napřímil se. „Sešel jsem se s jednou ženou.“

„Se kterou?“ „Záleží na tom?“

„Ano. Bude muset potvrdit vaši výpověď.“

„Karen Wardová.“

„Karen Wardová?“ opáčila Valerie překvapeně. Se studentkou hovořila dvakrát v souvislosti s případemAmy Millsové, ale nic podstatného se od ní nedozvěděla, protože zavražděnou znala jen zběžně.

Svět je malý, pomyslela si.

„Studentka. Bydlí na rohu Filey a Holbeck Road, jestli se nemýlím.“

Dave přikývl. „Vím, že jste ji vyslýchali. V souvislosti s…“

„Amy Millsovou. Tak dál. Měl jste se slečnou Wardovou schůzku?“

„Volal jsem jí na mobil. V sobotu si většinou přivydělává v Newcastle Packet. To je…“

„Karaoke bar. Taky v přístavu.“

„Ano. Byla unavená a řekla, že už mluvila se šéfem a že může skončit v devět. V baru prý bylo mrtvo.

Navrhl jsem, že ji vyzvednu a zajedeme si někam na skleničku. Souhlasila, a tak jsme skončili v Golden

Ball.“

„Kolem čtvrt na devět, předpokládám.“

„Souhlasí.“

„Promluvíme si se slečnou Wardovou i personálem. Musím se vás, pane Tannere, zeptat na váš vztah k

ní.“

Odpověděl snad až příliš nenuceně: „Byla to moje přítelkyně. Asi půldruhého roku.“

„Byli jste milenci?“

„Ano.“

„Rozešli jste se, když jste se seznámil s Gwen Beckettovou?“

„Krátce nato, ano. Ale náš vztah už předtím značně ochladl. Z mé strany určitě.“

„Přesto jste se s ní chtěl po nevydařených zásnubách bezpodmínečně sejít?“

Ušklíbl se. „Nikoliv bezpodmínečně. Po tak nepříjemném zážitku jsem prostě nemohl jít rovnou spát.

Potřeboval jsem někam vypadnout. S Karen jsme dobří přátelé, a tak jsem jí zavolal.“

„Jste dobří přátelé? Přestože jste se s ní před třemi měsíci rozešel kvůli jiné ženě?“

Mlčel.

„Ví slečna Wardová, že jste v podstatě zasnoubený?“ pokračovala inspektorka. „Ví o vás a o slečně

Beckettové?“ „Doneslo se jí to.“

„Vy sám jste jí nic neřekl?“

„Ale taky jsem nic přímo nepopřel. Prostě… Panebože, inspektorko, o co tady vlastně jde? O můj milostný

život?“

„O vaši věrohodnost.“

Netrpělivě mávl rukou. „Moje situace… můj soukromý život… je v současné době komplikovaný. Ale proto

ještě nejsem vrah!“

„Odhaduju správně, že jste si slečnu Wardovou po celou dobu držel v záloze? Pro případy, kdy budete

potřebovat útěchu? Protože Gwen Beckettová není tak docela žena, o jaké jste snil?“

„Pozvali jste si mě sem kvůli morálce?“

„Proč jste neřekl hned, že jste byl s přítelkyní v Golden Ball?“

„Protože by mě čekala spousta mrzutostí, kdyby se to doslechla Gwen.“

„Opravdu? Je žárlivá? Spousta mrzutostí jen proto, že jste si s dobrou přítelkyní zašel na skleničku?“

„Nechtěl jsem riskovat zbytečnou hádku.“

„Kam jste šli potom?“

V očích se mu objevila ostražitost. „Potom?“

„Ano, potom. Bar přece někdy zavírá. Svědkyně vypověděla, že se z okna dívala v noci pravidelně, ale žese vaše auto na ulici neobjevilo.“ Valerie hrála tak trochu vabank. Poslední čas, který Krusinski uvedla, setýkal půlnoci. Tak dlouho mohl Tanner v baru snadno být.

Neklidně si poposedl.

„Dobře, inspektorko, teď už je to stejně jedno. Šel jsem s Karen k ní.“

„A zůstal jste tam až…“

„Zhruba do šesti ráno. Teprve pak jsem jel domů. Nechtěl jsem, aby se bytná dozvěděla, že jsem bylpryč, a tak jsem zvolil dobu, kdy ještě spí. Osprchoval jsem se a vyrazil na delší procházku. Bylo krásnépočasí.“

„Takže jste celou noc strávil s Karen Wardovou?“

„Ano.“

„Nevadilo jí, že se chystáte oženit s jinou?“

„Kdyby jí to vadilo, tak by mě sotva vzala k sobě.“

Valerie teď viděla situaci zcela jasně. Fiona Barnesová se trefila do černého. Tannerův zájem o GwenBeckettovou byl čistě zištný, šlo mu pouze o farmu. Souběžně s ní se stýkal i se svou bývalou přítelkyní,mladou, velmi atraktivní studentkou, která se k němu hodila mnohem lépe než nenápadná GwenBeckettová. Karen o ní sice věděla a musela prožívat učiněná muka, ale upnula se k naději, že Tannerazíská zpět, a nechávala se jím využívat.

A ještě jednu věc si Valerie ujasnila. Tanner se rozhodně nevzdal úmyslu oženit se s Gwen Beckettovou.Karen Wardová mu mohla pro čas vraždy Fiony Barnesové poskytnout alibi, ale tento trumf před policiínevytáhl – ze strachu, že by ztratil Gwen. Šlo mu o šanci začít nový život. Možná mu šlo o všechno.

Důkladně jeho výpověď prověří, ale byla si téměř jistá, že mluvil pravdu.

Vstala. „V pořádku, pane Tannere. Můžete jít. Momentálně na vás nemám další otázky. Předpokládám, žeslečna Wardová i personál v Golden Ball vaši výpověď potvrdí.“

Také se zvedl. Neříkal nic, ale uhodla, na co by se rád zeptal.

„Pane Tannere, nevidím důvod, proč bych měla o obsahu našeho rozhovoru informovat někoho z vašeho

okolí. Jestliže se vaše tvrzení týkající se sobotní noci ukážou jako pravdivá, vyškrtnu vás ze seznamu

podezřelých. Přirozeně sepíšu protokol, ale jen pro interní potřeby policie.“

Usmál se a Valerii napadlo, že Karen Wardová je možná hloupá husička, když se jím nechává využívat, alevelmi dobře chápala, že pro ženu může být obtížné se od něho odpoutat. Snažila se vzpomenout, kdy senějaký muž usmál tak vřele a nenuceně na ni. Až příliš dávno. Spěšně odsunula neveselé úvahy stranou.

„Děkuju, inspektorko.“

Podali si ruce.

„Nepřísluší mně, abych hodnotila vaši situaci, pane Tannere, ale dovolte mi dobře míněnou radu. Zvolte sijednu cestu a držte se jí. Důsledně. Nic jiného nemůže fungovat.“

K jejímu překvapení zvážněl. „Já vím. A ještě jednou díky, paní inspektorko. Za všechno.“

Obrátil se k odchodu.

Dívala se za ním – snad až příliš dlouho. Pozor, Valerie, napomenula se. Je to typ muže, jaký umí udělatženy nešťastné. To je nezvratný fakt. Raději se soustřeď na případ.

Reek se musí neprodleně vypravit do Golden Ball a pak se pokusit sehnat Wardovou. Tanner může být

brzy z kola venku. Zazvonil telefon.

„Inspektorko, mám na drátě Jennifer Brankleyovou,“ oznámil Reek. „Chce s vámi mluvit. Prý je to

naléhavé.“

Co jí může Brankleyová chtít?

„Přepojte ji.“

Snad se vyšetřování konečně dá do pohybu.

(14)

„Fotky jsou opravdu podezřelé. Krajně podezřelé,“ poznamenal seržant Reek.

Důkladně prozkoumal obsah zásuvky v bytě Stana Gibsona, ovšem nenašel nic, co by mohlo nabídnoutvysvětlení studentčiny vraždy. Na snímcích byla bezpochyby Amy Millsová. A stejně tak bylo jisté, že jiGibson – pokud fotografie pořídil on – sledoval. Zřejmě všechen svůj volný čas obětoval tomu, aby se zaní držel jako stín a při každé vhodné příležitosti ji vyfotil. Navíc podle tvrzení Eny Wittyové pozoroval dívku

dalekohledem, když byla v bytě Lindy Gardnerové.

Od telefonátu s Jennifer Brankleyovou nemohla Valerie rozčilením málem dýchat. To všechno nemůže být

náhoda! Chlápek, který bydlí přímo naproti bytu, v němž Amy Millsová strávila poslední večer svéhoživota! Který se své přítelkyni chlubil, že zavražděnou pozoroval každý večer, když hlídala dítě, dokonce iv nanejvýš intimních situacích. Jehož zásuvka přetéká jejími fotografiemi.

Ať si někdo zkusí tvrdit, že Stan Gibson je neškodný šmírák!

Získat povolení k prohlídce však nabylo jednoduché.

Inspektorka obě ženy vyslechla v bytě Eny Wittyové. Přítelkyně Stana Gibsona byla bledá jako stěna.Možnost, že je vrah, jí otřásla. Ostatně i sebevědomější a ráznější ženy by se s takovou představouvyrovnávaly jen obtížně. Jennifer Brankleyová naštěstí nervy neztratila. Duchapřítomně odnesla z bytuštůsek fotografií, takže Valerie měla doslova v ruce něco, čím mohla zamávat před nosem státnímu

zástupci.

„Šlo to hrozně rychle,“ líčila Jennifer. „Měla jsem smrtelnou hrůzu, že by Gibson mohl najednou stát ve

dveřích. Popadla jsem fotky, Ena si sbalila pár svých věci a utekly jsme.“

S Enou Valerie hovořila co nejšetrněji. Sice ji svědily dlaně nedočkavostí, aby co nejrychleji získala

maximum informací, ale nesměla mladou ženu rozrušit ještě víc.

„Svěřil se vám, že pozoroval dalekohledem Amy Millsovou, když hlídala Lindě Gardnerové dítě?“

„Ano. Řekl mi to opakovaně. Dalekohled má v obýváku, ukázal mi ho a chlubil se, jak dobře ji viděl.“

K tomu fotografie… Valerii bylo jasné, že musí prohlédnout byt. Pokud možno dřív, než Gibson zvětří

nebezpečí a usvědčující materiál odstraní.

„Ale nevrátil se, když jste byly v bytě?“ ujišťovala se. „Ani vás neviděl vycházet?“

„Ne. Aspoň jsme si ho nevšimly,“ odpověděla Jennifer. „Myslím si, že by na nás zavolal. Víte, znervózňoval

mě především déšť. Ena říkala, že její přítel je na stavbě v Hullu, ale když prší, stavbaři většinou práci

přeruší. Byla jsem si skoro jistá, že se každou chvíli vrátí.“

„Prověříme, kde se zdržuje,“ prohlásila inspektorka. „Někde být musí. Slečno Wittyová, určitě s vámi budu

potřebovat mluvit znovu. Zůstanete ve svém bytě?“

„Samozřejmě. Nevím, kam jinam bych mohla jít. Mám strach, paní inspektorko. Stan bude zuřit. Třeba

nemá se smrtí Amy Millsové nic společného. Nikdy mi neodpustí, že jsem šla na policii…“

„Jiné řešení neexistovalo, Eno, jak jsem vám vysvětlila,“ konejšila ji Jennifer a Valerie pochopila, že pouze

jí může policie děkovat za upozornění na podivné Gibsonovo chování. Ena Wittyová by se k tomu krokusama nikdy neodhodlala, váhala by tak dlouho, až by si jejího rozrušení všiml a fotografie přinejmenšímuschoval do bezpečnější skrýše.

„Zatím u Eny zůstanu,“ pošeptala Jennifer inspektorce, když ji doprovázela ke dveřím. „Neměla by teď být

sama.“

Situace jí dodává sílu, uvědomila si Valerie. Dělá jí dobře poskytovat Eně podporu. Působí vyrovnaněji asuverénněji.

Soudce nebyl ani trochu nadšený, když za ním inspektorka přišla s žádostí o prohlídku Gibsonova bytu.Bylo už po šestnácté hodině, chtěl jít domů, ne se zabývat jedním z nejméně oblíbených úkonů. Jestližese ukáže, že je Gibson řádný občan s trochu podivným koníčkem, spustí média povyk o porušování

lidských práv.

„Nic víc než podezření mi předložit nemůžete?“ zeptal se rozmrzele. Inspektorka ukázala na fotografierozložené po stole. „Jde o víc než o pouhé podezření! Tady máte důkazy! Několik měsíců Amy Millsovou

sledoval a fotografoval.“

„Pokud si dotyčná nestěžuje, není důvod se jeho jednáním zabývat.“

„Dotyčná si nemůže stěžovat. Je mrtvá.“

„Inspektorko…“

„Pozoroval ji dalekohledem z protějšího bytu. Byl jí posedlý. Možná ji ve své fantazii pasoval za svouživotní lásku, a když ho nevyslyšela, zavraždil ji. Způsob zabití vypovídá o bezmezném vzteku a nenávisti.Přesně takový se dá očekávat od odmítnutého muže, který předtím žil ve světě bizarních představ.“

„Nic než hypotéza.“

„Třeba bych ji dokázala, kdybych mohla prohledat Gibsonův byt.“

„Proč ho napřed nezadržíte?“

„Momentálně nevíme, kde se podezřelý zdržuje. Seržant Reek se spojil s firmou, u níž je zaměstnaný.Dnes měl být na stavbě v Hullu, ale kvůli dešti byla práce v poledne přerušená. Kam odešel, nikdo neví.Podle stavbyvedoucího si pár chlapů chtělo zajít na pivo, je možné, že se k nim Gibson připojil.“

„To není zakázané.“

„Samozřejmě. Ale jakmile se vrátí domů, bude volat přítelkyni. Nebo za ní rovnou pojede. Všimne si, jakje rozrušená, a pochopí, že něco není v pořádku. Potřebuju byt prohledat dřív, než zničí možné důkazy

vraždy.“

Soudce se zamračil. Podle zákona mohl vydat příkaz k domovní prohlídce, pokud bylo pravděpodobné, žepolicie získá důkazní materiál k objasnění trestného činu. Prohlídku bylo možné provést i bez vědomímajitele bytu, jestliže hrozilo důvodné nebezpečí, že by mohl důkazní materiál zničit.

Valerie vynesla nový trumf, poslední dílek skládačky. „Seržant Reek zjistil ještě něco. Gibsonova firmastavěla i budovu v parku, kde byla Amy Millsová zavražděna. Na místě byly přemístěny zátarasy tak, abybyla nucena jít přes nejtemnější a nejopuštěnější část parku. A Gibson tam pracoval.“

„Zátarasy mohl přemístit kdokoliv, kdo tudy šel. Každý hloupý kluk. Každý pobuda. Nebylo nutné pracovatna stavbě.“

„Nebylo, ale jestliže měl někdo každý den zátarasy před očima, mohly ho přivést na nápad, že by je mohlvyužít a nasměrovat Amy, kam potřeboval. Připouštím, že jednotlivé indicie jsou slabé, ale dohromadytvoří důvodné podezření. Povolení k domovní prohlídce bych považovala za opodstatněné.“

Dosáhla, čeho chtěla, i když možná pouze proto, že soudce chtěl jít konečně domů, a věděl, že se jí jinaknezbaví. Dokázala být neodbytná, zvlášť když se vyšetřování nehýbalo z místa. Konečně, konečně mělazáchytný bod, který ji mohl dostat dál. Nebo dokonce představoval vytoužený zlom.

Ani na jedno, ani na druhé to v Gibsonově bytě nevypadalo. Našli stativ s dalekohledem a další fotografie.

To bylo všechno.

Na obvinění z vraždy to nestačilo.

Venku se stmívalo. Den končil, déšť ustával.

Čtyři policisté obrátili byt naruby. Bez valného úspěchu. Valerii bylo zklamáním do breku. Dnes už musela

ze seznamu podezřelých vyškrtnout Dava Tannera a teď to vypadalo, že se bude muset rozloučit s dalšímčekatelem na titul hlavního podezřelého ještě dřív, než mohl místo zaujmout. „Na obvinění z vraždy to nestačí ani náhodou,“ řekla nahlas.

Reek jí neodporoval. „Dokonce ani na zatykač, jestli chcete znát můj názor.“

Mávla rukou. „Zatykač! Kdybych s tím přišla za soudcem, vyhodí mě. Bude mít zlost, že se nechal

přemluvit k příkazu k domovní prohlídce.“

„Musíme Gibsona vyslechnout. Nějaké karty v rukou máme, i když eso mezi nimi není. Sledoval i v

intimních situacích ženu, která byla později brutálně zavražděna v parku. Má co vysvětlovat.“

Valerie se zatvářila bojovně. „Především od něho budu chtít slyšet, kde byl v noci ze soboty na neděli, kdy

byla zabitá Fiona Barnesová.“

Zaslechla za sebou smích a otočila se. Také Reek pohlédl ke dveřím. Mladistvě vyhlížející muž v džínách

nemohl být nikdo jiný než majitel bytu. Stan Gibson.

„To vám můžu prozradit,“ prohlásil s přátelským úsměvem, který vzhledem k nepořádku v pokoji působilpodivně. „Byl jsem v Londýně. Od sobotního dopoledne až do nedělního odpoledne. U rodičů. Se svoupřítelkyní Enou Wittyovou. Seznámil jsem je. Všichni mi to dosvědčí.“

Valerie potřebovala vteřinu, aby se vzpamatovala z leknutí a údivu nad absurdností situace. Postoupila o

tři kroky k muži.

„Stan Gibson?“ zeptala se ostře. „Můžete se legitimovat?“

Zalovil v kapse kalhot, vytáhl peněženku, našel v ní legitimaci a přidržel ji Valerii před nosem.

„Spokojená?“ Nepřestal se usmívat. „A… madam, mohla byste se mi legitimovat vy?“

Ukázala mu průkaz i příkaz k prohlídce. „Inspektorka Valerie Almondová. A tady je soudní povolení k

domovní prohlídce.“

„Chápu. Domovník mi hlásil, že musel do mého bytu pustit pár policistů. Bylo by od vás milé, kdybyste mivysvětlila…“

„Ráda. Ale požádala bych vás, abyste mě doprovodil na stanici. Budeme si muset popovídat déle. O AmyMillsové. O její vraždě.“

„Jsem zatčený, inspektorko?“

„Bude to pouze rozhovor,“ odpověděla Valerie zdvořile, přestože v duchu syčela: S náramnou chutí bychtě sbalila, ty hajzle! I s tvým hnusným šklebem!

Nemůže být normální. Když se někdo vrátí domů a najde byt plný policistů, neusmívá se. A už vůbec ne,když je nevinný. Stan Gibson toho má na svědomí víc než dost, a přesto má pusu od ucha k uchu. Je přesvědčený, že mu nic nehrozí. Situace ho baví. Má chuť s policií laškovat.

Dej si pozor, pomyslela si.

„Máte právo na přítomnost advokáta,“ informovala ho upjatě.

Se špatně předstíraným překvapením zavrtěl hlavou. „Proč? Nepotřebuju advokáta. Můžeme jít,

inspektorko.“

Díval se na ni, jako by ji pozval na pivo. Vesele. Kamarádsky.

Nenech se vyvést z klidu, napomínala se, když společně se seržantem scházeli ze schodů. Přesně to chce,ale však on ho humor brzy přejde.

Vždycky tvrdila, že má nos na psychopaty.

Vsadila by se o cokoliv, že právě teď má jednoho před sebou. Psychopata nejhoršího ražení. Mimořádně inteligentního.

ZAPOMENUTÉ DÍTĚ.DOC

11.

Trvalo dlouho, moc dlouho, než jsem znovu spatřila farmu Beckettových. Zbytek války a ještě jeden roknavíc. Důvodem byla matka. Z nemocnice se vrátila jako jiný člověk a už nikdy nebyla taková jako dřív.Znala jsem ji coby energickou, rozhodnou ženu, občas až příliš tvrdou a drsnou, ale také veselou aspolehlivou. Ženu, která se uměla poprat se životem. Když přišla o dítě, o syna, kterého si tak vroucněpřál Harold, její optimismus a zvyk dívat se dopředu zmizely. Nejenže zhubla a nevypadala dobře,působila taky velmi nešťastně a deprimovaně. Často se bez zjevné příčiny rozplakala, celé hodinyproseděla u okna a zírala ven. Všechno ji až příliš skličovalo: válka, rozbombardované město, špatněodění lidé, potraviny na příděl. Bylo to hrozné právě proto, že dřív na takových potížích a útrapách nichrozného neviděla.

„Mohlo by být hůř,“ prohlašovala předtím.

Potom naříkala: „Život ještě nikdy nebyl tak zlý.“

Přitom bylo stále víc důvodů k naději. Němcům docházel dech, a o tom, že válku prohrají, bylpřesvědčený i ten největší pesimista – až na matku. Nikdo nechápal, proč bojují dál.

Osud nacistů se definitivně naplnil 6. června 1944, v takzvaný Den D, kde Spojenci zahájili operaciOverlord a vylodili se na normandském pobřeží.

Francie bude brzy osvobozená a potom to půjde ráz na ráz. Od východu postupovala k německýmhranicím ruská armáda. Když jsme poslouchali BBC, divili jsme se, proč Hitler nekapituloval, ale zřejmě byl

odhodlaný bojovat, dokud jeho poslednímu vojákovi sedí hlava na krku.

„Šílenec,“ říkával často Harold. „Naprostý šílenec.“ Harold politice ani trochu nerozuměl, ale s jehohodnocením Hitlera jsem plně souhlasila. K tomu, aby rozpoznal šílenství führera, ovšem žádnoumimořádnou inteligenci nepotřeboval.

Všichni čekali na konec války a spřádali plány pro mírové časy, ale matka jakoukoliv pozitivní myšlenku

odmítala.

„Je možné, že válka brzy skončí, ale co bude potom? Třeba bude všechno ještě horší. Možná se budou dítještě strašlivější věci a my si budeme říkat, že bombardování vlastně tak hrozné nebylo.“

Její deprese mě přinutila boj o návrat do Yorkshiru vzdát, nebo aspoň přerušit. Dokonce i tehdy, kdyžNěmci v reakci na operaci Overlord začali znovu zuřivě bombardovat Londýn, tentokrát obávanýmiraketami V2, jsem ani na vteřinu neuvažovala o tom, že bych znovu utekla k Beckettovým. Maminka měpotřebovala. Byla jsem její dítě, jediné, které jí zbylo. Nesměla jsem ji opustit. Upnula se na mě. Kdyžjsem se o půlhodinu zdržela ve škole nebo na nákupu, byla nervózní. Smířila jsem se s jejím stavem, sice

nerada, ale co mi zbývalo?

S Chadem bych se teď, když bojoval na frontě, ve Staintondale tak jako tak nesetkala. Nepsali jsme si. Já

jsem neměla adresu, kam mu dopisy posílat, a on… prostě nikdy rád nepsal. Později jsem se dozvěděla,že se zúčastnil vylodění v Normandii, a zpětně jsem byla okolnostem vděčná, že jsem o něm nemělazprávy. Zešílela bych strachy, protože v rádiu informovali, kolik vojáků zaplatilo invazi životem. Po válce,když se šťastně vrátil, jsem na něho byla přirozeně velmi hrdá.

S životem v Londýně jsem se smířila nejspíš i z toho důvodu, že jsem kvůli matčinu psychickému stavunesla zodpovědnost, která mi dodávala na důležitosti. Mělo smysl, že jsem doma.

Kromě toho se změnil i Harold. Samozřejmě ne od základu, ale maminčina slabost v něm posílila dobrévlastnosti. Nebyl neustále opilý, po návratu z práce mi pomáhal s domácností a teprve potom začal pít.Byl to rozhodně pokrok. Dívala jsem se na něho jinýma očima, protože mi drama s potratem a mýmútěkem do Yorkshiru ukázalo, že má maminku opravdu rád a přeje si, aby byla šťastná. Nechtěl, abych jízpůsobila jakoukoliv bolest. Důsledně jsem dodržovala naši úmluvu, že jí o svém kratičkém výletu doStaintondale nikdy nepovím. Až do své smrti v roce 1971 se nic nedozvěděla.

V květnu 1945 skončila válka. Na ulicích se tančilo, Winston Churchill se s královskou rodinou ukázal na

balkonu Buckinghamského paláce, tisíce lidí mu provolávaly slávu, zpívalo se God Save the King a Rule,

Britannia. Byla jsem tam taky a po tvářích mi tekly slzy, když jsme se drželi za ruce a zpívalinejpopulárnější, nejvlastenečtější a – nejsentimentálnější – píseň válečného období: There’ll be blue birds

over the white cliffs of Dover… tomorrow, when the world is free…

Mnohé rodiny oplakávaly své mrtvé, ulice ležely v troskách, ale lidé už hleděli do budoucna, odklízeli suť a

začínali znovu stavět, šťastní, že jejich manželé, synové a přátelé jsou konečně mimo nebezpečí, že senikdo nemusí bát náletů a že je nepronásledují obavy, zda se nacistům přece jen nepodaří zmocnitnašeho ostrova.

Zlý sen skončil.

V roce 1946 jsem vyšla za školy a neměla ani tušení, co dál. Euforie, do níž mě přivedl konec války,poměrně rychle opadla a pohltilo ji vědomí, že musím vzít život do vlastních rukou, ale že nevím, kam honasměrovat. O čem jsem přemýšlela v předchozích letech? Snila jsem o Yorkshiru, ale jinak jsem žila zedne na den. Budoucnost jsem si malovala v růžových barvách, ale skutečné plány jsem neměla.

„Nechtěla bys pracovat s dětmi?“ navrhla matka, když jsme koncem července při mých sedmnáctýchnarozeninách seděli u kávy a dortu (se sněhem místo šlehačky) a já jsem fňukala, že nevím, co dál.

„Dětská sestra je přece nádherné povolání!“

Od potratu myslela matka neustále na děti. Zadarmo hlídala děti sousedům, chodila s nimi na procházky,četla jim nebo pomáhala s úkoly. Haroldovi a mně to šlo silně na nervy, ale nic jsme neříkali, protože topro ni byl zřejmě druh terapie. Já jsem si nedokázala vytvořit vztah k nikomu, komu nebylo aspoň čtrnáct,

a tak jsem okamžitě zaprotestovala: „Vyloučeno! Já to s dětmi neumím, mami, to přece víš.“

„Já bych považoval za nejlepší účetnictví,“ ozval se Harold. „Účetních je pořád nedostatek. Mohla by sespostupně vypracovat a udělat kariéru.“

A umřít nudou, pomyslela jsem si.

„Ne. Já nevím… Mě snad nikdy nic nenapadne.“ Zasmušile jsem zírala do protilehlé zdi. Účetní. Dětskásestra. To bych se rovnou mohla nechat pohřbít zaživa.

Jenže pak přišel právě od matky návrh, který mě nesmírně překvapil. „Možná bys potřebovala na chvíli vypadnout z Londýna. Abys získala odstup. Odpočinula si. I od nás. Připadáš mi jako někdo, kdo pobíhádokola v malé kleci a vidí jenom dráty, ne svět za nimi.“

Ohromeně jsem na ni hleděla. Do puntíku přesně popsala mé rozpoložení.

„Za války se ti líbilo v Yorkshiru,“ pokračovala. „Možná bys tam zase mohla na pár týdnů odjet. Procházetse po pobřeží, nastavovat tvář větru. Někdy stačí změnit prostředí a člověk hned vidí nová řešení.“

Vyměnila jsem si pohled s Haroldem.

„Jak se jmenovala žena, která se tě tehdy ujala? Emma Beckettová? Třeba by tě zase u sebe ubytovala.Samozřejmě bychom jí zaplatili. Peníze bychom nějak dali dohromady.“

Protože jsme matce nevyprávěli o mém útěku, neřekli jsme jí ani, že Emma umřela. A bezesporu bylolépe, že to nevěděla. Silně jsem pochybovala, že by mě nechala bydlet na farmě jenom s Chadem –pokud přežil válku – s Arvidem a Nobodym.

„Myslíš to vážně, mami?“

„Proč ne?“ podivila se.

Vrhla jsem další pohled po Haroldovi a pochopila, že o Emmině smrti bude mlčet.

Srdce se mi rozbušilo. Uprostřed temného dne bez perspektivy se přede mnou náhle rozsvítilo světlo.

Opět uvidím všechno, co jsem milovala. Chada. Farmu. Moře. Naši zátoku. Rozlehlý zvlněný Yorkshire.

A s maminčiným požehnáním.

12.

V srpnu 1946 jsem odjela do Scarborough, a sotva jsem vložila nohu na nástupiště, bylo mi jasné, žejsem doma a že odtud nikdy neodejdu. Mamince jsem musela zalhat. Chtěla se spojit s Emmou, alenamluvila jsem jí, že si s Beckettovými píšu a že mě k sobě v každém dopise zvou. A protože jí neuniklanáklonnost, kterou mi Emma projevovala, uvěřila mi. My jsme telefon neměli a Beckettovi na odlehléfarmě už vůbec ne. Pošta krátce po válce fungovala pomalu a nespolehlivě, na odpověď ze Staintondalebychom museli dlouho čekat, pokud by vůbec přišla, a tak mě maminka nakonec nechala odjet takříkajícnaslepo. Do poslední chvíle jsem se bála, že si to ještě rozmyslí, a když jsem konečně seděla ve vlaku,třikrát jsem se pokřižovala.

Trochu nervózní jsem byla. Uplynuly skoro čtyři roky. Koho a co tam najdu? Žije Chad? A pokud ano,vrátil se na farmu? Co Arvid? Stal se z něho zatrpklý samotářský vdovec, který nebude mít ani trochuradost, že mě zase vidí? Taky mohl propadnout alkoholu a pít víc než Harold v jeho nejlepších dobách.Jedině Nobody se nejspíš nezměnil. Bylo mu teď kolem čtrnácti, ale protože se i ve čtyřicítce bude chovatjako malé dítě, byl uklidňujícím způsobem předvídatelný.

Musela jsem dlouho čekat na autobus a do Staintondale jsem dorazila až večer. Naštěstí je v srpnudlouho světlo, ale když jsem přes pole kráčela od silnice k farmě, stmívalo se. Den bych slunečný, alechladný. Na zádech jsem měla batoh a v něm pár svých věcí. Cítila jsem se volná a šťastná. Kolem sepásli koně, ovce a krávy.

A nade mnou skřehotali rackové.

Jakmile jsem v dálce rozeznala farmu, dala jsem se do běhu. Nepoháněly mě pouze radost anedočkavost, ale také nervozita. Chtěla jsem konečně vědět, jak se věci mají.

Letní večer vytvořil farmě neporovnatelně lepší kulisu, než by dokázal deštivý zimní den, ale přesto jsem se zhrozila, jak za pouhé čtyři roky zchátrala. Vrata visela ve veřejích a nedala se zavřít. Ostatně je tomutak dodnes a já jsem se vždycky divila, že za celou tu dobu neměl nikdo dost energie a rozhodnosti, abyna tom něco změnil.

Na dvoře se povalovalo zrezivělé nářadí, mezi ním zobaly slepice, které dřív bývaly v ohrazeném výběhu.Ploty pastvin pro ovce volaly po opravě a také ze zdí vypadlo tolik kamenů, že by se jimi zvířata pohodlněprotáhla. Plevel se rozšířil až ke dveřím domu. Lavička, na níž ve večerním slunci ráda sedávala Emma,byla pryč. Pravděpodobně skončila rozštípaná v kamnech. Přes špinavá okna nemohlo být z malebnékrajiny vidět skoro nic.

Jenom vzduch voněl stále stejně. Také moře bylo jako dřív. I zátoka a jedinečné světlo, které ji večer

zalévalo.

Při myšlence na zátoku ve mně uzrálo rozhodnutí. Náhle jsem věděla, kam povedou mé první kroky.

Batoh jsem odložila do kopřiv a po cestě, na níž jsem znala každý kámen, jsem se téměř vznášela.

Chada jsem uviděla, hned jak jsem se vynořila z temnoty rokle a vstoupila do soumraku na pláži. Sluncezmizelo za útesy a moře mělo svou noční tmavomodrou, neprůhlednou barvu. Ze zátoky byl jen úzkýproužek, ale příliv už dosáhl nejvyššího bodu a voda začala zvolna ustupovat.

Seděl na balvanu s hlavou v dlaních.

Pomalu jsem k němu přistoupila.

„Dobrý večer, Chade.“

Trhl sebou, vzhlédl a vyskočil. „Fiono! Kde se tady bereš?“ vyhrkl ohromeně.

„Přijela jsem z Londýna.“

„To ano, ale… jen tak? Zničehonic?“

Neznělo to srdečně, jak bych si přála, ale ani nevlídně. Byl prostě překvapený.

„Takže jsi válku přežil,“ poznamenala jsem nepříliš duchaplně. „Nedá se tvrdit, že bych se o této radostnéskutečnosti dozvěděla z tvých dopisů.“

Rozpačitě si prohrábl vlasy. Gesto mi připomnělo patnáctiletého chlapce, kterým byl, když jsem hopoznala, a kterému se – jak jsem si všimla i v rychle ubývajícím večerním světle – na míle vzdálil. Nyní mu

bylo jednadvacet a byl úplně jiný. Tehdy jsem ještě nedokázala vystihnout slovy, v čem změna spočívalakromě přirozené skutečnosti, že byl víc jak o čtyři roky starší než na naší poslední schůzce. To se daločekat, ale zarazilo mě, že zestárnul mnohem více, než bych předpokládala. Nešlo o vrásky, nýbrž o výrazobličeje, o dojem, kterým působil. Nevypadal na jednadvacetiletého mladíka, mohlo mu být klidně třicetnebo čtyřicet.

Teprve v následujících týdnech jsem dospěla k poznání, že jeho stárnutí urychlila válka. Muži, kteří se vevlasteneckém nadšení hlásili na frontu jako poloviční děti a ve své naivitě podcenili, co je čeká, zažiliběhem několika měsíců mnohem víc než jiní za celý život. Především víc krutosti. Den co den měli předočima smrt, viděli umírat kamarády a zabíjeli, aby nebyli zabiti. Nekonečné hodiny se krčili ve studenýchvlhkých zákopech, nervy jim drásala dělostřelecká palba a pronikavý nářek zraněných. Z jejich doposudčasto bezstarostného života nezbylo nic. Muže, jako byl Chad, nikdy neopustilo vědomí, že Spojenciporazili hitlerovské Německo. Dávalo smysl všemu, co museli snášet, ale neměnilo nic na obrazech, kterév sobě nosili po zbytek života. A neměnilo nic ani na drsnosti, s níž byli ze dne na den konfrontováni snelítostnou stránkou života, jakou si žádný z nich předtím nedokázal představit.

Chad přede mnou nikdy, ani tenkrát, ani později, o svých válečných zážitcích nemluvil. Po mnoha letechjsem na polici v jeho pracovně objevila mezi šanony revolver. Na mou otázku, odpověděl: Moje zbraň. Z

války.

Proč sis ji nechal?

Jen tak. Co kdyby sem někdy přišel lupič.

Vzala jsem revolver do ruky. Byl pěkně těžký.

Vrať ho zpátky, vyjel na mě. Už s tím nechci mít nic společného.

Pochopila jsem a víckrát jsem se o zbrani nezmínila, ani jsem se ho neodvážila vyptávat na traumatickýúsek jeho života.

Tehdy na pláži řekl: „Omlouvám se. Měl jsem se ti ozvat. Bylo to…,“ rozhodil paže, „prostě toho bylopříliš.“

„Jak se vede otci?“

„Už to není on. V hospodářství skoro nic nedělá. Dřepí doma a zírá do stěny. Nikdy se nevyrovnal smatčinou smrtí.“

Nepřekvapilo mě to. Už jako jedenáctiletá dívka jsem pochopila, že Emma byla duší a hnací silou farmy,že se uměla se životem poprat lépe než manžel. Bez ní se z Arvida stala prázdná slupka. Hodilo se to kobrazu, jaký jsem o něm měla vždycky.

„Dělám, co můžu,“ pokračoval Chad, „ale je těžké rozjet znovu tak hrozně zanedbané hospodářství. Vdnešní době…“

Pozorně si mě měřil. „Je z tebe ženská,“ změnil bez přechodu téma a já jsem cítila, jak se červenám.

„Dodělala jsem školu a nevím, co dál. Maminka si myslí, že potřebuju získat odstup od každodenníhoživota v Londýně. Proto jsem přijela. Ráda bych tady na čas zůstala. Jestli smím.“

„Jasně. Potřebujeme každou ruku,“ ušklíbl se Chad.

Nemyslel to tak. Usmála jsem se.

A náhle, z jednoho okamžiku na druhý, to byl zase ten Chad, kterého jsem znala. Mladík, který něžněopětoval moje první bláhové city. Rozpřáhl paže. Hřála jsem se v pocitu bezpečí, které mi tehdy na plážiskutečně nabídl, ale které se později ukázalo jako pouhý klam. Těžko říci, zda to způsobila válka nebopředobraz jeho otce, ale už tehdy se z něho stával uzavřený zamlklý muž, který později nebyl schopný

projevit své city.

Tenkrát jsem ještě nevěděla, že neblahý vývoj už začal, byla jsem příliš mladá, zamilovaná a šťastná vjeho náruči. Tíže posledních roků se rozplynula. Londýn, válka, matčiny deprese, Harold, to vše bylo náhle

nedůležité a vzdálené. Konečně jsem byla na místě, kam jsem patřila. U muže, kterého jsem milovala.

Tolik o mých romantických myšlenkách z oné hodinky. Na zátoku se snesla tma, hučení vln se s odlivemproměnilo. Srpnové noci mají zvláštní kouzlo. Možná z jasné oblohy spadlo do moře několik hvězd. Kdoví,já jsem si v každém případě představovala, že tomu tak bylo. Později. Poté, co jsme se na kamenité pláži

poprvé milovali.

Zní to kýčovitě, přiznávám. Vlahá letní noc, hvězdy, hučení moře. Dva mladí lidé. Opojné štěstí po letechstrádání. Bez jediného rušivého momentu. Přesně tak jsem tu chvíli prožívala. Určitě na tom měl zásluhusklon k idealizování, který je mládí vlastní. Dnes si myslím, že oblázky musely hrozně tlačit. Že zátokapáchla řasami a mořskou trávou. Že po obloze táhly mraky a zakrývaly hvězdy. Že do tmavých vlnnespadla jediná hvězda. Že se ochladilo a my se třásli zimou. Jenže tehdy jsem nic z toho nevnímala. Bylo

to jako ničím nerušený sen. Splynutí s Chadem pro mě bylo nejkrásnějším okamžikem mého dosavadního

života a ve své naivitě jsem věřila, že nás už nic nemůže rozdělit.

Ještě chvíli jsme seděli na pláži. Chad mi nabídl cigaretu. Zamlčela jsem, že i to je moje premiéra, abychnevypadala příliš dětsky. S hranou samozřejmostí jsem poprvé potáhla a naštěstí jsem se nerozkašlala.Objal mě. Žádný z nás nepromluvil ani slovo.

Až po dlouhé době navrhl: „Nepůjdeme? Je tady zima.“

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se chvěju. Přikývla jsem. Vstal a zvedl i mě. Ruku v ruce jsme tápalitemnou roklí. Když jsme vylezli nahoru, kde měsíc přece jen trochu osvětloval cestu, oddechla jsem si.

Chad zvedl můj batoh a odnesl ho dovnitř. Okamžitě jsem zaznamenala nepořádek a špínu. Do nosu měudeřil pach potravin, které se příliš dlouho povalovaly v kuchyni. Bylo jasné, že úpadek zasáhl celoufarmu. Po sice prostém a skromném, ale útulném hnízdě, které vytvořila Emma, nebylo ani památky. Vdomě bylo vlhko a chladno. Přestože pro mě farma Beckettových vždycky představovala málem ráj nazemi, musela jsem připustit, že se v ní člověk nemusí cítit dobře. Byla jsem odhodlaná pustit se hneddruhý den ráno do práce, aby byla opět obyvatelná a co možná nejhezčí.

Chad rozsvítil v kuchyni. V dřezu se kupilo neumyté nádobí, na stole byla nedojedená večeře.

„Táta šel už zjevně spát,“ poznamenal. „Bohužel většinou nevynaloží ani tolik energie, aby po sobě uklidil

žrádlo.“

S odporem hleděl na nakousnutý trvanlivý salám, chléb, ne nakrájený, ale rozlámaný, a hrnek se zbytkem

kávy, na níž plavala mastná oka. „Den ode dne je to s ním horší.“

„Já to uklidím,“ nabídla jsem se okamžitě, ale sevřel mi paži a zadržel mě.

„Ne! Já mu sluhu nedělám a ty taky nebudeš! Není nemocný, jenom na všechno kašle a já už pro to

nemám pochopení.“

„Jídlo se zkazí. Aspoň salám dám do chladu.“

Na farmě byla prastará lednička, která se musela pravidelně plnit ledem, ale jak jsem zjistila, když jsem jiotevřela, nikdo zřejmě už dlouhou dobu led neobjednal, protože v ní byla zhruba stejná teplota jako vmístnosti. Na poličkách leželo pár odporně páchnoucích nedefinovatelných věcí, které měl někdo už dávno

vyhodit.

Chad vypadal poněkud rozpačitě. „Hospodářství mě stojí veškerý čas a sílu. O dům by se měl starat táta,

ale…“ Větu nedokončil. Bylo až příliš zřejmé, že se otec o nic nestará.

Uložila jsem salám a chléb do spíže, kde bylo přece jen o pár stupňů chladněji.

„Zítra musíme bezpodmínečně objednat led,“ prohlásila jsem tónem budoucí hospodyně.

Chad souhlasil. „Zařídím to. Slibuju.“

Stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe. Řekni, že mě máš rád, prosila jsem ho v duchu. Že tady smím

zůstat navždycky. Tahle noc je mimořádná. Nemůže přece skončit jen tak.

Nepřestal vrhat zachmuřené pohledy na stůl. Bylo vidět, že má na otce zlost a nejspíš vůbec nemyslí na

to, co se odehrálo v zátoce.

Náhle jsem pochopila, co mě celou dobu rušilo.

Něco tady scházelo. Něco, co určitě zaznamenalo náš příchod a mělo se okamžitě ukázat.

„Kde je vlastně Nobody?“ zeptala jsem se.

Chad se zadíval do země. V kuchyni se rozhostilo až přízračné ticho. Zaslechla jsem, že kdesi, nejspíš ve

spíži, něco šramotí. Pravděpodobně myš.

Téměř bázlivě jsem otázku zopakovala.

„Chade, kde je Nobody?“

13.

„Totiž,“ začal Chad zdráhavě, „už to dál nešlo.“

Seděli jsme u kuchyňského stolu přímo pod lampou, v jejímž světle vypadal Chad přepadlý a zsinalý. Jápravděpodobně taky. Otevřel láhev piva a nabídl i mně, ale odmítla jsem. Rozhodnutí nikdy se nedotknoutalkoholu jsem myslela naprosto vážně.

Atmosféra večera a noci se změnila. Ke špíně, pachu plesniviny a zatuchlému vzduchu se přidalapředtucha čehosi hrozného. Zamrazilo mě.

„Jak to myslíš, že to dál nešlo?“

Chad zíral do sklenice. „Už to nebyl malý kluk, jak si ho pamatuješ. Najednou neskutečně vyrostl. Na svůjvěk byl hrozně velký. Vlastně nevíme, kolik mu přesně je, odhaduju, že čtrnáct nebo patnáct. Co nevidět zněho bude dospělý chlap.“

Myslela jsem na hubeného blonďatého hošíka. Ode dne, kdy jsem ho viděla naposled, uplynuly skoro čtyřiroky. Přirozeně se mohl hodně změnit, ale bylo pro mě těžké si ho představit.

„No a?“

Vzhlédl ke mně. „Fiono, jeho rozum se nevyvíjel. Zůstal pořád na úrovni malého dítěte a na tom se určitěnikdy nic nezmění. Matka věřila, že se Nobody jednoho dne probudí, ale to je nesmysl. Je těžce mentálně

zaostalý.“

„To není nic nového.“

„Znalas ho jako dítě. Byl omezený, ale neškodný. To se změnilo. On…“ Zarazil se.

„Co?“ Moje tíseň vzrůstala.

„V březnu se u nás objevila mladá žena, která obcházela farmy a ptala se po práci,“ vyprávěl Chad.

„Potřebovali bychom hospodyni, ale neměli jsme peníze, a tak jsme ji odmítli. Právě když odcházela, vyšel

z domu Nobody.“

Čekala jsem.

„Jak jsem řekl, byla mladá. Velmi mladá. Nemohlo jí být ani dvacet let. Měla moc hezké dlouhé, světlé

vlasy.“

Uhodla jsem, kam míří. „A Nobody…“

„Vrhl se k ní a zajel jí rukama do vlasů. Šklebil se a vyrážel ze sebe pazvuky, jakými se vždycky snažildomluvit. Vyděsila se, uhýbala před ním, ale pořád jí sahal na vlasy. A potom na prsa. Doslova přitomslintal. Byl vzrušený. Viděl jsem to u něho poprvé. Ta chudinka začala křičet. Když se mi podařiloNobodyho od ní odtrhnout, utíkala pryč, co jí nohy stačily. Řval jsem na něho, ale jenom se šklebil, ajakmile jsem ho pustil, divoce si jezdil oběma rukama sem tam v rozkroku. Bylo to odporné. On byl

odporný.“

Nasucho jsem polkla. „Nezní to pěkně.“

Chad se předklonil. „A bylo to stále horší. Měl sexuální pud dospělého chlapa, ale rozum malého dítěte.Vůbec se nedokázal ovládat. Nechápal, co se s ním děje. Byl nebezpečný každé ženě, kterou potkal. A my

s otcem jsme ho nemohli neustále hlídat.“

Myslela jsem, že vím, co přijde, a uvolnila jsem se. Koneckonců se o té možnosti mluvilo často.

„Takže jste ho dali do ústavu. Nic rozumnějšího jste udělat nemohli.“

Chad se znovu zadíval do sklenice. „O ústavu jsme uvažovali. Jenže tady byly jisté problémy.“

„Jaké?“

Zvedl hlavu. Poznala jsem, že se zlobí, jak můžu být tak nechápavá a nutit ho, aby mi vyprávěl všechno,místo abych mu dala pokoj a nechala Nobodyho i s jeho osudem ukrytého pod rouškou zapomnění.

„Panebože, Fiono, nebuď naivní! Jen si to představ! Přivedeš někoho v Nobodyho věku do ústavu ařekneš: Dobrý den, žije u nás skoro šest roků, ale už to dál nejde, tak si ho tady nechte!‘ Chápeškonečně? Měli jsme ho hodit na krk úřadům už dávno. Záležitost s ním nebyla v pořádku od saméhozačátku. Neměl být mezi evakuovanými dětmi. Matka ho k nám neměla vzít. Neměl u nás vyrůstat jako

rodinné tajemství.“

Vybavil se mi temný listopadový večer roku 1940, ustrašené děti, které se choulí na louce protistaintondalské poště…

„Ale ženy, které náš transport doprovázely, souhlasily, aby si ho Emma odvedla,“ namítla jsem. „Samy

nevěděly, co si s ním počít. Slíbily, že se zeptají nadřízených a ohlásí se. Není naše chyba, že se

neozvaly.“

„Matka se měla ozvat, jakmile bylo jasné, že na Nobodyho případ zapomněly nebo ho nechaly plavat.Neměla na něho žádné právo. Nebylo to její dítě. Ani vlastní, ani svěřené do péče. Nobody byl prostě další

dítě, jak mu říkal táta. Ty jsi u nás byla oficiálně, ale on ne. Matka tu okolnost neměla celé rokypřecházet.“

„Chtěla ho chránit. Myslela to dobře.“

„Tak aspoň táta měl nejpozději po její smrti něco podniknout. Nevím přesně, co mu v tom bránilo. Jestlijeho letargie, s jakou všechno bere, nebo loajalita k matce. Na tom už nezáleží. Skončila válka, já se vrátil

domů a taky jsem nic neudělal. Prostě mě to nenapadlo. Svým způsobem jsem si na Nobodyho zvykl avlastně mi nevadil. Až do případu s tou ženou. Bylo mi jasné, že je to časovaná bomba. Že se můžemedostat do obrovských potíží. Mohla si stěžovat. Udat nás. Měli jsme štěstí, že to neudělala.“

Předklonila jsem se. „Kde je Nobody?“ zeptala jsem se s důrazem na každém slovu. Pomalu jsem sezačínala bát, že ho utopili ve vaně nebo zahnali do moře.

„Naskytla se nám příležitost, jak to vyřešit. Otec chtěl prodat starý pluh, a když jsem to rozhlásil po okolí,přijel se na něj podívat jeden farmář z Ravenscaru a všiml si Nobodyho, který se jako obvykle motal

kolem.“

„A dál?“

„Zeptal se, kdo to je. Táta mu ve zkratce vylíčil náš problém. Jak se na naší farmě za války ocitloevakuované dítě, které nemělo rodiče ani jiné příbuzné. Že nevíme, co s ním. Gordon McBright – tak sefarmář jmenuje – poznamenal, že naléhavě potřebuje pracovní sílu. Samozřejmě jsme ho varovali, že bymu Nobody nebude nic platný, protože nikdy nic nepochopí a nadělá víc škody než užitku. Táta se zmínil i

o jeho obrovské chuti k jídlu, která naprosto neodpovídá výkonům, které by mohl odvádět, ale McBrighttrval na tom, že by se mu Nobody hodil, až nás přesvědčil.“

Nedalo mi, abych se nezeptala: „Ale Nobody s ním nešel dobrovolně?“

Chad prudce vstal. Tahle část příběhu mu zřejmě drásala nervy víc než celý zbytek.

Odpověděl otočený zády ke mně: „Ne. Nešel dobrovolně.“

Určitě se bránil. Ječel. Pral se. Farma Beckettových byla jeho domov, pravděpodobně jediné místo, kde se

cítil dobře a bezpečně. Chad a Arvid ho takříkajíc vrazili do rukou cizího chlapa a poslali pryč. Znala jsemNobodyho i jeho citové výbuchy. Stačilo mi vidět Chada, který se mi nedokázal podívat do očí.

Na dvoře farmy se musela odehrát příšerná scéna.

Polkla jsem. „Ale…“

Chad se ke mně obrátil. Tvář měl zkřivenou zlostí.

„Sakra, hlavně mi teď nezačni kázat morálku,“ vyjel na mě, přestože jsem se nezmohla na víc než naváhavé ale. „Všechno jsi spískala ty! To tys ho sem přitáhla! Nebylas tady celé roky, nemáš představu, cojsem si s tím velkým idiotem vytrpěl! A tebe by nikdo k zodpovědnosti nevolal. Byla jsi dítě, i teď je ti

jenom sedmnáct. Jsi z toho venku, ale kdoví, jaké mrzutosti jsme z toho mohli mít my s tátou. Nobody

patřil do zvláštní školy. Do ústavu pro děti jako on. O jeho rozvoj by se staral odborný personál. Tady zněho vyrostlo divoké zvíře. Úřady by se na nás vrhly. Mohli bychom skončit před soudem!“

Trochu ztišil hlas. „Jen se tady rozhlídni, Fiono,“ vyzval mě trpce. „Bojujeme o přežití. Táta od matčinysmrti nedělal prakticky nic a já byl na frontě. Všechno je zanedbané a rozbité. Máme dluhy. Nechciprodávat půdu. Dřu od rána do večera. Prostě nemůžu potřebovat žádné další problémy. Žádná úředníšetření. Nakonec bych si musel vzít advokáta, kterého bych nemohl zaplatit. To všechno jenom kvůlitomu, že bych Nobodyho dal do ústavu, a tím prozradil jeho existenci. A nechat ho tady? Čekat, ažznásilní nějakou ženskou? Nebo umlátí někoho, kdo má něco, co by chtěl mít on? Co bych pak řekl policii?

Je snadné teď pohoršeně zvedat obočí, ale co bys na mém místě dělala ty, Fiono?“

Vstala jsem a přistoupila k němu. Chtěla jsem mu dát najevo, že ho chápu, že nejsem proti němu. Mělajsem ho přece ráda!

„Promiň. Nechtěla jsem, abys měl dojem, že tě odsuzuju. Jak bych taky mohla? Rozhodování pro tebeurčitě nebylo lehké.“

Zavrtěl hlavou. „Nebylo.“

Stáli jsme těsně vedle sebe. Všimla jsem si, že se chvěje. Chtěla jsem mu položit ještě jednu otázku abála se, že ho zase rozzuří, protože začínala dalším ale. Přesto jsem se odhodlala.

„Ale proč do toho šel McBright? On přece taky může mít problémy, když Nobody něco provede.“

Chad trhl rameny. „Upozorňovali jsme ho na to, ale prohlásil, že si z toho těžkou hlavu nedělá.“

„Nemůže ho držet pořád zavřeného. Nebo uvázaného.“

Chad znovu pokrčil rameny, ale zároveň se kousl do rtů. Měla jsem dojem, jako bych se dotkla obav,které ho pronásledují, ale o nichž nechce mluvit: Že přesně to McBright udělá. Že když nebude Nobodyhopotřebovat na práci, bude ho zavírat nebo přivazovat. Že s ním bude zacházet jako s otrokem.

„Co je ten McBright zač?“ zeptala jsem se nervózně.

„Prakticky ho neznám,“ odpověděl Chad s pohledem upřeným do tmy za oknem.

„Ale setkal ses s ním.“

Bylo zřetelné, že na mou otázku nechce odpovědět. „Vždyť je to jedno.“

„Kde žije?“

„Má farmu poblíž Ravenscaru.“

Do Ravenscaru je to ze Staintondale jen kousek cesty podél pobřeží směrem na Whitby. „Mohla bych Nobodyho navštívit,“ nadhodila jsem. „Zároveň bych poznala McBrighta.“ „Nedělej to! Nobodyho to rozruší, když tě uvidí. Začne vyvádět a McBright…“

„Co?“

„Poštve na tebe psa nebo vytáhne pušku. Reaguje násilnicky, když se někdo přiblíží k jeho farmě. Sostatními lidmi nevychází dobře. Pochybuju, že by tě pustil blíž než na tisíc kroků.“

„Odkud to víš?“

„Poptal jsem se na něho několika lidí v Ravenscaru,“ zamumlal Chad rozpačitě.

Jak mohli Arvid a Chad vydat Nobodyho takovému člověku?

Neodvážila jsem se zeptat nahlas ze strachu, abych Chada nerozzuřila. Už tak měl pocit, že jsem hozahnala do kouta. Musel se hájit, a přitom ho očividně trápily výčitky svědomí, když myslel na Nobodyho a

jeho osud. Sdílela jsem jeho pocity. Stěží jsem skrývala zděšení. K Nobodymu jsem nikdy nechovalavelkou náklonnost, byl pro mě především přítěží, ale svým způsobem patřil k životu na farmě a vsedmnácti letech, jako téměř dospělá, jsem si uvědomovala, že za bezbranného mladíka taky nesuodpovědnost.

Umínila jsem si, že se na něho v každém případě zajedu do jeho nového domova podívat. Chad mě sicevaroval, ale domnívala jsem se, že McBright nemůže střílet na každého, kdo se náhodou zatoulá k jehofarmě – jinak by dávno seděl ve vězení.

„Jsem unavený,“ oznámil Chad, „a vstávám brzy. Půjdu spát.“

Myslela jsem, doufala, že mě poprosí, abych šla s ním. Představovala jsem si, že budeme spát na jednéposteli, přitulení k sobě. Ale odešel z kuchyně bez jediného dalšího slova a vzápětí jsem uslyšela kroky na

schodech.

Vypila jsem trochu vody, zhasla a také vyšla nahoru. V mém starém pokojíku se nic nezměnilo, kdyžpominu silnou vrstvu prachu na nábytku. Povlečení – totéž, v němž jsem spala při své poslední návštěvě a

které od té doby nikdo nevypral – páchlo zatuchlinou. Okamžitě jsem otevřela okno a vpustila dovnitřsvěží noční vzduch. Přitiskla jsem ruce k rozpálené tváři.

Bylo toho na mě příliš. Čarovné chvíle v zátoce a prudká změna nálady, jakmile jsme začali mluvit oNobodym. Bolestně jsem vnímala odstup, který se mezi mnou a Chadem potom vytvořil. Stejně bolestnějako úpadek farmy, špínu a nepořádek kolem.

Ještě něco jsem pochopila. Byla jsem zklamaná z Chada a to bolelo ze všeho nejvíc. Odpouštěla jsem muvždycky všechno: Že se mnou ze začátku jednal přezíravě, že mi nedal vědět o matčině smrti ani o svémodchodu do války, že mi neodpovídal na dopisy a nechal mě v nejistotě, zda válku přežil. Nic z toho jsemsi nebrala osobně. Znala jsem ho. Nikdy nebyl příliš sdílný a nikdy nebude jiný. S tím jsem dokázala žít.Ale vyděsil mě způsob, jakým se zbavil Nobodyho. Tehdy jsem si ještě zcela jasně neuvědomila, jakhluboký otřes jsem utrpěla. Byl to jed, který se vsákl do našich citů. Působil pomalu, ale spolehlivě. Chadmi vysvětlil důvody svého jednání. Chápala jsem je a uznávala, ale nebyly pro mě dostatečnýmospravedlněním pro to, co Nobodymu udělal.

Utěšovala jsem se myšlenkou, že se mi všechno jeví horší, než ve skutečnosti je. Což ovšem nevylučovalomožnost, že je všechno horší, než si dokážu představit.

Tu noc jsem nespala. Přemýšlela jsem.

Byla jsem smutná.

14.

Hned příští den jsem se vydala do Ravenscaru. Úmyslně jsem nevstala, dokud jsem v kuchyni slyšela šramotit Chada. Nechtěla jsem, aby se mě zeptal, co hodlám celý den dělat, protože bych musela lhát. Ikdyž už jsem byla vyspalá, převalovala jsem se nervózně v posteli a sešla dolů, teprve když jsem jistoudobu nezaslechla v domě jediný zvuk.

Chad byl opravdu pryč a ze dvora zmizel džíp, který tam byl vždycky zaparkovaný. Mohla jsem tedydoufat, že Chad má práci na nějakém vzdálenějším místě a že se hned tak nevrátí. Arvida jsem nikdeneobjevila, asi ještě spal.

Se snídaní jsem se nezdržovala a rozběhla se ke kůlně, kde Emma mívala kolo. Opravdu se tam opíralo ostěnu a za sedlem mělo košík, v němž vozila nákupy.

Oči mě pálily, najednou mi nesmírně chyběla.

Duše nebyly dobře nahuštěné, ale doufala jsem, že na nich do Ravenscaru a zpátky dojedu. Pumpičkujsem nikde neviděla a nechtěla jsem ztrácet čas dlouhým hledáním. Co kdyby se přece jen v příštím

okamžiku Chad vrátil?

Bylo zamračeno a v noci se zvedl severní vítr. Vzduch byl studený a suchý, jako stvořený pro vyjížďku nakole. Po polních cestách se mi nejelo nejlíp, ale jakmile jsem se ocitla na silnici, šlápla jsem do pedálů.Matka mi přibalila do batohu čokoládu. Nedotčenou jsem ji dala do košíku pro Nobodyho. Bude mít radost

a já mu slíbím, že za ním budu jezdit a pokaždé mu přivezu něco dobrého. Určitě ho to povzbudí – pokud

je vůbec smutný. Možná se setkám se spokojeným mladíkem.

Denní světlo ve mně probudilo optimismus. V noci jsem Nobodyho osud viděla v těch nejtemnějšíchbarvách, ale teď ráno mi záležitost nepřipadala tak děsivá. Třeba se Nobody má u McBrighta líp než uArvida, který rychle chátral, a u Chada, který na něho neměl ani vteřinu čas. U McBrighta se Nobody máčím zaměstnávat, a i když je farmář drsný jako většina místních mužů, neznamená to, že musí být nelida

a surovec.

Ravenscar byl jen malý shluk stavení půvabně rozložených na kopci, odkud byl překrásný výhled nanejbližší zátoku a rozlehlou zvlněnou krajinu. Zeleň na mnoha místech narušily černé skvrny farem.Přirozeně jsem neměla nejmenší tušení, která patří McBrightovi, ale byla jsem odhodlaná ptát se takdlouho, dokud mi někdo neukáže cestu.

„McBright?“ opáčila žena, která v malém krámku u silnice prodávala saláty a fazole z vlastníhohospodářství. „Co mu chcete?“

„Jedu tam na návštěvu,“ odpověděla jsem podle pravdy.

Dívala se na mě, jako bych ztratila rozum. „Na návštěvu? Ke Gordonu McBrightovi? Slečinko, to vámrozhodně nedoporučuju. Ten chlap je…“ Výmluvně si zaťukala na čelo.

Nebylo to právě povzbudivé, ale přesto jsem si nechala popsat, jak se tam dostanu. Jednou jsemzabloudila a musela se zeptat na další farmě. I tam nade mnou potřásli hlavou.

„Máte kuráž,“ poznamenal farmář udiveně.

„Chci jenom navštívit kamaráda,“ zamumlala jsem, než jsem nasedla na kolo. Tajně jsem doufala, že se o

Nobodym někdo zmíní. Koneckonců žil u McBrighta už půl roku, někdo o jeho existenci musí zaručeněvědět. Ulevilo by se mi, kdyby na mé vysvětlení, že jedu za kamarádem, někdo odpověděl: Aha, vymyslíte toho milého mládence, co žije u Gordona. Sice to nemá v hlavě tak docela v pořádku, ale nevedesi špatně. Na farmě hodně pomáhá. Pro Gordona je skoro jako syn.

Jak naivní jsem byla, když jsem si něco takového přála! Jak moc jsem se snažila přikrašlovat si fakta,abych s nimi mohla líp žít. Nobody to v hlavě neměl v pořádku tak trochu. Vůbec to neměl v hlavě vpořádku. Byl natolik duševně zaostalý, že se nehodil k žádné práci, ani k takové, která vyžadovalavýhradně fyzickou sílu. Protože i v tom případě by musel aspoň pochopit, co se po něm chce. Neumělajsem si představit, že by bylo možné přimět ho k práci jinak než fyzickým násilím, které by zlomilo odporjeho chabého mozku. Samozřejmě to jsem si představit nechtěla.

A že je pro Gordona skoro jako syn? McBright platil u obyvatel Ravenscaru málem za ďábla. Nikdo se s ním nestýkal, nikdo nechápal, že k němu jedu.

A právě Nobody by měl obměkčit jeho srdce?

Nejraději bych udělala čelem vzad. Měla jsem strach. Z Gordona McBrighta, ale i z toho, v jakém stavunajdu Nobodyho. Co když získám dojem, že musím jít na policii? Měla jsem ráda Chada, chtěla jsem se za

něho provdat. Jestli se rozhodnu zachránit Nobodyho, bude to konec naší lásky. Chad by mi nikdyneodpustil, že jsem ho přivedla do těžkostí. Byl vyčerpaný, ustaraný. Bojoval o záchranu rodinné farmy avoda mu sahala až po krk.

Prostě nemůžu potřebovat žádné další problémy, řekl večer v neuklizené kuchyni svého domu a vypadalpřitom zoufale.

Měla bych mu problémy, kterých se tak bál, způsobit já?

Jela jsem však dál a ze všech sil šlapala do pedálů starého kola, z jehož duší unikal vzduch, takže jízdabyla stále náročnější. Tělesnou námahou jsem se snažila potlačit trýznivé myšlenky. Poprvé v životě budustát před těžkým konfliktem svědomí. Náhle jsem zalitovala, že jsem do Yorkshiru vůbec jela.

Farmu jsem viděla už zdálky. Ležela kus od moře, stranou od Ravenscaru. Dům a hospodářské budovybyly rozložené na malém kopci u lesa. Široko daleko nebylo žádné jiné lidské obydlí. Vládla tu opuštěnost

a samota.

Počasí nebylo slunečné, jen tu a tam se v mezeře mezi oblaky ukázal kousek modré oblohy, ale přesto byl

jasný srpnový den. Krásný den. Nad kamennými zídkami se proháněl vítr a ohýbal stébla vysoké trávy.Vzduch voněl mořem a létem. V neobydleném koutu země by mohla panovat krásná, divoce romantickáatmosféra. Ale nepanovala. Hospodářství působilo pochmurně a hrozivě, ačkoliv bych nedokázala přesněříct proč. I na dálku byla patrná jeho zanedbanost. Určitě nebylo tak zchátralé jako farma Beckettových,přesto z něho čišel hrozivý chlad, z něhož mi běhal mráz po zádech. Nebo jsem se nechala ovlivnitnarážkami, které jsem slyšela?

Váhavě jsem jela dál. Polní cesta byla kamenitá a zarostlá plevelem, bylo stále obtížnější udržetrovnováhu. Poslední úsek stoupal do kopce, musela jsem slézt z kola a tlačit ho. Několikrát jsem sezastavila. Bylo mi horko, po těle mi stékal pot.

Došla jsem až k farmě, aniž se mě někdo pokusil zastavit. Kolo jsem položila do trávy u cesty, vytáhlajsem se na špičky a přes dřevěnou bránu nakukovala do dvora. Stáje a kůlny tvořily kolem domu půlkruhpřipomínající hradby. Mezi zrezivělým nářadím rostlo bodláčí a kopřivy. Přímo před vchodem do domuparkovalo auto. Zřejmě se jako jediná věc na dvoře často používalo, protože nebylo obklopené plevelem.

Srdce mi hlasitě a rychle tlouklo. Nic jiného jsem neslyšela.

Nic dramatického ani hrozného se neudálo. Nevrhl se na mě pes s vyceněnými zuby, nevyběhl proti mněMcBright s puškou v ruce. Nikdo mi nespílal, nevyháněl mě. Prostě jsem stála na špičkách, dívala se přesbránu a nic se nedělo.

Tohle nic však bylo těžko popsatelným způsobem horší než rozzuřený McBright. Kdyby se objevil jakočlověk z masa a krve, mohla bych se mu postavit, udělat si o něm přesnější obraz. Takto zůstal pouhýmpřízrakem.

A co bylo ještě tísnivější – věděla jsem, že tam je. Cítila jsem, že na zdánlivě liduprázdném a bohemzapomenutém dvoře někdo je. O jeho přítomnosti svědčily stopy, které za sebou zanechalo auto. Stéblatrávy ještě neměla čas se narovnat. Vůz někdo zaparkoval nanejvýš před hodinou. A jak by se bez něhodostal pryč?

Ale nepotřebovala jsem žádný důkaz, že nejsem sama. Věděla jsem to. Cítila jsem pohledy, které měpozorovaly přes okenní skla. Ticho, které kolem vládlo, nebylo ticho opuštěnosti, ale hrůzy. Ticho zla.Dokonce i příroda zatajila dech.

Vybavila se mi věta z knihy, kterou jsem před lety četla: Místo, které vypadlo Bohu z rukou.

Pochopila jsem, co měl autor na mysli.

A v onom neblahém, přízračném tichu jsem slyšela křičet Nobodyho. Ne ušima, protože všechno bylo azůstalo klidné. Ale zachytila jsem ho všemi ostatními smysly. Přísahám. Slyšela jsem, jak volá o pomoc.Jak volá mě. Slyšela jsem jeho zoufalství a smrtelnou úzkost. Byl to křik týraného opuštěného dítěte.

Zvedla jsem kolo, nasedla a co nejrychleji sjížděla z kopce. Dvakrát jsem málem spadla, protože jsem jela

prakticky po ráfkách. Chtěla jsem pryč z toho místa, od křiku, který mě pronásledoval. Věděla jsem, žeNobody skončil v pekle. Ať s ním na farmě zacházeli jakkoliv, zažíval smrtelná muka. Byl naprostobezbranný, a i kdyby ho McBright zabil, nikdo by si toho nevšiml. Jeho mrtvolu zakopanou někde na poliby nikdo neobjevil. Jméno, které jsme mu s Chadem lehkomyslně dali, bylo náhle děsivě výstižné:Nobody. Neexistoval. Řetěz neblahých okolností způsobil, že během válečných let vypadl Brian Somervilleze všech úředních záznamů. Stal se nikým. Netěšil se žádné ochraně a sám se pro svou zaostalost bránit

nemohl. Byl vydaný na milost a nemilost každému, komu se dostal do rukou.

O jeho osudu věděli tři lidé: Chad, Arvid a já. My tři jsme měli něco podniknout. Měli jsme mu pomoci.

Neučinili jsme to. Měli jsme své důvody. Tím hlavním byl strach. Dodnes vím, že to není omluva. Co jsmeudělali – nebo lépe neudělali – je neodpustitelné.

Zaplatila jsem za to. Především obrazem, který mě pronásleduje po celý život. Ve dne i ve snech, které semi zdají v noci. Posledním obrazem Briana Somervilla, který mám v paměti. Ve vratech farmyBeckettových stojí drobný chlapec, třese se zimou a hledí za mnou. Je mu do pláče, protože ho opouštím,ale pokouší se usmívat, protože věří, že se pro něho vrátím.

Snaží se usmívat, protože mi důvěřuje.

ČTVRTEK 16. ŘÍJNA

(1)

Neměla chuť číst dál. Vstala a zadívala se z okna. Noc byla tmavá, se zataženou oblohou, bez hvězd a bez

měsíce. Dole v přístavu blikalo pár světel. Moře bylo nehybnou černou masou.

Přešla do kuchyně. Hodiny ukazovaly, že už minula půlnoc. Otevřela láhev whisky, přitiskla si ji k ústům a

několikrát si zhluboka lokla. Otřela si rukávem svetru rty a najednou se rozplakala.

Co se stalo s Brianem Somervillem, tím dalším dítětem?

Hlavou se jí neuspořádaně míhaly obrazy babičky jako sedmnáctileté dívky a mladého Chada, jemuž

starost o farmu přerůstá přes hlavu. Válka právě skončila.

Snaž se je pochopit, nabádal ji vnitřní hlas. Snaž se neodsuzovat. Snaž se odpustit.

Rozplakala se ještě usedavěji a znovu se napila. Viděla před sebou malého chlapce, který byl obětí od

prvního dne svého života a který jí zůstal, protože… protože se Fiona zdráhala ho chránit. Protože se,

když byla postavena před volbu, rozhodla chránit Chada Becketta. Muže, kterého měla ráda.

Alespoň si myslela, že ho má ráda.

Jako by ve svém životě měla vůbec někoho ráda.

Točila se jí hlava. Dlouho nic nejedla a teď do sebe lila tvrdý alkohol.

Proč jsem v dětství trpěla chladem? Proč se z maminky stala narkomanka?

Musí zjistit, jak Brian dopadl. Čekalo ji posledních pár stránek. Nemohly obsahovat zbytek Fionina života.

Pravděpodobně jenom nástin Brianova osudu.

„Teď nemůžu,“ zamumlala.

Pila whisky jako vodu. Další otázka logicky zněla: Proč se ze mě stala alkoholička?

Pochopitelně nebyla opravdová alkoholička. Jenom pila poněkud víc a poněkud častěji, než bylo žádoucí.

Kdykoliv se s něčím špatně vyrovnávala.

Věděla, že s tím musí neodkladně přestat.

Stála uprostřed kuchyně s láhví v ruce a klouzala pohledem po známých předmětech. Kávovar. Polička s

hrníčky, které znala z dětství. Malovaný keramický popelník, který jako školačka vlastnoručně vyrobila.Babička si ho nechala a používala. U ženy, jako byla Fiona, to znamenalo hodně.

Postavila láhev na linku, ale hned ji zase popadla a párkrát si lokla. Opije se. Namol. Potom se – jestli to

zvládne – dopotácí do postele a bude spát a spát. Až se vzbudí, bude jí hrozně zle, jak ze zkušenostivěděla. Pořádná kocovina dokázala vymazat okolní svět. Vyprahlá pusa, nevolnost, bodání ve spáncích se

postarají, aby všechno ostatní ustoupilo do pozadí. Náhle po tom zatoužila. Být nemocná. Ležet v posteli a

mít právo fňukat. Smět si přetáhnout deku přes hlavu.

Být dítětem a nechat se utěšovat.

Jenže útěcha na sebe dávala čekat. Nikde žádná maminka, žádná babička. Utěšování ostatně nikdynebylo Fioninou silnou stránkou. Stephen vypadl ze hry. Ležel o pár domů dál v hotelové posteli a nejspíšklidně spal.

Byla sama.

Hele, Cramerová, neoddávej se tady sebelítosti, napomínala se a po tvářích se jí koulely slzy.

Dole u dveří někdo zazvonil.

Teprve když stiskla bzučák a ve dveřích bytu čekala na pozdní návštěvu, ji napadlo, jestli nenínebezpečné o půl jedné v noci jen tak někoho pustit nahoru, ale ať už to bylo alkoholem nebo splínem,zůstala stát na prahu a naslouchala krokům na schodech. Světlo se rozsvítilo automaticky, ostré, téměřbílé. Zamžourala. V ruce stále držela otevřenou láhev. Řasenku musela mít rozmazanou, vlasy

rozcuchané. Bylo jí to jedno.

Vynořil se před ní Dave Tanner s velkým kufrem v ruce.

„Díkybohu,“ oddechl si. „Tys ještě nespala?“

Podívala se na sebe. Měla na sobě džíny a svetr.

„Ne.“

„Bál jsem se, že mi neotevřeš,“ přiznal s úsměvem. „Ale měla ses aspoň zeptat, kdo zvoní. Je půl jedné!“ Pokrčila rameny.

„Smím dál?“

Ustoupila. Vešel a s úlevou postavil kufr na zem.

„Hergot, ten je těžký. Je v něm prakticky všechno, co mám. Musel jsem jít pěšky, protože auto definitivněvypovědělo službu. Leslie, nemohl bych u tebe dnes přespat? Bytná mě vyhodila.“

Snažila se mozkem zastřeným alkoholem sledovat jeho slova a pochopit jejich smysl. „Vyhodila tě?“

opakovala tupě. „A to může? Jen tak?“

„Nemám tušení. Ale byla naprosto hysterická. Vykřikovala, že zavolá policii, nadávala… Nemělo smysl u ní

zůstávat. Zkoušel jsem volat kamarádce, ale má vypnutý mobil. Pracuje v baru, čekal jsem tam na ni oddesíti do půlnoci, ale nepřišla. Tak jsem se vypravil sem s nadějí, že jsi doma a poskytneš mi azyl. Namou duši, Leslie, já nemám sílu na jediný další krok.“ Zarazil se. „Co je s tebou? Všechno v pořádku?“

Nedokázala zadržet slzy. „Ano. Vlastně ne. Jde o Fionu…“ Otřela si oči. „Chvíli potrvá, než všechno

strávím.“

Opatrně jí vzal z ruky láhev a postavil ji na stolek v předsíni. „Raději už toho nech. Jinak by do rána mohlo být po tobě.“

„Možná bych to uvítala.“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

Odporovala jako trucovité dítě: „Ano.“

Vzal ji za ramena, dostrkal do kuchyně a jemným, ale rozhodným tlakem posadil na židli.

„Teď ti uvařím silný čaj. S medem. Máš med?“

Neměla dost energie, aby se vzepřela jeho péči. Ale třeba ani nechci, usoudila.

„Někde by měl být.“

„Fajn, já si poradím.“

Zamženýma očima sledovala, jak se pohybuje po kuchyni, zapíná konvici, vytahuje dva hrnky, otvírádvířka. V jedné skříňce objevil různé druhy čaje, na polici nad sporákem med. Zalil čaj, postavil hrnky nastůl a posadil se proti Leslie.

„Co se děje?“

Potřásla hlavou a opatrně usrkla. Po whisky se jí dělalo špatně.

I jeden hlt čaje byl na prázdný žaludek příliš. Vyskočila, utíkala do koupelny a na poslední chvíli se sklonila

nad záchodovou mísou.

Zvracela, dávila se, ale vyšla z ní pouze žluč.

Dave přišel za ní, odhrnul jí vlasy z tváře a položil jí dlaň na zpocenou šíji.

„To je dobře. Všechno musí ven.“

Napřímila se, doklopýtala k umývadlu, nabrala do dlaní studenou vodu a vypláchla si ústa.

„Promiň,“ hlesla. Prohlížela si zsinalý obličej, který na ni hleděl ze zrcadla. Divoce rozcuchané vlasy,

rozmazaná řasenka. Chvějící se rty.

„Kdy jsi naposled něco snědla?“

Pokusila se vzpomenout. Všechno z posledních dnů bylo nesmírně daleko.

„Snídani s tebou. Včera v přístavu.“

„Jedno sousto, pokud si dobře pamatuju. Báječné! Tak co se děje, Leslie? Proč sedíš doma sama a liješ

do sebe whisky jako bez rozumu? Kde je tvůj bývalý?“

„Stephen se odstěhoval do hotelu. Nechal mi tady dopis.“

Pozorně si ji měřil. „To tě tak rozhodilo?“

„Nesmysl!“ Uvědomovala si, že zareagovala nepřiměřeně prudce. Rozrušil ji Stephenův tichý odchod?

Vydráždil bolest, která v ní hlodala od jeho nevěry, kdy ji připravil o pevnou půdu pod nohama?

„Já jsem přece vůbec nestála o to, aby sem jezdil. Proč by mě mělo rozhodit, že zase odešel?“

Závrať ji přešla. Došourala se do kuchyně, klesla na židli a přitáhla si čaj. Voněl vanilkou a medem.

Konejšivě.

„Proč tě bytná vyhodila?“ zeptala se Dava, když se opět posadil proti ní.

„Považuje mě za dvojnásobného vraha. Skutečnost, že na mě včera večer čekala před domem policie, ji v

jejím přesvědčení jenom utvrdila. Už mě nechtěla mít ani minutu pod svou střechou. Nepřesvědčilo ji, že

by mě policie nepustila, kdyby na mě něco měla. Ale docela ji chápu.“

„Co ti policie chtěla?“

Mávl rukou. „Vyskytly se jisté nesrovnalosti ohledně sobotní noci. Všechno jsem vysvětlil. Jinak bych tady

neseděl.“

Přesvědčil ji. Policie přece nenechává pobíhat vrahy volně po světě, zvlášť když už je měla na stanici.

Předklonil se. „Tak co se stalo, Leslie?“ zeptal se znovu. „Co tě tak sebralo?“

Tvářil se starostlivě. Budil důvěru. Přítel, který o ni má obavy. Chvilku byla v pokušení mu všechno

vyprávět. O válce, o Brianu Somervillovi, o Fioně s Chadem, o všem, co způsobili, ale pocit, že musíchránit Fionu, v ní zvítězil nad přáním někomu se svěřit. „Asi se nedokážu srovnat sama se sebou. Se svým životem. Nevím, co bude dál. Bylo toho na mě moc.“ „Necháš si tenhle byt? Pravděpodobně ti patří.“ „Spíš ne. Nikdy jsem se tady necítila dobře. Dům je studený, obrovský a pořád z poloviny prázdný. Asi bytprodám. Jak naložím s penězi zatím nevím. Možná si koupím garsonku v Londýně. Zařídím si hnízdečkojenom sama pro sebe. Možná… budu mít pocit, že mám domov. Přístav, kam se můžu vracet.“ „Teď ho nemáš?“ „Jak bych mohla? Je mi skoro čtyřicet. Manželství se mi rozpadlo. Moje poslední příbuzná zemřela. Úspěch

v práci tě příliš nezahřeje.“ „Garsonka v Londýně,“ opakoval. „Zní to osaměle. Nevyvolává to představu manžela, dětí, velkého psa –co já vím. Něčeho hřejivého.“

Zasmála se, strojeně a tak zoufale, až se polekala. „Ne, nevyvolává. Ty si myslíš, že mi stačí lusknoutprsty, a kde se vzal, tu se vzal, je tady muž, který se ke mně hodí? Že se vezmeme, budeme mít třiroztomilé děti a o víkendech budeme jezdit do přírody i s naším velkým psem? Každopádně já jsem zatím

o žádného takového nezakopla. Když se to tak vezme, jsem na tom stejně jako Gwen. Jsem sama,beznadějně sama.“

„Jenže ty nejsi Gwen. Jsi úspěšná, činorodá, cílevědomá. Na rozdíl od ní dobře víš, jak to v životě chodí.Máš s ní společné jenom jedno: Obě lpíte na minulosti. A snad si ani neuvědomujete, jak vás to svazuje.“

„Neřekla bych, že…“

Přerušil ji. „Podívej se na Gwen. Dřepí na farmě a lpí na časech, které dávno minuly. Na časech, kdy ženynestudovaly a nebyly zaměstnané. Kdy zůstávaly u rodičů, dokud nezestárly a nezešedivěly. Pokud seneobjevil muž, který si je odvedl do svého domu. Kterého pak zbožňovaly a podřizovaly se mu. Proč si myslíš, že k tomu v jejím případě nikdy nedojde? Protože dnešní muži o takové ženy nestojí. Hledají

partnerku. Samostatnou ženu. Takovou, která je schopná jít svou vlastní cestou.“

„Tebe přesto získala.“

Chvíli mlčel.

„Víš, jak k tomu došlo,“ připomenul jí po chvíli.

„Nemůže to fungovat, Dave.“

„Já vím,“ přiznal tiše.

Nahnula se k němu. „Já nelpím na minulosti, Dave.“

„A jak. Pouze odlišným způsobem než Gwen. Necháváš se minulostí ovlivňovat. Lámeš si hlavu, kdo byltvůj otec. Dodnes se v duchu potýkáš s matkou, abys k ní při svém hodnocení mohla být spravedlivá.Hádáš se s babičkou a sváří se v tobě dva postoje. Cítíš, že bys jí měla být vděčná, ale když si vzpomeneš

na mládí, které jsi u ní prožila, zmocňuje se tě stále prudší hněv. Manžela jsi poslala k čertu, protože tibyl nevěrný, ale stále na něho myslíš, rozebíráš ho, hledáš vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít. Ty nejsivolná, Leslie. Volná pro nový život.“

Do očí se jí znovu hrnuly slzy. Usilovně se je snažila zadržet.

„Jak bych mohla? Nemůžu přece dělat, jako by moje minulost neexistovala.“

„Ale můžeš ji nechat být. Změnit se nedá, tak ji akceptuj. Akceptuj sebe a své pocity. Kdo byl tvůj otec,se nikdy nedozvíš. Budeš muset žít s tím, že tvoje matka byla střídavě andělská bytost a naprostonezodpovědné individuum. Můžeš být babičce vděčná za její podporu a zároveň na ni mít vztek, protožeto byla tvrdá ženská a pramálo se snažila nahlédnout do duše holčičky, která se náhle ocitla v její péči. Akrucinál, nech Stephena Stephenem! Zahnul ti. Stojíš o takového chlapa? A jsi přesvědčená, že bys hovyhodila kvůli jedinému úletu, pokud by mezi vámi bylo jinak všechno v pořádku? Harmonický vztahnáhodnou nevěru přežije, v opačném případě to bývá poslední kapka, kterou pohár přeteče. Odhaduju, že

to platí o vás.“

Nuceně, se zamženýma očima se usmála. „Právě ty se stavíš do role odborníka na partnerské vztahy?

Chceš rozdávat rady do života?“

Zůstal vážný. „Jsem totální ztroskotanec. Ve všech směrech. Ale ten, kdo si neví rady s vlastnímipartnerskými vztahy a celým životem, může být schopný jasného vhledu do problémů ostatních. To sevzájemně nevylučuje.“

Pomalými, malými doušky upíjela čaj. Teplý nápoj jí dělal dobře, med uklidňoval žaludek. Měla štěstí, žese u ní Dave uprostřed noci objevil, protože byla na nejlepší cestě zpít se do bezvědomí. Byla ráda, ženemusí být sama. Uvažovala stále jasněji, klidněji, vyrovnaněji. Přišel v pravý čas, usoudila. Zvedla hlavu

a zachytila jeho pohled.

Neuhnula před tím, co mu vyčetla z očí. Neuhnula, když vstal, obešel stůl, vzal ji za ruce a postavil nanohy. Poddala se jeho objetí, protože bylo konejšivé a něžné. Poskytovalo jí, co v tu chvíli potřebovala:Mít se o koho opřít, nechat se chránit. Jen pro tuto noc chtěla vnímat tlukot srdce někoho jiného,zapomenout na Fionu a všechno, co se o ní dozvěděla.

Po čele jí přejely jeho rty. Zvedla hlavu a se směsicí zoufalství a zlosti přitiskla svoje ústa na jeho. Něžným

polibkem odpovídal na její drsnost. Chovala se naprosto nemožně. Bylo to nevhodné, určitě nesprávné amožná osudové. Byl zasnoubený s jinou ženou, a navíc podezřelý z vraždy. Ale tak dlouho se nesmělauvolnit a přestat se kontrolovat. A Dave se jí líbil. Byl úplně jiný než Stephen. Pro babičku by byl zcelanepřijatelný. Na jedné straně jí připadal nečitelný, možná nevypočitatelný, odlišný od všech mužů, kteréznala, ale zároveň – jakkoliv si to odporovalo – do něho jasně viděla. Nadaný student, idealista, kterýchce zlepšit svět, revolucionář. Vybudoval svou existenci na písku a v polovině života se mu veškerýmajetek vešel do jednoho kufru. Náhle se jí zdál ztělesněným protikladem Stephena, muže, kterýdostudoval, stal se lékařem, vydělával slušné peníze, měl stálé zaměstnání a těšil se u lidí vážnosti. Který představoval ideálního partnera a po letech si vybil ukrývanou frustraci v náhodné,
trapné nevěře. Náhlepochopila, proč by jim to tak jako tak nikdy neklapalo. Byl pro ni malý. O jedno číslo. Příliš spořádaný.Příliš předvídatelný, dokonce i tehdy, když se dopustil něčeho nepochopitelného: nevěry. I pak zůstalsnaživcem, kterému dojde dech hned po jedné noci a potřebuje se přiznat, protože ačkoliv je po všem,nedokáže se vyrovnat se svým šokujícím jednáním – anebo s okolností, že to na něho neprasklo.

Byl částí její životní cesty. Jedním úsekem. Ničím víc.

Dave jí zajel rukama pod svetr. Když jí položil prsty na ňadra, zavřela oči.

„Neměli bychom to dělat,“ zamumlala a hned si položila otázku, zda to myslí vážně, nebo chcepočátečním odmítáním uchlácholit své svědomí.

„Proč ne?“ zeptal se tiše.

Bylo by to snadné a ona pociťovala velkou touhu podlehnout potřebě tepla, ochrany a bezpečí. Utéct ktělesnému splynutí s mužem, aby zapomněla na všechno, co ji tíží.

Opřít se o něho bylo mnohem důležitější než sex. Nalézt domov. O to jí šlo řadu let. Možná vždycky, po

celý její dosavadní život.

Otázkou zůstávalo, zda by hledaný domov našla, kdyby si to s mužem, který ji sexuálně vzrušoval,rozdala v kuchyni na podlaze nebo kdokoliv jinde – a to v okamžiku, kdy byla tělesně zesláblá hladem anevolností a kdy ji otřesné věci, které se dozvěděla o Fioně, vyvedly z psychické rovnováhy.

Pocit, jako by se její tělo rozplývalo, se změnil. Velení opět převzal rozum.

Pokusila se o krok ustoupit, ale narazila na stěnu. „Já nemůžu.“

„Proč ne?“ zopakoval. Dotkl se jazykem jejích rtů. Líbilo se jí, jak líbá, líbil se jí pocit, který v jejím těle

vyvolávaly jeho ruce. Přesto měla strach. Strach, že následná prázdnota bude o to větší.

Odvrátila obličej.

„Vážně nechci, Dave,“ prohlásila s náhlou ostrostí v hlase.

Odstoupil a zvedl paže. „Promiň!“

„Nic se nestalo.“

Vypadal podrážděně. „Leslie, měl jsem dojem, že ty…“

„Co já?“

„Že my,“ opravil se, „jsme ještě před minutou chtěli totéž.“

„Před minutou ano, ale teď… to prostě nejde.“

Zamyšleně si ji prohlížel. „Kde je problém, Leslie? Anebo – kdo je tím problémem? Gwen?“

„I Gwen. Ale taky fakt, že si právě teď připadám velice zranitelná. A nerada bych se vyspala s mužem,

kterého skoro neznám, když jsem tak rozrušená a zranitelná.“

V jeho očích postřehla pochopení. „Jednou budeš muset ze své ulity vylézt,“ upozornil ji. „Máš takovýstrach, aby ti někdo neublížil, že se málem neodvažuješ žít. Od jistého okamžiku se z toho stane pohybdolů po spirále, Leslie. Vystup z ní dřív, než nebudeš mít dost vlastních sil dostat se nahoru.“

„Bez obav. Mám svůj život pod kontrolou.“

Rozzlobilo ji, že neodpověděl. Byla přesvědčená, že nemá právo rozebírat její život, když je sám v téměřzoufalé situaci. Policie ho podezírá ze zločinu, bytná ho vyhodila, na kontě zřejmě nemá vůbec nic, zásnuby se mu nevydařily… Co jí chce právě on vykládat o životě?

„Když si chlapi nepřijdou na své,“ vyjela na něho, „pak řeknou i to, co by mělo zůstat nevyřčené. Možnábyste si měli najít jiný způsob jak kompenzovat sexuální přetlak.“

Usmál se, spíš rezignovaně než pohrdlivě. „Věř mi, umím si docela dobře poradit s tím, že jsem si nepřišel

na své, jak tomu říkáš. Nic z toho, co jsem řekl, mi nesloužilo jako kompenzace. Snažil jsem se ti pouze

vysvětlit, jak vidím tebe a tvou situaci. Ale máš pravdu, možná jsem zašel příliš daleko.“

„Já jsem to tak cítila,“ potvrdila.

„Omlouvám se.“

Bezradně stáli proti sobě. Všechno bylo řečeno. K ničemu nedošlo.

„Půjdu spát,“ oznámila unaveně Leslie, na kterou znovu padl pocit osamělosti. „Můžeš si lehnout v pokoji

pro hosty. Stephen ho už nepotřebuje.“

„Díky. Ráno si pochopitelně najdu něco jiného.“

„Nemusíš spěchat.“

Dívala se za ním, jak odchází z kuchyně. Měla by cítit úlevu, protože se zachovala správně. Místo toho

byla nejistá a skleslá. Posadila se, vytáhla cigarety a zapálila si.

Vypadá to, že se zase zachovala špatné. Zpevnila hradby, kterými se obklopila. Vyhnala je ještě výš.Posunula zátarasy dopředu. Proč prostě neudělala, po čem toužila, a nemyslela na potom. Opravdu užnení schopna normálně žít?

Zamyšleně sledovala proužek kouře, který se rozplýval, až se uprostřed kuchyně vytratil úplně.

Pochybovala, že se jí podaří usnout.

(2)

Přestože šla Valerie spát pozdě, probudila se brzy. Když vylézala z vany, zazvonil mobil, který měla vnabíječce na nočním stoku. Ovinula si kolem těla osušku a běžela do ložnice.

„Ano?“

„Nevolám moc brzy?“ zeptal se seržant Reek, který zásadně nastupoval do služby před sedmou.

„Už snídám,“ zalhala. „Je něco nového?“

„Bohužel nic, co by vás potěšilo, inspektorko. Včera večer jsem v Londýně vyslechl Gibsonovy rodiče.Vypověděli, že minulý týden u nich byl se slečnou Wittyovou, kterou jim představil jako svou snoubenku.Předpokládám, že nám to sama potvrdí. Není tak hloupý, aby lhal v bodě, který se dá snadno ověřit.“

„Na neštěstí není ani trochu hloupý, Reeku. V tom spočívá jeden z mnoha problémů, které máme. Působíjeho rodiče důvěryhodně?“

„Ano. Navíc jsou v takovém šoku, že by snad ani nedokázali lhát. Je pro ně nepředstavitelné, že by sejejich syn dopustil zločinu. Popisují ho jako laskavého a spolehlivého. Nelíbí se jim jedině, že rychle střídápartnerky, ale matka z toho přirozeně viní je. Vyčítá jim, že nedokážou ocenit jeho kvality. Podle mě s ním

žádná dlouho nevydrží. Proč, to by nám mohla objasnit slečna Wittyová, ale…“

„Ale ve vyšetřování vraždy Millsové by nám to nepomohlo,“ dokončila větu Valerie.

„A z vraždy Barnesové ho v žádném případě obvinit nemůžeme,“ uzavřel Reek.

„Vypadá to tak,“ souhlasila rezignovaně.

„Pojedu na Filey Road a zkusím štěstí u Karen Wardové,“ oznámil seržant, jako by chtěl své nadřízenéříct: Hlavu vzhůru, máme v ohni ještě další želízka. „Včera se doma neukázala, ale snad se vrátila během

noci.“

„Byl jste v Newcastle Packet?“

„Jasně, ale včera neměla službu a kolegové netušili, kde by mohla být. Mohlo by vás zajímat, že Tanner jivčera večer dvakrát hledal u ní doma a ptal se po ní i v Newcastle Packet.“

„Na tom není nic divného. Pořád s ní udržuje intimní vztah.“

„Každopádně ho nechám na pokoji, dokud mu Wardová nepotvrdí alibi. Včera jsem se zastavil i v Golden

Ball. Personál si na oba pamatuje, ale prý se zdrželi jenom do desíti.“

Valerie vděčně uznala, že spolupracovník jako Reek je neocenitelný. Neustále pracoval přesčas a nikdy sinestěžoval. „Vedete si výborně, seržante,“ pochválila ho a i po telefonu jasně viděla, jak se rozzářil.

„Uvidíme, co se dozvím od Wardové,“ prohlásil a zavěsil.

Když se Valerie oblékala, všimla si, jak jsou její pohyby pomalé a neobratné. Připadala si jako pravý opakčilého, činorodostí překypujícího Reeka. Bylo za její únavou pouze zklamání, že nevyřešila oba případysoučasně?

Vyřešila alespoň jeden?

V kuchyni zapnula kávovar. Jednu kávu, jinak nic. Ani na svou milovanou snídani neměla chuť.

Večer ještě téměř dvě hodiny hovořila s Gibsonem, aniž ho třeba jen na okamžik vyvedla z dobré nálady.Na všechny odpovědi odpovídal s úsměvem, zdvořile a trpělivě, bez jediné známky podráždění.

Ano, samozřejmě o vraždě Amy Millsové slyšet a četl. Celý Scarborough přece v létě o ničem jinémnemluvil. Příšerné, prostě příšerné, čeho jsou lidé schopní! Jeho samého smrt Amy hluboce zasáhla.Hodně pro něho znamenala, ale nikdy nenašel odvahu ji oslovit. Že inspektorce nepřipadá nesmělý? To se

ovšem mýlí. Nikdy s Amy nenavázal přímý kontakt.

Jistě, dalekohled. A fotky! Pochopitelně věděl, že se něco takového nedělá. Ale přímo zakázané to není.Líbila se mu. Kdy ji viděl poprvé? Okamžik… muselo to být někdy v lednu. Čistě z dlouhé chvíle nakukovaldo protějších bytů a u Lindy Gardnerové objevil Amy. Hrála si s malou a její vlnité vlasy mu připomínalysvatozář. Začal se o ni zajímat. Kdo mu to může vyčítat?

Posedlost? To nedokáže posoudit. Okay, sledoval ji tak často, jak mu dovolila ta trocha volného času,který má. Chodila často na dlouhé procházky. Sama. Vůbec mu připadala hodně osamělá. Málokdy zašla s

kamarádkami na kávu nebo na kus řeči. Opravdu málokdy. Většinou byla sama.

Jestli se s ní pokusil seznámit a ona ho odmítla? Jestli ho to rozzuřilo? Ne. Ne. Inspektorka sledujefalešnou stopu. Jak už řekl, nikdy ji neoslovil, a tak od ní ani nedostal košem. Ostatně, s tím by se dokázal

vyrovnat. Nemá ve zvyku zabíjet ženy, které ho odmítnou. Přitom musí poznamenat, že ho zatím žádnáneodmítla. Ne. Pokud jde o ženy, nemá žádné problémy. Vlastně vůbec neví, jak je muži, když dostanekošem.

A tak to šlo celou dobu. Pořád se usmíval a Valerii všechny její smysly, každý nerv, intuice, zkušenosti ipolicejní čich napovídaly, že to udělal. Že ten chlapík, co se na ni drze šklebí, má Amy na svědomí.

Zatímco čekala, až filtrem prokape káva, přemýšlela, co má vlastně v rukou.

Nic, měla-li být zcela upřímná.

Nemá vůbec nic, až na indicie, které ji přivedly ke Gibsonovi, na svou intuici, která hlasitě křičí vrah!, a navágní naději. Naději živenou dojmem, jakým na ni Gibson působí.

Káva byla hotová. Upíjela ji malými doušky a dívala se z okna. Byla ještě tma, ale zdálo se, že neprší a že

se mlha nevrátila.

Gibson se mohl celému světu předvádět jako milý, přátelský, usměvavý mladý muž, který představujesplněný sen každé tchyně, ale Valerii neoklamal ani na okamžik. V jeho úsměvu rozeznala křečovitost, vočích šílenství. Přestože ho dobře neznala a nevěděla nic bližšího o jeho dosavadním životě, bylo jí jasné,že má nějaký obrovský problém a že jeho vztah k ženám může představovat katalyzátor, který tentoproblém změní v hororový scénář, na jehož konci bude nenávist, pomsta, vražedný vztek a neovladatelnábrutalita. Mrtvola Amy Millsové o tom vypovídala víc než zřetelně.

Odhadovala, že tím problémem je odmítnutí. Gibson se příliš dlouho zdržel u tvrzení, že ho zatím žádnážena neodmítla. Příliš často to zdůrazňoval a Valerie viděla výraz v jeho očích. Domnívala se, že to jedůvod, proč musela Amy zemřít a proč byla její smrt spojená s takovou brutalitou. Gibson jí byl posedlý,jak dokazovaly fotografie, ale ona o něho nestála. V jistý okamžik, buď pár dní před vraždou, nebo vosudnou noc, ho jednoznačně odmítla. Valerie byla přesvědčená, že se neumí vyrovnat s tím, když ho

ženy odmítnou.

Přímo slyšela seržanta Reeka: „Fakta, inspektorko. Fakta! Nežeňte se slepě za něčím, protožebezpodmínečně chcete mít nějakého vraha. Protože bezpodmínečně chcete předložit vyřešený případ.Držte se faktů!“

Nebo by to neřekl Reek? Radil jí to její vnitřní hlas?

V noci se několikrát probudila a přemýšlela, proč vyšetřování najednou běží tak hladce. Několik měsícůžádná stopa, nic, čeho by se mohla zachytit. A zničehonic se vynoří vylekaná Ena Wittyová, vypovídá opodivné zálibě svého přítele a okamžitě tu je podezření, fotografie svědčící o chorobné náklonnosti kzavražděné, dalekohled nasměrovaný do bytu, odkud Amy vyšla na svou poslední cestu.

V temnotě a tichu noci si kladla otázku, zda to všechno až příliš nepřipomíná stříbrný podnos, na němž jíbyl pachatel předložený, nebo rukáv, z něhož byl vytažený. Protože jí domnělý vrah Amy Millsové doslovaspadl do klína a protože život nebo – aby se držela při zemi – její povolání obvykle taková řešení

nenabízelo.

Teď, časně ráno, však odpovědi na všechny své pochybovačné otázky znala. Pachatel se před ní zjevil tak

nečekaně, protože to sám chtěl. A zvolil si i okamžik. Stan Gibson si svůj výstup přál. Policii ve svémbytě. Zadržení. Otázky, které mohl předvídat. Vytrvalý úsměšek, o němž věděl, že bude vyšetřovatelůmdrásat nervy. Proto Eně dalekohled ukázal. Fotografie uložil tam, kde o ně musela přímo zakopnout. Bylomu jasné, že v ní spustí poplach a že bude pouze otázkou času, kdy se obrátí na policii nebo se svěříkamarádce, která ten krok učiní za ni.

Výstup pečlivě naplánoval a dočkal se ho.

A ještě něco bylo Valerii jasné: Postaral se, aby mu policie nemohla nic dokázat. Průběh vyšetřování honezaskočil, takže si všechno předem promyslel. Nepřihrál by policii prostřednictvím Eny indicie, které naněho ukazovaly, kdyby pro něho představovaly nebezpečí. Byl mazaný a racionální. Valerie by mohlaobrátit na ruby celý svět, ale nenašla by důkaz, který by Gibsona dostal za mříže.

Žádný neexistoval.

Kdyby ano, Gibson by sám sebe neudal. Posměšnou scénu na stanici by si odpustil.

Nalila si druhý šálek a pila rychle, jako by s kávou mohla spolknout i svou hořkost a beznaděj, dřív nežnabydou příliš velkých rozměrů.

Přesto v ní byla naděje, alespoň malá jiskřička ponuré, téměř cynické naděje pramenící z rozkoše, kterouvčera při rozhovoru s Gibsonem zaznamenala. Situaci si nesmírně užíval, byla pro něho vyvrcholením,naplnila ho euforií. A vypěstoval si na ní závislost, nebo spíš ji v něm vybudovala Valerie, a dosáhla tak malého náskoku, o němž on nevěděl. Kromě toho získala dva důležité poznatky. Zaprvé: Byl skutečněnemocný. A zadruhé: Zopakuje to. Čin samotný i následnou hru s policí na kočku a na myš.

Valerie by se vsadila o cokoliv.

Vylila zbytek kávy do dřezu. Nedalo se nic dělat, musela vzít den útokem. Bylo nutné ověřit Tannerovuvýpověď a Valerie doufala, že se Reekovi podaří co nejdříve kontaktovat Karen Wardovou. Ona si znovupromluví s Enou Wittyovou, která se snad mezitím vzpamatovala a snad si vybaví pár důležitých detailů ze

své krátké známosti s Gibsonem. Valerie si nedělala žádné iluze, že mu může něco dokázat, ale musívykonávat svou práci a postupovat podle zavedené policejní rutiny. A zároveň se o Gibsonovi dozvědětvšechno, co se dozvědět může.

Máš teď za patami honicího psa, Gibsone, pomyslela si zachmuřeně. Však on ti ten tvůj drzý úsměvzamrzne na tváři, až pochopíš, že jsi v pasti.

Vzala kabelku a klíče, přehodila si přes ruku plášť a vyšla z bytu.

ZAPOMENUTÉ DÍTĚ.DOC

15.

Milý Chade,

poslední kapitola má formu dopisu určeného tobě. Vše podstatné bylo řečeno, zbývá moje potřeba tivysvětlit, proč jsem pro tebe náš příběh vůbec sepsala.

Znám tě jako na slovo skoupého pragmatika, pro něhož má cenu pouze to, co je bez dlouhéhovysvětlování vhodné k okamžitému použití. A vím, co si myslíš, když jsi to všechno dočetl.

Zbytečný blábol! Náš příběh. A co má být? Jako bych ho sám neznal.

K čemu to všechno?

Já jsem z našeho příběhu byla vždycky moc smutná, Chade. Ze čtyř důvodů. Především kvůli BrianuSomervillovi. Možná jsem mu byla bližší než ty, přestože žil na tvojí farmě ještě několik let, když já jsemtam už nebyla, a přestože jsi s ním strávil víc času.

Jenže jsem to byla já, koho se držel za ruku, když jako malý sirotek odjížděl z Londýna. Mou společnostvyhledával po celou dobu, kdy jsem byla ve Scarborough. Jedině mně říkal jménem. Nikoho jiného nikdypřímo neoslovil. Všiml sis toho někdy? Dokonce ani Emmu, která ho měla ráda víc než kdokoliv jiný.Vlastně jako jediná. Ale on si vybral mě. Od prvního okamžiku, od onoho listopadového rána vrozbombardovaném Londýně, před troskami svého domu, z nichž se ještě kouřilo. A přestože jsem jehonáklonnost nikdy neopětovala a vždycky jsem zklamala jeho důvěru, zůstal mi věrný. Někdy si myslím, žeke mně v celém životě nikdo nepřilnul s tak neotřesitelnou oddaností jako Brian Somerville.

Dalším důvodem, proč o nás dvou nemůžu přemýšlet jinak než se smutkem a melancholií, je skutečnost,že se naše životní dráhy nikdy nespojily v jednu, jak jsem snila. Dodnes jsem přesvědčená, že jsme si bylipředurčeni. S mužem, za něhož jsem se později provdala, jsem nebyla šťastná, právě tak jako tys nebylšťastný se ženou, pro niž ses v dosti pokročilém věku rozhodl. Jsem přesvědčená, že naše manželství byla

předem odsouzená k nezdaru prostě proto, že jsme si se svými partnery nebyli určení. Proto nám dětipřipravily pouze zklamání. Z Gwen vyrostla stará panna odtržená od reality a chystající se uzavřítmanželství se šarmantním sňatkovým podvodníkem, kterému jde výhradně o její majetek a který –vsadím se o cokoliv – je jí nevěrný už před zasnoubením. A moje dcera… Však víš.

Komunity hipíků, hašiš a LSD, žádné trvalé zaměstnání, sexuální nevázanost. Ze všeho nejvíc odsuzujunezodpovědnost, s níž přivedla na svět dceru. Nepřekvapilo mě, že nakonec zemřela na předávkovánídrogami a alkoholem. Dokonce jsem to čekala, ale samozřejmě bych jí přála jiný život.

Skutečnost, že se z nás dvou nestali životní partneři, bezpochyby souvisí s Brianem Somervillem. Ačkolivjsme to tehdy nemohli tušit, o příběhu nás dvou se rozhodlo onoho srpnového dne roku 1946, když jsemna prázdných duších kola tvé matky šlapala od přízračné samoty obklopující McBrightovu farmu a bylo mijasné, že se tam děje něco strašného a že musíme zasáhnout. Jak si určitě pamatuješ, večer jsem ti otom vyprávěla. V naší zátoce.

Nevládla tam romantická nálada předchozího večera plného světla a štěstí, kdy jsme se znovu shledali,milovali se a já viděla naši společnou budoucnost v zářivých barvách. Při druhé schůzce jsme se pohádali.Popsala jsem ti svůj výlet a tys mi vyčítal, že jsem k McBrightově farmě vůbec jela. Křičel jsi na mě jakosmyslů zbavený, až jsem se rozbrečela. Tehdy jsem nechápala, čím jsem tě rozzlobila. Dnes je misamozřejmě jasné, že za tvou agresivitou byl strach. Strach, že bych mohla podniknout další kroky, žebych ti mohla způsobit potíže, kterých ses bál. Sklidila jsem od tebe jen posměch, když jsem ti líčila, jakhmatatelné tam pro mě bylo zlo a nelidská krutost. Dokonce jsem se zmínila o Brianovu nářku, který jsem

slyšela ve své hlavě.

Odmítal jsi to připustit. V očích jsem ti viděla téměř nenávist. V tu chvíli jsem pro tebe představovalanepřítele. A hrozbu.

Dal jsi mi na srozuměnou, že jestliže případ Somerville nenechám u ledu, nepadne už mezi námi dvěmajediné hezké slovo a vaše farma zůstane pro mě uzavřená. Zkrátka a dobře přerušení veškerých kontaktů.

Nejenom konec naší lásky a přátelství. Od toho okamžiku bys mě neznal.

Když tobě i sobě ten večer připomínám, neznamená to, že svaluju vinu za Brianův osud na tebe. Můžu

sice vzít v úvahu, že tehdy, jako sedmnáctiletá zamilovaná, bezradná a nezkušená holka, jsem sotva

mohla tvoje výhrůžky ignorovat a zachovat se, jak mi velelo svědomí, ale v pozdějších letech jsem měladost možností dodat si odvahu a něco podniknout. Vyvolat pátrání. Nebylo mi věčně sedmnáct, nemůžuse věčně odvolávat na své mládí a z něho plynoucí bezmocnost.

V určitý okamžik mělo moje svědomí převážit nad… Nad čím? Hodně jsem přemýšlela, Chade, co mivlastně stálo v cestě. Obava, že ztratím tvé přátelství? Vždycky jsi byl a pořád jsi pro mě důležitý, aledomnívám se, že pouze tato obava by nemohla umlčet vnitřní hlas, který mi tak často Briana připomínal.Nemyslím, že své mlčení a nečinnost můžu vysvětlit, natož ospravedlnit svou tehdejší zamilovaností. Anitím, že jsem tě – snad – milovala celý svůj život.

Ne, vysvětlení je mnohem banálnější a přirozenější: Čím déle kráčíme jistou cestou, s tím většími obtížemi

a důsledky je spojena cesta zpátky. Vždycky existuje bod, v němž můžeme zvolat ne! a nepokračovat.Jakmile ho promeškáme, je to stále obtížnější a špatně se vysvětluje, proč jsme už dřív… Až se nakonecneodhodláme vůbec. Došli jsme tak daleko, že návrat je nemožný. Přinejmenším takový, který by pro násbyl aspoň trochu čestný. Takže zatneme zuby a pochodujeme dál s hlasitým zpěvem a hvízdáním a smnoha vedlejšími činnostmi, abychom nemuseli naslouchat svému svědomí. Tak jsem to dělala já.

Ty možná taky, nevím. Občas jsem se skoro bála, že tě svědomí kvůli tragédii Somerville netrápí ani zpoloviny tak jako mě. Odpověď jsem se nikdy nedozvěděla. Za všechny roky jsem učinila jenom párpokusů promluvit si s tebou o Brianovi a o naší roli v tom dramatu. Tys je všechny bojkotoval. Nechtěl jsi

o tom mluvit. A dost!

Tehdy v létě jsem se hned několik dní po příjezdu do Yorkshiru vrátila zpět do Londýna. Všechno sezměnilo. Nedokázala jsem snášet, jak chladně se ke mně chováš, že se mi vytrvale vyhýbáš, že sinepřeješ udržovat se mnou jakýkoliv kontakt a že mi to dáváš na srozuměnou. Žádné další večery vzátoce se nekonaly. Žádné rozhovory. Natož něžnosti. Stál mezi námi Brian Somerville s nebezpečím,které pro tebe představoval. Nedokázal jsi mi vyjít o jediný krok vstříc. Domnívám se, že se ti nevýslovně

ulevilo, když jsem si sbalila batoh a odjela.

Nepamatuju si, co jsem vykládala ohromené matce a Haroldovi, ale předpokládám, že si mysleli své. Osvých citech k tobě jsem nikdy nemluvila, ale přinejmenším matka něco určitě uhodla a usoudila, že jsemve Scarborough zažila zklamání a se zlomeným srdcem zase překotně odjela. Tak docela se nemýlila, ikdyž netušila nic o složitém vývoji a okolnostech, které k vyústění našeho vztahu vedly.

Koncem září jsem se na úřadu evidence obyvatel zeptala po rodině Somervillových. Udala jsem jejichadresu a vysvětlila, že jsou to mí známí a že bych ráda věděla, co se s nimi stalo. Podobné dotazy byly půldruhého roku po válce naprosto běžné. Muži se nevrátili z fronty, rodiny evakuované z velkých městbyly nezvěstné. Děti stále hledaly rodiče, rodiče děti, ženy manžele a snoubence, muži manželky. Červený

kříž vyvěšoval dlouhé seznamy nezvěstných a pořád docházelo k tomu, že se shledali lidé, kteří se užvzdali veškeré naděje.

Stíny války byly stále cítit.

Podle očekávání jsem se dozvěděla, že všichni Somervillovi zahynuli při náletu v listopadu 1940.

„Všichni?“

Mladá žena za přepážkou, která vyhledala příslušné spisy, na mě soucitně pohlédla.

„Všichni, bohužel. Pan a paní Somervillovi i jejich šest dětí. Dům se zřítil, nedostali se z krytu.“

„Takže z trosek později vyprostili všechny?“ vyptávala jsem se dál.

„Ano. Mrzí mě, že vám nemůžu podat radostnější informaci.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem.

Tenkrát shořela půlka Londýna, všude se z trosek vytahovali mrtví a zranění. Žádný div, že v případěčinžáku, jehož obyvatelé do jednoho zahynuli ve sklepě, se nedalo zjistit, zda všech šest dětí bylo s rodiči.

Velice dobře jsem si pamatovala slova rozrušené slečny Taylorové: „Vyhrabali je… alespoň to, co z nichzbylo.“

Možná tady ležela noha, tam ruka… Kdo by měl uprostřed pekla, které noc co noc zachvacovalo město,čas a možnosti provádět náročné patologické vyšetřování?

Teď jsem bezpečně věděla, že Brian Somerville je úředně šest roků mrtvý. Nobody se stal skutečněNobodym. Přestal existovat. Před lety o něm byla poznámka v bloku sestry Červeného kříže, ale někam se

při putování úřady a organizacemi ztratila. Nikdo se po něm neptal a ani nebude. Došlo k tomu, co je vnašem počítačovém, dokonale zasíťovaném světě nepředstavitelné: Byl vymazán ze všech systémů.Fyzicky žil, ale oficiálně neexistoval. Neplatila pro něho povinná školní docházka, nikdy nebude musetplatit daně. Neměl zdravotní pojištění a nikdy nezíská volební právo.

A netěšil se ani sebemenší ochraně, jakou civilizovaná společnost nabízí svým příslušníkům.

Dovlekla jsem se domů a napsala ti dopis, v němž jsem ti sdělila, co jsem zjistila. Nevím, jestli si na nějpamatuješ, každopádně byl jedním z nemnoha, na který jsi mi odpověděl – dokonce poměrně brzy.Domnívám se, že se ti ulevilo, když ses dozvěděl o oficiálním „skonu“ Briana Somervilla, protože sis mohlbýt jistý, že se po něm úřední místa nebudou shánět. Dokud budu já držet pusu, nemusel ses ničeho

obávat.

Poděkoval jsi mi a přesvědčoval mě, že si nemám dělat zbytečné starosti. Koneckonců nevím, jestli seBrianovi vede tak špatně, jak jsem usoudila v přehřátí prvního okamžiku (ten výraz si pamatuju přesně!)A mám si představit i druhou alternativu: Ústav – a nic jiného by nepřicházelo v úvahu – by pro mladíkajako Nobody taky nebyl žádný ráj. Pacienti tam leží připoutaní k postelím ve vlastních výkalech, personálje místo umývání polévá ledovou vodou, nezřídka dochází k týrání a neobjasněným úmrtím…

Vykreslil jsi mi hrůzný obraz hodný Charlese Dickense a ještě dnes musím uznat, žes nebyl daleko odpravdy. Ústavy pro mentálně postižené ze čtyřicátých let minulého století se nedaly srovnat s dnešními, adokonce i v současnosti námi pravidelně otřesou skandály, když zvědavý reportér zjistí, kde a jak končínemocní a staří lidé.

Nicméně… Chade, je mi skoro osmdesát a vzhledem ke smrti, která na sebe nedá příliš dlouho čekat,nechci sama sobě lhát ani sobě a ostatním něco zastírat.

Nezachovali jsme se dobře. A od skandálu, který začátkem sedmdesátých let rozpoutala SemiraNewtonová, nemůžeš ani ty setrvávat v přesvědčení, že cesta, po níž jsme kráčeli, byla třeba jen v

jediném ohybu správná.

Byla to cesta plná hrůzy a nezodpovědnosti. Sobectví a zbabělosti. Ano, to je možná vlastnost, která násvystihuje nejpřesněji: Byli jsme zbabělí.

Prostě a jednoduše zbabělí.

16.

Co bylo dál? Dělala jsem, co se ode mě čekalo. Studovala jsem na obchodní škole, učila se psát na stroji a

stenografovat, později jsem pracovala v různých kancelářích. Mimochodem, teď si vybavuju, že sejednou u nedělní snídaně matka zcela nečekaně zeptala na Briana.

„Co se vlastně stalo s tím dalším dítětem?“ obrátila se na mě a já jsem se zakuckala. „Však víš, s malým…

Jak se jen ta rodina jmenovala? Somervillovi, jestli se nemýlím. Tenkrát jsi ho odvezla…“

„Ten je dávno v ústavu, mami. Už několik let,“ tvrdila jsem a ubrouskem jsem si osušila kapky čaje nasvetru. „Byl trochu…“ Výmluvně jsem si zaťukala na čelo.

„Aha,“ přikývla matka, a tím to skončilo. Víckrát se o něm nezmínila. Pro ni byla záležitost vyřízená,otázka jí beztak jen náhodně bleskla hlavou a odpověď ji vlastně nezajímala.

V srpnu 1949 jsem se provdala za prvního přítele, kterého jsem po tobě měla. Olivera Barnese, studentaposledního ročníku historie. Seznámili jsme se v univerzitní knihovně, kde jsem krátce pracovala. Myslím,že jsem do něho byla trochu zamilovaná, ale o pravou lásku určitě nešlo. Ve dvaceti člověkpravděpodobně není dost zralý, aby ji poznal. Vzala jsem si ho, protože se mi líbil a protože mězbožňoval. Žil u rodičů, ale v jejich domě měl samostatný byt v suterénu. Přistěhovala jsem se k němu akonečně unikla ze stísněných poměrů u matky a Haralda. Matce imponovalo, že jsem si společenskyvýrazně polepšila. Olivera měla ráda a až do smrti žila v přesvědčení, že jsem v něm nalezla svou velkouživotní lásku. Nechala jsem ji při tom. Proč jí kazit radost?

Bylo mi jednadvacet, když přišla na svět moje dcera Alice, a osmadvacet, když manželovi, který tehdy bylasistentem jednoho profesora historie, nabídli místo právě na univerzitě v Hullu.

Náhoda, nebo řízení osudu? Každopádně mě to zavedlo zpátky do Yorkshiru.

Nechci tě nudit líčením roků, které následovaly.

Životy nás obou skončily fiaskem. Na rozhodující křižovatce se každý z nás vydal jiným směrem a náprava

nebyla možná. Vnímala jsem to a dodnes vnímám jako tragédii. Nevím, jsi-li na tom stejně, o podobnýchvěcech se s tebou nikdy nedalo mluvit. V průběhu let se z tebe stával stále větší podivín, víc a víc sesuzavíral do sebe. To já jsem s tebou udržovala kontakt, navštěvovala tě, snažila se tě vylákat z tvé ulity.Pokračovala jsem i poté, co ses v pětačtyřiceti konečně oženil. Tvá manželka byla o dvacet let mladší nežty a bylo na ní vidět, jak postupně chřadne vinou tvé neschopnosti navázat jakýkoliv dialog. Považuju zazcela logické, že zemřela o tolik dřív než ty. Vždycky mi připomínala květinu bez vody, která pomaluuvadá, až prostě není.

Gwen tvým chováním taky trpěla, ale je to tvoje dcera. Ode dne, kdy přišla na svět, neznala nic jinéhonež otce, který téměř nemluví a stále víc se straní své rodiny. Který vedle ní je, a přece není. Dokázalavyvinout mechanismy, které jí umožnily v té pustině přežít. Tvoje žena na to byla přes své mládí stará.Trápila se vedle tebe, až zármutkem zemřela. Nádor v prsou byl pouze tělesným projevem jejího neštěstí

a zármutku.

Proč ti to vykládám s takovou tvrdostí? Protože jsem stejně tvrdě soudila i sebe. I já nesu vinu na tom, žeses vzdálil vlastní rodině, žes byl manželem a otcem jenom formálně, nikdy opravdu.

Prosadila jsem, abychom bydleli ve Scarborough. Pro Olivera by byl přirozeně výhodnější Hull, ale jakoobvykle se podřídil mému přání. Měli jsme kouzelný dům vysoko na Sea Cliff Road, v ulici se stromy, prostornými vilkami a udržovanými zahradami, která jako by končila v moři. Mohli jsme být šťastnou,soudržnou rodinou a já jsem tam mohla spokojeně žít. Místo toho mě to neustále táhlo za tebou nafarmu. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času tam trávím, dokud nedošlo k ošklivé scéně mezi mnou aAlicí. Bylo jí dvacet nebo jednadvacet, měla už Leslie, vedla neuspořádaný život a já jí vyčetla, že by se

sebou i svou budoucností mohla naložit mnohem lépe.

„Tys měla vždycky všechno,“ rozkřikla jsem se. „Na rozdíl od mnoha mladých lidí nevíš, co je tonedostatek. Co ti kdy chybělo?“

Už tehdy měla nezdravou barvu od neustálých problémů s játry a žlučníkem vyvolanými drogami anezdravým stravováním. Vzpomínám si, jak jí pleť ještě víc zežloutla, když na mě vyjela: „Co mi chybělo?

Matka!“

Byla jsem ohromená. „Já?“

„Jinou matku bohužel nemám.“

„Ale já…“

„Nikdy jsi nebyla doma,“ přerušila mě. „Pořád jsi trčela na té pitomé farmě. Běhalas za ChademBeckettem a všechno, co jsem tady našla, když jsem přišla ze školy, bylo předem uvařené jídlo a cedulka,

že jsi u Beckettů a vrátíš se později. Měla jsem si ty cedulky schovávat, byl by jich plný kontejner!“

Mezitím jsem pochopila, že má pravdu. Nikdy jsem se tě nevzdala, Chade. Stal se z tebe nemluvný anepřístupný mrzout, ale pro mě jsi zůstal divokým pohledným mladíkem z válečných roků, který se mnouza soumraku sedával v zátoce, který chtěl na frontu, aby zachránil svět. Mladíkem, kterého jsemzbožňovala, do něhož jsem vkládala všechny své naděje, s nímž jsem si vysnila celý vesmír – aniž jsem siuvědomila, že existuje opravdu pouze v mé, ne ve tvé fantazii. Pokud šlo o tebe, zůstala jsem desítky letromantičkou, ačkoliv nemyslím, že by ve mně někdo hledal romantickou duši. Lhala jsem si do vlastníkapsy. Namlouvala si, že pro tebe někdo – já – přece musí být oporou. Otec ti zemřel, na farmu jsi byldlouhé roky sám. Splácel jsi dluhy, dřel, měl jsi starosti. Bylo toho na tebe moc. Vařila jsem ti, prala.Probírala jsem s tebou problémy se sklizní a klesající cenou obilí. Přesně jsem věděla, jak vypadá tvůj de n

na farmě, zato čím se zabývá můj manžel na univerzitě, mě ani trochu nezajímalo. Především jsempřestala sledovat, co se děje v hlavě, duši a životě mé dcery. Znala jsem cenu ovčí vlny, ale ne datumškolní akademie, kde zpívala sólo.

Když ses konečně oženil a stal se otcem, byla jsem na podivné soužití s tebou příliš zvyklá. Nedokázalajsem se tě vzdát kvůli jiné ženě. Dokonce jsem si namlouvala, že musím pomáhat i jí. Byla mladá anezkušená, na všechno sama nestačila. Byla jsem po ruce, kdykoliv nastal „stav nouze“. Jenže k tomuvlastně nikdy nedošlo. Tvoje rodina se s žádnými neřešitelnými problémy nepotýkala. Jediný skutečnýproblém jsem pravděpodobně představovala já.

Tvé manželce ze mě muselo být občas zle, Chade. Jenže byla bázlivá a poddajná. Mlčela a trpěla.

Nejšílenější na tom všem je, že jsme spolu nic neměli.

Tělesně jsme své partnery nikdy nepodvedli. Možná by skutečná nevěra všechno zjednodušila a vyjasnila.

Možná by Oliver požádal o rozvod, kdyby se to dozvěděl. Možná by si tvoje žena dodala odvahu, kdybynás spolu nachytala v posteli. Takhle ale nikdo nevěděl, co nám má vyčítat. Zvlášť když jsem vystupovalav roli obětavé samaritánky.

Často mě zaměstnává otázka, jestli by všechno dopadlo jinak nebýt Briana Somervilla. Jestli bychom sevzali, zdárně vychovali pár dětí a byli šťastní. Nebo si zase něco namlouvám? Není to spíš tak, že bynějaký Brian nemohl náš vztah ohrozit, kdybychom si byli skutečně souzení? Představovat si, že o životědvou lidí a následně jejich partnerů a dětí rozhodla náhoda, je skličující a fascinující zároveň. Kdybychomse s matkou onoho listopadového rána roku 1940 vydaly na nádraží o něco dříve nebo později,pravděpodobně bychom slečnu Taylorovou a Briana nepotkaly. A mnohé by dopadlo jinak. Možná

všechno.

Skandál, který vypukl v roce 1970, rozruch kolem Semiry Newtonové, policejní vyšetřování i pozornosttisku jsme přečkali líp, než by se dalo čekat. Mně nikdo nic nevyčítal, protože jsem v době, kdy došlo k rozhodujícím událostem, byla ještě dítě a všichni věřili, že jsem o Brianově pozdějším hrozném osudu nicnetušila. Nebyla jsem vláčena tiskem, jen občas o mně padla zmínka, ale většinou bez udání celéhojména. I ve tvém případě panovala – bez tvého přičinění – ochota připisovat všechno k tíži tvým rodičům,nikoliv sobě. Podle všeobecného mínění předal Briana McBrightovi tvůj otec. Tys proti této interpretacineprotestoval, ovšem ne proto, abys veškerou vinu svalil na otce a sám vyvázl s víceméně čistým štítem.Prostě jsi odmítal s kýmkoliv mluvit. A nejen o Brianovi. Tou dobou ses už vyhýbal jakékoliv komunikaci s

okolím.

Případ vyvolal obrovské pozdvižení. Zapomenuté dítě nebo Nobody hlásaly titulky. Tisk si na Brianovupřípadu pochopitelně smlsl, ale jak jsem řekla, my jsme z toho vyvázli poměrně dobře. Podlevšeobecného mínění nesl zodpovědnost především Arvid Beckett, který Briana na farmě nikdy nechtěl anikdy se o něho nezajímal. Ovšem udělali jste to oba společně a tvůj otec byl tehdy nemocný, částečnězmatený starý muž, který pravděpodobně nechápal tragické důsledky vašeho kroku.

Ale komu by prospělo vyjít s tím na veřejnost a způsobit potíže nám oběma i našim rodinám?

Znám tě příliš dobře, Chade. Lépe než kteréhokoliv jiného člověka, s nímž jsem se v životě setkala, a vím,

že pokud jsi všechno dočetl nebo aspoň zběžně prolétl až sem, určitě jsi svraštil čelo a ptáš se: A co mábýt? Stále nechápu, proč tu starou historii znovu vytahuješ.

Nejsem si jistá, jestli tě moje vysvětlení přesvědčí, ale zkusím to.

Sepsala jsem všechno, protože jsem se chtěla postavit k pravdě čelem. A jasné, nepřikrášlené pravdy se

doberu jen tehdy, když ji sepíšu. Myšlenky se náhle lámou, odlétají, kdesi se ztrácejí, aniž jsou dovedeny

do konce. Při psaní však není kam uhnout. Psaní tě nutí ke koncentraci, k přesné formulaci inevyslovitelného. Od žádné věty neutečeš v polovině. Dokončíš ji, i když se mozek svíjí a prsty by senejraději nedotýkaly klávesnice. Chtěl bys utéct, ale píšeš dál.

Taková je moje zkušenost.

A proč jsem ti to všechno poslala, Chade?

Protože jsi součástí mého příběhu a součástí mé pravdy. Protože naše osudy jsou propletené. Osudy násdvou s osudem Briana Somervilla. Životní dráha, po které každý z nás kráčel, je nemyslitelná bez zbylýchdvou. Krásným, tragickým, jedinečným způsobem se cítím svázána s vámi dvěma, a proto nepovažuju zasprávné nechat si náš příběh pro sebe.

Když ti teď všechny kapitoly posílám, vězí za tím možná i jistá touha po spravedlnosti. Nebylo pro měsnadné, Chade, postavit se k pravdě čelem a prostě mi připadá spravedlivé, abys to udělal i ty. Přirozenětě nemůžu přinutit, abys přečetl všechno. Možná jednoduše zmáčkneš klávesu delete dřív, než pochopíš,

o co se jedná.

Možná se chráníš a nic z toho si nepřipustíš. I to bych dokázala pochopit.

Ale chtěla jsem spojit svůj život s tvým. Tak či onak.

Fiona

ČTVRTEK 16. ŘÍJNA

(3)

Leslie přemýšlela, proč je jí tak špatně. Od whisky to být nemohlo. Nebo ano? Zvracet víc než ona v nocisnad ani nešlo. Příliš málo spala, nanejvýš dvě hodiny, a příliš mnoho četla – a nic uklidňujícího. Záležitost

se nevyjasnila, naopak se stále víc ztrácela v mlze.

Co se stalo s Brianem Somervillem?

A kdo byla Semira Newtonová?

Vyšla z ložnice. Venku pomalu svítalo, mezi hradbou temných mraků se nad mořem třpytil rudý proužek.

Vycházelo slunce, ale Leslie pochybovala, že se ukáže. Další šedivý podzimní den.

V obýváku ke svému překvapení zastihla Dava. Byl už oblečený a právě zvedal sluchátko. Trhl sebou arychle ho zase položil. Zjevně mu nebylo vhod, že ho Leslie přistihla.

„Už jsi vstala,“ poznamenal. „Ty taky.“

„Moc dobře jsem se nevyspal. Přemýšlel jsem…“ Neupřesnil, o čem, ale pro Leslie to nebylo obtížné

uhodnout. „Nevíš, co dál.“

Nešťastně se usmál. „To je velmi mírně řečeno. Uvízl jsem ve slepé uličce a mám pocit, že z ní není únikuani dopředu, ani zpátky. Zpackal jsem si život. Úplně.“ Ukázala na telefon. „Chtěl jsi volat Gwen?“ „Gwen ne. Kamarádce, ale není to nic důležitého.“

„Aha.“

Zamyšleně si ji měřil. „Vypadáš unaveně, Leslie. Tipuju, že ses taky moc dobře nevyspala.“

„V každém případě málo.“ Nepřiznala, že dlouho četla, protože mu nechtěla vykládat o babiččině příběhu.

Odsunula stranou myšlenky na Briana Somervilla i Semiru Newtonovou, ať už to byl kdokoliv, asoustředila se na Dava.

„Proč policie pochybuje, žes o sobotě vypovídal pravdivě?“ zeptala se. V noci byla opilá, bylo jí přílišmizerně, než aby se problémem zabývala hlouběji, ale když ležela v posteli, otázka se jí neustále vkrádalado hlavy. Zmínil se o nesrovnalostech a rychle změnil téma.

Podle jeho mimiky mohla přesně sledovat, že horečně zvažuje, co a jak jí prozradit, až se nakonec súlevnou rezignací odhodlal vylíčit jí rozhovor s inspektorkou Almondovou.

„Sousedka odnaproti nahlásila policii, že mě v sobotu večer viděla vycházet z domu, přitom jsemvypověděl, že jsem nevytáhl paty z bytu.“

„A má pravdu? Šel jsi ven?“ „Ano.“

Překvapeně na něho hleděla. „Ale proč? A kam?“

Z očí jí vyčetl nedůvěru a strach. Konejšivě zvedl paže. „Já jsem tvoji babičku nezabil, Leslie. Na mou

duši, věř mi konečně. Ale byl jsem venku a nechtěl jsem o tom mluvit.“

Tušila, co přijde. „Byl jsi u jiné ženy?“

Po celou dobu stál uprostřed pokoje, až teď klesl na židli a natáhl nohy před sebe, jako by se chystal

kapitulovat. „Ano.“ „Celou noc?“ „Ano.“

„Dave…“

„Já vím, jsem mizera, choval jsem se nemožně, podvedl jsem Gwen, lhal jí… Já vím!“

„Co je to za ženu?“

„Karen. Studentka. Jistou dobu jsme spolu chodili. Kvůli Gwen jsem se s ní rozešel.“

„Ne tak docela, jak vidno.“

„Myslel jsem to vážně, ale občas jsem nevydržel. Karen mě nechtěla ztratit, pokaždé mi to až moc

usnadnila… Ale jasně, neměl jsem být slaboch.“

Popošla k němu o krok. „Dave, spíš se svou bývalou přítelkyní. Včera ses chtěl vyspat se mnou. A…“

Přerušil ji. „Je mi moc líto, jestli…“

Skočila mu do řeči: „Nejsem uražená, Dave. Momentálně jsi patrně připravený oblažit každou ženu ve

Scarborough, která se ti aspoň trochu líbí a není úplně proti. Neberu osobně, že jsem byla jednou z

mnoha.“

Zdálo se jí, že se na ni dívá s něhou. „Ty bys nebyla jednou z mnoha, Leslie. Ty nejsi jednou z mnoha.“

„Jsem součástí tvé chaotické a bezvýchodné životní situace. Stejně jako Karen. Jako Gwen. Ocitl ses vkrizi a jednáš zkratkovitě, se zoufalou nadějí, že se před tebou otevře nějaká cesta. Tvůj životní konceptse neosvědčil nebo se ukázalo, žes nikdy žádný neměl. Podobných věcí si člověk obvykle všimne večtyřiceti a pak může propadnout panice.“

Pousmál se. „Jako například ty?“

„Já nejsem podezřelá z vraždy. Nikoho nepodvádím. Své záchvaty paniky řeším sama se sebou.“

„A se spoustou whisky.“

„I následky whisky nesu sama.“

Vstal. Bylo na něm patrné rozčilení. „Co vlastně chceš, Leslie? Přece mi tady nedržíš přednášku jen proto,

že nemáš nic lepšího na práci. Kam tím míříš?“

Zhluboka se nadechla. „Gwen znám celou věčnost. Moje babička a její otec byli celý život přátelé. Na

farmě jsem trávila hodně času. Nechci tvrdit, že jsme s Gwen důvěrné kamarádky, na to jsme příliš

odlišné, ale cítím za ni zodpovědnost. Je pro mě jako člen rodiny. Nemůžu nečinně přihlížet, jak…“

„… jak se zahazuje s nezodpovědným budižkničemu, jako jsem já?“

„Byl jsi jí nevěrný dřív, než jste se vzali. Představa, že s ní někdy budeš muset mít sex, ti nahání hrůzu.

Nepřinutíš se k žádným důvěrnostem. Babička měla pravdu. Chceš jenom farmu. Půdu. Jinak nic.“

Pokrčil rameny. „K tomu jsem se ti přiznal.“

„Nemůžu dopustit, aby Gwen do něčeho takového spadla.“

„Chceš jí o všem říct? O Karen? O… nás?“

„Byla bych ráda, kdybys jí to řekl sám.“

„Leslie, já…“

„Dave, prosím. Jdi za ní. Dej všechno do pořádku. Řekni jí pravdu. O sobotní noci a o sobě.“

„Zhroutí se, jestli to udělám.“

„Jestli se vezmete a všechno skončí obrovským fiaskem, zhroutí se taky a bude na tom ještě hůř. Nebo simyslíš, že před ní dokážeš své nevěry tajit věčně? Nebo že nepozná, jak jsi v manželství nešťastný?“

„Sotva.“

„Skoncuj to co nejdřív.“

Mlčel. Vytušila, že zvažuje, jaké má možnosti. Byl zvyklý kličkovat, snažit se nikde nenarazit, vylhat se znepříjemných situací. Přímá cesta lemovaná důsledky nesprávného chování pro něho byla něčímneznámým. A ještě nikdy se mu pod nohy nepřipletla vražda. Násilná smrt Fiony nejenom rozvrátila jehoživotní postoj, ale také ho katapultovala do prostoru, kde svými osvědčenými triky a výmluvami nezískalani metr terénu navíc. Jedna věc byla elegantně manipulovat s ženami, které okouzlil, a proplouvat mezinimi, ale vypovídat na policii bylo něco jiného. Zatraceně jiného.

„Tipuju, že mi nedáš na vybranou,“ řekl konečně. „Když za Gwen nepůjdu já, půjdeš ty. Mám pravdu?“

„Než bych se měla dívat, jak se berete… Ano.“

„V tom případě bych to měl udělat co nejrychleji.“

Uhodla, že nesouhlasil pouze proto, že mu přiložila pistoli k hrudi. Kdyby se měl vypořádat jenom s jejímtvrdým postupem, zkusil by vyjednávat. Nasadil by veškerý svůj šarm, přesvědčovací schopnosti. Bojovalby. Ale viděla na něm, že ho boj unavuje. Pochopil, že cesta, po níž se pustil, nikam nevede a byl ochotný

stáhnout se z bitvy, kterou tak jako tak nemohl vyhrát.

„Odvezu tě do Staintondale, jestli chceš,“ nabídla se.

„Budeš hodná. Zatím si nechám kufr tady, a hned jak…“

„Už v noci jsem ti řekla, že s hledáním nového podnájmu nemusíš spěchat. Babiččin byt je obrovský.Žádný problém, jestli tady budeš pár dní bydlet. Dám ti klíč a můžeš přicházet a odcházet, jak se ti bude

hodit.“

Očividně se mu ulevilo. „Díky, Leslie. Nedáme si napřed kávu a toasty? Obávám se, že bych před Gwen s

prázdným žaludkem předstoupit nedokázal.“

„Samozřejmě. Kávu taky potřebuju.“

Snídali v kuchyni. Dava před obtížným krokem nepřešla chuť k jídlu. Usmažil si vajíčka a nalil si na ně

kečup. Leslie, která do sebe nedostala nic kromě dvou šálků kávy, ho pozorovala téměř s odporem.

Vykouřila tři cigarety za sebou, které jí kupodivu trochu zklidnily žaludek, a obrnila se proti Davovu

nevyhnutnému komentáři.

„Málo jíš, o to víc kouříš a piješ.“

Slyšela to už mockrát. „Dělám to dlouho, a přesto si nemůžu stěžovat.“

Zamyšleně, pochybovačně si ji měřil.

„Co ti vlastně nedalo spát? Nechce se mi věřit, že by to souviselo jenom se mnou a Gwen.“

„Znáš nějakou Semiru Newtonovou?“ zeptala se náhle bez dlouhého rozmýšlení.

„Ne. Kdo to má být?“

„Nevím. Proto se tě ptám.“

„Semira Newtonová.“ Přemýšlel. „Odkud máš to jméno?“

„Z jedné… epizody v babiččině životě,“ odpověděla vyhýbavě. „Víc ti momentálně povědět nemůžu. A říkáti něco jméno Brian Somerville?“

„Ne.“

Zamáčkla cigaretu a vstala. „Pojedeme. Čím dřív si s Gwen promluvíš, tím líp.“ Také Dave se zvedl. „Nemohli bychom se napřed projít po pláži?“ prosil.

Souhlasila. „Na jedné nebo dvou hodinách už nesejde.“

Ulehčeně se usmál.

(4)

Seržant Reek měl dojem, že v posledních dnech je jeho hlavní pracovní náplní sedět v autě a čekat naosoby, které si dávají s návratem domů na čas. Nesmírně nudnou činnost snášel odevzdaně s vědomím,že ji někdo udělat musí. Utěšovalo ho, že časem na něho bude povolání klást mnohem vyšší nároky. Jehochvíle jednou přijde. A jednou bude podřadnými úkoly pověřovat své podřízené. Pochvala od inspektorkyAlmondové v něm ráno posílila naději, že jeho postup na karierním žebříčku je na dohled.

„Vedete si výborně,“ prohlásila.

To povzbudí.

Filey Road byla jako vždy plná aut a po chodnících se valily hloučky žáků a studentů. Někteří už měli šálya čepice. Po ránu byl vzduch chladný, naštěstí nepršelo. Podzim se hlásil s plnou silou, první říjnový týden

měl v sobě ještě něco z pozdního léta, ale mezitím se všechno změnilo. Pomalu bude načase myslet naVánoce.

Vánoce! 16. října! Reek sám nad sebou zavrtěl hlavou. Na pěší zóně sice už visely nezbytné girlandy shvězdičkami a možná není hloupé začít kupovat dárky, a ušetřit si tak prosincový shon. Reek obvyklevyrazil do obchodů na Štědrý den a pokaždé se zapřísahal, že nákupy víckrát na poslední chvíli nenechá.Ovšem příští rok se situace opakovala.

Trhl sebou. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že pohyb na dlážděném prostranství před velkýmcihlovým domem, kde bydlela Karen Wardová, zaznamenal pouze koutkem oka. To je z toho, když někdomísto pozorování plánuje vánoční nákupy. Rychle vystoupil z vozu. Mladá světlovlasá žena, která kráčelake dveřím, mohla být kteroukoliv obyvatelkou domu, ale intuice seržantovi napověděla, že to musí býtKaren Wardová. V ruce nesla cestovní tašku, jako by spala jinde a teď se vracela domů. Odpovídalo byto, protože od pozdního večera nebyla ve svém bytě k zastižení. Reek se poněkud bezhlavě vrhl do

hustého provozu.

„Slečna Wardová?“ zavolal.

Otočila se. Vypadá nevyspale, všiml si.

„Ano?“ zeptala se.

Došel k ní a ukázal jí průkaz. „Policie. Seržant Reek. Mám na vás pár otázek. Můžete mi věnovat deset

minut?“

Podívala se na hodiny. „Chtěla jsem se jenom převléknout a jít na uni…“

„Opravdu jenom deset minut,“ opakoval.

„Všechno, co o Amy vím, jsem řekla inspektorce Almondové.“

„Tentokrát jde o něco jiného.“

„Tak dobře,“ souhlasila. „Chcete jít nahoru?“

Byt byl rozlehlý, světlý, liduprázdný a vládl v něm nepředstavitelný nepořádek. V kuchyňském dřezu sekupilo špinavé nádobí. Na stole pokrytém drobky stály prázdné sklenice, kečup a majonéza. U dveří sepovalovaly zablácené kozačky. Bylo jasné, že nikdo ze studentů, kteří tu bydlí, nepovažuje za svou

povinnost uklízet.

Pravděpodobně, uvažoval Reek, ji na sebe vzájemně přehazují a výsledkem je, že si v nevábném

prostředí zvykli žít.

Jako pedant a fanatik pořádku se v duchu otřásl.

„Omlouvám se za nepořádek. Máme sice rozpis, kdy má kdo uklízet, ale nefunguje to,“ vysvětlovala

Karen. „Posaďte se. Dal byste si čaj?“

„Ne, děkuju.“ Reek nenápadně smetl pár podezřelých zbytků jídla ze židle a vytáhl blok a tužku.

„Slečno Wardová, jak jsem předeslal, nezdržím vás dlouho. Jde pouze o ověření jedné výpovědi.“

Posadila se proti němu. Oči měla lehce zarudlé, asi celou noc proplakala.

„Ano?“

„Znáte Dava Tannera?“

Trhla sebou. „Ano.“

„Pan Tanner tvrdí, že noc ze soboty na neděli strávil s vámi. Zhruba od půl desáté do desíti v Golden Balldole v přístavu a potom tady ve vašem bytě. Do šesti hodin ráno. Můžete to potvrdit?“

Uchopila křečovitě jednu špinavou sklenici, povolila stisk a opět ji sevřela v prstech. „Už je mi jasné, pročmi od včerejška stále volá. V mobilu mám přinejmenším tucet nepřijatých hovorů.“

„Vy jste byla nedostupná?“

„Viděla jsem jeho číslo a neohlásila se.“

Reek vyčkávavě mlčel.

„V noci jsem byla u kamarádky. Bydlí kousek odsud. Já… v poslední době na tom nejsem dobře. Tady mi

nikdo nerozumí. Raději spím jinde.“

„Chápu,“ přikývl Reek, přestože měl jenom nejasné podezření, o němž ani nevěděl, zda je správné.

„Souvisí vaše problémy s panem Tannerem?“

Zdálo se, že se Karen každým okamžikem rozpláče. Reek doufal, že se ovládne.

„Ano. Pravděpodobně od něho víte, že jsme spolu dlouho chodili. V červenci vztah ze dne na den ukončil.Prý vzájemná přitažlivost vyprchala. Mezitím jsem se dozvěděla, že důvodem byla jiná žena.“

„Gwendolyn Beckettová.“

„Tak se jmenuje? Vím jenom, že má být starší a tuctová.“

Reek si Karen nenápadně prohlížel. Přestože zřejmě prožívala těžké období a působila sklesle a unaveně,byla stále velice hezká. Přesně takový typ ženy, jakou si uměl představit po boku Dava Tannera. Úplně

jiná než chudinka Gwen.

„Proč je vlastně důležité, co Dave v sobotu dělal?“ Karen si patrně až teď uvědomila, že neví, proč policietu informaci potřebuje.

Reekovi bylo nepříjemné, že musí být zvěstovatelem zlých zpráv.

„V sobotu večer se na farmě, kde žije slečna Beckettová, konaly… konala oslava, které se zúčastnil i panTanner.“ Slovo zásnuby nepřešlo seržantovi přes rty. „Mezi ním a jiným hostem, konkrétně paní FionouBarnesovou, došlo k hádce a oslava předčasně skončila.“

Karen svraštila čelo. „Fionou Barnesovou? Tou starou dámou, kterou našli zavražděnou u Staintondale?Četla jsem to v novinách.“

„Ano,“ potvrdil Reek a na studentčině tváři sledoval, jak jí postupně docházejí souvislosti.

„A protože se s ní Dave pohádal…“

„Prověřujeme alibi všech přítomných,“ vysvětloval spěšně.

Karen se napřímila. Měla výraznou mimiku a bylo vidět, že se nemůže rozhodnout.

„Slečno Wardová, jde o jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku. Byl Dave Tanner do šesti hodinráno u vás? Řekněte mi pravdu, prosím.“

„Pravdu!“ vyrazila ze sebe. Prudce vstala a zaťatými pěstmi si přejela po tvářích, na nichž se leskly slzy.„Pravda je taková, že bych pro něho udělala všechno. Všechno! Milovala jsem ho. Neměl peníze, pořádnézaměstnání, žádnou budoucnost, bydlel v příšerném podnájmu, ale mně to bylo jedno! Úplně jedno.Hlavně že jsem mohla být s ním. Povídat si s ním, smát se, procházet se. Spát s ním. Chtěla jsem s nímprožít celý život. Občas mám pocit, že zemřu, protože mě opustil. Ničí mě to.“

Reekovi bylo z jejího citového výlevu až trapně. Také se zvedl. „Slečno Wardová, myslím, že jste…“

„Víte, že mě a moje city dál využíval? Ještě jsem se s tím úplně nevyrovnala, ale… Jeho vztah sGwendolyn nemůže být ideální. Každopádně mi každou chvíli zavolal. Chtěl si popovídat. Projít se. Jen tak

si zablbnout. A taky potřeboval sex. A já byla pitomá. Stačilo mu lusknout prsty, a přiběhla jsem, abychpak zase tady celé dny dřepěla sama a marně čekala, až se ozve. Věřil byste, že jsem zpočátkupřemýšlela o sebevraždě?“

Věděl, že jí jeho věty budou znít jako prázdné fráze, ale přesto je vyslovil. Protože byly pravdivé. „Jsteještě mladá. Přijde jiný muž. Zaručeně.“

Odpověděla, jak se dalo čekat. „Já jiného nechci.“

„Ale jeho už taky ne?“ zeptal se opatrně. „Když mu neberete telefony.“

Paže jí klesly, ruce zaťaté v pěst se uvolnily.

„Já už se kvůli němu nechci trápit,“ svěřila se unaveně. „Chci na něho zapomenout.“

„V sobotu vás vyzvedl v Newcastle Packet a šli jste spolu do Golden Ball,“ vrátil se Reek co možná

nejvěcnějším tónem k vyšetřování. „To jsme si ověřili. Vypadá to, že v sobotu jste ještě byla ochotná s

ním mluvit.“

„Ani ne. Rozhodla jsem se, že s ním přeruším veškeré kontakty, aby to neodneslo moje zdraví a sebeúcta.Možná jsem měla volit opačné pořadí: moje sebeúcta a zdraví. Ano, nejvíc trpěla moje sebeúcta a ta…“

Hleděla z okna. Byla bledá, téměř průsvitná.

„Ale do Golden Ball jste s ním šla.“

„Nechala jsem se přemluvit, i když jsem věděla, že je to chyba. Brzy jsem taky pochopila, o co mu jde.Byl zase jednou nespokojený, naštvaný. Nevyjádřil se jasně, co mu zkazilo náladu, ale zřejmě to nějak souviselo s hádkou, o níž jste se zmínil. U mě hledal jenom rozptýlení. Měla jsem s ním vlézt do postele apostarat se mu o pár příjemných chvil. Ráno by zmizel a několik dní si na mě ani nevzpomenul. Tak tochodilo od července stále dokola, ale já už jsem se k tomu propůjčit nehodlala.“

Reek zadržel dech. „Znamená to, že jste…“

Větu nedokončil, ale Karen uhodla, na co se chtěl zeptat. „Ano. Znamená to, že jsem s ním vypila sklenku

vína, povídala si s ním o hloupostech, odolala jeho pokusům o sblížení a prohlásila, že jsem unavená achci domů. Sama.“

„On s vámi nešel?“

„Ne. Nechtěla jsem. Dokonce jsem odmítla jeho nabídku, že mě odveze. Až moc dobře znám jeho šarm.

Nebyla jsem si jistá, jestli bych zase nepodlehla.“

„Uvědomujete si, co říkáte? Z vašich slov vyplývá, že výpověď pana Tannera o tom, co dělal v sobotuvečer, neodpovídá pravdě. A že pro dobu, kdy došlo k vraždě paní Barnesové, nemá alibi.“

Zůstala klidná. „To je možné. Každopádně jsem vám popsala, jak to bylo.“

„Není vyloučené, že budete muset svou výpověď odpřisáhnout.“

Pousmála se. „Seržante, moje výpověď není pomsta na muži, který mě opustil. Je to pravda a nedělalo bymi problém ji odpřisáhnout.“

Reek zastrčil blok a tužku do náprsní kapsy. „Děkuji vám za rozhovor, slečno Wardová. Velice jste nám

pomohla.“

Smutně na něho pohlédla. Napadlo ho, jak je asi zoufalá. Přes pevné odhodlání definitivně ukončit tutokapitolu jejího života v ní mohly nepřijaté hovory od Tannera v jejím mobilu zažehnout jiskřičku naděje.Naděje na nový začátek, na změnu chování muže, kterého milovala. A od seržanta se dozvěděla, že jiTanner chtěl znovu jen využít, tentokrát aby na něho nemohla policie. Od výslechu na stanici zřejměbývalé přítelkyni zuřivě telefonoval, aby s ní probral svou výpověď a patřičně ji instruoval.

Smůla, pomyslel si Reek škodolibě. Máš smůlu, kamaráde, že se právě teď rozhodla pro definitivní konec.Teď už se z toho nevykroutíš.

„Na shledanou, slečno Wardová,“ rozloučil se a po krátkém zaváhání dodal: „Dovolte mi osobní

poznámku. Pro Tannera netruchlete. Nestojí za to.“

(5)

„Musím zavolat šéfovi. Chci si vzít volno i dnes, protože bych se nedokázala soustředit na práci,“postěžovala si Ena Wittyová

Valerie soucitně přikývla. Stála v Enině malém, velmi útulně zařízeném obývacím pokoji a právě odmítlakávu. Už jí do sebe nalila dost, horké a příliš silné. Srdce jí bušilo příliš rychle a snad i příliš hlasitě, jak sejí zdálo. Ovšem třeba to způsobilo velké množství adrenalinu, které jí proudilo tělem. Byla tak neklidná, že

by nejraději mávala pažemi jako ptáci křídly.

K jejímu překvapení jí otevřela Jennifer Brankleyová, s rozcuchanými vlasy, nevyspalým obličejem apomačkaným oblečením.

Inspektorce se nepodařilo potlačit svou antipatii. „Vy jste tady už, nebo ještě?“

„Ještě,“ odpověděla Jennifer. „Ena se večer cítila mizerně a děsila se představy, že by tady byla přes nocsama. Zavolala jsem manželovi, všechno jsem mu vysvětlila a zůstala u ní. Každou chvíli by se pro mě

měla zastavit Gwen. Potřebuje si něco koupit a pak mě odveze na farmu.“ „Pan Gibson večer nebo v noci nevolal? Neobjevil se tady?“

„Ne.“

V pokoji seděla u stolu bledá Ena, před sebou nedotčený toast s marmeládou. „Byl to on?“ vyhrkla,jakmile spatřila policistku. „Udělal to? Zabil Amy Millsovou?“

„Nevíme. Popírá to a jednoznačný důkaz proti němu nemáme,“ přiznala Valerie. Jasnou odpověď dát Eně

nemohla.

Ena se tvářila, jako by přesně nevěděla, zda se má radovat nebo plakat. „Je tedy možné, že je nevinný?“ „Předběžně zůstává bohužel všechno otevřené.“ Valerie zavrtěla hlavou, když jí Jennifer chtěla podatšálek, a posadila se proti Eně. „Jestliže si dnes vezmete volno, nemohla byste za mnou přijít odpoledne na

stanici? Mám na vás ještě pár otázek.“ Ena odevzdaně přikývla. „Povězte mi,“ pokračovala Valerie, „kde jste byla minulou sobotu večer. Vzpomenete si?“ „Samozřejmě. Byli jsme v Londýně. Stan a já. Vyjeli jsme ráno a do Scarborough jsme se vrátili až v

neděli večer. Chtěl mě představit rodičům. Proč?“

„Jde o Fionu Barnesovou, že?“ hádala Jennifer.

Valerie přikývla. Ověření alibi bylo čistě formální záležitostí. Stejně jako seržant nevěřila, že by Gibson

lhal. Jako vrah Fiony Barnesové nepřicházel v úvahu.

„Bylo by dobře, paní Wittyová, kdybyste si vzpomněla ještě na pár detailů týkajících se pana Gibsona.

Důležité může být všechno. Jeho chování, zdánlivě bezvýznamné poznámky. Prostě všechno. Nestyďte se

mluvit i o banalitách. Právě ony často o člověku vypovídají nejvíc.“

„Neznám ho příliš dlouho,“ namítla Ena tiše.

„Dost dlouho, aby ses s ním chtěla rozejít,“ připomněla jí Jennifer.

Valerie překvapeně pohlédla na Enu. „Je to pravda? Chtěla jste se s ním rozejít?“

„Uvažovala jsem o tom. Nebyla jsem pevně rozhodnutá, ale…“

„Souvisí to s jeho posedlostí Amy Millsovou? Nebo máte jiné důvody?“

„Vadilo mi jeho dominantní chování,“ svěřovala se Ena. „Vždycky a ve všem muselo být po jeho. Vždycky.

Pokud se podřídíte jeho představám, je milý a starostlivý, ale jakmile mu odporujete, hrozně se rozzuří.Jeho hlas, výraz tváře, všechno se rázem změní.“ „Měla jste z něho v takových okamžicích strach?“ Ena zaváhala. „Strach vyloženě ne, ale dokázala jsem si představit, že bych se ho někdy mohla bát. Zdálose mi, že se to stupňuje. Když jsem mu odporovala poprvé – kvůli nějaké hlouposti –, ještě se celkemovládl. Příště to nesl hůř. Pak ještě hůř. Občas jsem přemýšlela, kam až to povede. Však víte.“

„Hodně jste se kvůli tomu hádali?“

Ena pokrčila rameny. „Paní inspektorko, já nejsem žena, která by často odporovala,“ vysvětlovala sklesle.

„Bohužel. Proto jsem se přihlásila do kurzu, kde jsem poznala i Gwen. Nikdy jsem se pořádně nenaučila

postavit na zadní. Mám dojem, že si mě Stan vybral právě proto. Na vaši otázku: Ne, nehádali jsme se

často. O to víc mě vyděsilo, jak se umí rozzlobit kvůli maličkostem.“

„Dokázala byste si představit, že by se přestal ovládat? Že by se mohl nechat strhnout k násilí, kdybyněkdo – nějaká žena – odmítala jeho plány a přání?“

„Dokázala,“ potvrdila Ena.

Valerie přikývla. Obraz, který si o Gibsonovi vytvářela, získával stále jasnější kontury, jednotlivé části dosebe zapadaly, ale při hledání důkazů se nedostala ani o krok dál.

Vstala. „Děkuju vám, slečno Wittyová. To bylo důležité. Dostavte se, prosím, ve dvě hodiny na stanici apoznamenejte si všechno, co vás mezitím ještě napadne.“

Jennifer ji doprovodila ke dveřím.

„Myslíte, že to byl on?“ zeptala se.

Valerie by to ráda jednoznačně potvrdila, ale pro nedostatek důkazů nemohla. „Co si myslím, nehrajebohužel žádnou roli. Rozhodující je, co můžu dokázat. A terén, po němž se pohybujeme, je značněnepřehledný.“

„Na shledanou, inspektorko.“

Valerie kývla Jennifer na rozloučenou. Venku spatřila Gwen Beckettovou, jak na druhé straně ulicevystupuje z auta. Měla na sobě teplou bundu, neodmyslitelný cop si tentokrát stočila do uzlu. Policistkunezaznamenala. Inspektorka k ní po kratším váhání zamířila.

„Dobré ráno, slečno Beckettová. Přijela jste pro paní Brankleyovou, že?“

Gwen sebou trhla. „Nevšimla jsem si vás… Dobré ráno.“ Jako vždy, když ji někdo nečekaně oslovil, sezačervenala.

Chudinka, pomyslela si Valerie. „Musela jste vyjet brzy.“

„Ano. Jak jste řekla, slíbila jsem Jennifer, že se pro ni zastavím. Šílená historie. Nevěřila jsem vlastnímuším, když mi Colin všechno líčil.“

„Byla jsem právě nahoře. Slečna Wittyová se už poněkud uklidnila a může být sama.“ „To je dobře.“ Gwen působila trochu nerozhodně. Zamkla auto a strčila klíčky do kabelky. „Opravdu jsemse odvážila dojet sem autem. Víte, řídím nerada,“ vysvětlovala málem omluvně, „ale chtěla jsem Jenniferza každou cenu vyzvednout. Autobus má hrozně dlouhé intervaly… Aspoň si obstarám nákupy. Colin mipůjčil svůj vůz. Parkuje se s ním líp než s otcovým.“

„Pan Brankley je na farmě?“

„Jennifer si přála, aby zůstal se psy. Dělá si o ně vždycky starosti.“

„Brzy je zase uvidí.“ Inspektorka se rozhodla popadnout příležitost za pačesy. „Povězte mi, když už jsme

se potkaly… Znáte Stana Gibsona?“

„Moc dobře ne. Je zaměstnaný u firmy, která prováděla přestavbu školy, a vždycky se zdržoval předučebnou, kde jsme měli kurz. Bylo jasné, že se do Eny Wittyové zakoukal. Rychle se dali dohromady.Občas jsme šli všichni tři kousek společně. Já na zastávku autobusu, Stan s Enou do města. Vlastně tobyly jediné příležitosti, kdy jsem ho mohla trochu poznat. Pokud se vůbec dá mluvit o tom, že ho znám.“

„Jaký dojem jste z něho měla?“

„Byl… Ano, byl pozorný a šarmantní. O Enu zřejmě hodně stál. Jednou na ni čekal s rudou růží. Ale byl

taky…“

„Jaký?“ zeptala se Valerie, když se Gwen zarazila.

„Byl taky velmi rázný. Milý, přátelský, ale dával jasně najevo, že všechno musí být tak, jak chce on.Program na večer nebo víkend pokaždé naplánoval sám a nikdy se Eny nezeptal, jestli nemá jinoupředstavu. Měla jsem dojem, že kdyby mu někdo odporoval, mohl by reagovat dost prudce.“

„Z čeho jste tak soudila?“

„Nevím. Prostě jsem měla takový dojem.“

„Stalo se někdy, že mu slečna Wittyová ve vaší přítomnosti odporovala?“

„Ne. Ale často se netvářila ani trochu šťastně. Jednou nebo dvakrát jsem zažila, že se do ní pustil kvůlikurzu. Prý nechápe, proč chce být za každou cenu sebevědomá. Měl pohrdlivé poznámky v tom smyslu,že je to naprostá pitomost, na jejímž konci můžou být jenom feministky s vymytými mozky… nebo něcona ten způsob. Když mu líčila, jak si zkoušíme různé role, bavil se. Skoro urážlivě.“

„Jaké role?“

Gwen se odvrátila. Zřejmě se cítila trapně, když hovořila o kurzu. „Hráli jsme scénky, v nichž jsmeprocvičovali chování v kritických situacích.“

„A co se v kurzu označovalo za kritické situace?“

„Situace, kdy… Prostě všechno, co je pro osoby jako my obtížné. Například jít sama na večírek. Dorestaurace. Oslovit někoho neznámého. Nechat si v obchodě radit od prodavačky a nakonec si nicnekoupit. A podobně. Vám to připadá směšné, ale…“

Valerie zavrtěla hlavou. „Naprosto ne. Právě naopak. Nevěřila byste, kolikrát jsem si koupila věc, kteroujsem nechtěla, jenom proto, že jsem nevěděla, jak setřást prodavačku. Podobné problémy zná ve větší čimenší míře každý.“

„Opravdu?“ užasla Gwen.

Právě jsem od základu zničila obraz všemocné, neohrožené policistky, pomyslela si Valerie. „Opravdu,“potvrdila suše a pokračovala: „Panu Gibsonovi byl tedy kurz k smíchu. Zlehčoval jeho smysl. Nestál o to,aby se jeho nová přítelkyně naučila být samostatnější a sebejistější?“

„Ani trochu. Vždycky jsem tušila, že chce poddajnou partnerku. Je typem člověka, který nesnáší ne.“

„Zajímavá formulace,“ poznamenala Valerie. „Co myslíte, čeho by byl schopen, kdyby ho nějaká žena

odmítla? Kdyby mu na jeho dvoření řekla jasné ne?“

„Nevím, ale já bych každopádně měla strach, kdybych ho musela odmítnout.“

„Chápu.“ Valerie podala Gwen ruku. „Děkuji, slečno Beckettová, pomohla jste mi.“

Chystala se odejít, ale Gwen ji zadržela a položila jí otázku, která musela napadnout každého:„Inspektorko, znamená to, že… že Stan Gibson zavraždil i Fionu?“

„Zatím nevíme ani to, zda má něco společného se smrtí Amy Millsové. Pokud jde o něho, jsme na samémzačátku vyšetřování.“

Rozloučila se a vykročila k autu. Sotva nasedla a nastartovala, zazvonil jí mobil.

„Inspektorko, něco pro vás mám,“ hlásil s radostným vzrušením Reek. „Mluvil jsem s Karen Wardovou.Dave Tanner by se měl teple obléknout. Potvrdila schůzku v Golden Ball, kterou jsme si ověřili už upersonálu. Ale teď to přijde: Domů šla sama. A sama zůstala. Což znamená, že na dobu od zhruba desetivečer nemá Tanner žádné svědky. A že nám zase lhal.“

Valerie zalapala po dechu. „Je důvěryhodná?“

„Ano.“

„To vypadá opravdu slibně.“

„Od včerejška ji bombarduje telefonáty,“ pokračoval Reek, „pravděpodobně, aby si zajistil alibi. Naneštěstí

– pro něho – se právě rozhodla definitivně s ním skoncovat. Proto mu mobil nezvedala.“ „Jsem před domem Eny Wittyové. Za pět minut můžu být u Tannera.“ „Hned tam taky jedu,“ oznámil Reek a zavěsil.

(6)

Na první pohled vypadala farma skoro jako po vymření. Vedle kůlny stálo Chadovo staré auto, ale polidské bytosti nikde ani stopy. Když Leslie vystupovala z vozu, všimla si, že se utišil vítr, který ještě ránofoukal od moře. Den získal podivnou strnulost. Zdálo se, že ustal veškerý pohyb. I mraky ztěžka visely na

obloze.

Na Davovi bylo patrné napětí. Udělali si dlouhou procházku, poseděli na útesu, kouřili, povídali si, občas

se i zasmáli. Najednou bylo poledne a Dave naléhal, aby jeli do Staintondale.

„Už to chci mít za sebou. Chci, aby bylo konečně jasno.“

Vypadalo to, že se nemůže dočkat, kdy se zbaví Gwen. Kdy se vysvobodí z pavučiny vlastních lží.

„Nezdá se, že by byl někdo doma,“ poznamenala Gwen, když vedle sebe stáli na dvoře. „Auto

Brankleyových je každopádně pryč.“

Došli k domu a zaklepali. Když se uvnitř nic nehýbalo, stiskla Leslie odhodlaně kliku. Nebylo zamčeno.

„Haló?“ zavolala.

Naproti z kuchyně se vynořil velký shrbený, ztěžka se pohybující muž. Chad Beckett.

„Leslie?“

„Ano, já. S Davem. Je Gwen doma?“

„Odjela hned ráno. Vyzvednout Jennifer. A taky chtěla něco koupit. Nejspíš šly spolu na oběd. Nemám

tušení.“ Sklouzl pohledem na svého skorošvagra. „Dobrý den, Tannere. Byla tady policie a ptala se povás.“

„Kdy?“ vyhrkl Dave podrážděně.

„Tak přede dvěma hodinami. Co chtěli, nevím.“

„Ozvu se jim, ale napřed si chci promluvit s Gwen.“

„Budete muset počkat.“

„Proč jela pro Jennifer? A kam?“ vyptávala se Leslie.

Chad se poškrábal na bradě. „Jennifer šla včera na policii. S nějakou Gweninou kamarádkou, pokud jsem

to dobře pochopil. Její přítel má zřejmě něco společného s případem studentky, kterou v červencizavraždili ve Scarborough. Přítelkyně na něho něco našla a obrátila se na Jennifer.“

Dave a Leslie na něho ohromeně zírali. „Cože?“

Bylo patrné, že Chada záležitost nijak zvlášť nezajímá, pravděpodobně příliš pozorně neposlouchal adetaily mu unikly. „Musíte se zeptat Jennifer, určitě vám všechno vysvětlí líp. Já jenom vím, co mi pověděl

Colin, když mu volala. Gwenina kamarádka byla na pokraji nervového zhroucení a bála se být sama, tak

u ní Jennifer zůstala přes noc. A Gwen ji dnes chtěla vyzvednout.“ „To snad není pravda,“ vydechla Leslie nevěřícně.

„Znamená to, že policie ví, kdo zavraždil Amy Millsovou?“ zeptal se Dave.

Chad se jako obvykle tvářil netečně. „Je to možné.“

„Aspoň z jednoho podezření jsem venku,“ poznamenal Dave.

„Kde je Colin?“ Leslie doufala, že by se od něho mohla dozvědět rozhodující informace. Kladla si stejnou

otázku jako každý jiný, kdo novinu uslyšel: Jestliže policie zatkla vraha Amy Millsové, znamená to, že v sítiuvízl i vrah Fiony Barnesové?

„Colin je na procházce se psy,“ odpověděl Chad.

Dozvědět se víc zřejmě nebylo v daném okamžiku možné. Leslie si ve snaze o větší soustředění přejeladlaněmi po spáncích. Ta novina jí vyrazila dech. Napadalo ji na sto otázek, ale protože je zatím nemohlapoložit ani Jennifer, ani policii, nezbývalo jí než se věnovat dávné historii, kvůli níž na farmu jela.

„Chade, mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“

„Pojď do kuchyně,“ vybídl ji. „Právě jsem si uvařil oběd.“

„Počkám venku,“ oznámil Dave. „Stejně se potřebuju nadýchat čerstvého vzduchu.“

Leslie šla za Chadem. Na stole ležela pánvička s míchanými vajíčky. Na světle žlutou, od pohledu

mazlavou hmotu nakrájel kousek tučného salámu.

„Mrzí mě, že tě ruším při jídle.“

Chad mávl rukou, posadil se na lavici, přitáhl si jeden z talířů, který na stole zůstal od snídaně, otřel z

něho drobky chleba a vyklopil na něj nevábný oběd. „Nerad jím sám. Nechceš taky něco?“

V duchu se otřásla. „Ne, díky.“

Změřil si ji. „Jsi hubená.“

„To jsem byla vždycky.“

Vydal ze sebe nesrozumitelný zvuk. Posadila se proti němu, otevřela tašku a rozhodně z ní vytáhla listypapíru, které jí před několika dny vnutil Colin.

„Víš, co to je?“

Soustředěně žvýkal. „Ne.“

„Vytištěný textový soubor. Přílohy mailů, které ti během posledního půlroku psala babička.“

Na okamžik strnul, ruka s vidličkou mu klesla. „Odkud to máš?“ vyjel na ni.

„To není důležité.“

„Tys vlezla do jejího počítače?“

Usoudila, že bude nejjednodušší, když bude prozatím věřit této verzi, a neodporovala mu.

„Hodně z toho, co tam píše, jsem už věděla. O něčem jsem neměla ani tušení. Nikdy, nikdy jsemneslyšela o nějakém Brianu Somervillovi.“

Při vyslovení toho jména jí hlas zaskřípal. Zůstalo trčet v místnosti, jasné, tvrdé a neodbytné.

„Brian Somerville,“ opakoval Chad a odsunul talíř. Vždycky se zdálo, že ho nic nemůže vyvést z míry, aletentokrát ho přešla chuť k jídlu.

„Ano. Brian Somerville.“

„Co chceš vědět?“

„Co se s ním stalo?“

„Nevím. Nevím ani, jestli ještě žije.“

„Tebe to nezajímá?“

„Pro mě je to uzavřená kapitola.“

„Už asi šedesát let, jestli mám věřit tomu, co je tady napsáno.“

„Ano. Asi šedesát let.“

Hleděli na sebe přes stůl. Mlčky. Konečně promluvil Chad: „Když jsi všechno četla, tak taky víš, že jinámožnost tehdy nebyla. Já jsem k nám Briana nepřivedl. Nenesl jsem za něho odpovědnost. Postaral jsemse, aby měl střechu nad hlavou. Tady zůstat nemohl.“

„Měl ses obrátit na úřady.“

„Víš, proč jsem to neudělal. Je lehké teď přijít a…“ Odmlčel se, vstal, přistoupil k oknu a zadíval se donehybného dne. „S odstupem času vypadá vždycky všechno jinak,“ pokračoval po chvíli.

„Nechápu, že tě nezajímalo, co se s ním stalo.“

„Tak to zkrátka nechápeš.“ „Kdo je Semira Newtonová?“

Obrátil se k ní. Všimla si, že mu na čele tepe žíla. Byl rozčilenější, než přiznával. „Semira Newtonová? Ta

ho tenkrát… objevila.“

„Briana?“

„Jo.“

„V roce 1970?“

„Přesně nevím, Je to dávno. Někdy… No, mohlo by to být v sedmdesátém,“ připustil neochotně.

„Jak to myslíš, že ho objevila?“

Znovu se otočil k oknu. „Jak to říkám. Objevila ho. Rozpoutala neskutečný tyátr. Policie. Noviny. Co já

vím.“

„Objevila ho u Gordona McBrighta?“

„Ano.“

Leslie vstala. Třásla se zimou, přestože v kuchyni bylo teplo. „Co přesně objevila, Chade?“

„Prostě ho našla. Briana. Uviděla ho a on… nebyl na tom nejlíp. Proboha, Leslie, co chceš vlastně vědět?“ „Všechno. Co se stalo. O čem mlčí Fionino vyprávění. To chci vědět.“

„Zeptej se Semiry Newtonové.“

„Kde ji najdu?“

„Mám dojem, že žije v Robin Hood’s Bay.“

Robin Hood’s Bay. Rybářská vesnička v půli cesty mezi Scarborough a Whitby. Leslie ji znala. Byla natolikmalá, že když tam člověk někoho hledal, stačilo se zeptat v prvním domku.

„Takže ty o tom se mnou mluvit nechceš?“ naléhala naposledy.

„Ne. Nechci.“ Vytrvale k ní byl otočený zády.

„A nebojíš se?“

„Čeho?“

„Stalo se něco zlého, Chade, a tím, že o tom nemluvíš, to nevymažeš. S Fionou jste do té záležitosti byli

zapletení. Nenapadlo tě, že by s ní mohla Fionina smrt souviset? A že by mohlo nebezpečí hrozit i tobě?“

Až teď se k ní otočil. V pohledu měl nepředstírané překvapení. „Fionina vražda? Toho chlapa přece chytli.

Se Somervillovým případem nemá nic společného!“

„Mluvíš o domnělém vrahovi Amy Millsové?“

„Přesně o něm. Colin povídal, že je to psychopat. Prý špehuje ženy a pak je zabije. Totální šílenec.

Nemám tušení, co má za problém, ale s mojí a Fioninou minulostí to rozhodně nesouvisí.“

„To je možné. Ale kdo ti řekl, že obě vraždy spáchal jeden člověk?“

„Policie z toho přece vždycky vycházela.“

„Jak můžeš vědět, jestli od té hypotézy neustoupila? Já bych se jí moc nedržela.“ Leslie uložila papíry

zpátky do kabelky. „Buď aspoň trochu opatrný, Chade. Býváš venku úplně sám.“

„Kam jdeš?“

Vytáhla klíčky od auta. „Jedu do Robin Hood’s Bay. Za Semirou Newtonovou. Já zjistím, co se děje,

spolehni se!“

(7)

„Jako když pokaždé narazím do zdi,“ postěžovala si Valerie a opřela se o dveře. Právě vyprovodila nachodbu Stana Gibsona. Se skřípěním zubů ho musela po dvouhodinovém rozhovoru pustit.

„On prostě neudělá chybu.“

„Jste si jistá, že zavraždil Millsovou?“ zeptal se Reek.

„Naprosto. Pošklebuje se mi, protože ví, že to vím a že na něho nemůžu. Ta hra ho baví. Je zdvořilý,trpělivý. Skoro ochotný nám pomáhat. A přitom se směje do dlaně.“

„Rozhovor se slečnou Wittyovou taky nic nepřinesl?“

Valerie před Gibsonem hovořila hodinu s Enou, nic nového se od ní nedozvěděla. „Ne. Pouze znovupotvrdila, že v době vraždy Barnesové spolu byli v Londýně, a znovu popsala jejich vztah. Bojí se ho,Reeku, nebo k tomu nemá daleko. Stále silněji cítila, že trpí nějakou duševní poruchou. Já to cítím taky.Ten chlap je krajně nebezpečný, ale dokonale to maskuje. Za zdvořilým úsměvem se ukrývá narušená

osobnost. Psychopat. Vsadím se o cokoliv.“

„Porucha, psychopat, sázka. To vám státní zástupce smete ze stolu.“

„Já vím. Nemám nic v rukách.“

„Vaše nervy,“ začal Reek, a hned se taktně opravil, „naše nervy dostávají zabrat, inspektorko. Brutálnívražda a pak dlouhé měsíce žádná stopa. Teď se nesmíme za někým hnát jenom proto, že…“

Neradostně se usmála. „Jen řekněte naplno, co si myslíte, Reeku. Že jsem se zakousla do Gibsona, abychse konečně mohla pochlubit vrahem? Ne, to nemá logiku. Gibson myslel na všechno. Jít po něm, kdybychnebyla přesvědčená, že před sebou mám viníka, by bylo slabomyslné. Bohužel ho nemám jak usvědčit.Teď ne. Ne z tohoto zločinu.“

Reek si mnul oči. Práce přesčas se na něm podepsala. „Co budeme dělat?“

„Prohrabu každý milimetr půdy kolem něho,“ prohlásila Valerie. „V přeneseném smyslu slova. Vyslechnukaždého, kdo ho zná, třeba jen letmo. Jeho šéfa, kolegy z práce. Všechny, kdo bydlí ve stejném domě.Všechny příbuzné, přátele. Budu prosívat písek a doufat, že narazím na zrnko zlata.“

„Přestože jste přesvědčená, že ho nemáte jak usvědčit.“

„Je mazaný. Prohnaný. Ale je to jenom člověk. Jednou se dopustí chyby. A já ho nespustím z očí, abychmohla v pravou chvíli udeřit.“

„Jaký druh chyby máte na mysli?“

Valerie přešla k oknu a podívala se ven. Nevěděla, jestli Gibson přijel autem nebo přišel pěšky. Naparkovišti nebyl. Možná už zabočil za roh a spokojeně si píská.

„Udělá to znovu, Reeku. Ze dvou důvodů. Zase si namluví nějakou ženu. Od Eny Wittyové dá prsty pryč,protože ví, že je pod naším dozorem. Najde si jinou, ale ta se mu jednou odmítne podřídit. A Gibson bude

mít problém. Přesně s tím se totiž nedokáže vyrovnat.“

„A druhý důvod?“

„Je tak nemocný, že mu jeden úspěch nebude stačit. Policistka, která málem dostala žaludeční vředy,protože ho nemohla usvědčit, pro něho znamená vítězství. Momentálně je opilý štěstím, Reeku. A tenpocit bude potřebovat znovu.“

„Nebezpečná hra, inspektorko.“

Otočila se k němu. Zlost v jejích očích ho málem polekala. „Vražedná hra, to máte pravdu, ale neexistujejiná cesta než čekat. A potom udeřit. Je to moje jediná šance.“

„Jenže případ Millsové tím neobjasníte. Aspoň ne úředně a ne pro nadřízené. Její rodiče sepravděpodobně nikdy nedočkají, aby chlap, který má na svědomí jejich dceru, byl odsouzený.“

„Je to možné. A věřte mi, Reeku, je mi z toho stejně nanic jako vám. Ale stává se to. Opakovaně.Nedostaneme každého. Pokaždé nedokážeme vyplnit touhu pozůstalých po spravedlnosti. Je to hrozné,ale je to tak. V případě Gibsona se budu muset soustředit na to, abych dostala ze hry krajně nebezpečnéindividuum. Abych zabránila dalšímu zlu.“ Valerie se náhle cítila nesmírně vyčerpaná a věděla, že tak ivypadá. „Úředně nikdy neuzavřený případ. Nic povzbuzujícího.“

A nic, co by vedlo k povýšení, dodala v duchu a okamžitě se zastyděla.

„Občas to tak je,“ souhlasil Reek, který si všiml, jak je deprimovaná.

„Ovšem i kdybychom Gibsona usvědčili, ve vyšetřování případu Barnesové bychom se nedostali dál. Kdyžnic jiného, nemusíme si lámat hlavu, jestli jsme právě poslali domů pachatele jedné nebo dvou vražd.“ „O Barnesové to platí,“ připustila Valerie, „ale jestli Gibson nemá na svědomí další vraždu nebo třeba

znásilnění, se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme. A v případě Barnesové tápeme ve tmě stejně

jako na začátku. Po Tannerovi stále žádná stopa?“ Ráno dorazili před dům, kde Dave bydlel, skoro současně a od bytné se dozvěděli, že ho večer vyhnala. „Vraha jsem pod svou střechou nechtěla mít už ani vteřinu!“ ječela na pokraji hysterie. „Vyhodila jsem ho.

Sbalil si svých pět švestek a táhnul. Nemám chuť být další v pořadí, chápete?“ „Je téměř jisté, že s vraždou Amy Millsové nemá nic společného,“ vysvětlovala Valerie. „A v případě FionyBarnesové proti němu zatím nemáme žádné důkazy.“

„V sobotu večer se odsud vyplížil, jak víte,“ připomněla policistům vítězoslavně paní Willertonová. „Přitom

tvrdil pravý opak!“

A bohužel to zdaleka nebyly všechny jeho lži, pomyslela si Valerie, ale před rozlícenou paní Willertonovouto nahlas neřekla.

„Máte představu, kam by mohl jít? Někde přece bydlet musí.“

„Nemám tušení. Ke své snoubence, tipovala bych. Jestli ho ovšem u sebe strpí. Vedle takového chlapa si

nikdo nemůže být jistý životem. Když si představím, jaké nebezpečí mi hrozilo…“

Tannera nezastihli ani na farmě, kam se z Friargate rozjeli. Že by ho k sobě vzala Karen po všem, co seod ní Reek ráno dozvěděl, se nedalo očekávat.

„Pořád nic,“ hlásil Reek nyní. „Poslal jsem jednoho policistu hlídat před školou. Tanner má od šesti kurzšpanělštiny, ale něco mi napovídá, že se tam neukáže. Neměli bychom po něm přece jen vyhlásit

pátrání?“

„Není na útěku. Bytná ho vyhodila, nejspíš shání nový podnájem a netuší, že ho hledáme,“ namítla

Valerie.

„Lhal nám o tom, kde se zdržoval v době vraždy,“ připomněl jí Reek. „Dokonce dvakrát.“

Podívala se na hodinky. „Čtvrt na šest. Počkáme ještě hodinu. Jestli se nedostaví na kurz, budeme situacibrát vážně.“

Pohlédli na sebe.

„Od toho okamžiku bude po Davu Tannerovi běžet pátrání,“ prohlásila inspektorka.

(8)

Jak Leslie očekávala, najít v Robin Hood’s Bay dům, kde bydlí Semira Newtonová, nebyl problém. Zeptalase v obchůdku se suvenýry a prodavačka okamžitě přikývla. „Semiru samozřejmě znám. Na dolním koncimá krámek s keramikou. Nemůžete ho minout.“

Leslie scházela po příkré uličce. Robin Hood’s Bay byla přilepená ke svahu a táhla se až k zátoce. Vesnicese sice stala turistickým cílem, přibyly v ní obchody, ale své původní kouzlo neztratila. Nízké domky,kamenná dlažba, potok protékající zástavbou až k moři. V maličkých zahrádkách dokvétaly poslední květiny. Lakované židle a stoly, sražené dohromady na nevelkých terasách, vyprávěly o družnýchvečerech pod širým nebem. Nad vším se vznášela vůně soli a řas stoupající od moře.

Krámek stál kousek nad místem, kde se ulice rozšiřovala a ústila na pláži. Bíle omítnutý domek s dveřmi zlesklého černého dřeva byl stejně malý a sešikmený větrem jako většina ostatních. Ve dvou výkladechbylo vystaveno zboží, které Semira nabízela: poháry, hrnky, talíře a misky z glazované hlíny, silné, občasponěkud neforemné, ale zvláštní a originální. Ani jeden kousek nebyl pestře malovaný. Podle teploty vpeci se barva pohybovala od světle béžové po tmavě hnědou, ale tím různorodost končila. Leslie, kteránesnášela kytičkované nádobí, se jednoduchost keramiky líbila.

Semira Newtonová bohužel nebyla doma, nebo aspoň ne v obchůdku. Cedule na dveřích hlásala: Vrátímse ve čtyři!

Leslie pohlédla na hodinky. Bylo krátce před druhou.

Přesto několikrát zaklepala a vzhlédla k horním oknům, ale za bílými záclonkami se nic nepohnulo.

Leslie sešla na pláž. Touto roční dobou na ní nebyli prakticky žádní turisté. Na plochých balvanech uhorního okraje zátoky seděla třída asi osmiletých školáků s bloky na kolenou. Soustředěně, s jazykemmezi zuby malovali, zatímco jim učitelka předčítala z knihy. Když je Leslie míjela, vrhla letmý pohled najejich výkresy. Moře, písek…

Je hezké mít hodinu kreslení na pláži.

Dvě starší ženy kráčely po čáře přílivu a sbíraly oblázky a mušle. O zídku, podepírající domky nad zátokou,

se opíral muž a zasněně hleděl do dálky. Jiný házel tenisové míčky psovi, který se za nimi vrhal shlasitým štěkotem. Leslie je chvíli pozorovala, pak se posadila na skalisko a přitáhla si k tělu bundu.Nebylo nijak zvlášť chladno, ale přesto se chvěla. Věděla proč. Bála se rozhovoru se SemirouNewtonovou.

Možná bych se měla rozjet zpátky do Scarborough, napadlo ji, a nechat dávnou historii spát.

Ale možná je na to příliš pozdě. Už věděla příliš mnoho a půjde za tím, co je nejasné. Ona by mohlanechat minulost spát, ale chovala by se minulost stejně? Nechala by spát ji?

Ohlašoval se příliv a pláž se pozvolna vylidňovala. Muž se psem zmizel, děti si balily bloky a tužky. Dvojice

žen se vracela. Když se Leslie před čtvrtou vydala k hrnčířství, zůstal v zátoce kromě ní pouze osamělýmuž upírající pohled k bodu na obzoru, který viděl snad jenom on.

Navzdory vzkazu, že bude ve čtyři zpátky, se Semira Newtonová neukázala ani ve čtvrt na pět, dokonceani v půl páté. Leslie, která přecházela před domem, kouřila a stále víc se třásla zimou a propadalabeznaději, v tom málem spatřovala pokyn osudu: K setkání nemá dojít. K ničemu nepovede. Nic dobréhoz toho nevzejde. Dostala příležitost vyhnout se rozhovoru se Semirou a nakonec bude litovat, že ji

nevyužila.

Deset minut před pátou se rozhodla z Robin Hood’s Bay odjet, ale právě tehdy zahlédla postavu vlekoucíse po příkré ulici směrem k ní a instinktivně okamžitě věděla, že se dočkala. Drobná žena se opírala oberli a zdálo se, že na každý krok potřebuje silnou vůli a soustředění. Měla na sobě oblečení v barváchsvých výrobků: béžové kalhoty a hnědou bundu. Snědá pleť a černé vlasy ukazovaly na Indku nebo

Pákistánku.

Leslie bušilo srdce až v krku. Vyšla jí vstříc.

„Paní Newtonová?“

Žena, která celou dobu upírala pohled na zem, zvedla hlavu. „Ano?“

„Jsem doktorka Leslie Cramerová. Čekám na vás.“

„Zdržela jsem se.“ Neomlouvala se, jenom vysvětlovala. „Ve čtvrtek chodím na masáže ke kamarádce. Jeto důležité, protože můj podvozek,“ měla na mysli své tělo, „je celý křivý a rozvrzaný. Dnes jsme si trochu

povídaly při čaji.“ Vylovila z kapsy klíč a odemkla. „V tuhle roční dobu si jen málokdy někdo přijde něcokoupit. V létě je tady živo, ale teď… Nenapadlo by mě, že na mě někdo čeká.“ Došourala se dovnitř arozsvítila. „Chcete si něco koupit, paní doktorko?“

Prodejna byla zařízená jednoduše. U zdí stály dřevěné regály se zbožím, uprostřed byl stůl a na němplechová krabice, nejspíš pokladna. Úzké dveře vedly do další místnosti. Leslie hádala, že je za nimi dílna.

Semira pomalu obešla stůl a se zasténáním klesla na židli. Berli opřela vedle sebe.

„Omlouvám se, že si hned sedám, ale chodit a stát je pro mě namáhavé. I když bych obojí měla dělatčastěji. Můj lékař se na mě vždycky zlobí, jenže jeho kosti nebolí!“ Podívala se na Leslie. „Chcete si něco

koupit?“ zeptala se znovu.

„Přišla jsem z jiného důvodu. Ráda bych si s vámi trochu popovídala, paní Newtonová.“

Semira ukázala na štokrle v rohu. „Přitáhněte si je a sedněte si. Nic pohodlnějšího vám nabídnout

nemůžu.“

Leslie si je přenesla na druhou stranu stolu, aby seděla proti Semiře. „Díky.“

„Takže?“ Semira upřela na návštěvnici oči. Inteligentní, bystré oči. Pohybuje se jako osmdesátnice, ale

myslí jí to dobře, usoudila Leslie.

„Jsem vnučka Fiony Barnesové, za svobodna Swalesové.“ Leslie čekala na reakci, ale Semira se tvářila

nezúčastněně.

„Mou babičku znáte, že?“

„Párkrát jsem se s ní setkala, ale už je to celá věčnost.“

„V noci ze soboty na neděli… byla zavražděná,“ soukala ze sebe Leslie. Ještě pořád si na hroznou

skutečnost nezvykla.

„Bylo to v novinách. Už se ví, kdo to udělal? A proč?“

„Ne. Policie tápe ve tmě. Aspoň to tak vypadá. Na veřejnost neproniklo nic, z čeho by se dalo soudit, že

zachytili horkou stopu.“

„Onehdy jsem četla, že velký počet zločinů zůstává neobjasněných,“ poznamenala Semira tónem, jakým

se vedou banální rozhovory.

Leslie pochopila, že má proti sobě uzavřenou ženu a že rozhovor nebude snadný.

„Bohužel,“ přisvědčila a zpříma na Semiru pohlédla. „Asi jste si domyslela, proč jsem tady.“

„Povězte mi to.“

„Neznala jsem všechny podrobnosti babiččina života. Některé jsem se dozvěděla náhodou až teď, po její

smrti. Jsou mezi nimi jména, která jsem předtím nikdy neslyšela. Například Brian Somerville.“

Semiře se ve tváři nepohnul jediný sval.

„Víte přece, o kom mluvím?“ naléhala Leslie.

„Ano. Vy to víte taky. Co ode mě tedy chcete?“

„Z dopisu, který babička několik týdnů před smrtí napsala Chadu Beckettovi, jsem se dozvěděla, že v roce

1970 došlo kolem Briana Somervilla ke skandálu. Píše o povyku, který rozpoutaly noviny. O policejním

vyšetřování a… o vás. Vyrozuměla jsem, že jste ten skandál vyvolala vy.“

Semira se pousmála. Nebylo na ní patrné napětí. Vypadala spíš unaveně. Trochu rezignovaně. Jako

někdo, kdo se musí znovu zabývat tématem, které se před desítkami let stalo pro něho a jeho životklíčovým, ale kdo už k tomu nemá dost energie.

„Ano, policii a tisk jsem informovala já. Když jsem slezla hrobníkovi z lopaty a mohla něco podniknout.“

„Informovala jste je, protože jste… našla Briana Somervilla?“

„Bylo to v prosinci,“ začala vyprávět Semira. Její hlas byl nadále monotónní a tvář nehybná. „Přesněřečeno 19. prosince. V sobotu. Bylo velmi chladno, ve vzduchu byl cítit sníh. S manželem jsme tehdy žili v

Ravenscaru. Manžel byl kuchař, vařil v Domově důchodců ve Scarborough, ale tam bylo bydlení drahé,takže jsme skončili v Ravenscaru. Byla jsem bez místa. V Londýně jsem pracovala na sociálním úřadě, alepřestěhovali jsme se na sever, protože manželovi tady nabídli práci. Předtím byl dlouho nezaměstnaný.Doufala jsem, že si něco seženu, ale na venkově jsem jako Pákistánka neměla moc šancí. Tehdy ještěpanovaly silné předsudky. Ale nebyla jsem nespokojená. S Johnem, mým manželem, jsme se měli mocrádi a těšili se, že časem budeme mít děti.“ Odmlčela se, jako by se v duchu vrátila do oněch časů.

„Začátkem prosince se na mě obrátily děti Johnova kolegy,“ pokračovala. „Běhaly po venku a zatoulaly sek farmě Gordona McBrighta. Mimochodem, rodiče tehdy svým dětem přísně zakazovali se k ní přiblížit.Málokdo někdy McBrighta zahlédl, ale povídalo se leccos. Platil za nevypočitatelného, krutého anebezpečného. Někteří v něm viděli ztělesnění zla.“

„Gordon McBright…“

Semira stočila pohled od návštěvy k padajícímu soumraku za oknem. „Ono existuje. Zlo. Nelítostnější aprohnanější, než si většina z nás umí představit. Jako sociální pracovnici v Londýně se mi svět neukazoval

ze své slunné stránky, ale přesto jsem tehdy, v osmadvaceti letech, opravdové zlo ještě neznala.“

Krouží kolem, uvědomila si Leslie. Je pro ni těžké vrátit se do prosincového dne před čtyřiceti lety.

„Víte, co jsem četla před pár měsíci?“ zeptala se Semira. „Jak ve Španělsku někteří lidé zabíjejí psy. Věšíje na stromy, ale ne tak, aby umřeli rychle. Pověsí je, aby zadníma nohama jenom s krajní námahoudosáhli na zem. Psi bojují se smrtí několik hodin.“

Leslie polkla.

„A víte, jak tomu říkají?“

„Ne.“ Leslie vyšel z úst chraptivý, téměř nesrozumitelný zvuk. Odkašlala si. „Ne,“ zopakovala.

„Hra na klavír. Psi v zoufalém úsilí udržet konečky tlap na zemi, aby unikli pomalému uškrcení, cupitajísem tam. Připomíná to pohyb prstů nad klávesnicí.“

Leslie se zděšením nezmohla na jediné slovo.

„Ano,“ pokračovala Semira, „to mnou otřáslo nejvíc. Ne samotný fakt, že to dělají, ale název, který tomuhroznému divadlu dali. Pravou moc zla pocítíme nejsilněji tam, kde nestojíme tváří v tvář tupé brutalitě,

ale tam, kde je spojena s cynismem. Protože to dokazuje, že je zapojeno myšlení. Není nesnesitelné

uvědomit si, že lidé takové věci dělají s rozmyslem?“

„Je,“ přisvědčila Leslie.

„Nepřišla jste si se mnou povídat o zlu, jenže ono souvisí s příběhem, který mi dlouhá léta nedopřává klid.

S Gordonem McBrightem. A Brianem Somervillem.“

„A s mou babičkou?“

Semira se usmála. „Vy byste ráda věděla, jestli jsem ji zabila? Jestli jsem měla motiv? Měla, paní doktorko

Cramerová, ale musím vás zklamat. Kdybych chtěla Fionu Barnesovou zabít, neudělala bych to teprvepřed pár dny. Na konci jejího krásného života. Abych ji ušetřila trápení a samoty stáří. Proč bych měla být

tak laskavá? Kromě toho se na mě podívejte. Četla jsem, že ji vrah utloukl a svrhl do rokle. Uprostřednoci. Považujete za možné, že bych to se svým zmrzačeným tělem dokázala?“

Leslie zavrtěla hlavou. „To je těžko představitelné.“

„Je to nemožné. Dělalo by mi potíže zabít sebe sama. A někoho jiného… Ne. Na to bych bohuželnestačila.“

„Nechtěla jsem vám podsouvat, že jste…“

„Já vím, má milá. Ráda byste si zjednala jasno. Víte, já jsem vaši babičku nenáviděla. A Chada Beckettataky. Ten páreček chytráků, kteří si všechno báječně usnadnili. Kteří mysleli jen na to, jak si chránitvlastní kůži. Ostatně můj zpackaný život úzce souvisí se sobectvím, zbabělostí a sebeláskou těch dvou.Jestli chcete, doktorko Cramerová, můžu vám vyprávět, jak to bylo. Co všechno se mnou před čtyřicetilety McBright dělal, než mě nadosmrti zmrzačil. Zaručeně se to ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jste vživotě zakusila vy. Nemyslím, že je snadné mít za babičku Fionu Barnesovou, ale rozměr mého utrpení jejiný, dejte na mě.“

„Ráda bych to slyšela.“

(9)

„Ale proč jsi to udělala?“ nechápal Colin.

Stál zády k malému oknu v podkrovním pokoji, v němž bydleli, kdykoliv trávili dovolenou u Beckettů nafarmě, a přestože nebyl nijak zvlášť urostlý, zakrýval téměř celé sklo a nevpouštěl dovnitř odpolednísvětlo.

Jennifer seděla na posteli s Wotanem a Calem u nohou. Oba psi si jí položili čenichy na kolena apohledem žadonili o laskání. Nepřítomně je drbala na velkých hlavách.

„Nevím,“ přiznala po chvíli.

„Teda, Jennifer…“ Potřásl hlavou. „Ty jsi lhala policii! Při vyšetřování vraždy! Můžeš z toho mít nesmírnéproblémy a ty tvrdíš, že nevíš, proč jsi to udělala?“

Trvala na svém. „Asi jsem jednala impulzivně. Prostě jsem měla pocit, že bude lepší… mít alibi.Inspektorka je jako honicí pes. Chce případ vyřešit za každou cenu, i kdyby na konci měla usvědčitpachatele, který pachatelem není. Chtěla jsem se pojistit.“

„A proto jsi tvrdila, žes byla celý večer s Gwen, přestože to není pravda?“

„Co je na tom tak zlého?“

Chytil se za hlavu. Takovou ji neznal. Naivní a zároveň umíněnou. „Lhala jsi. Pánbůh s tebou a zlé pryč,

jestli to praskne.“

„Jak by to mohlo prasknout?“

„Gwen už to řekla mně. Evidentně si láme hlavu, proč jsi považovala za nutné přijít s nepravdivou verzí.Další, komu se svěří, bude Dave. Potom možná Chad. Leslie Cramerová by taky byla vhodnou důvěrnicí.Dřív nebo později se to donese policii, na to můžeš vzít jed. Jennifer, jak jsi mohla Gwen tak špatněodhadnout? Přece jsi nemohla čekat, že bude držet jazyk za zuby? Je jako malá holka, která pořádpotřebuje někoho, s kým se může poradit. Znáš ji řadu let!“

„A co má být? Tak se to policie dozví. Mám naprosto čisté svědomí, Coline. Almondová si může myslet, co

chce, nic mi nedokáže. Protože jsem nic nespáchala. Já jsem Fionu nezabila.“

„Odporuješ si. Jednou řekneš, že ses chtěla pojistit, aby ti honicí pes Almondová nic nepřišila. A když teď hrozí nebezpečí, že se na tebe vrhne, protože jsi v důležitém bodě zalhala, tváříš se, jako by ti bylovšechno jedno, protože se ti nemůže nic stát. Kde se vzala ta nelogičnost?“

Nepřestala hladit psy, kteří samým blahem začínali slintat. „Stejně mě podezírá od samého začátku. Kvůlité staré historii. Je jedno, co k tomu ještě přidá.“

„A ty její podezíravost ještě přiživíš.“

„Třeba se nakonec přece jen ukáže, že to udělal Gibson.“

Colin se odlepil od okna, přitáhl si z rohu pokoje židli a posadil se proti manželce. „Jennifer, sama jsi mivyprávěla, že v době činu byl v Londýně. Potvrdila to i jeho bývalá přítelkyně, která ho udala. Určitě nemádůvod ho krýt. Tím pádem pro policii zůstáváme potencionálními pachateli, ať se nám to líbí, nebo ne.“

„Byli bychom jimi, i kdybych se s Gwen nedomluvila.“

„Ano, ale neupozornila bys na sebe. Starou historii se studentkou nemůže ani Almondová brát jako oporupro obvinění z vraždy. Nikam by se s tím nedostala. Ale s nepravdivou výpovědí ano.“

„Totéž platí i pro Gwen.“

„Jenže to nebyl její nápad, nýbrž tvůj. Všichni jsme byli v šoku z Fioniny vraždy. Předpokládám, že nebyloobtížné naivní Gwen přemluvit, aby na tvůj návrh přistoupila. Jenže jí to časem začalo vrtat hlavou a teďse v pozici lhářky cítí nesvá. A jak se vyšetřování povleče, bude v ní ten pocit narůstat. I když tonevytáhne na světlo sama, jednou se před policií prořekne. Tím jsem si jistý.“

„Na tom už teď nic nezměním.“ Jennifer pokrčila rameny, jako by to pro ni nebylo důležité.

„Běž za inspektorkou,“ prosil ji Colin. „Vysvětli jí to, jako jsi to vysvětlila mně. Že ses bála, protože jsi byla

venku se psy a mohla by ses dostat mezi podezřelé. Že jsi zpanikařila.“

„Zeptala by se mě, z čeho moje panika pramenila. Coline, to by se rovnalo přiznání.“

„Jestli to uslyší od Gwen nebo někoho jiného, bude to horší. Mnohem horší.“

Dívali se na sebe. Psi vycítili napětí a se vztyčenýma ušima pozorně hleděli z jednoho na druhého.

„Chtěla bych domů,“ přiznala Jennifer tiše.

„V sobotu odjíždíme tak jako tak. Končí mi dovolená.“

„Ale já bych ráda odjela dřív.“

„Hned dnes?“ „Ano.“

„Podle mého názoru tady musíme zůstat.“

„Policie má naše jména i adresu. Autem je to k nám hodinu a půl. Nemyslím, že by to měl být problém.“

Víčka ho pálila. Tušil, že vypadá stejně unaveně jako Jennifer, a přemýšlel, kde se vzalo vyčerpání, které

na oba padlo a naplnilo je neurčitým smutkem.

„Měla bys jít na policii,“ opakoval.

„Můžu inspektorce zavolat i z domova.“

„Uděláš to?“

„Samozřejmě.“

Měl dojem, že by mu slíbila cokoliv, jen když okamžitě odjedou. Vzal ji za ruce. „Co se stalo, Jennifer?Proč ten překotný útěk? Je to… kvůli včerejšku? Máš za sebou hrozný zážitek, žádný div, že jsi rozrušená.Možná bychom si měli znovu promluvit. O tom chlapovi, o tvém strachu. Jak jsi musela být celou dobusilná. Že jsi té ženě byla oporou, přestože bys sama potřebovala někoho, o koho by ses mohla opřít.“

„Nedoléhá na mě jenom záležitost s Gibsonem, ale všechno tady. Farma. Gwen. Tanner. Policie. Tady nafarmě je všechno šedivé. Všiml sis toho někdy? Bez života. V Chadovi není život. A Gwenin život vpodstatě není životem. Tanner je parazit, žádné světlo sem nevnese. Umíš si ty tři představit pohromadě?

Chada, Gwen a Tannera? Bez Fiony a jejího ostrého jazyka?“

Měl dojem, že špatně slyší. „Pro tebe je tady všechno šedivé? Bez života? Ty jsi sem chtěla jezdit,Jennifer. Ty jsi tady na všem lpěla. Na krajině, na moři, na Gwen. Měl jsem pocit, že farma je pro tebevším. A teď mi říkáš něco takového?“

„Ano, teď ti říkám tohle.“ Vstala. Vyzařovala z ní směs smutku a klíčící rozhodnosti.

„Měníme se, Coline. My všichni. Já jsem se v posledních dnech změnila.“

„V jakém smyslu?“

„Nedokážu to popsat. Ani přesně nevím, kdy to začalo. Možná v okamžiku, kdy Almondová vytáhla tustarou historii a začala mi jí mávat před nosem. Když jsem se zase cítila být zahnaná do kouta. Alepochopila jsem to až včera. Když jsem s Enou spoluprožívala její strach z Gibsona. Její váhání.Nerozhodnost. Má se s ním rozejít? Nemá? Je nějak zapletený do případu Amy Millsové? Je jeho chovánídivné, nebo si jenom něco namlouvá? Neustálé ano-ne, mám-nemám. Přímo z ní čišela nejistota, slabost,nerozhodnost, nedostatek odvahy. Strávila jsem s ní celé včerejší odpoledne, večer a noc. Dnešnídopoledne. A najednou jsem chtěla prostě pryč. Utéct. Nemohla jsem ji vystát!“

„Nemohlas vystát tu nešťastnou ženu?“

„Přiváděla mě k zuřivosti. Byla jsem vzteky bez sebe. Ta její poddajnost. Podřízenost. Strach. Fňukání.Všechno, co mi vyprávěla o týdnech strávených s Gibsonem. Jak mu mohla ve všem ustupovat? Pěstovatsi svou slabost a jemu dovolit být silný? Bylo odporné to slyšet. Málem jsem vybuchla nahromaděnouagresivitou. Ještě teď ve mně všechno vře!“

„Chápu,“ přisvědčil konejšivě, přestože mu nebylo jasné, co se mu snaží říct.

Ve tváři se jí objevil výraz, který neměl daleko k pohrdání. „Nevěřím, že bys mě chápal, Coline. Samajsem potřebovala dost času, než jsem to pochopila. Víš, já jsem vlastně neměla vztek na ni, ale na sebe.“

„Na sebe?“

„Dívala jsem se na tu nemožnou Enu a najednou jsem musela myslet na Amy Millsovou. Na to, co jsem se

o ní dozvěděla z novin. Musela být stejný typ. Oběť. Gibsonovi se líbí právě takové ženy. Které mlčí.Které z něho udělají pána a vládce. A ze všeho nejhorší je, že si je najde. Existují a není jich málo.“

„Zřejmě ano. Bohužel. Ale ty…“

Uhnula pohledem a upřela ho na neviditelný bod na protější stěně. „Jsem taky taková. Mohla jsem to býtjá. Oběť. Oběť takového člověka.“

Colin byl ohromený. „Ale ne, ty nejsi taková. Máš určité problémy, ale jako úplně zakřiknutou a poddajnoubych tě rozhodně neoznačil.“

„Jsem jiný případ než Ena. Nebo Amy. Ale pochybuju o sobě, trpím mindráky, jak dobře víš, a není to namně příliš vidět jenom proto, že jsem se prakticky stáhla z normálního života. Jedinou společností jsi promě dlouhou dobu ty a psi. Působí mi potíže jít mezi lidi. Dokonce si netroufám řídit auto. Život mámzablokovaný nesčetnými obavami. Pouze to umím skrývat líp než většina ostatních.“

„Gibson by tě odhalil?“

„O tom jsem přesvědčená. Má na to dokonalé radary. Nemít tebe, byla bych beznadějně osamělá,pronásledovaná všemožnými úzkostmi a pravděpodobně ochotná učinit řadu ústupků, jen aby se o měněkdo staral.“

Nenapadlo ho nic, čím by mohl její teorii vyvrátit. „Ach Jennifer,“ povzdechl si bezmocně a dodal: „Alemáš mě. A budeš mě mít vždycky.“

Jenže o tom nemluvila a on to věděl.

„Proč si myslíš, že se Almondová okamžitě soustředila na mě?“ pokračovala. Colinovu námitku vůbecnevzala na vědomí. „Pro ni jsem taky obětí – obratem ruky a bez pádného důvodu.“

„Musíš vzít v úvahu, že…“

Nenechala ho domluvit. „Mám vztek, Coline, a jsem přesvědčená, že ve mně den ode dne poroste. Jsemvzteky bez sebe kvůli tomu, jak mě tehdy vystrnadili z mého povolání. Jak se Almondová pokusila obrátitmou minulost proti mně. Jak jsem na dlouhé roky zalezla. Jak jsem přestala žít. Jak jsem se cítila.Zraněná, zneužitá, ubitá. Mám vztek na hlavní důvod, který mě pořád táhl sem. Gwen a její otec nežijí,jenom existují, pohřbení zaživa na své farmě. Proto mi tady bylo dobře. Hodila jsem se sem, protože vemně taky nebyl život, byla jsem jako zkamenělá. Chci s tím udělat konec. Už se nechci hodit nazapomenutou farmu u moře, mezi ty, kteří se snaží udržet svět co nejdál od sebe. Já chci do toho světazase patřit. Chci být jeho součástí. Nechci být oběť.“

Colin si vzpomněl na výchozí bod jejich rozhovoru. Byl v pokušení jí odporovat: Ale znovu se manévruješdo role oběti, protože jsi sebe a Gwen zapletla do průhledné lži.

Námitku však spolkl. Nebyla na místě. Jennifer se dopustila chyby, ale na cestě, ke které se odhodlala, by

malicherná kritika byla rušivým prvkem. Chystala se k zásadnímu kroku, teď se nemohla zabývatotázkou, kdo a proč zabil Fionu a na koho se policie soustředí. I kdyby to měla být ona. Zdálo se, že to vjejích úvahách nehraje žádnou roli. Usmál se, spíš odevzdaně než radostně, ale snažil se úsměvemJennifer povzbudit.

„Dobře. Sbalíme se a odjedeme,“ rozhodl. „Asi dáme tomuto pokoji sbohem navždy. Tipuju, že do nějvíckrát nevkročíme.“

„Zaručeně ne,“ souhlasila Jennifer.

(10)

„Takže,“ začala své vyprávění Semira, „dvakrát za mnou přišly děti manželova kolegy. Prý na McBrightově

farmě zahlédly něco divného, co je znepokojilo. Dítě, které se choulilo v prázdném chlívku. Kolem krkumělo železný kruh, bylo uvázané, skoro se nemohlo hýbat a třáslo se zimou.“

„Šla jste hned na policii?“ Leslie byla taky zima, prsty na nohou ji zábly. Nechala si na sobě bundu.

„Uvažovala jsem o tom, ale John mi to rozmluvil. Připomněl mi, že děti si s oblibou vymýšlejí hrůzostrašné

historky, varoval mě, že bych se znemožnila, a radil mi, abych jejich báchorku nebrala vážně. Dítě držené

na řetěze! Takové věci se přece nedějí!“

„Jenže vám to nedopřálo klidu,“ hádala Leslie.

„Ne. Na rozdíl od Johna, který vždycky pracoval jako kuchař, jsem nebyla přesvědčená, že jsou věci, které

se nedějí. Především, věci, které si dělají lidé navzájem. Jak jsem řekla, byla jsem zaměstnaná nasociálním úřadě. Zažila jsem případy krutého domácího násilí. Byla jsem o šest let mladší než John, ale

zdaleka ne tak naivní.“

„Vydala jste se na farmu?“

„Po dlouhém váhání jsem usoudila, že bude nejlepší, když si nejdřív sama utvořím obraz a teprve potomuvědomím policii a sociálku. Pokud se potvrdí, že si děti nevymýšlely. Měla jsem strach. Gordon McBrightměl v Ravenscaru špatnou pověst. Nežili jsme tam dlouho, ale už jsme o něm hodně slyšeli. Všichni námho líčili jako krutého, nenávistného, asociálního člověka. Otec ho v dětství údajně týral. Jestli je to pravda,

nevím, ale vysvětlovalo by to jeho nesmiřitelný hněv, pohrdání a nenávist. Vůči Bohu, světu, všem lidem.

O jeho manželce se povídalo, že je to tělesná a psychická troska. Za všechny roky, co s ním žila, ji vevesnici viděli jenom dvakrát nebo třikrát. Neměla žádné zuby, byla kost a kůže a očividně žila v panickéhrůze z manžela. Nikdy však nikoho nepožádala o pomoc, ani policii ne. A sám od sebe by nikdo nezasáhl,

McBrighta se všichni báli.“

„Nebylo šílenství vydat se tam sama?“

„Bylo to šílenství,“ souhlasila Semira. „Dodatečně jsem si to taky uvědomila. Tenkrát jsem se sice bála,ale podcenila jsem nebezpečí, které mi od McBrighta hrozilo. Musíte vzít v úvahu, že jsem byla zvyklájednat s násilníky a že jsem je často rozčílila. Neumíte si představit, s kolika agresivními, brutálními otcirodin jsem měla co do činění. Jenže v Londýně jsem jako součást sociálního úřadu byla chráněná. Aťjsem šla kamkoliv, spolupracovníci o mně věděli. Někdy jsem si přizvala jinou kolegyni nebo rovnoupolicii. Tady byla situace jiná.“ Odmlčela se. „Největší chyba byla, že jsem nikomu neřekla, co mám vúmyslu,“ pokračovala po chvíli. „Vůbec nikomu. To bylo čiré šílenství, Leslie. Rozjet se v řídce osídlenémkraji ke zločinci typu Gordona McBrighta a nenechat ani vzkaz v kuchyni na stole.“

„Našla jste tam dítě?“

Semira zavrtěla hlavou. „Ne. Dítě ne. Našla jsem muže. V bývalé stáji pro ovce hned vedle obytnéhostavení. Ležel na zemi v poloze embrya, proto se zdál mnohem menší, než byl. Do kůlny nepronikaloskoro žádné světlo. Děti ho považovaly za dítě, ale to byl jediný bod, v němž se mýlily. Všechno ostatníbylo tak, jak popsaly. Železný obojek. Řetěz obtočený kolem trámu a zamčený na zámek. Špinavá sláma,na níž ležel. Strašná zima, které byl vystavený skoro nahý. Nemohla jsem to pochopit. Ještě dnes, počtyřiceti letech, to nedokážu pochopit. Změnilo to celý můj život, a přesto to zůstalo podivně neskutečné.“

Dívala se na Leslie a zároveň hleděla kamsi za ni. „Našla jsem Briana Somervilla.“

Téměř čtvrt hodiny mlčela s pohledem upřeným na imaginární bod na stěně. Tikot hodin jako by

dvojnásob zesílil.

Leslie se neodvážila jediným slovem přerušit mlčení a trhla sebou, když Semira znovu promluvila.

„Umíral. Byla z něho jen kostra. Celé tělo měl poseté velkými zhnisanými ranami, stopami po týrání, které

musel opakovaně snášet. Od paní McBrightové jsme se později dozvěděli, že ho její muž na farmě drželjako otroka a už jako chlapce ho nutil k nejtěžší fyzické práci. Protože by Brian nic nepochopil a nemělosmysl mu něco vysvětlovat, nelítostně ho mlátil, dokud nedosáhl aspoň nějakého výsledku. Vyprávěla, žese často bála, aby ho neutloukl k smrti. Trvalo to zhruba čtyřiadvacet roků. Po celou tu dobu musel Briansnášet pekelná muka. K jídlu nedostával skoro nic a každý večer, nebo když právě nepracoval, bylpřipoutaný v kůlně. Paní McBrightová mu tam jednou přinesla deku, ale manžel ji přistihl a víckrát se o nic

podobného nepokusila. Přestože líčila, jak si často zoufale zacpávala uši, z jejího svědectví se dalovyvodit, že Brianova přítomnost na farmě pro ni znamenala jistou úlevu. McBright Briana nenáviděl taksilně, že si agresivitu vybíjel stále víc na něm a manželka už nebyla tak často obětí jeho útoků. Snad iproto nepodnikla nic, aby bezmocnému dítěti pomohla – protože Brian ze začátku nebyl ničím jiným nežbezmocným dítětem. Ale možná by tak či tak nic nepodnikla. Nedokázala pomoct ani sama sobě. Bylazlomená. Už dávno ztratila vůli k životu.“

Semira potřásla hlavou, jako by to všechno bylo nad její chápání. Přitom, napadlo Leslie, právě ona ználépe než kdo jiný fenomén žen, které se nebrání. Nebo se začnou bránit příliš pozdě.

„Tak či tak, v zimě 1970 byla z Briana živoucí mrtvola. Nebylo mu ani čtyřicet a vypadal přinejmenším našedesát. Nevím, co s ním McBright prováděl naposled, ale měla jsem dojem, že nemůže přežít. Stvoření,které jsem našla na zemi ve stáji, sice ještě dýchalo, ale přestože nejsem lékařka, bylo mi jasné, že mupravděpodobně už nepomůže ani nejlepší péče. A zase jsem zareagovala nesprávně. Místo abych se dalana útěk, jako bych měla v patách celé peklo, nasedla do auta a jela na policii, poklekla jsem vedle něho.Otočila jsem ho. Rozhlížela se po vodě, protože byl vysušený žízní. Chtěla jsem mu pomoct. Hned. Na místě. A zdržela jsem se déle, než jsem měla. Příliš dlouho.“

„McBright vás tam překvapil?“

„Ne přímo u něho. Podařilo se mi vylézt oknem ven. Stáj byla částí zdi kolem dvora a okno vedlo na pole.Sklo v něm nebylo asi už dávno. Musela jsem oběhnout pozemek, abych se dostala ke kopci, pod nímžjsem zaparkovala. A najednou se přede mnou vynořil. Ze vrat. Musel vyhlédnout z okna a všimnout simého auta. Nechala jsem ho ve skupince stromů, ale dodatečně jsem pochopila, že z horního patra domu

muselo být vidět. Holé větve ho přirozeně nemohly zamaskovat. Každopádně stál přede mnou. Kdybychse u Briana nezdržela, mohla jsem už být v autě.“

Přejela prsty po rýhách na stole. „Hned mi došlo, že mi hrozí smrtelné nebezpečí. Že mám co dělat sesadistou, který se nezastaví před ničím, a jestli pochopí, že jsem odhalila jeho tajemství, nenechá mě

odejít. Dodnes si pamatuju, jak mi tlouklo srdce a vyschlo v ústech. Jak se pode mnou podlamovaly nohy.

Snažila jsem se hrát nevědomou, tvrdila jsem, že nejsem místní, že jsem zabloudila a k farmě se vydala v

naději, že mi někdo poradí cestu. Poslouchal, ale viděla jsem na něm, že mě podezírá. Nebyl si jistý.Nezahlédl mě, když jsem lezla do stáje, ale nepochyboval, že jsem se potloukala kolem. Doslova měprobodával očima. V životě jsem tak chladné oči neviděla.“ Potřásla hlavou. „Užuž jsem doufala, ževyváznu se zdravou kůži. Udělal pár urážlivých rasistických poznámek a poručil mi, ať zmizím. Otočilajsem se a vykročila k autu. Ne moc rychle, abych neposílila jeho podezření. Jenže… rozmyslel se jinak.Zavolal mě zpátky a měřil si mě. A… něco mu řeklo, že to vím. Že jsem viděla Briana.“

„Pokusila jste se utéct,“ doplnila Leslie hlasem, který i jí samotné zněl cize.

„Chtěla jsem si zachránit život. Utíkala jsem, ale byl mi v patách. Nebyl už žádný mladík, ale byl silný aodhodlaný. Doháněl mě. Věděla jsem, že nestihnu odemknout auto a nastoupit. Ne včas. Kousek stranoubyl lesík. Zamířila jsem tam. Bez dlouhého rozmýšlení, zřejmě vedená instinktem najít si úkryt, když minevyšel útěk. Jenže stromy byly daleko od sebe a bez listí, ani na vteřinu mě neztratil z dohledu.“

Leslie se zhluboka nadechla. Přestože to Semira zatím neřekla, stačilo podívat se na její zkroucené tělo,

namáhavé pohyby, aby bylo jasné, že ji McBright dostihl a vylil si na ní zlost.

„Nebudu detailně líčit, co následovalo. Chytil mě a počínal si jako smyslů zbavený. Podle mě se domníval,že má právo naložit se mnou, jak chce. Vnikla jsem na jeho pozemek. Jestli jsem stála v ovčinci nebo zdaby mě přistihl, jak mu v obývacím pokoji kradu peněženku, bylo pro něho totéž. Byl duševně nemocný.Nebezpečný psychopat. Ostatně, později nezemřel v normálním vězení, nýbrž v bezpečnostní vazbě.Naštěstí se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný pustit ho zpátky mezi lidi.“

„Jak se vám podařilo přežít?“

„To i pro mě zůstává dodnes záhadou.“ Semira se trpce usmála. „Nevěřím, že by to McBright pokládal zamožné. I z toho můžete soudit na jeho narušenou psychiku. V jeho zájmu by logicky bylo přesvědčit se,že jsem opravdu mrtvá, a případně pokračovat, dokud bych nad všechny pochybnosti nebyla. Pak mrtvolu

zahrabat a zahladit stopy. Auto utopit v nejbližší tůni – nebo co já vím. Nic z toho neudělal. Neměl pocitviny, nenapadlo ho, že by mohl být za své jednání stíhaný. Udělal, co považoval za správné. Nechal mě

ležet v odlehlém lesíku a nestaral se, co se mnou bude dál.“

„Manžel se po vás určitě večer sháněl.“

„Bohužel ne hned večer. V sobotu měl službu, ale dohodli jsme se, že až se vrátí, půjdeme do kina. Zdržel

se v práci, a když jsem nebyla doma, usoudil, že jsem šla sama. Nebo s kamarádkou. A že si s nípovídám u kávy nebo vína. Občas jsem to dělala, když neměl čas, a tak si o mě nedělal starosti a šel spát.

Teprve v neděli ráno, když se probudil a já jsem pořád nebyla doma, ho napadlo, že něco není vpořádku.“

„A vy jste celou noc ležela v lese?“

Semira přikývla. „Polomrtvá a chvílemi v bezvědomí. Obě čelisti jsem měla zlomené, nos přeražený. Oteklmi tak, že jsem skoro nemohla dýchat. Pánev mi rozdrtil tlustým klackem. Trpěla jsem nesnesitelnýmibolestmi, ale jak jsem řekla, naštěstí jsem opakovaně ztrácela vědomí. V paměti mám všechnorozmazané. Vím, že byla hrozná zima. A vlhko. A tma. Pak se začalo rozednívat. Nad sebou jsem viděla holé vrcholy stromů a nízké mraky na zimní obloze. Slyšela jsem křik ptáků. Vybavuju si chuť krve v

ústech a vím taky, že jsem se nemohla hýbat. Ani trochu. Zjevovali se mi lidé, které jsem znala z

Londýna, a pohybovala se kolem mě zvířata. Musela jsem mít vysokou horečku. Byla jsem přesvědčená,že umírám. Nevyvolalo to ve mně paniku, spíš údiv. Celou dobu jsem přemítala o tom, že jsem si umíránípředstavovala jinak, ale jak vlastně, jsem nevěděla. Prostě jinak.“

Leslie polkla. „Kdy vás našli?“

„V pondělí pozdě odpoledne. Čtyřicet osm hodin poté, co se na mě Gordon McBright vrhnul jako šílenec azpřerážel mi všechny kosti v těle. John v sobotu odpoledne nahlásil, že mě pohřešuje, ale policie nebralazáležitost vážně. Domnívali se, že jsme se pohádali a já jsem se vrátila ke svému klanu. Při popisu museluvést, že jsem Pákistánka. Dokázat to nemůžu, ale jsem si celkem jistá, že tato okolnost snahu policieještě víc utlumila. Na smíšená manželství se tehdy hledělo se značnou nedůvěrou, vycházelo se z toho, že

prostě nemůžou dobře fungovat. Policisté usoudili, že jsem utekla, a John byl v jejich očích blázen, že sise mnou vůbec něco začal. Každopádně zpočátku nepodnikli nic. John neúnavně obtelefonovával všechny

známé, jestli o mně něco nevědí. Protože před domem neparkovalo moje auto, bylo jasné, že jsemněkam odjela. Jenže kam? John si zoufale lámal hlavu. Nepohádali jsme se, nic takového. Měl to býtvíkend jako každý jiný. Na policii neměli žádné hlášení o autonehodě, přesto obvolal všechny nemocnice v

severní Anglii, jestli tam nepřijali mladou pákistánskou ženu. Teprve v pondělí před polednem sivzpomněl na řeči o McBrightovi. Okamžitě se znovu obrátil na policii a dosáhl toho, že se přece jen mýmzmizením začala zabývat. Na místo byl vyslán jeden nanejvýš skeptický policista, který se netajil svourozmrzelostí, že se musí v zimě a sněhové plískanici trmácet na odlehlou farmu. John jel s ním. Přirozeněokamžitě uviděli moje auto a věci se daly do pohybu. Policista se napřed pokusil promluvit s McBrightem,a když mu zabouchl dveře před nosem, porozhlédl se kolem. Ve stáji objevil Briana a požádal o posilu.Oddíl pročesával okolí, až na mě konečně narazili. Tou dobou jsem už byla trvale v hlubokém bezvědomí.Nic jsem nevnímala. Probrala jsem se až o den později v nemocnici.“

Odmlčela se. Trvalo dlouho, než se Leslie zmohla na slovo. Byla v šoku a nejednou zalitovala, že se kSemiře vydala. Že vůbec četla maily, které babička napsala Chadovi.

„Pro Briana asi přišla pomoc pozdě, že?“ zeptala se konečně. „Zemřel. Zemřel, protože moje babička a

Chad Beckett…“

„Pravděpodobně by to pro něho bylo milosrdnější,“ odpověděla Semira, „ale nezemřel. Lékaři hozachránili. Zřejmě má mimořádně tuhý kořínek. Sadistu Gordona McBrighta přežil.“

„A teď…“

„Teď je z něho starý muž. Občas ho navštěvuju, ale je to pro mě namáhavé, protože se skoro nemůžuhýbat. Žije v ústavu ve Whitby. Vy jste to nevěděla?“

Leslie zavrtěla hlavou.

„Fiona Barnesová ano. A nemohla doufat, že mezitím umřel, protože jsem jí řadu let posílala k Vánocůmpřání, kde jsem jí ho připomínala. Když jsem toho nechala, mohla si to snadno zjistit sama. Znovu aznovu jsem jí psala, že na ni pořád čeká. Že se na ni ptá. Jinak skoro nemluví, ale každý den se ptápečovatelky, kdy přijde Fiona. V prosinci 1943, jak mi sama řekla, mu slíbila, že se pro něho vrátí, a on se

dodnes, po sedmdesáti letech, nevzdal naděje, že svůj slib splní. Jenže ona za ním ani jednou nepřišla.Kvůli tomu, Leslie, víc než kvůli čemukoliv jinému, jsem vaši babičku nenáviděla. Ano, především kvůlitomu.“

(11)

Za okny se stmívalo. Den, šedivý, skličující a bez života, přecházel do tichého večera. Gwen se přestozdráhala otočit vypínačem. Bylo jí milejší, když její i Davova tvář zůstávaly ukryté v šeru, a přemýšlela,proč si vlastně netroufá rozsvítit. Možná se bála, že ostré světlo odhalí pravdu. A ta pro ni byla

nesnesitelná.

Pravdu, že ji Dave opustí.

Téměř hodinu seděli proti sobě v obývacím pokoji. Mluvili jen málo. Slyšeli, jak nad nimi Jennifer a Colinpřecházejí neustále sem tam, až si Gwen začala lámat hlavu, co dělají. Také psi byli zřejmě neklidní anedřímali jako obvykle v koutě. Jejich drápy ťukaly do dřevěné podlahy. Ale pak si Gwen řekla, že jevedlejší, čím se Jennifer a Colin zabývají a co mají v úmyslu.

Bylo to naprosto nedůležité. Protože jí se právě bortila budoucnost.

Vlastně to vždycky tušila. Přemýšlela, jestli v ní vědomí, že se pohybuje po tenkém ledě, že její vztah sDavem nemůže vydržet, bylo od samého začátku. Nasvědčovaly tomu tucty signálů a znamení.Vzpomněla si, jak k němu přišla a požádala ho, aby se s ní vyspal. Bylo to přede dvěma nebo před třemidny? Vykrucoval se. Kličkoval. Povídal si s ní, až konečně s očividnou úlevou prohlásil, že mu za chvílizačne kurz. Předtím se neustále nenápadně díval na hodinky, jako by se nemohl dočkat, kdy bude mítdůvod na několik hodin svou budoucí ženu opustit. Vrátil se pozdě, celou noc četl a brzy ráno se vydal naprocházku. Když chtěla jít s ním, odmítl.

„Potřebuju být sám,“ tvrdil. Zůstala v jeho bytě sama. Chvíli čekala, ponížená a deprimovaná, až nakonecodešla, a po několika hodinách, kdy bezcílně bloumala po městě, se taxíkem vrátila na farmu. Aniž se sním vyspala. A věděla, že k tomu nikdy nedojde. Že spolu nikdy nebudou mít sex.

Protože Dave po ní netouží. Neprobouzí v něm ani trochu vášně. Pravděpodobně by se spíš než se svousnoubenkou vyspal se svou bytnou. Nejenže ji nemiluje, nejspíš se mu i hnusí. Ničím ho nepřitahuje.Ničím – až na kousek půdy u moře, který jí jednou bude patřit.

A nyní se rozloučil i s tou představou. Gwen to poznala hned odpoledne, když se s Jennifer vrátily změsta. Strávily celou věčnost u Eny, která se náhle rozplakala a nechtěla je pustit, dokud znovuneproberou téma Stan Gibson. Když je konečně nechala odejít, nechtěla Jennifer hned jet domů. Trochuse prošly po městě, naobědvaly se v pizzerii na Huntriss Row, v přístavu vypily čaj a Jennifer dokonce dvě

skleničky něčeho ostřejšího. Jennifer byla vůbec jako vyměněná. Gibson jí zřejmě nešel z hlavy. Celoudobu mluvila o něm, Eně, Amy Millsové a taky o sobě. Pořád dokola rozebírala otázku, proč Gibson mohl v

Amy vidět ideální oběť a proč jsou někteří lidé předurčení k tomu být obětí, zatímco jiní se té kategoriinikdy ani nepřiblíží. Nedalo se říct, že by Gwen téma nepřišlo zajímavé, ale měla v hlavě jiné starosti: Cobude s ní? Jak bude vypadat její budoucnost?

Dave seděl v obýváku a povídal si s Colinem. Na koberci mezi oběma muži leželi psi a chrápali. Někdorozdělal oheň v krbu. Hezký návrat domů, pomyslela si Gwen, alespoň zdánlivě. Idyla nebude mítdlouhého trvání, a proto má výrazně menší hodnotu. Psi, kteří vyskočili a vrtěním ocasu projevují radost,muži, kteří vyšli ženám vstříc, oheň vydávající teplo. Všechno časově omezené, jenom jako ukázka toho,co by mohlo být. Milující manžel, děti, které s jásotem vítají matku. Místo toho zůstane všechno tak, jakto bylo vždycky. Občasné výpravy do Scarborough ji zavedou zpátky do studeného domu, kde na ni budečekat pouze starý otec, který o jejím životě a starostech neví skoro nic. Nikdo jiný.

Colin a Jennifer se stáhli do svého pokoje a Chad se jako obvykle neukázal. Po chvíli mlčení si Daveodkašlal. „Gwen, musím ti něco říct…“

Už téměř nic nedodal, protože Gwen odpověděla: „Já vím.“

„Ano. Takže asi není třeba moc co vysvětlovat.“

„Ne.“

Znovu zavládlo ticho, ale ticho, v němž se hodně událo. Mlčení, v němž skončil vztah dvou lidí, vztah,který nikdy nebyl tím, čím měl, napadlo Gwen, ale přesto byl neobvyklým druhem vztahu. Na jeho straněbyl kalkul, na jejím naděje. Snad by to mohlo nějak fungovat, kdyby se oba snažili.

Snad… Ale jak by ono snad vypadalo, se nikdy nedozví.

Žádný z nich si nevšiml, že oheň dohořel. Teprve když se v pokoji nepříjemně ochladilo, vytrhli se oba ze

zamyšlení.

„Bude půl šesté a brzy nastane tma,“ poznamenal Dave. „Na zastávku to mám kus cesty.“

„Můžeš přespat tady, jestli chceš.“

„Asi bych se měl vrátit do Scarborough.“ Zvedl se. „Ani netuším, kdy jede poslední autobus. Jestli vůbec

ještě nějaký jede.“

„A ty bys šel pěšky?“

„Co já vím.“

Chce pryč, přeložila si jeho odpověď. Za každou cenu. Je mu jedno, co bude dál. I kdyby měl stopovat,

jen když se mě zbaví.

Když také vstávala, říkala si: Takhle to přece nemůže skončit! Že jen tak odejde. Že se víckrát nevrátí.

„Prosím tě, nechoď ještě. Já… teď nemůžu být sama.“

Byla na něm vidět nechuť, ale také výčitky svědomí. „Nejsi sama. Je tady Jennifer s Colinem. Tvůj otec…“

„Můj otec!“ Odmítavě mávla rukou. Panebože, přece jejího otce zná! „A s Jennifer teď o tom všem mluvit

nemůžu. Snad později, ale teď ne.“

„Okay,“ podvolil se. „Okay.“

Zadíval se z okna. Vzpomněl si na kurz španělštiny, ale stejně bylo pozdě. Kromě toho pochyboval, že by

dokázal vynaložit energii, aby mohl učit.

„Později tě můžu do města zavézt,“ navrhla Gwen, „ale prosím tě, zůstaň ještě chvilku.“

Pomyšlení, že jí vyhoví, protože ji lituje, bylo hrozné, ale neměla dost sil, aby byla hrdá a zřekla se jeho

soucitu.

Alternativou byla trýznivá samota, a přestože se musela doprošovat, připadal jí soucit jako menší zlo.

(12)

„Na případ se vrhl tisk a byl z toho pochopitelně obrovský skandál,“ pokračovala Semira. „Našla jsem vestáji asi čtyřicetiletého mentálně zaostalého muže, který málem zemřel na následky týrání. Muže, o němžzpočátku nikdo nevěděl, kdo to je. Policie se napřed domnívala, že jde o syna McBrightových, kteří jehoexistenci tajili. Gordon McBright se vůbec nevyjadřoval a jeho manželka byla schopná vypovídat teprve po

delší psychiatrické terapii. Prohlásila, že vlastní děti nikdy neměli, ale že se manžel nedlouho po válcevrátil domů s asi čtrnáctiletým chlapcem. Vysvětlil jí, že sehnal pracovní sílu. Říkali mu Nobody, podlemanžela se tak jmenoval.“

Leslie si vzpomněla na babiččiny dopisy, v nichž se často vyskytovala pohrdlivá přezdívka, kterou ona aChad dali Brianovi, ale bylo těžké si představit, že by dospělý Chad předal Briana jeho trýzniteli pod tímjménem. Tady je náš Nobody. Můžete si ho odvést.

A přesto se to tak muselo odehrát.

„Postupně vycházely najevo souvislosti,“ vyprávěla Semira. „Stopy vedly k Beckettovým. Dodnes přesněnevím, jak se z toho Chad vyvlékl, každopádně v očích veřejnosti nesl odpovědnost za tragédii předevšímjeho otec, v té době už mrtvý. Dokážu si představit, že Beckett s policií mluvil jenom málo a s novinářivůbec ne. Výřečný určitě není, ale z jeho strohých vyjádření vznikl zhruba tento obraz: Arvid a EmmaBeckettovi se ujali válečného sirotka, aniž o tom informovali úřady. Tím dítě připravili o péči, která by zajistila jeho rozvoj. Samozřejmě je nutné přiznat, že ve čtyřicátých letech byla speciální pedagogikaprakticky neznámá. Noviny psaly, že Chad se z války vrátil značně traumatizovaný, že si se stále hůřzvladatelným Brianem nevěděl rady a že neviděl nic zlého na tom, když otec chlapce přenechalbezdětným farmářům. Dnes už to nehraje velkou roli, ale v sedmdesátém roce byl muž, kter ý se zúčastnil

vylodění v Normandii, stále obdivovaným hrdinou. Od války sice uteklo hodně času, ale statečný boj proti

Hitlerovi se bývalým vojákům stále přičítal k dobru. Je to přirozeně naprosto iracionální, ale skutečnost,že se Chad téměř jako dítě přihlásil na frontu, omlouvala jeho pozdější opomenutí nebo chybnérozhodnutí. Novináři si na něho netroufali. Chvíli se rozhořčovali nad jeho otcem a pak bylo ticho.“

„A moje babička? Taky vyvázla skoro bez šrámu, že?“

„Přirozeně se o ní psalo jako o osobě, které se Brian držel za ruku, když opouštěl Londýn. Jenže jí tehdybylo jedenáct roků! A na konci války sedmnáct. Navíc dlouho žila v Londýně. Kdo by na ni mohl vážnějizaútočit?“

„Jak je možné, že vy jste od začátku měla na všechno odlišný pohled?“ zeptala se Leslie. „Podle vás byliChad a Fiona za Brianův osud zcela zodpovědní!“

Semiřina ruka neustále hladila desku stolu. Byla to velmi nervózní žena, ale chvíli trvalo, než si tohočlověk všiml. Několik desítek let byla uvězněná v těle, které jí působilo bolesti a potíže. Zjevně si osvojilaželeznou sebekontrolu, která ovšem dostávala trhliny, jakmile bylo vyčerpání příliš velké. A na SemiřeNewtonové bylo nyní vidět, že je vyčerpaná. Dlouhým sezením na dřevěné židli a podrobnou rekonstrukcísvého životního traumatu. Prsty se jí lehce třásly.

„Víte, ta záležitost poznamenala můj život,“ vysvětlovala. „Už nikdy jsem nebyla jako dřív. Když měMcBright málem utloukl, utrpěla jsem kromě jiného i duševní otřes, jak mi alespoň řekli psychologové. Poněkolika letech jsem strávila poměrně dlouhou dobu na klinice. Kvůli přetrvávajícím depresím.Mimochodem, tam jsem se naučila vyrábět keramiku. Kreativní terapie. Nemyslím, že by to pomohlo mépsychice, ale můžu si trochu přivydělat k důchodu, což není k zahození. Nemohla jsem už nastoupit dopráce, moje manželství skončilo v roce 1977 rozvodem. Jako oběť zločinu pobírám invalidní penzi. Není to

moc peněz, ale já tolik nepotřebuju. A pár pencí za moje šišaté hrnky a talíře je příjemných.“

„Souvisel váš rozvod…“

„… s případem Somerville? Ano. Chápejte, John si vzal veselou, energickou, sebevědomou ženu plnouživota. A najednou měl vedle sebe zlomenou bytost, trosku, která pořád mluví o události z 19. prosince1970 a nedokáže přestat. Která se pořád zabývá otázkou, kde se na světě bere zlo a jak mu čelit. Kteráse stará o Briana Somervilla a nemůže se smířit s tím, že se viníkům nic nestalo, že žijí dál, jako by kničemu nedošlo. Která musela podstoupit řadu operací, neustále trpí bolestmi, často je dezorientovaná po

lécích, které užívá. Dnes mu nezazlívám, že se zamiloval do jiné. Doslova ode mě utekl. Nikdy jsme

znovu nenavázali kontakt.“

Zcela předvídatelné, usoudila Leslie. A přesto hrozné.

„Jak jsem řekla, dramatická událost trvale poznamenala můj život a na rozdíl od lékařů a psychologů jsempřesvědčená, že trauma nevyvolal útok McBrighta na mě, nýbrž pohled na Briana přikovaného ve stáji.Příběh dítěte, později bezbranného muže, se ke mně neustále vracel. Nedokázala jsem se s ním vyrovnat,

a proto jsem se vyptávala dvou osob, které s ním byly spojené: Fiony Barnesové a Chada Becketta. Stále

znovu. Hledala jsem vysvětlení. Chtěla jsem pochopit. Aby mě to přestalo pronásledovat. Předpokladembylo pochopit, jak a proč se to mohlo stát. A během rozhovorů jsem dospěla k nezvratnému přesvědčení,že ti dva rozhodně nejsou nevinní. Že přesně věděli, co dělají. Že jsou zodpovědní za to, co se Brianovistalo. A nepřímo i za můj zničený život.“

„Chad s vámi mluvil?“

„Zřídka. Málo. Ryba toho napovídá víc. Fiona se několikrát uvolila se mnou sejít. Mám dojem, že taky

hledala způsob jak se s tím vyrovnat. Postupně jsem jí začala být na obtíž, až nakonec o mně nechtěla anislyšet. Od roku 1979 bez komentáře zavěsila, kdykoliv jsem jí zavolala. Víckrát jsme se neviděly. Ale užjsem věděla dost a na rozdíl od médií a policie Barnesovou a Becketta z hloubi duše odsuzuju. Dodnes. Co

udělali, je neodpustitelné.“

Leslie běžel mozek na plné obrátky.

Semira měla motiv. Ze všech lidí, které inspektorka Almondová mohla podezírat, v první řadě Dava, mělaSemira nejjasnější, nejlogičtější motiv: pomstu. Za dva zničené životy. Svůj a Brianův.

Leslie pozorovala drobnou snědou ženu s černými, silně prošedivělými vlasy a velkýma hnědýma očima,které napovídaly, jak musela být hezká. Nedělala dojem někoho, kdo se rád hádá, kdo se užírá nenávistí a

touhou po odvetě. Ale je to na někom vidět? Nevypadají na fotografiích nebezpeční zločinci,nevypočitatelní psychopati často neškodně, dokonce nenápadně?

Jedna otázka jí nedopřávala klid. Předklonila se. „Semiro, nezlobte se, že se ptám, ale potřebuju si něcoujasnit. Nevolala jste babičce ještě několikrát i poté, když se s vámi odmítla stýkat? Nevytočila jste jejíčíslo a nemlčela do sluchátka?“

„Jestli jsem ji trápila anonymními telefonáty? Ano, ale jenom poslední dva týdny. A naposledy jsem jí

volala minulé úterý, než jsem se v novinách dočetla, že je mrtvá. Občas jsem měla pocit, že puknu, aobjevila jsem tento ventil. Někdy, třeba když jsem byla u chudáka Briana, když mě týralo mé tělo nebomě přepadla malomyslnost, jsem si říkala: Proč by se ona měla mít dobře? Proč by si měla spokojeně žít a

nevěnovat jedinou myšlenku tomu, co zavinila? Otevřeně přiznávám, že mi dělalo dobře slyšet, jak seopakovaně ptá, kdo volá, a jak její hlas zní stále rozčileněji a ostřeji. Pokaždé mi bylo o něco líp. V duchujsem jí říkala: Teď jsi znepokojená a lámeš si hlavu, jestli tě přece jen nedožene stará historie, na kteroubys tak ráda zapomněla. A můj den nebyl potom tak šedivý.“

„Chápu,“ přisvědčila Leslie a opravdu chápala. Život Semiry Newtonové se skládal z námahy a trápení,chudoby a samoty. Robin Hood’s Bay bylo kouzelné místo, ale na podzim a v zimě až příliš tiché. Věděla,že v listopadu a prosinci se nad pobřežím celé dny válí mlha, která polyká všechny hlasy a barvy. Semirabyla v nízkém domku sama a vyráběla hrnky, které si od ní na jaře a v létě sotva někdo koupí. Neboseděla v autobusu do Whitby a jela za mentálně těžce zaostalým starým mužem vytrvale čekajícím, až sekonečně objeví osoba, která mu před sedmdesáti lety slíbila, že se pro něho vrátí. A Semira věděla, žečeká marně. V jaké náladě se vracela do své tmavé komůrky?

Leslie při té představě přejel mráz po zádech.

Vstala, sama ztuhlá a rozlámaná od dlouhého sezení na nepohodlné stoličce, a podala Semiře ruku.

„Musím jít. Děkuju, že jste mi věnovala tolik času. A že jste byla upřímná.“

„Není zač. Vítám každé rozptýlení,“ odpověděla Semira vlídně. Ruka, kterou stiskla Leslie dlaň, byla jakokus ledu. „Je hezké, když tady někoho mám a můžu si popovídat.“

„Nemůžu… odčinit, co spáchala moje babička, ale je mi to hrozně líto. Z celého srdce lituju, co se stalo.“

„Vy přece za nic nemůžete!“ Semira se také s námahou zvedla. „Jenom se divím, kde se najednou vzaltak velký zájem o starý, zapomenutý případ.“

Leslie se zastavila v půli kroku.

„Velký zájem? Jak to myslíte?“

„Prostě je to zvláštní. Dlouhé roky se o Briana nikdo nezajímal a najednou se tady během dvou dnů objevídva lidé a chtějí, abych jim všechno přesně vylíčila.“

Leslie překvapením zadržela dech. „Kdo ještě?“

„Jak on se jenom jmenoval? Byl tady včera odpoledne. Tanner, nebo tak nějak.“

„Dave Tanner?“

„Správně. Dave. Novinář. Dost toho věděl, prošťoural archívy, jak mi řekl, ale doufal, že ode mě uslyšídalší podrobnosti. Dlouho jsem s ním mluvila. Pochopitelně je v mém zájmu, aby se případu chopila

média.“

„Pro jaké noviny pracuje?“

Semira se zamyslela. „Ani nevím,“ přiznala. „Řekl mi to, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnovala. Jeto důležité?“

„Novinářský průkaz jste po něm asi nechtěla, že?“ hádala Leslie.

„Ne.“

„Dave Tanner není novinář,“ upozornila Semiru Leslie. „Nebuďte příliš důvěřivá, Semiro. Lidé nejsou

vždycky to, za co se vydávají. Nepouštějte každého dovnitř. A neprozrazujte všechno, co víte.“

Semira se na ni zaraženě dívala. „Co je ten Tanner zač?“

Leslie mávla rukou. „Na tom vlastně nesejde. Důležitější je, proč za vámi přišel. Ale já to zjistím.“

„Vy jste mi ale řekla pravdu? Jste vnučka Fiony Barnesové?“

„Bohužel ano,“ potvrdila Leslie a vyšla ven na úzkou příkrou uličku.

Moře hučelo hlasitě a blízko.

Příliv dosáhl vrcholu.

(13)

Seděla v autě a snažila si utřídit myšlenky, které jí divoce a neuspořádaně vířily hlavou. Jakou hru Davehraje? Když mu ráno položila otázku, jestli mu něco říká jméno Semira Newtonová, bez váhání to popřel.A působil přitom naprosto bezelstně.

Kdo je Dave Tanner?

Když se ho ráno ptala, uplynulo dvanáct hodin od chvíle, kdy seděl u Semiry v Hood’s Bay. Spoustuinformací už znal, což naznačuje, že také četl Fioniny maily Chadovi. Obstaral si je pokoutně? Anebo mu

je dala Gwen?

Gwen! Leslie udeřila dlaní do volantu. Typická Gwen. Slídí v Chadově poště. Najde vysoce ožehavouhistorii, která jednoznačně není určena nikomu jinému. Všechno vytiskne a ukáže to prakticky každému,

koho zná.

Tak nezralé, nedospělé chování.

Nebuď nespravedlivá, Leslie, napomínala se. Gwen se s tím, co se dočetla, nemohla sama vypořádat.Musela si s někým promluvit.

S Davem?

Měla se za něho provdat. Alespoň s tím v daný okamžik počítala. Může jí mít někdo za zlé, že mu ukázala,

co ji rozrušilo? Co jí nešlo z hlavy? Co ji znepokojovalo? Obraz, který zatím do té doby o otci měla, vážněutrpěl.

Maily ukázala také Jennifer. Od ní je dostal Colin. A Colin je dal přečíst jí, Leslie. Informační systémpracoval spolehlivě.

Byla úplně sama na silnici mezi Scarborough a Whitby. Vpravo i vlevo se černal tichý les. Kužely světla zreflektorů jejího auta osahávaly kraje vozovky, jednou ze tmy zasvítily oči zvířete, pravděpodobně lišky.

Leslie si uvědomila, jak rychle jede, a ubrala plyn. Není nutné, aby někdo zemřel jenom proto, že jerozčilená.

Když po levé straně postřehla širokou lesní cestu, prudce na ni zabočila a zastavila. Potřebovala chvíliklidu na přemýšlení.

Opřela se a zhluboka dýchala. Dave buď četl vzpomínky, nebo mu Gwen všechno vylíčila. Chtěl si udělatjasnější obraz a vypravil se za Semirou. Stejně jako ona. Vydával se za novináře, ale i to je pochopitelné.Nemohl vědět, jestli by s ním Semira vůbec mluvila, kdyby si nedodal falešnou důležitost. Představit seženě, o níž se dalo předpokládat, že těžce nese zapomnění, do něhož upadla Brianova tragédie, jako

zástupce tisku nebyl nejhorší nápad.

A proč lhal mně?

Protože jsem Fionina vnučka. Protože nemohl tušit, co přesně vím. Protože nechtěl být tím, kdo mězasvětí do otřesných detailů vypovídajících mnohé o charakteru mé babičky.

Zavřela oči. Pod víčky viděla tvář Semiry Newtonové. Lehce oteklé rysy prozrazující, že dlouho užívá přílišmnoho léků. Nejspíš proti bolesti. Když ji našli, muselo být její tělo jen zkrvavenou hromádkou. Zaručeněexistují dny, kdy cítí bolest v každé kosti, v každém nervu. Kdy pro ni každý pohyb přestavuje muka.Leslie myslela na Gordona McBrighta, na muže, který svou oběť nechal v lese ležet polomrtvou jakonepotřebné smetí. Muže, který zemřel v bezpečnostní vazbě.

Fiona a Chad nechali Briana u muže, kterého později ani ten nejbenevolentnější soudní znalec z oborupsychiatrie nepustil zpátky mezi lidi. Leslie otevřela oči, protože obrázky byly příliš hrozné a neodbytné.

Dva lidé měli pádný důvod Fionu zabít a svrhnout do rokle. Brian Somerville a Semira Newtonová.Prvnímu je skoro osmdesát, je mentálně zaostalý a žije v ústavu. Druhé je přes šedesát, pohybuje seztěžka a o berli.

„Ani jeden to udělat nemohl,“ pronesla Leslie nahlas do tmy. Ale mohli by – alespoň Semira – někomu

zaplatit. Davu Tannerovi?

Jenže Dave Semiru navštívil teprve včera. Několik dní po Fionině vraždě.

Kromě toho: Vraždil by Dave Tanner pro peníze? Dave, kterého znala?

Kterého téměř neznala, měla-li být upřímná. Líbil se jí. Ale neznala ho. Chvíli udiveně přemítala o tom, že

se to vzájemně nevylučuje.

Jedno jí bylo jasné: Nebylo by správné, aby si dál nechávala pro sebe, co se stalo. O Brianově příběhu se

muí dozvědět Valerie Almondová. Co nejrychleji.

Jinak se viníkem můžu stát i já, napadlo ji a hlavou jí bleskla myšlenka, která ji už jednou vyděsila: Že by

se Chad Beckett mohl nacházet ve velkém nebezpečí.

Rozsvítila ve voze a z boční kapsičky kabelky vylovila vizitku, kterou jí v závěru prvního rozhovoru dala

policistka. Jestli jí napadne cokoliv, co by souviselo s vraždou její babičky, byť by jí to připadalo banální…

„Co pro vás mám, není ani trochu banální, inspektorko,“ zamumlala.

Našla mobil a vyťukala číslo z vizitky. Uprostřed lesa nebyl signál silný, ale stačil. „Ano?“ ozvalo seponěkud zadýchaně po čtvrtém zazvonění.

„Inspektorka Almondová? Tady Leslie Cramerová.“

„Doktorko Cramerová! Dnes večer jsem vám chtěla volat.“

V pozadí byly slyšet hlasy, zvuk motorů a troubení. Valerie Almondová byla zřejmě někde na ulici.

„Musím s vámi bezpodmínečně mluvit. V souvislosti s vraždou mé babičky.“

„Kde jste?“

„Vracím se z Robin Hood’s Bay a jsem kousek před Staintondale. Za dvacet minut můžu být ve

Scarborough.“

„Mám namířeno do pizzerie,“ hlásila Valerie a trochu provinile dodala: „Dnes jsem ještě nejedla. Mohla

byste sem přijet? Na Huntriss Row?“

„Samozřejmě, znám ji.“

„Mimochodem,“ pokračovala Valerie, „slyšela jste od paní Brankleyové, že se v případě Millsové objevil

podezřelý?“

Vzpomněla si na Chadovo zmatené vyprávění u oběda. „Chad Beckett se o tom zmínil.“

„Vyšetřování je nesmírně obtížné, ale s jistotou můžeme prohlásit, že Fionu Barnesovou nezavraždil. Na

dobu činu má alibi.“

Informace Leslie moc nepřekvapila.

„Inspektorko, nemám dobrý signál. Hned jsem u vás a potom…“

„V rychlosti ještě jedna otázka,“ přerušila ji Valerie. „Máte tušení, kde se může zdržovat Dave Tanner?“

Mohla by odpovědět: Ano, dnes v poledne byl u Beckettů na farmě, a jestliže ho tam teď nemůžete najít,je pravděpodobně v bytě mojí babičky.

Místo toho se obezřetně zeptala: „Proč?“ Možná z loajality, kterou vůči němu pociťovala, ale možná jipřibrzdil ostych přiznat policistce, že u ní Tanner přinejmenším přechodně bydlí. Mohlo by to vyvolat

nežádoucí dojem.

„Je po něm vyhlášeno pátrání,“ vysvětlovala Valerie. „Ukázalo se, že nám poskytl nepravdivou výpověď o

tom, kde a jak strávil noc ze soboty na neděli. Musíme s ním bezpodmínečně mluvit.“

Leslie nedokázala hned odpovědět. V ústech jí vyschlo, namáhavě polkla.

„Slyšela jste mě?“ ujišťovala se Valerie.

„Ano, slyšela, ale je to složité… Hned jsem u vás, inspektorko.“ Ukončila hovor a zasunula mobil do kapsy.

Všimla si, že se jí rozbušilo srdce.

Věděla, co vypověděl na policii. Stejnou historku, kterou vyprávěl ráno i jí: noc s bývalou přítelkyní. Každý

chápal, že takové jednání zpočátku tajil, aby neohrozil vztah s Gwen. Teprve, když mu začala hořet půdapod nohama, vytáhl z rukávu eso. A teď? Bývalá přítelkyně mu alibi nepotvrdila? Muselo se stát něco,proč mu Valerie nevěří, a dokonce po něm vyhlásila pátrání.

Zase lhal. Lhal, když se ho ptala na Semiru. Lhal, kde byl v době činu. Lhal hned na začátku, když tvrdil,

že celou noc spal doma.

Lhal, kdykoliv otevřel pusu.

A ona ho přivezla na farmu. Nechala ho tam samotného – jenom s Chadem Beckettem, o němž předněkolika minutami usoudila, že by mohl být ve velkém nebezpečí. Se starým, těžkopádným Chadem.Který fyzicky na Dava naprosto nestačí.

Nastartovala. Šlápla na plyn. Kola se naprázdno protočila v písku a auto se skřípotem vystřelilo navozovku. Hnala motor do vysokých obrátek. Když se mnohem větší rychlostí, než byla povolená, přiřítila k úzké okresce do Staintondale, nepokračovala směrem na Scarborough. Odbočila. Potřebovala získat

jistotu.

Inspektorka Almondová bude muset chvilku počkat.

(14)

Ze všeho nejdřív si všimla, že stejně jako v poledne neparkuje na dvoře auto Brankleyových. Že by seGwen a Jennifer ještě nevrátily z města? Bylo krátce po sedmé, pro všechno na světě, co tam celý dendělají?

Zastavila a vystoupila z vozu.

Farma zůstala tichá. Přemýšlela, proč ji ticho dráždí, než si uvědomila, že si za posledních pár dní zvyklana štěkot psů. Jennifeřiných dog. Kdykoliv někdo vstoupil do dvora, hlasitě se rozštěkaly. Dnes v poledne

se neozvaly, ale ukázalo se, že je s nimi Colin na procházce. Je možné, že je zase vzal ven?

V takové tmě?

Zdálo se, že se nikde v domě nesvítí, ale okna obrácená dozadu nebyla ze dvora vidět. Leslie jako vždy

čistě pro formu zaklepala a vešla.

Otočila vypínačem.

Dům působil opuštěně. Jako by v něm nikdo nedýchal. Jako by v něm netlouklo žádné srdce.

Psi, opakovala si. Opravdu mi tady chybějí. Když člověk čeká, že se k němu vrhnou dvě obrovské dogy,

začnou na něho vyskakovat a snaží se mu olíznout tvář, a ony se odnikud nevynoří, má přirozeně pocit,

jako by zabloudil do mauzolea.

Zarazilo ji, že ji napadlo právě mauzoleum, ale rychle odsunula úvahy stranou. Teď se nesměla oddávat

hororovým fantaziím.

„Dave?“ Hlas měla zastřený. Odkašlala si. „Dave?“ zvolala hlasitěji. „Chade?“

Nic se nepohnulo. Nikdo jí neodpověděl. Šla chodbou, nakoukla do kuchyně, rozsvítila i tam. Místnost bylaprázdná a vládl v ní obvyklý nepořádek a špína. Nevypadalo to, že by někdo uvařil večeři.

Ani naproti v obývací místnosti nikdo nebyl. Pach spáleného dříví jí prozradil, že se přes den v krbu topilo.V popelu ještě zahlédla pár jiskřiček. Dva prázdné šálky na stole ji trochu uklidnily. Dva šálky a oheň v

krbu navozovaly normální atmosféru, kterou v posledních hodinách trochu postrádala.

Vyšla z pokoje a všimla si proužku světla, které pronikalo na chodbu škvírou pode dveřmi do pracovny.Oddechla si. Někdo je doma.

Zaklepala a vešla. U stolu seděl Chad. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, jaká je v místnosti zima a že mána sobě jenom tenkou bavlněnou košili a na bosých nohou pouze pantofle. Byl plně soustředěný napočítač a trhl sebou, když ho Leslie oslovila.

„Chade?“

Několik vteřin na ni nechápavě zíral, jako by se vracel z jiného světa.

„Aha, to jsi ty.“

„Promiň, že jsem tě polekala. Volala jsem, klepala, ale…“

„Byl jsem do toho zabraný,“ vysvětloval.

Neviděla, čím se zabýval, ale tušila to. „Do Fioniných mailů?“

„Ještě jednou jsem si je přečetl, než je smažu. Není dobré, aby se k nim dostali jiní lidé.“

Považovala za moudřejší mu zatajit, že jejich obsah do detailu zná každý z jeho nejbližšího okolí.

„Dnes jsem byla u Semiry Newtonové,“ oznámila mu a při vyslovení Semiřina jména pozorně sledovala

jeho tvář.

Jako by si okamžitě nasadil masku. „Vážně?“

„Je to velmi nemocná žena, která hodně zkusila.“

„Ano.“

„Víš, že Brian Somerville žije?“

„Tušil jsem to.“

„Nemyslíš, že bys měl… Já bych tě tam zavezla.“

„Ne.“

Neuhnul pohledem a tvářil se nepřístupně.

„Jsi tady sám?“ zeptala se, když se chvíli vzájemně měřili pohledem. „Kde jsou Jennifer a Colin? Dave?

Gwen?“

„Brankleyovi odjeli. Zničehonic. Pozdě odpoledne.“

„Proč?“

„Zřejmě si dovolenou představovali jinak. Docela je chápu.“

„Inspektorka Almondová to ví?“

„Nemám tušení.“

„A co Dave?“

„Chtěli se trochu projít. On a Gwen.“

„Venku je tma!“

Ohlédl se k oknu. Teprve nyní mu došlo, že co nevidět bude noc. „Opravdu,“ konstatoval překvapeně.

„Kolik je hodin?“

„Čtvrt na osm.“

„Už?“ Přejel si dlaní po tváři. Oči měl zarudlé únavou z dlouhého čtení. „Tak to jsou pryč hodně dlouho.

Odcházeli kolem půl šesté.“

„Přede dvěma hodinami. Bylo mezi nimi všechno v pořádku?“ Chtěla vědět, jestli Dave řekl Gwen už na

farmě, že se s ní rozejde. Nebo si to nechal na procházku? Či svůj úmysl ještě zvažuje?

„Nevím. Asi ano. Proč by něco nemělo být v pořádku?“

Hleděla na něho a říkala si: Gwen by ti mohla umírat před očima, a ty by sis ničeho nevšiml. Nechápeš, že

má zpackaný život, protože ti vlastní dcera nestojí za to, aby ses jí aspoň chvilku zabýval. Dokonce ses

ani nenamáhal poznat blíž muže, s nímž chce prožít zbytek života. Muže, který by pro ni mohl být velmi

nebezpečný. Ve všech směrech. Nevšiml sis toho. Nikdy si ničeho nevšimneš! Ani lásky, kterou ti po celýživot věnovala, zoufalé lásky dcery k otci, který je od předčasné smrti matky její jediný příbuzný. Lásky,kterou sis v zásadě nikdy nezasloužil.

„Chade, dnes v poledne jsi mi řekl, že se na Dava ptala policie. Mezitím jsem se dozvěděla, že je po něm

vyhlášeno pátrání. Na dobu Fioniny vraždy nemá alibi. Lhal policii.“

Dál na ni mlčky hleděl. Jeho letargie ji přiváděla k zuřivosti.

„Chade! Hledá ho policie! Byli i u tebe a ty s ním necháš jen tak odejít svou dceru a ani po dvou hodinách

si neděláš starosti.“

„Je proti Tannerovi konkrétní podezření?“

Teď už ho přestala šetřit. „Jeho lži. To je první věc, a ví o ní i policie. O druhé vím jenom já. Zná tvou aFioninu historii. Příběh Briana Somervilla a Semiry Newtonové. Prostě všechno, co máš uloženo vpočítači.“

Když nic jiného, podařilo se jí aspoň otřást jeho lhostejností.

„Jak se to dozvěděl?“ zavrčel podrážděně. „Tys mu to dala přečíst? Nebo snad Fiona?“

„To je teď vedlejší. Byl i u Semiry. Vypadá to, že ho ten příběh zajímá.“

Tušila, že mu hlavou táhnou podobné myšlenky jako jí, ale viděla na něm, že část z nich okamžitěvyhodnocuje jako fantazírování. „Jaký by mohl mít důvod šťourat se v tom starém případu?“

„Je mazaný,“ vysvětlovala Leslie, „a potřebuje peníze. Naléhavě. Nejspíš je mu jedno, jakým způsobem sije opatří.“

„Ty myslíš, že mu Newtonová zaplatila, aby zabil tvou babičku?“

„Byl u ní teprve včera, takže tato hypotéza je v rozporu se sledem událostí, ale možná existuje jinévysvětlení. Už nevím, Chade, co si mám myslet, ale jedno je jisté. Chlapa, který s největšípravděpodobností zabil Amy Millsovou, policie jako možného vraha Fiony škrtla. Inspektorka mi o němřekla, že má alibi. Na rozdíl od Dava, který lhal.“

„Zavolej policii,“ vyzval Leslie Chad. „Ať sem přijedou. Měli by Dava s Gwen hledat. A vůbec něco

podniknout.“

Chvíli jeho návrh zvažovala, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Půjdu ven a poohlédnu se po nich sama. Jestlise do půl hodiny nevrátím, zavoláš inspektorku Almondovou. Platí?“ Vytáhla z kapsy vizitku a vtiskla mu jido ruky. „Tady máš její telefon. A buď opatrný. Nejlepší bude, když zamkneš.“

„Proč bych měl…“

Netrpělivě na něho vyjela: „Jestli jde o pomstu, hrozí ti nebezpečí! Tak proto! Měl by sis konečněuvědomit, že jsi do toho svinstva namočený minimálně stejně jako Fiona!“

Znechuceně protáhl obličej, ale měla dojem, že netečnost jenom hraje. Ani jemu se situace nezamlouvala,i když hlavním důvodem u něho nebyl strach. Vadilo mu, že je vytrhován ze své letargie, z pohroužení dovlastního světa. Od Fioniny vraždy neuplynul ani týden, ale za těch pár dní byl nucený hovořit s více lidminež za posledních deset let. Pořád se něco dělo, pořád po něm někdo něco chtěl. Zdálo se mu, že ho

kdekdo pronásleduje a utiskuje. Chad byl starý a neměl sebemenší chuť na svém způsobu života cokoliv

měnit. Dokonce ani tehdy, když byla zavražděna jeho celoživotní přítelkyně, jemu hrozilo nebezpečí a jehodcera byla kdesi ve tmě s chlapem, kterého hledá policie. Leslie na něm viděla, že i její prosba zavolat zapůl hodiny inspektorce Almondové je na něho přespříliš. Měl rád svůj klid a už před desítkami let se

rozhodl neohlížet se vlevo vpravo. Jeho otec musel být podobně uzavřený. Chad nejspíš za své téměřautistické chování nemohl. Měl ho odmalička před očima jako vzor.

Byl by zázrak, kdyby se o Briana Somervilla staral, přemítala Leslie. Není mu to prostě dáno. Nedokáže sevcítit do jiných lidí a jejich osudů. Jak by se pro někoho nebo něco mohl angažovat?

„Nemáš náhodou baterku, kterou bys mi půjčil?“ zeptala se.

Vstal, došoural se na chodbu a z police, na níž se válely zaprášené šály, čepice a rukavice, vzal baterku.

„Tady máš. Měla by fungovat.“

Naštěstí měl pravdu. Baterie nebyly vybité.

„Dík. Podívám se po dvoře a okolí. A jak jsem řekla: Zamkni se!“

Něco zabručel, ale když vyšla z domu, uslyšela, jak otáčí klíčem v zámku.

Zatímco za kuželem světla kráčela přes dvůr k bývalým stájím, přemýšlela, proč nezavolala policistcesama. Sedí v pizzerii a brzy si začne lámat hlavu, kde Leslie vězí. Nebylo by lepší ozvat se jí hned? A takéjí měla otevřeně odpovědět, když se ptala na Dava. Proč to neudělala?

Odpověď znala, ale věděla, že by nikomu nezněla přesvědčivě – ani jí samé. Protože měla Dava ráda.Protože ho nejpozději od předešlé noci považovala za svého přítele. Navzdory tomu, že jí lhal, dokoncedvakrát. Nerada by ho udala. Chtěla s ním mluvit. Zeptat se, proč to aspoň v jednom okamžiku té

zamotané historie nezkusil s pravdou. Požádat ho, aby šel na policii sám.

Což zaručeně ochotně učiní, pokud Fionu skutečně zavraždil, pomyslela si sarkasticky. Možná je Gwen vesmrtelném nebezpečí a Leslie marní drahocenný čas.

Opravdu jenom půlhodinku, umiňovala si.

Došla ke stáji a posvítila dovnitř. Až na zrezivělé harampádí byla prázdná. Nikdo se nikde neukrýval apodle všeho tam ani nebyl. V několikaleté vrstvě prachu žádná stopa.

Rozkašlala se, vyšla zpátky na dvůr a podívala se na dům. Všechna okna byla tmavá. Chadpravděpodobně zase sedí v pracovně u počítače a maže Fioniny maily. A věří, že tak může vymazat ivšechny viny ze svého života. Jedno kliknutí myší a všechno je vyřízeno.

Po vteřině přemýšlení se Leslie rozhodla, že pátrání ještě o kousek rozšíří.

Vykročila směrem k pláži.

(15)

Mraky nepropustily ani náznak měsíčního svitu, ale Chadova baterka svítila silně a jasně. Leslie se povyšlapané pěšince pohybovala bez potíží. Věděla, že Gwen miluje pláž a že je to cíl všech jejíchprocházek. Není vyloučené, že s Davem stále sedí na velkých balvanech a povídají si, přestože se citelněochladilo. Třeba se teple oblékli. Třeba jsou zabraní do hovoru a zimu ani vlezlé vlhko nevnímají.

Zastavila se a vytáhla mobil. Jak předpokládala, nebyl v místě signál. Ještě deset minut, dohodnutápůlhodina uplyne, Chad zavolá inspektorce Almondové a další průběh bude zcela v režii policie. Ona,Leslie, poskytla Davovi třicet minut. Víc by bylo nezodpovědné.

Spěchala přes zvlněné louky. Nepotkala nikoho, jednou vylétlo z křoví hejno bělokurů, ale jinak měladojem, že je na světě úplně sama. Přirozeně je možné, že se její úvahy ubírají nesprávným směrem. Pročsi myslí, že Gwen s Davem zůstali v blízkosti farmy? Chadovo auto sice stálo na dvoře, ale mohli odjetautobusem do Scarborough. Třeba teď sedí v hospodě a každý svírá v ruce sklenici guinnessu, aby přežiltísnivou situaci. Ale udělal by to Dave, když měl v úmyslu vztah ukončit? Vzal by nešťastnou snoubenkudo města, když to znamenalo, že by ji pak musel doprovodit domů? Náhle jí bleskl hlavou jiný nápad. Co když Dave je dávno u ní, ve Fionině bytě, a Gwen bloudí tmou sama? Zoufalá, uplakaná, k smrtinešťastná, ponížená. Leslie tiše zaklela. Zlobila se na sebe, že ji nenapadlo zavolat domů, aby tutomožnost prověřila. Znovu sáhla po mobilu, ale velké naděje si nedělala, a opravdu bylo vše při starém:

žádný signál.

Vkročila na visutou dřevěnou lávku. Zdálo se jí, že se houpá ještě hrozivěji než jindy, ale věděla, že jde

pouze o klam vyvolaný temnotou pod ní, v níž se rokle ztrácela. Ani s baterkou nebyla výprava bez

nebezpečí, terén byl nerovný a záludný, rokle hluboká a místy kamenitá. A ona v ní už dlouho nebyla.Měla sice přibližnou představu o místě, kde se pohybovala, ale ztratila jistotu, s níž by k zátoce trefila iposlepu. Když s babičkou jezdívala na farmu skoro každé odpoledne, hrávala si s Gwen v rokli a na pláži,zatímco Fiona… Ano, co vlastně? Co dělali Fiona, Chad a jeho manželka? Jako dítě si tu otázku nikdynekladla, skutečnost, že s babičkou tráví víc času u jiné rodiny než doma, brala jako samozřejmost.Později ji to nezajímalo. A teď se odpověď nejspíš nikdy nedozví. Chadova manželka byla dávno mrtvá.Fiona také zemřela. A Chad málokdy na nějakou otázku odpověděl.

Došla na konec lávky. Čekal ji sestup do rokle. Když byla malá, seskákala na dno jako kamzík, teď sesunula dolů opatrně, téměř bázlivě jako stará žena. Byl svah vždycky tak příkrý? Byla vzdálenost mezikameny, které tvořily něco na způsob schodů, vždycky tak velká, že ji nemohla prostě překročit, alemusela se od jednoho ke druhému spouštět? Nakonec si dřepla a po zadku sjížděla dolů. Jenže se musela

opírat o obě ruce a dělalo jí problémy držet zároveň baterku. Jednou jí vyklouzla, ale naštěstí se zarazilahned na příštím stupni. Jakmile ji Leslie, roztřesená strachy, sevřela v dlani, posadila se a přemýšlela. Jejípočínání bylo krajně riskantní, a přitom neměla tušení, jestli má nějaký smysl. Kdyby baterku ztratila,neměla by šanci najít zpáteční cestu. Aspoň ne bez vážného nebezpečí, že si vymkne kotník nebo zlomínohu.

Rozhodla se pro návrat.

Policisté by už měli být na farmě, a pokud ne, dorazí každou chvíli. Ať v pátrání pokračují oni, mají lepší

vybavení.

Výstup nahoru byl nesmírně náročný, protože měla volnou jenom jednu ruku. Když dospěla k lávce,ztěžka oddechovala a byla zpocená na celém těle. Pohled na hodinky jí prozradil, že od jejího odchodu zfarmy, uběhla skoro hodina. Šplhání do svahu jí zabralo mnoho času.

Přes lávku přešla tentokrát rychleji, jako by si zvykla na houpání i zdánlivě bezednou hloubku pod sebou,ale ve skutečnosti ji hnal strach. Zesílil, protože obrazy, které jí před očima přehrávala fantazie, ji stále víc

zneklidňovaly. V dané chvíli viděla jenom dvě možnosti a obě vypadaly pro Gwen hrozivě. Buď je zaFioninou vraždou Dave, a pokud někam s Gwen zmizel, sotva se jí podaří šťastně vyváznout. Nebo seničeho špatného nedopustil – proč ale neustále lže? –, zasnoubení zrušil a vrátil se do Scarborough. To by

znamenalo, že zoufalá Gwen bloudí nocí sama. Zda patří k lidem, kteří se zaobírají myšlenkou sáhnout sina život, nedokázala Leslie posoudit, ale věděla, že nešťastná láska zraňuje a citová zklamání patří kčastým důvodům sebevraždy. A kdo opravdu ví, co se v Gwen děje? Věděl to vůbec někdy někdo?

Jakmile se dostala na louku, šlo se jí líp. Jestliže předtím rychle kráčela, nyní utíkala. Vnímala tlumenýdupot svých nohou na vlhké půdě i přerývaný dech. Mám mizernou kondici, napadlo ji, a přestože to vdaném okamžiku bylo vedlejší, umínila si, že začne pravidelně běhat. Sama se svým úvahám divila, aledospěla k závěru, že není nic neobvyklého, jestliže se člověk, jehož se zmocňuje panika, chytá banalit.

Dokonce se snažila vzpomenout, jestli má v šatníku staré tepláky. Ve všem ostatním, na co by v daném

okamžiku myslet měla, číhala příliš velká hrůza.

Zastavila se, když pod pahorkem, na nějž vyběhla, spatřila farmu. Všude tma, nic než tma. Stěžírozeznávala obrysy střech. Obytného stavení a vedle stájí a kůlen. Nic se nehýbalo. Kde je policie? Kdejsou auta, reflektory, baterky, kužely oslnivého světla, hlas zesílený megafonem…

Panebože, Leslie, tys vážně věřila, že najedou se stočlennou pátrací skupinou, jakmile Chad zavolá Valeriia oznámí, že jeho dcera před několika hodinami někam odešla se svým snoubencem?

Jenže po Davovi bylo vyhlášeno pátrání. Alespoň jeden policista měl na farmu dorazit. Třeba Almondová,která s ní chtěla tak jako tak mluvit. Sedí snad s bohorovným klidem u své pizzy a ani ji nenapadne skočit

do auta a ujíždět do Staintondale?

Leslie seběhla z kopce a vpadla do dvora. Jako černý stín se za vraty rýsovalo její auto a o kus dál

Chadův džíp. Jinak nic, žádný další vůz. Policie na farmě nebyla, ani inspektorka, ani nikdo jiný.

Možná Chad zavolal později než za půl hodiny. Možná vůbec ne. Zapomněl na domluvu, jakmile za Leslie

zapadly dveře. Bylo by mu to podobné.

Vrhla se ke vchodu do domu. Nebylo zamčeno. Jak je to možné? Na vlastní uši slyšela, jak Chad otáčí

klíčem v zámku. „Chade?“

Žádná odpověď. Chodba byla tmavá a prázdná.

Přesně si vybavovala, že při odchodu nechala rozsvíceno, ale Chad mohl při své šetrnosti zhasnout.

Otočila vypínačem a spěchala dál. Dveře do Chadovy pracovny byly přivřené. Strčila do nich a nahlédla

dovnitř. Nikdo. Stolní lampa svítila, počítač běžel, jak poznala podle tichého hučení.

„Chade?“ opakovala.

Vešla do kuchyně a rozsvítila i tam. Potřebovala světlo, cítila se o něco bezpečněji, když v domě nevládla

tma.

Proč jí Chad neodpovídá?

Něco tady nehrálo. Chad by nenechal běžet počítač, svítit lampu a šel spát – Chad, který ji svou šetrnostídoháněl občas téměř k šílenství. Musel být někde blízko a nebyl důvod, proč by se měl před Leslie

schovávat

„Chade?“ Do hlasu se jí vloudil strach.

Pokračovala dál. Do obytné místnosti. I tam okamžitě rozsvítila – a na zemi uprostřed pokoje spatřilaChada. Ležel na břiše, hlavu otočenou na stranu, takže viděla jeho voskově bílý obličej. Oči měl zavřené,ruce přitisknuté k tělu.

Zírala na něho, v první chvíli příliš vyděšená, neschopná pohybu. Jakmile se vzpamatovala, byla dvěmakroky u něho, poklekla a automaticky mu stiskla zápěstí. Puls měl slabý, ale hmatatelný. Opatrně hopřevrátila.

„Chade! Co se stalo?“

Víčka se mu zachvěla. Leslie cítila, že sáhla do něčeho teplého, lepkavého. Zvedla pravou ruku. Byla rudáod krve. Teď si všimla, že krev je i na podlaze. Zasychala na dlaždicích a vsakovala se do spár. Také naChadově lehké modré košili byly červené skvrny, ale pokud mohla soudit, krvácení už ustalo, takže nebylo

nutné ho zastavovat. Bodnutí nožem nebo kulka, na náhodné poranění to nevypadalo. Znamenalo to, žeho po jejím odchodu někdo napadl.

Ať to udělal kdokoliv, mohl být někde nablízku.

Snažila se nepropadnout hysterii, nevyřítit se z domu k autu. Musí přivolat záchranku a policii a nesmí

nechat Chada samotného. Je v kritickém stavu, ztratil mnoho krve.

Zlehka se dotkla jeho tváře. „Chade! To jsem já, Leslie. Co se stalo?“

Víčka se mu znovu zachvěla a tentokrát se mu podařilo otevřít oči. Byly zastřené a neklidně těkaly sem

tam. „Leslie,“ zašeptal.

Položila si jeho hlavu do klína. „Všechno bude v pořádku, Chade. Seženu pomoc, odvezou tě do

nemocnice…“

Pohled se mu trochu projasnil. „Dave,“ vypravil ze sebe namáhavě. „Dave… on…“

„Ano, Chade…“

„Je… ještě…“ Oči se mu zamžily, jazyk ho přestal poslouchat, místo slov mu vyšlo z úst nesrozumitelné

blábolení.

Leslie i tak pochopila, co se jí snažil sdělit: Dave je tady, v domě. Chada smrtelně zranil a stále se zdržujev těsné blízkosti farmy a možná na ni číhá. Na dvoře parkuje její auto, ví, že je tady, a ví, jak by pro něho

mohla být nebezpečná.

Prohledal dům a pohybuje se teď jako stín mezi kůlnami a stájemi a svítí baterkou do tmavých koutů?Nebo je stále v domě? Třeba nahoře v některé ložnici?

Věděla, že parkety v horním patře vržou, že je vyloučené nehlučně se tam plížit z místnosti do místnosti.Naslouchala, ale nezaznamenala nic kromě hučení vlastní krve v uších.

Teď se musí zachovat správně. Nesmí riskovat.

Šetrně položila Chadovu hlavu zpátky na podlahu, vstala a bleskurychle se přesunula ke dveřím. Zavřelaje, otočila klíčem a s úlevou se o ně opřela. Nabízely jí malinký kousek bezpečí, možná časový náskok.Nepochybovala, že by je Dave snadno vyrazil, jsou staré a dlouho by mu nevzdorovaly, ale někdy mohou

o životě a smrti rozhodovat vteřiny.

Zhasla. Jestli Dave slídí kolem, nemusí se mu v okně nabízet jako na stříbrném podnose. Zvlášť kdyžmůže mít zbraň.

Stiskla tlačítko na mobilu. Bez signálu. Staintondale a především Chadova farma byly mizerně pokryté.

Zkusila to na jiném místě pokoje, ale bez úspěchu. Ani u okna nebyla situace lepší. Věděla, že jistou šanciby měla, kdyby vyšla na dvůr a pokračovala směrem k silnici, ale vystavila by se nebezpečí, že narazí naDava. Je stále tady, už se pokusil zabít jednoho člověka a nepřihlížel by nečinně, jak telefonuje policii. Provšechny případy zkusila inspektorčino číslo, ale jak se dalo čekat, nedovolala se. Stejně dopadl pokus snouzovým voláním. Málem telefonem vztekle mrštila do rohu, ale v poslední chvíli se ovládla. Kdoví, kdy a

k čemu se jí bude hodit.

Její oči si částečně zvykly na tmu, jako stín rozeznávala Chada na podlaze, nehybného, možná vbezvědomí. Bez rychlé pomoci to pro něho nevypadalo dobře, a přestože byla lékařka, nemohla pro něhov dané situaci prakticky nic udělat. Netroufala si ho ani přemístit na pohovku, kde by měl větší pohodlí,protože nevěděla, jaké zranění utrpěl. A neměla nic, obvazy, nic. Jenom telefon bez signálu. A venkupobíhá šílenec, který by nepřipustil, aby uprchla nebo přivolala pomoc. Proč to dělá? Proč Chad? Proč – snejvětší pravděpodobností – taky Fiona? Jednal na pokyn Semiry Newtonové, která toužila uhasit svoužízeň po pomstě – navzdory tvrzení, že by Fionu nikdy neušetřila trápení, jaká přináší stáří? Anebo Davezabil Fionu z vlastní iniciativy a po včerejší návštěvě u Semiry se nabídl, že se o zasloužený trest postará iChadovi? Anebo Semira nemluvila pravdu a Dave u ní byl mnohem dřív? A za novinář
e se nevydával?Tvořili Dave a stará žena z Robin Hood’s Bay mnohem rafinovanější pár, než si Leslie dokázala představit?

Jenže proč by jí Semira vůbec prozrazovala, že u ní byl? Logičtější by bylo, aby se nikdo nedozvěděl, že

se znají.

A co když za tím není Semira? Co když Dave jednal z vlastního popudu? Leslie hleděla na nehybnéhoChada. Na muže, který stál Davovi v cestě za splněním jeho přání zmocnit se farmy. Spočívá právě v tompodstata tragédie? Dave byl připravený vzít si ženu, k níž nic necítil, jen aby jeho život konečně získalperspektivu. S půdou by mohl disponovat teprve po tchánově smrti. Nechtěl tak dlouho čekat? ZavraždilFionu, aby mu plán nepřekazila svým ostrým jazykem, a Chada, aby měl cestu volnou okamžitě, bezčekací lhůty? Ale jakou roli má v této hře Gwen? Je nepravděpodobné, že by Dave zabil před jejíma očima

otce, kterého vroucně miluje. A nemohl ublížit ani jí, protože ji a manželství s ní potřebuje k dosažení

svého cíle.

Kde je Gwen?

Na to teď nebudu myslet, rozhodla se Leslie. Na řešení té záhady teď není vhodná chvíle.

Musí telefonovat. To je první a naprosto nezbytný krok. Ostatní má čas.

Telefon je v pracovně, ale je otázkou, zda má riskovat. Jestli má opustit obývák, kde se cítí alespoň částečně v bezpečí, proplížit se chodbou, zabarikádovat se v pracovně a zavolat. Kdyby ji Dave přistihl, jeztracená. Nic si nenalhávala. Nemohl by ji nechat žít. Představuje pro něho velké nebezpečí, musel by jiumlčet. Nepochybovala, že by neváhal. Sice pro ni stále zůstává trochu neproniknutelný, ale je jisté, že sivšechny tahy i jejich důsledky předem důkladně promyslel a bude se držet vytýčené trasy, na jejímž konci

ho čeká výhra. Je nebezpečný, krutý a morálka je pro něho prázdný pojem. Neustálé lhaní tvořilo pouhou

špičku ledovce.

Druhou možností je zůstat v obýváku a doufat, že se objeví pomoc – přičemž neměla sebemenší tušení,kdy a zda vůbec k tomu dojde. Co asi dělá inspektorka Almondová, když Leslie nedorazila do pizzerie, jakslíbila? Pravděpodobně se jí marně snaží dovolat. Možná se rozjede k Fionině bytu a bude zvonit jako napoplach, ale nikdo jí neotevře. Bude si dělat starosti? A napadne ji vypravit se na farmu?

Brankleyovi odjeli. Co je s Gwen, netuší. Tím se naděje na pomoc smrskla na minimum. Minimální jsou iChadovy šance na přežití. Každý laik by poznal, že mu mnoho času nezbývá. Pokud se nedostane conejrychleji do nemocnice, nepřežije do rána.

Přikradla se ke dveřím a nehlučně otočila klíčem. Pomalu, se zatajeným dechem otevřela. Málem čekala,že proti ní bude stát Dave, ale chodba byla prázdná a světlá. Z žádného kouta domu se nic neozývalo.

Buď je venku, nebo tady někde stojí, zadržuje dech a čeká, až udělám chybu.

Srdce jí divoce tlouklo, v uších jí hučela krev. Nikdy předtím nepoznala, jak vypadá opravdový strach.Znala strach před zkouškami. Strach ze samoty. Strach z nepříjemného rozhovoru, z návštěvy u zubaře, zrozvodového řízení. Tisíce druhů strachu, ale nyní ji svíral smrtelný strach a ten pro ni byl nový. S výrazně

tělesnými projevy. S návaly pocení. Hučením v uších. Suchem v ústech. Neschopností polykat. Přesto seodhodlaně plížila chodbou. Na podlaze byly stejně jako v obytné místnosti kamenné dlaždice, podařilo sejí nezpůsobit ani nejslabší šramot.

Vklouzla do pracovny. Nic se nezměnilo. Lampa na stole svítila, počítač tiše hučel.

Bleskurychle zavřela dveře – a ztuhla, když zjistila, že v zámku není klíč.

Sebrala veškerou odvahu, znovu otevřela, ale klíč nebyl ani zvenčí. Byla pevně přesvědčená, že sepracovna zamknout dá, ale neměla jinou možnost než co nejrychleji telefonovat za nezamčenými dveřmia modlit se, aby ji nikdo nepřekvapil. Zvedla sluchátko.

„To ti nedoporučuju,“ ozvalo se za ní. „Uděláš líp, když zase zavěsíš a pomalu se obrátíš ke mně.“

Leslie se roztřásla. Strachem, hrůzou a překvapením.

Otočila se a nevěřícně vytřeštila oči.

Na prahu stála Gwen.

Revolverem mířila na svou kamarádku. Ruku měla pevnou a jistou.

Ve tváři výraz šílence.

(16)

Je hezké být zase doma, pomyslela si Jennifer. Po dvou týdnech jejich nepřítomnosti byl v bytě nezvyklýpach, ale otevřela všechna okna a vpustila dovnitř čerstvý podzimní vzduch. Colin se propracovávalhromadou pošty, kterou sousedka svědomitě vybírala ze schránky a rovnala na stůl v jídelně. Col a Wotan

dostali večeři a blaženě si zabrali deky ve svém koutě. V pozadí tiše běžela televize.

Co budu dělat zítra? Jennifer stála ve dveřích do kuchyně a hleděla do temné zahrady, vlhce vonícípodzimním listím a uvadlou trávou. Milovala podzim, pošmourná odpoledne, časné večery předznamenávající Vánoce. Dlouhé procházky s Calem a Wotanem v polích zahalených do mlhy a návratydo příjemně vytopeného domu, k ohni v krbu a svíčkám v oknech. Vnitřní teplo vyvolané atmosférouútulného domova jí dělalo dobře. V jejím životě však byly i další věci. Například komunikace s ostatnímilidmi. Přinášela jí stres, zlost, ale i radostné okamžiky. Zapojit se do života jiných, podílet se na něm, ano,

to potřebovala. O to musí usilovat.

Zaměstnání. Tím začne. Je to výchozí bod, od něhož se odvine všechno ostatní. Bude pročítat noviny.Možná si sama podá inzerát. Je přece učitelka, vystudovala anglistiku a romanistiku. Může nabízetdoučování. A podobně jako Friarage School ve Scarborough pořádá určitě i nějaká škola v Leedsu kurzypro dospělé. Bavilo by ji učit dva nebo tři večery francouzštinu. A třeba by si zároveň našla nové přátele.

Myšlenka na Friarage School ji přivedla zpátky k Davu Tannerovi. Cestou ze Staintondale jí kdesi v koutkumozku vrtala nějaká myšlenka, otázka, jenže ji natolik zaměstnávaly plány do budoucnosti, že se o ni

nestarala.

Nyní se jí vybavily scény z odpoledne. Když se s Gwen vrátily z města, seděli Dave a Colin v obýváku.Všichni spolu prohodili pár slov a Jennifer utekla nahoru. Chtěla být sama, jenom s Colinem, aby se musvěřila se svými úvahami. Nic jiného ji nezajímalo.

Zavřela kuchyňské dveře a přešla do jídelny, kde Colin se svraštělým čelem studoval jakýsi úřední dopis.

„Penzijní fond…,“ začal, ale přerušila ho. „Coline, co vlastně dnes chtěl u Beckettových Dave? O čem jstese tak zaujatě bavili?“

„Konečně dostal rozum,“ odpověděl, aniž vzhlédl od papíru, který držel v ruce. „Mám na mysli jeho nápadvzít si Gwen. Nikomu se to nezamlouvalo. Nikdo jsme neměli dobrý pocit…“

Jennifer cítila, jak se jí na pažích zježily chloupky, ale zatím nechápala, co ji vylekalo. „No a?“

„Chtěl jí to říct a pochopitelně mu z toho nebylo dobře po těle. Asi byl rád, že si povídáním se mnou mohlkrátit čekání.“

„Co chtěl říct? A komu? Gwen?“ vyptávala se Jennifer.

„Samozřejmě že Gwen. Komu jinému?“ Colin konečně vzhlédl. „Chtěl jí oznámit, že se mu jejich společnábudoucnost nejeví perspektivní a že by bylo lepší, kdyby se rozešli. Něco na ten způsob. Jak jsem řekl,považuju to za rozumný krok. Z jeho strany nešlo nikdy o velkou lásku a ona si stavěla vzdušné zámky,které by neodolaly realitě.“

Mravenčení na pažích zesílilo. „Panebože,“ hlesla Jennifer.

„Lepší konec s trápením než trápení bez konce,“ poznamenal Colin. „Pro Gwen je to tvrdé, ale nemyslíš,

že něco sama delší dobu tušila? Pochybuju, že si nevšimla, jak se jejich vztah vyvíjí.“

„Jenže rozhodující moment, který znamená definitivní konec…“ Nedomluvila. Strach, který se jí zmocnil,

málem přerostl v paniku.

Klid, napomínala se. Nemaluj hned čerta na zeď.

„Asi bych jí měla zavolat,“ nadhodila.

„Podle mě se s tím musí vyrovnat sama,“ odporoval jí Colin. „Nemůžeš jí pořád dělat chůvu.“

„V takové situaci každý z nás někoho potřebuje,“ trvala na svém. Vyňala přenosný telefon z nabíječky,

vyťukala číslo Beckettových a nervózně čekala. Nikdo se nehlásil.

Opakovala volbu. Znovu bez výsledku.

„Divné. Musí být doma. Chad určitě. Gwen vlastně taky.“

„Znáš přece Chada. Jezevec. Prostě nemá náladu zvednout se a jít k telefonu. A Gwen brečí ve svém

pokoji.“

„Přesto by mohla telefon vzít.“

„Dostane se přes to i bez tebe. Musí. Stejně jí nemáš jak pomoct.“

„Mám prostě špatný pocit.“

„Nespáchá sebevraždu. Gwen ne. Je sice křehká kytička, ale má v žilách poctivou farmářskou krev.

Zvládne to.“

„Ráda bych tam teď byla,“ přiznala se Jennifer neklidně.

„Proč?“

„Abych se přesvědčila, že je všechno v pořádku.“

„Proč by nebylo?“

Zírala do otevřeného okna. „Jestli jí Dave řekl, že se s ní rozejde…“

„… život tím pro ni neskončí,“ dokončil za ni netrpělivě Colin. „Jennifer, všichni jsme si tím někdy prošli.

Mysleli jsme si, že je to konec světa, ale poznali jsme, že se zeměkoule nevzrušeně točí dál. Gwen to zjistí

taky.“

Pořád se na něho nedívala. „Já si nedělám starosti o Gwen,“ pronesla pomalu.

Svraštil obočí. „Tak o koho?“

Obrátila k němu tvář. Všiml si, že je bledá jako stěna.

„O Dava.“

(17)

Telefon začal vyzvánět, ale jakmile k němu Leslie instinktivně vztáhla ruku, Gwen ji ostře okřikla: „Ne!

Nech ho zvonit. Nikdo není doma.“

Stály proti sobě, Leslie vedle psacího stolu, Gwen ve dveřích. Lustr jasně osvětloval malou místnost,počítač hučel. Dvě ženy v pracovně. Naprosto běžná situace – nebýt revolveru, kterým jedna mířila na

druhou.

Je to zlý sen, říkala si Leslie. Absurdní, zlý sen.

Snažila se pochopit, co se děje, ale připadala si jako někdo, kdo ztratí niť hovoru a náhle zjistí, že v něm

došlo k obratu, který nechápe. Jako by Gwen – Gwen s revolverem v ruce – náhle spadla z nebe a

narušila scénu. Někdo – neviditelný režisér – by teď měl vykřiknout Stop! a dát pokračovat podle scénáře.Ale nikdo nezasáhl. Leslie zůstala sama v bezmocné snaze najít vysvětlení.

„Co je s tebou, Gwen?“ zeptala se, když se trochu vzpamatovala z úleku.

Gwen se usmála. „Co by se mnou mělo být? Beru svůj život do vlastních rukou. To jste mi přece všichni

radili.“

„Co jsme ti radili?“

„Proč tady vlastně ještě okouníš? Hledáš Dava? Líbí se ti, že? Fešák. Napadlo tě, že bys ho mohla dostat

do postele, když teď o mě nestojí. A vedle tebe je už dlouho volné místo!“

Až do této chvíle Leslie ničemu nerozuměla. Zmínka o Davovi vyvolala z její paměti slova, která namáhavě

vyrážel Chad.

„Gwen, tvůj otec mě před Davem varoval. Je nebezpečný. Těžce ho zranil. On…“ Zarazila se, protoženáhle začínala chápat souvislosti. „Na otce jsi vystřelila ty?“

Na Gwenině tváři se znovu objevil podivný úsměv, v němž nebyl ani náznak veselí. „Chytrá hlavička! Tosbyla ostatně vždycky. Naše vysoce inteligentní Leslie. Uhodlas to přesně. Vystřelila jsem na otce. A jestlimluvil o Davovi, chtěl ti pravděpodobně sdělit, že by potřeboval pomoc. Leží v naší zátoce. Postřelený.Situace pro něho bude dost prekérní, až ráno začne přiliv. Ale to není můj problém.“

Než se Leslie zmohla na slovo, zazvonil telefon, ale protože si nedělala iluze, že by Gwen zbraň nepoužila,řídila se jejím příkazem a sluchátko nezvedla. A když se vyzvánění po chvíli opakovalo, ani se nepohnula.

„Otázka je, co teď s tebou?“ přemýšlela Gwen. „Přijít sem bylo od tebe opravdu nerozumné. Vidíš, tenhlebod jsme si ještě nevyjasnily. Bylo to kvůli Davovi, že?“

„Ale z jiného důvodu, než si myslíš. Napadlo mě, že to byl on. Že babičku zabil Dave. A bála jsem se o

Chada. Domnívala jsem se, že by motiv mohl souviset s Brianem Somervillem. A se Semirou Newtonovou.

V tom případě by byl Chad v nebezpečí.“ Leslie při vyslovení obou jmen kamarádku soustředěněpozorovala, ale její mrazivý úsměv se nezměnil.

„Dojemné,“ poznamenala Gwen. „Tolik starostí o starého Chada. Fioniny maily ti dal on? Nebo Jennifer?“ „Colin.“

„Šikovně jsem to narafičila,“ konstatovala Gwen samolibě. „Tušila jsem, že se historie bude šířit dál a dál,jakmile do ní zasvětím Jennifer. A až se o ní dozví policie, bude jí jasné, kdo zabil Fionu a Chada.“ „Semira Newtonová?“ hádala Leslie. „Neudělá ani krok bez berle. Nebo Brian Somerville? Jak jsem slyšela,žije v ústavu a v osmdesáti je stále duševně na úrovni předškolního dítěte. Těm dvěma bys chtěla přišítdvojnásobnou vraždu? Tomu přece nikdo neuvěří.“

„Slyšelas někdy o vraždách na objednávku?“

„Jistě. Semira je na rozdíl od Briana dostatečně inteligentní, ale když odhlédneme od toho, že s penězi

taktak vyjde, není zaručeně typ, který by někoho nechal zabít. Vyloučeno. Inspektorka Almondová by

rychle došla ke stejnému závěru.“

„Inspektorka Almondová. Naše Valerie,“ ušklíbla se Gwen pohrdlivě. „Je dost prostoduchá. O psychologii

nemá ani tušení. Mě taky odhadla úplně špatně.“

Jako my všichni, pomyslela si Leslie a bezděčně se zachvěla. „A jak do toho obrazu zapadne Dave?“

zeptala se. „Až ho najdou zastřeleného nebo utopeného? A co já? Pokud máš v úmyslu zabít i mě,

nenaruší to hypotézu o opožděné pomstě staré ženy?“

Gwen na pár vteřin znejistěla, ale rychle se vzpamatovala. „Prostě jste se připletli vrahovi do cesty.“

„Dave dole v zátoce a já tady? Gwen… tys zešílela. To pro tebe nemůže dobře dopadnout, věř mi.“

„Nedopadne to dobře pro tebe,“ opravila ji Gwen. „Tak bys to měla vidět, má milá.“

„Tomu nevěřím, Gwen,“ odporovala Leslie, přestože sama o pravdivosti svého tvrzení pochybovala. „Byly

jsme vždycky kamarádky. Známe se odmalička. Přece mě jen tak nezastřelíš?“

„Otce znám ještě déle než tebe,“ upozornila ji Gwen. „Fionu taky. To pro mě nic neznamená. Vůbec nic.“

Leslie naprázdno polkla. „Proč, Gwen? Nechápu proč?“

„Jasně že nechápeš. Jak bys taky mohla? Tobě přece v životě vždycky všechno vycházelo. Nemělas anitušení, jak je lidem, kteří si nežijí tak báječně jako ty.“

„Mně v životě všechno vycházelo?“ opakovala Leslie ohromeně. „Jak to můžeš říct? Jsem rozvedená,osamělá, frustrovaná. O víkendech mám buď pohotovost, nebo sedím s láhví před televizí. Většinou pomně neštěkne ani pes. Pro kolegyně a kamarádky ze školy, které neustále obvolávám, je na prvním místěrodina a na mě nemají čas. Tak vypadá můj báječný život, Gwen. Přesně tak a ne jinak.“

„Můžeš ho kdykoliv změnit.“

„A jak asi?“

„Na tebe stojí muži ve frontě. Se Stephenem vám to nevyšlo, tak se prostě provdáš za jiného. Žádný

problém.“

„Bohužel mi ta fronta uniká.“

„Protože ji nechceš vidět!“ Gwen netrpělivě mávla zbraní. „Například Dave je do tebe blázen. Nevykládej

mi, že sis toho nevšimla.“

Leslie musela myslet na minulou noc v babiččině kuchyni. Nic neřekla, ale Gwen patrně neunikl změněnývýraz na její tváři. Vítězoslavně se zasmála. „No prosím. Víš to moc dobře. A není jediný. A tvůj Stephense může přetrhnout, aby si zase získal tvou přízeň. Stačí ti lusknout prsty. Nabízí se ti spousta možností, a

jestli se někdy zbavíš zarytosti, s jakou jsi reagovala na Stephenův úlet s holkou, kterou sbalil v baru,vykročíš znovu vstříc růžové budoucnosti.“ Zarazila se a podívala se na zbraň ve své ruce. „Tedy – mohlabys. Teď pochopitelně dopadne všechno jinak.“

„Potřebuješ pomoc, Gwen.“

Gwen se znovu zasmála, ale tentokrát ne vítězoslavně. Spíš hystericky. „To je fantastické, Leslie.Doopravdy fantastické! Já potřebuju pomoc? Na posledních metrech svého sobeckého, na vlastní potřebysoustředěného života zjistíš, že stará dobrá Gwen potřebuje pomoc. Máš pravdu. Zatraceně máš pravdu.Potřebuju pomoc. Potřebovala jsem ji už před mnoha lety. Jenže to nikoho z vás nezajímalo.“

„Kdykoliv jsme se viděly…“

„Nebylo to moc často, že? Dvakrát do roka? Častěji se velezaneprázdněná paní doktorka z Londýnaneutrhla, aby navštívila svou babičku. A správně, pokaždé vykonala i povinnou návštěvu u Beckettů.Stavím se na jedno kafe, Gwen. Na jedno kafe. Vždycky přesné časové ohraničení, abych nepřišla na

nápad vyžadovat od tebe víc náklonnosti, než jsi byla ochotna mi poskytnout. A nikdy jí nebylo moc. Na

farmě ses nudila. Se mnou ses nudila. Ano připadala jsem ti nudná! Co zajímavého jsem ti taky mohlapovídat? O čem jsem mohla mluvit? O svém boji za záchranu farmy? O zoufalém úsilí vyjít s tou trochouotcových peněz? O tom, jak se snažím přilákat sem hosty, a přitom musím brát stále zavděk jenomJennifer a Colinem, které už nemůžu ani vidět, ale musím je obskakovat, aby mi neutekli? Úžasná témata,

že?“

„Mohlas říct pravdu. Že na tom nejsi dobře. Že potřebuješ pomoc.“

„Copak sis toho nevšimla sama? Vážně sis myslela, že jsem se svým životem spokojená? Že jsemšťastná? V téhle zapadlé díře? Se stárnoucím otcem, který za celý den málem nepromluví ani slovo? Aaby toho nebylo málo i s tvou vlezlou babičkou, která tady byla pečená vařená a zřetelně mi dávalanajevo, že jsem nemožná stará panna a že pro ni je důležitá jenom společnost mého otce, její velkéživotní lásky? Ty sis myslela, že se mám dobře? Bez přátel, bez jakýchkoliv společenských kontaktů? Bezjediného muže, který by o mě projevil zájem? Bez naděje na normální život? Na manželství, děti, vlastní

domov? Myslela sis, že po tom všem netoužím? Že nemám žádné sny? Opravdu sis to myslela, Leslie?“

Leslie na vteřinu zavřela oči. „Ne,“ přiznala tiše a znovu pohlédla na Gwen. „Ne. Znala jsem tvé sny.Věděla jsem, po čem toužíš, ale…“

„Ale co?“

„Ale na druhé straně jsi vždycky působila vyrovnaně. Usmívala ses. O otci jsi mluvila s láskou a obdivem,

o Fioně jako o druhé matce. Svým způsobem jsi mi připadala… zakotvená ve svém životě, v prostředí,které tě obklopovalo. Byla jsi zkrátka… jiná než mnohé jiné. Možná jsem…“

„Co?“

„Možná jsem se měla dívat pozorněji,“ přiznala Leslie.

Obě chvíli mlčely.

Panebože, ať najdu správná slova, úpěla Leslie v duchu. Ať na ně slyší.

„Moc mě to mrzí,“ řekla konečně, ale Gwen jen pokrčila rameny.

„Na tvém místě bych teď tvrdila totéž.“

Znovu zavládlo ticho. Leslie si uvědomila, že už jí srdce nebuší tak divoce, ale napětí ani strach z níneopadly. Snažila se uvažovat klidně a logicky a pochopila, že Gwen si s danou situací neví rady. Bezzábran vystřelila na Dava i na vlastního otce a ponechala je oba jejich osudu. Osudu, který s největšípravděpodobností skončí smrtí.

Jenže teď už půl hodiny stojí ve dveřích pracovny, v ruce revolver namířený na bývalou kamarádku, alespoušť zatím nestiskla. Zdá se, že k Leslie nechová takovou nenávist jako k Chadovi, Davovi a snad iFioně. A Leslie také zřejmě nebyla součástí jejího plánu. Na farmě se objevila nečekaně. Neměla tam být.Gwen sice vystupovala bojovně, ale ve skutečnosti se nemohla rozhodnout, co má udělat. Leslie vycítila

šanci, ale nic si nenamlouvala: Situace Gwen stresovala a její nerozhodnost by mohla vyústit dozkratového jednání.

Mluv na ni, bylo jediné, co Leslie napadlo.

„Odkud máš ten revolver?“

„Otec si ho přinesl z fronty. Je to už dávno, ale jestli se chceš přesvědčit, že funguje, stačí se podívat

vedle na otce. A dole v zátoce na Dava.“

Leslie si vybavila pasáž z babiččiných vzpomínek. Jak jednou našla na polici v pracovně Chadovu armádnízbraň a pokusila se s ním hovořit o jeho zážitcích na frontě. Neuspěla. Zbraň se tam pravděpodobněpovalovala dál. Po všechna následující léta. Chad zřejmě neviděl důvod, proč by ji měl přechovávat nabezpečnějším místě.

„Ty ses učila střílet?“ zeptala se Leslie.

„Napadlo mě, že bych to mohla někdy potřebovat,“ vysvětlovala Gwen nenuceně. „A ukázalo se, že mámdobrou mušku. Teď se mi může hodit.“

„Gwen…“

„Původně jsem chtěla zastřelit i Fionu, ale když všichni mluvili o brutálně zavražděné studentce, usoudilajsem, že do celé záležitosti vnesu ještě větší zmatek, když Fionu zabiju stejným způsobem. Mazané, že?

Mohla jsem se uchechtat, když jsem slyšela, jak ta neschopná policajtka mudruje, jaká by mohla býtspojitost mezi Fionou a tou dívkou.“

„Hodně ses změnila, Gwen,“ poznamenala Leslie a i jí samé zněla ta věta nepatřičně. Jako by si Gwenpořídila nový účes, zhubla o několik kilogramů nebo něco podobného. Ale ona se přerodila v sériovouvražedkyni. Gwen se svými květovanými sukněmi, vášní pro zamilované románky, bojácném lpění naodlehlé farmě a životě stranou ostatních lidí… A přitom se sama naučila střílet z prastaré otcovy zbraně,obstarala si munici, spřádala plány. Vyslídila Fioniny dopisy Chadovi a vykonstruovala z nich motiv projejich vraždu. Promyšleně je rozšířila. A to ji všichni měli za nesamostatnou a nepodnikavou.

„Dava jsi za Semirou poslala ty? Aby podezření padlo na něho?“

„Byl u ní? Ne, neposlala jsem ho, ale nepřekvapuje mě to. Všimla jsem si, jak je zvědavý, a vsadila bychse, že se za ní vypraví. Když jsem u něho před dvěma dny byla, dala jsem mu druhou kopii mailů. Zhltl je

hned v noci, celý blažený, že se má za co schovat, aby se mnou nemusel jít do postele. Plánovala jsem

jiné pořadí. Napřed se měl Dave dozvědět Somervillův příběh, teprve potom měla Fiona zemřít. Ale pohádce, které jste byli všichni svědky, byla situace tak příznivá, že by byla škoda ji nevyužít. Stála jsemnahoře na schodech a slyšela, že chce jít taxíku naproti. Sledovala jsem ji a… Bylo to jednoduché. Mělajsem u sebe revolver. Přinutila jsem ji jít kus po stezce, a jakmile jsme byly dost daleko od silnice,popadla jsem kámen a praštila ji do hlavy. Znovu. A znovu. Dokud se nepřestala hýbat. Kámen jsem oden později hodila z útesu do moře.“

Leslie potlačila nevolnost. Kdo to proti ní stojí? Jak se mohla ve Gwen tak dlouho a tak osudově mýlit?„Jennifer tedy lhala, když vypověděla, že jsi s ní byla na procházce se psy?“

„Chudinka Jennifer. Bála se, že by na mě mohlo padnout podezření, a chtěla mě chránit. Trpí silnýmsyndromem pomocníka. Nemůže ho potlačit. Mně to přišlo vhod. Později jsem Colinovi vyprávěla, že mialibi doslova vnutila. Měla bys vidět, jak se tvářil. Měl z jejího chování pořádně zamotanou hlavu.“

„Postupovala jsi opravdu… rafinovaně,“ vypravila ze sebe Leslie. „Ve všem.“

„Viď? Jen tak mimochodem jsem se před Colinem zmínila, že Dave tu starou historii zná taky. Sázela jsem

na to, že až bude zatčený, nikdo mu neuvěří, že se o tom dozvěděl teprve po Fionině smrti. Poznalajsem, že je Colin zděšený a považuje mě za hroznou drbnu, a v duchu jsem se smála. Přitom on sámvšechno zatepla vyzvonil tobě.“

„Dave popřel, že by Semiru Newtonovou znal, když jsem se ho ptala. Prý o ní nikdy neslyšel.“

„Jasně,“ přisvědčila Gwen. „Snažil se vyhnout podezření. Věděl, že by se z toho dal vykonstruovat motiv.Dokonale se hodil na Fionina vraha, kterého si najala Semira, aby za ni vykonal pomstu. Takže předstíral,že o ničem nemá tušení. Nebylo to příliš chytré. Bylo nasnadě, že to jednou vyjde najevo.“

„Kdy jsi přišla na myšlenku, že bys mohla Fionu a Chada… zabít?“

Gwen se tvářila, jako by soustředěně přemýšlela, ale Leslie měla pocit, že odpověď zná. Že jenom hledáformulaci, která by nezněla všedně.

„Nosila jsem ji v sobě vždycky.“

„Vždycky? Jako dítě? V pubertě? Vždycky?“

„Vždycky. Ano, myslím, že jo,“ potvrdila Gwen a zdálo se, že mluví upřímně. „Vždycky jsem o tom snila.Vždycky jsem si to představovala. Každým rokem to přání rostlo. A teď jsem si ho splnila.“

Šťastně se zasmála.

Leslie se zděsila. Gwen byla časovaná bomba, blesklo jí hlavou. Řadu let. A nikdo z nás si ničeho nevšiml.

(18)

Jennifer už potřetí volala do Fionina bytu ve Scarborough, ale zase se jí ozval jenom záznamník.

„Není tam!“ hlásila zoufale.

Jeli po stejné silnici jako před pár hodinami, ale opačným směrem. Colin, který seděl za volantem a

udržoval maximální povolenou rychlost, se znovu zeptal: „Opravdu nemáš Lesliin mobil?“

„Ne. Vím to jistě. Bohužel.“ Jennifer nepochybovala, že ji má za blázna. Nechápal, co se děje.

Proč si děláš starosti o Dava? zeptal se ještě doma.

Bojím se, co to udělá s Gwen, až jí řekne, že se s ní rozchází. Nesmíří se s tím.

Neviděl, v čem by měl být problém. Panebože, Dave je velký a silný. Čeho se bojíš? Že mu Gwen

vyškrábe oči? Dokáže se ubránit.

Mám nedobrý pocit, Coline. Nelíbí se mi to. Že na farmě nikdo nezvedá telefon, mi připadá moc divné.

Ráda bych… Prostě se chci přesvědčit, že je tam všechno v pořádku.

Colin byl sice pevně přesvědčený, že Jennifer nemá daleko k hysterii, ale navrhl, aby zavolala Leslie.

Třeba bude tak hodná, že zajede na farmu a postará se o Gwen. Nebo o Dava – pokud bude potřebovat

ochranu. Leslie však nebyla doma.

Pojedu do Staintondale, prohlásila nakonec Jennifer a vzala z kuchyňského stolu klíčky od auta. Jinaknebudu mít klid. Mysli si o mně, že mi přeskočilo, ale já tam jedu!

Je to skoro hodina a půl jízdy! Právě jsme se odtud vrátili. Opravdu mi to přijde ztřeštěné, Jennifer.

Oblékla si bundu a zamířila ke dveřím. Po řadě let, kdy se odmítala posadit za volant, byla nyní zřejmě

odhodlaná jet sama. Colin šel s tichým zaklením za ní. Před garáží jí vzal klíčky z ruky.

Ať je po tvém. Ale řídit budu já.

„Krucinál, Jennifer, tak co se děje?“ zeptal se teď.

Neodpověděla. Ve světle lampy viděl, že je krajně rozrušená, a nebylo to poprvé, kdy přemítal, kolik

tajemství před ním má.

„Když si děláš takové starosti o Tannera, měla bys možná zavolat policii,“ navrhl, když Leslie pořád

nezvedala telefon. „Bylo by to rozumnější, než abychom se řítili nocí a připravovali se o spánek.“

„Nemusel jsi se mnou jezdit.“

„V takovém stavu bych tě nemohl nechat řídit. Jennifer, z čeho přesně máš strach?“

Přitiskla tvář k okénku. „Přiznávám, že sama nevím, Coline. Vím jenom, že by Gwen mohla jednat

zkratkovitě, až se s ní Dave rozejde.“

„Zkratkovitě? Co tím myslíš?“

Neodpověděla.

„Jennifer, jaké zkratkovité jednání máš na mysli?“ naléhal.

Zdálo se, že svádí vnitřní boj. „Je pod velkým tlakem,“ vysvětlovala konečně. „Užírá se nenávistí a

zoufalstvím. Nevím, jestli se dokáže s takovým ponížením vyrovnat.“ „Nenávistí? Gwen?“

Teprve teď k němu otočila hlavu. Vrhl na ni krátký pohled a znovu se soustředil na tmavou silnici. Očiměla rozšířené strachem.

„Nemůžu zavolat policii. Upozornila bych tak na Gwen a vehnala ji do situace, z níž by se už nedostala.Ale vím, že řadu roků nenávidí svůj život a že se považuje za člověka, který musí snášet všechno zlosvěta. Zlobí se proto. Zuří. Nikdy mi to přímo neřekla, ale vycítila jsem to. Prostě to vím, Coline.“

„Je ti jasné, cos řekla?“

„Ano. Ale kvůli tomu ještě nemusela Fionu zabít.“

„Ale nevylučuješ to?“

Jennifer opět mlčela.

Colin pustil jednou rukou volant a přejel si po čele. Bylo chladné a vlhké. „Alibi, to zatracené falešné alibi.

Nechtělas chránit sebe, ale ji,“ hádal. „Měla jsi podezření, ale místo abys ho sdělila policii, postarala ses,

aby Gwen vypadla z okruhu podezřelých. To je šílenství, Jennifer. Čiré šílenství.“

„Už toho zakusila dost, neměla by trpět ještě víc.“

„Možná zabila člověka!“

„Nevíme to jistě.“

„Je na policii, aby to vypátrala. A tvou povinností bylo říct všechno, co víš. Zahráváme si s ohněm.

Uvědomuješ si to?“

Místo odpovědi se zeptala: „Mohl bys jet rychleji?“

„Teď už musíme zavolat policii, Jennifer.“

„Ne.“

S hlasitým zaklením šlápl na plyn. Povolená rychlost ho najednou přestala zajímat.

(19)

„Tvůj otec umře, jestli se mu brzy nedostane pomoci,“ varovala Leslie. Sotva se držela na nohou. Nemělapředstavu, kolik času uplynulo. Cítila, že Gwen neví, jak se dostat ze situace, kterou sama způsobila.Minuty ubíhaly a s každou z nich klesla Chadova šance na přežití. I Davova. A Leslie nemohla nicpodniknout. Musela stát na místě a doufat, že šílená žena proti ní nezpanikaří a nestiskne spoušť.

Gwen pokrčila rameny. „Tak ať. O to přece jde. Fiona mrtvá, Chad mrtvý. Udělal mi ze života vězení aona mu v tom pomáhala. Kromě toho mají oba na svědomí mou matku. Doslova. Onemocněla z toho, žese Fiona nechtěla otce vzdát a on nebyl s to vykázat ji do patřičných mezí. Nebo si myslíš, že maminkubavilo mít Fionu den co den na farmě? Dokonce otci i vařila. Obskakovala ho, když byl nemocný. Dělila se

s ním o jeho starosti. Občas se chovali, jako by maminka neexistovala. A já taky ne. Jako bychom tadyvůbec nebyly. Maminka z toho dostala rakovinu a já…“ Zmlkla.

„Ty jsi onemocněla duševně,“ doplnila Leslie. Pečlivě vážila každé slovo. „Chápu to a z celého srdce lituju,

že jsem si toho nevšimla. Že jsem neviděla tvou situaci. Měla jsi zlé dětství i mládí, Gwen, ale proč jsineodešla? Později. V osmnácti. Proč jsi tady zůstávala?“

„Ale já jsem chtěla pryč. Nemáš potuchy, co všechno jsem vyzkoušela. Myslíš si, že nedělám nic jiného,než čtu pitomé zamilované romány a v duchu se pohybuju v jiném, vysněném světě? Ne, ve skutečnosti

jsem…“ „Co?“

„Odhaduju, že jsem odpověděla na stovku seznamovacích inzerátů. Ani nevím, s kolika muži jsem sesešla. Několik let to zkouším přes internet. Znám kdejakou internetovou seznamku. Každý den jsemstrávila několik hodin u počítače. A spoustu večerů na schůzkách s muži.“

Leslie nic z toho nikdy nenapadlo, ale už ji skoro nic nepřekvapovalo. „Ten pravý nepřišel,“ dodala sklesle.

Gwen se řezavě zasmála. „Naše nedostižná Leslie! Ty máš i pro největší průser vždycky po ruce vznešenáslova. Ten pravý nepřišel… Roztomilý popis. Díky za tvůj takt. Ne, ten pravý nepřišel. Ten pravý, který by chtěl takovou ženu, jako jsem já. Krutou pravdou je, že se nikdy nekonala druhá schůzka. Podívali se namě, jeden večer se mnou protrpěli, někdy vyhodili peníze za to, co jsem snědla, a vypařili se. S úlevou, že

to mají za sebou. A víckrát se neozvali. Dokonce ani neodpověděli na moje maily. Nemluvě o tom, že byprojevili zájem sejít se znovu.“

„Je mi to moc líto.“

„Smutné, že? Politováníhodná chudinka Gwen! Ale večery, kdy se mnou nápadníci vedli upachtěnoukonverzaci, byly stále tou lepší variantou. Víš, co jsem taky často zažila? Představ si, že sedíš v restauraci.

Jsi nervózní. Čekáš na muže, který – možná – bude ten pravý. Vyparádila ses. Víš, že nejsi krásná animoc šikovná, ale udělalas, cos mohla. Třeseš se vzrušením. A potom se otevřou dveře. Muž, který vejde,nevypadá nejhůř. Ani nesympaticky. Víš, že je to on. Muž, s nímž si pár týdnů vyměňuješ maily. Postupně

si na ně vypěstuješ čich, chápeš? Poznávací znamení jako rudá růže nebo noviny není zapotřebí.Uhodneš to i tak. A on taky. Jeho pohled klouže po místnosti, až se zastaví u tebe. Pozná tě stejně, jakotys poznala jeho. A vidíš, že se zhrozil. Že nejsi ani trochu ta, v kterou doufal. A že je mu zle z představy,že by s tebou měl strávit večer a dokonce za něj zaplatit. A ještě něco je ti okamžitě jasné: že nebude mít

ani tolik slušnosti, aby s tebou strávil večer a potom nějak vycouval.“

Leslie uhodla, co přijde. „Dělá, jako by si spletl dveře, a zmizí.“

„Roztomilá situace, že? Číšníkovi jsi řekla, že na někoho čekáš. Teď mu musíš nějak vysvětlit, že dotyčnáosoba bohužel nepřišla. Zaplatíš sklenici vody, u které jsi po celou dobu seděla, vstaneš a odejdeš. Cítíšna sobě soucitné pohledy personálu, který pochopil a lituje tě. Dovlečeš se domů. Ponížená. Odmítnutá. A

tvoje nenávist roste. Je silnější než všechno ostatní. Občas dokonce silnější než bolest. Až přijde okamžik,

kdy v tobě není nic jiného než nenávist a máš pocit, že exploduješ, jestli se něco nestane.“

Leslie jí rozuměla. Chápala, co se ve Gwen hromadilo, a věděla, že nenávist, po léta ukrývaná za hladkou,usmívající se fasádou, se může změnit v nezvládnutelný uragán – ale přesto musela zpochybnit její

uvažování a logiku, které se dovolávala.

Nebylo moudré vznášet námitky tváří v tvář duševně choré ženě s revolverem v ruce, ale udělala to,protože jí instinkt radil, že se rozhovor nesmí za žádnou cenu přerušit.

„Dva body mi nejsou jasné, Gwen. Zaprvé: Proč vinu za všechno svádíš na Fionu a Chada? A zadruhé:Proč tě nikdy nenapadlo hledat ze své situace jiné východisko než seznámení s vhodným mužem?Například vzdělání? Zaměstnání? Vlastní peníze? Nezávislost? Tudy vedla cesta. Pouze tudy.“

Gwen na ni překvapeně zírala. „To bych přece nikdy nedokázala.“ Očividně nechápala, jak někdo vůbecmohl na takový nápad přijít, a z jejího nehraného údivu Leslie vyvodila jednoznačný závěr: Přesvědčit jinyní, v rychlosti a ve stresu, že je inteligentní a schopná, a vysvětlit jí, že praktický každý člověk můžezvládnout nějakou profesi a jít vlastní cestou, nebylo možné. Pravděpodobně by se to nepodařilo ani zaněkolik měsíců. Bylo by nutné rozebrat celý Gwenin život od zážitků z raného dětství a toho by se musel

ujmout zkušený psycholog.

„Ach Gwen,“ povzdechla si tiše, ale na odpovědi netrvala, protože jasné a srozumitelné vysvětlení mělapřed sebou: Nenávist k Fioně a Chadovi, přesvědčení o jejich vině nakonec vyústily ve vraždu. Základembyl nedostatek sebevědomí, komplex méněcennosti, v nichž Gwen uvízla, strach ze života, neschopnostpřevzít zodpovědnost za sebe a za svou budoucnost. Její život, to byla bolest. Nejistota, pocit vlastnínedostatečnosti. Ostatní ji neustále odstrkovali. Byla natolik inteligentní, aby pochopila, že výhybky bylynastavené už v dětství. Otcem, u něhož se setkávala jenom s lhostejností. Fionou, která vytrvalenarušovala manželství jejích rodičů. Matčinou smrtí, z níž nejspíš oprávněně vinila vztah mezi otcem aFionou: nenaplněný, ale pevný a trvalý. Označit za viníky Chada a Fionu nebylo výplodem choréhomozku. Závěr byl logický a opodstatněný, ale chybné bylo řešení, které z něho Gwen vyvodila. Ovšem pro

člověka, jenž se jako ona cítí být po celý život utiskovaný, existovala jediná cesta. Krutá a nevyhnutelná.

Gwen už nemohla dál. A začala se bránit.

„Jak jsem říkala, trávila jsem spoustu času u počítače,“ pokračovala „a přitom jsem narazila na maily,které otci poslala tvoje babička. Málem jsem nevěřila, co čtu. A přesto se k nim oběma dokonale hodilo,co se chudákovi Brianu Somervillovi stalo. Hodilo se to k otcovu autismu. I k téměř chorobnému egoismutvojí babičky. Kdo se nemohl bránit, měl u nich smůlu. Byli takoví. Vždycky.“

„A tebe napadlo, že bys Briana a Semiru mohla využít pro své plány,“ doplnila Leslie. Nikoliv bez hořkosti.Na osudu dvou lidí, kteří v životě tolik vytrpěli, bylo tragické také to, že se nakonec stali nástrojempomsty, že je zneužila duševně nemocná vražedkyně.

„Přímo se to nabízelo,“ potvrdila Gwen.

„Měla jsi od začátku v úmyslu hodit to na Dava?“ zeptala se Leslie. Každopádně sám dělal, co mohl, abyvypadal co nejpodezřeleji. Když ho policie začala podezírat, zpanikařil a stále víc se zaplétal do svých lží.Gwen měla lehkou práci.

Gwen zavrtěla hlavou. „Ne. Teprve když jsem si postupně uvědomila, že… že náš vztah nemyslí vážně.Nejsem hloupá, abys věděla. Vsadím se, že jste se všichni divili, jak můžu být tak omezená, abych věřila,že se do mě zamiloval muž jako Dave. Pravděpodobně jste nutili jeden druhého, aby mi konečně otevřeloči. Chudinka naivní, říkali jste si. Dělali jste si o mě starosti, měli jste obavy z krutého procitnutí, kterémě dřív nebo později čeká… Přitom nejsem ani zpoloviny tak natvrdlá, jak jste si o mně vždycky mysleli.Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že Dave není typický nápadník pro ženu jako já, a pozorně jsem hosledovala. Nepotřebovala jsem tvou babičku, abych přišla na nápad, že mu jde jenom o můj majetek.Důkazů stále přibývalo. Bolelo to. Víš, přes všechny pochybnosti a výhrady jsem se do něho zamilovala.Chvíle s ním byly krásné. Jeho pozornost a zájem, i když vlastně nepatřily mně, byly
něčím mimořádným.Nikdy dřív jsem nic takového nepoznala. Bylo to krásné. Vychutnávala jsem každý okamžik. Bylo to jako

sen.“

Hovořila smutně. Leslie zachytila záblesk staré Gwen – mírumilovné, neustále trochu melancholické dívky.

Nevšimli jsme si, že je šílená. Ale proč jsme si aspoň nevšimli, jak je smutná? napadlo ji.

„Proč jsi na něho vystřelila?“ zeptala se. „Tvůj plán, hodit na něho vraždu Fiony a Chada, tím padl.“

„Nemohla jsem jinak,“ přiznala Gwen. „Sedět s ním v obýváku, cítit, jak moc touží utéct, uvědomovat si,že mi těch pár hodin věnuje jenom ze slušnosti, že je jako na jehlách, protože mě nesnáší, protože chcepryč, prostě pryč ode mě… Bolelo to. Hrozně to bolelo. Nemohla jsem ho nechat odejít. Bylo by to pro mě

nesnesitelné.“

„Přemluvilas ho, aby s tebou šel na pláž?“

„Řekla jsem, že musím na vzduch, a poprosila ho, aby mě doprovodil. Nechtěl, ale myslím, že mu mě bylo

líto. Tak šel. Předpokládám, že to chtěl skončit pokud možno slušně. K tomu patřilo nesebrat se anenechat mě samotnou, hned jak mi oznámil, že si mě nevezme. Odevzdaně se vedle mě vlekl k zátoce.Vzala jsem si revolver. Nebyla jsem rozhodnutá, co udělám, ale věděla jsem, že ho nenechám odejít.“

„Víš jistě, že ještě žije?“

„Nemám tušení. Když jsem odcházela, žil. Buď vykrvácí, nebo ho odnese odliv… Upřímně řečeno, je mi tojedno. Teď už je tak jako tak všechno jedno, nemyslíš?“

V hlase měla rezignaci. Leslie vytušila šanci. „Není, Gwen,“ přesvědčovala ji. „Tvůj otec žije. Dave možnátaky. Musíme zavolat sanitku. Prosím. Můžeš ještě oba zachránit. Znamenalo by to o dvě vraždy…“

Gwen ji zlostně přerušila. „Znamenalo by to jenom vraždu Fiony a dva pokusy o vraždu. Myslíš, že bychdopadla podstatně líp? Že bych se ve vězení cítila líp? Nesmysl, Leslie. A ty to víš taky.“

Teď se projevuje jako rozporuplná osobnost, uvědomila si Leslie. Na jedné straně dokáže přesněvyhodnotit svou situaci, ví, že jí hrozí vězení, a je odhodlaná tomu zabránit. Zároveň jako by byla zcelamimo realitu. Opravdu věří, že ze všeho vyvázne? Že může zastřelit otce, Dava i ji a potom žít, jako by se

nic nestalo? Že ji policie nebude podezírat?

Vůbec celé Gwenino jednání mělo dvě odlišné stránky. Promyšleně seznámila osoby ve svém okolí spříběhem Briana Somervilla, aby existoval motiv pro vraždu Chada a Fiony, o němž se dřív nebo pozdějidozví i policie. Chladnokrevně se pokusila ještě posílit podezření, které už na Davovi spočívalo, abyvzápětí své úsilí a plány zmařila, když se nedokázala smířit s rozchodem, nechala se strhnout emocemi a vystřelila na něho.

Uměla taktizovat a počínat si rafinovaněji, než by od ní kdokoliv očekával, ale nebyla tak neotřesitelněchladná, jak by ráda byla. Zůstala nevypočitatelnou pro ostatní – i pro sebe.

To z ní dělalo strašlivého, vrcholně nebezpečného nepřítele. Leslie si s vnitřním třasem uvědomila, že vžádné minutě nemůže předvídat, co se bude dít v té příští.

„Nechala jsem Dava ležet na pláži a šla domů,“ líčila Gwen netečně, jako by se bavily o naprosté banalitě.„Zahlédla jsem tě, jak obcházíš kolem s baterkou. Pak jsi zamířila k zátoce. Bylo mi jedno, jestli Dava

najdeš, protože ses tak jako tak musela vrátit sem. Mobilem se odsud nedovoláš. Že tady není signál,

může mít i klady. Otec svědomitě zamkl, jak jsi mu nejspíš poručila, ale samozřejmě zase odemkl, sotvauslyšel můj hlas. Když jsem ho zneškodnila, stačilo mi jenom počkat na tebe. Posadila jsem se nahoře naschody. Pro jistotu jsem ze dveří od pracovny vytáhla klíč. Uhodla jsem, že se pokusíš telefonovat.“

„To od tebe bylo chytré, Gwen. Promyslela sis každý krok.“

„Ano. Malá hloupá, naivní Gwen. Pořádně jste mě podceňovali. Víc než třicet roků. Neměli jste mě takpřehlížet.“

Leslie přemýšlela, co odpovědět. Přiznat vinu, která byla nepopiratelná, ale přesto nemůže být omluvoupro Gwenino chování? Navíc měla pocit, že by to nebylo nic platné. Gwen je nepříčetná. Už netouží pozadostiučinění. Nehledá pochopení. Zahnala se do slepé uličky, z níž – při jejím pokřiveném pohledu nasituaci – vede jediná cesta. Cesta, ze které Leslie běhal mráz po zádech.

Zdálo se, že se Gweniny úvahy ubírají stejným směrem. „Co teď s tebou, Leslie?“ zeptala se zamyšleně.„Nemůžeme tady stát a povídat si celou noc. Stejně jsme si v podstatě nikdy neměly co říct. A nemámeani teď.“

„Mám domluvenou schůzku s inspektorkou Almondovou. Měla jsem u ní být už před několika hodinami.Asi se diví, kde jsem. Nechá mě hledat.“

Gwen se usmála. Byl to hrozivě škodolibý úsměv.

„V tom případě je načase, abych si pro tebe něco vymyslela.“

(20)

Valerie se nemohla zbavit nedobrého pocitu, naopak s každou minutou sílil. Dlouho čekala v pizzerii,několikrát bezúspěšně volala Leslie na mobil a nakonec se vrátila domů. Ani tam neměla klid. Opakovaněvytočila číslo bytu Fiony Barnesové, ale nikdo se nehlásil. Kolem půl desáté už nejistotu nevydržela,nasedla do auta a rozjela se k Prince of Wales Terrace. Považovala sice za nepravděpodobné, že by tamLeslie byla, protože sotva měla důvod nezvedat telefon, ale chtěla se přesvědčit přímo na místě.

Jsem tady, jenom abych něco dělala, přiznala si, když couvala do mezery mezi auty. Cítím se bezmocná,proto jsem se rozhodla pro zbytečnou akci. Je to lepší než nečinně sedět doma.

Vystoupila. Prostě ji znervózňovalo, že se Leslie neukázala ani neozvala. Chtěla jí sdělit něco důležitého,co souvisí s vraždou její babičky. Mluvila rozčileně. Do dvaceti minut měla být v pizzerii. Scarboroughdobře znala, vyrostla tam, je vyloučené, aby zabloudila. A i kdyby – proč by aspoň nezavolala?

Něco tady nehraje, usoudila Valerie.

Po Tannerovi stále ani vidu, ani slechu a teď zmizela i Leslie.

Před vchodem obrovského obytného komplexu postával muž. Valerie přemýšlela, co tam v tuto dobupohledává, ale nevypadal na někoho, kdo má za lubem něco nekalého. Působil spíš bezradným dojmem.

Prošla kolem něho a stiskla zvonek u jména Barnesová.

„Nikdo neotvírá,“ oznámil jí muž.

Otočila se k němu. „Ne? Vy jste chtěl do bytu paní Barnesové?“

„Zvonil jsem třikrát, ale…“ Trhl rameny. „Doktor Stephen Cramer,“ představil se. „Šel jsem za svoumanželkou… bývalou manželkou. Za Leslie Cramerovou. Ale podle všeho v bytě není. Nahoře se ani

nesvítí.“

„Inspektorka Almondová. Také paní Cramerovou hledám.“

Vrhl letmý pohled na policejní průkaz, který mu ukázala. Vypadal ustaraně. „Díval jsem se po jejím autě,

ale nikde v ulici neparkuje.“

„Klíč od bytu nemáte?“

„Ne. Bydlím v hotelu Crown Spa. Leslie jsem neviděl už tři dny.“

„Je to neobvyklé?“

Zaváhal. „Ví, kde mě může najít, ale… zřejmě nevidí důvod, proč by za mnou chodila. Jenže, kde můžebýt? Tak pozdě?“

Valerie měla pocit, že se s rozvodem ještě nesmířil. Pravděpodobně seděl dva dny v hotelu, čekal adoufal, že se bývalá manželka ukáže, ale jí to zřejmě vůbec nepřišlo na mysl. Nakonec se vypravil naprůzkum a okolnost, že se spořádaně nezdržuje doma, mu dodala.

Chudák, politovala ho v duchu.

Stephenovi náhle došlo, že není běžné, aby se pozdě večer sešel před domem, kde bydlí Leslie, s policejníinspektorkou, která s ní chce hovořit o něčem naléhavém, co nepočká do rána. „Stalo se něco?“ zeptal seznepokojeně.

„Nevíte, kde by mohl být Dave Tanner?“

Svraštil čelo. „Tanner? Snoubenec Gwen Beckettové? Nemám tušení. Proč?“

„Ráda bych s ním mluvila,“ odpověděla vyhýbavě Valerie.

„A domníváte se, že by měl být tady?“

„Ani ne. Především si dělám starosti o doktorku Cramerovou. Kolem sedmé mi volala. Chtěla mi oznámit

něco důležitého, co souvisí s vraždou její babičky. Měly jsme se sejít v pizzerii, ale nedorazila tam, ani minezatelefonovala, a já se s ní marně pokouším spojit. Nelíbí se mi to, proto jsem tady.“

„Opravdu zvláštní,“ souhlasil Stephen. „Odkud volala?“

„Byla v autě, kousek před Staintondale. Říkala, že jede z Robin Hood’s Bay. Nemáte představu, co tam

dělala?“

„Ne. Jak jsem řekl, v posledních dnech jsme nebyli v kontaktu.“

„Něco jí do toho přišlo,“ zamumlala Valerie.

„Nestavila se u Beckettových? Když to k nim měla kousek?“

„Proč by to dělala? Ale zkusím tam zavolat. Nemáte náhodou číslo?“

Stephen ho měl uložené v mobilu, ale telefon na farmě nikdo nezvedal.

„To je víc než podivné,“ konstatoval Stephen. „Pokud vím, starý Beckett prakticky nikam nevytáhne paty.

Proč není doma? Napadá mě, jestli…,“ zarazil se.

„Jestli co?“

„Pověděla vám Leslie o dopisech, které Beckettovi psala její babička?“

„Ne. Co to bylo za dopisy?“

„Maily,“ upřesnil Stephen zdráhavě. „Gwen je zřejmě objevila, vytiskla a dala přečíst manželům, kteří nafarmu jezdí. Od nich se dostaly do rukou Leslie. Nevím, co přesně v nich je, ale říkala, že Chad a Fiona sekdysi zapletli do něčeho nehezkého, že v jejich životě je temný příběh, o němž dosud nikdo nevěděl.

Znepokojovalo ji to.“

Valerie doslova zalapala po dechu. „To snad není pravda! Jak je možné, že o tom nic nevím?“

Stephen byl ve stále větších rozpacích. „Naléhal jsem na Leslie, aby vám je předala. Byl jsempřesvědčený, že by si to v žádném případě neměla nechávat pro sebe. Ale váhala, měla zábrany šířit dál,co se dozvěděla. Pravděpodobně z toho její babička nevyšla nejlíp.“

„Kristepane, její babička byla zavražděna! Měla mě informovat o všem, bez výjimky o všem, co s FionouBarnesovou jakkoliv souvisí!“ rozhořčovala se Valerie. „Já tomu nemůžu uvěřit. Co když…“

„Ano?“ naléhal Stephen, když se odmlčela.

„V nebezpečí by mohl být i Chad Beckett. Pokud tomu dobře rozumím, byli do té záhadné záležitostizapletení oba.“ Vytáhla z kapsy klíčky od auta. „Hned tam jedu.“

„Mohla byste mě vzít s sebou?“ prosil Stephen, a když váhala, dodal: „Jinak pojedu svým autem. Mě se

jen tak nezbavíte, inspektorko.“ Ustoupila. „Okay, nastupte si.“

Rozběhla se k autu. Stephen za ní. Viděl, jak při nasedání telefonuje.

Povolávala posily.

(21)

Okamžitě spatřili uprostřed dvora Lesliino auto a vedle další, v němž Valerie poznala vůz Brankleyových. Vdomě se svítilo, dveře byly dokořán. Sotva Valerie zastavila, Stephen nedočkavě vyskočil ze sedadla spolujezdce, ale zadržela ho. „Ne. Vy zůstanete tady. Kdoví, co se vevnitř děje. Podívám se tam napřed sama.“ Vešla do osvětlené chodby. „Pane Beckette? Slečno Beckettová? Tady inspektorka Almondová. Kde jste?“

Odpověděl jí mužský hlas: „V obýváku. Rychle!“ Když vpadla do pokoje, naskytl se jí pohled na Chada Becketta ležícího nehybně na podlaze. Vedle nějklečel Colin Brankley, odhrnoval mu z čela řídké prošedivělé vlasy a volal jeho jméno: „Chade! Proberte

se, Chade. Co se stalo?“

„Pane Brankley,“ oslovila ho Valerie.

Obrátil se. „Takhle jsme ho našli, inspektorko. Ležel tady. Mám dojem, že na něho někdo vystřelil.“

„Kde jste byli v posledních hodinách?“ zeptala se a také poklekla. Vosková bledost starcova obličeje a

naprostá nehybnost nevěstily nic dobrého.

„V Leedsu. Jennifer odpoledne prohlásila, že chce domů, ale…“

Dál se nedostal. Do místnosti vtrhl Stephen a odstrčil oba stranou. „Pusťte mě k němu. Jsem lékař.“

Snažil se Chadovi nahmatat puls.

„Neměli jste povolení odjet,“ vytkla Colinovi ostře Valerie.

Stephen zvedl hlavu. „Je mrtvý. Vykrvácel. Vypadá to na střelnou ránu.“

„Panebože,“ zděsil se Colin.

„Nikdo se tady nesmí ničeho dotýkat!“ varovala Valerie.

Stephen vstal. Všimla si, že vypadá zoufale. „Kde je Leslie?“ zařval na Colina.

„Není tady. Našli jsme jenom Chada, jinak je dům prázdný,“ odpověděl Colin a svraštil čelo. „Kdo jste?“

„Stephen Cramer. Lesliin bývalý manžel. Její auto stojí na dvoře. Musí tady někde být.“

„Kde je vaše manželka, pane Brankley?“ zeptala se Valerie.

Zmateně se rozhlédl kolem. „Ještě teď tady byla. Možná znovu prochází dům.“

„Oba dva zůstanete tady!“ přikázala inspektorka, vytáhla zbraň a odjistila ji. „Podívám se nahoru.“

„Dům je prázdný,“ opakoval Colin. „Prošli jsme všechny místnosti.“

„Raději se přesvědčím sama,“ trvala na svém Valerie.

Když odešla, oba muži se na sebe podívali přes mrtvého Chada.

„Co se tady děje?“ zeptal se Stephen tiše. „Napřed Fiona. Teď Chad. Zatraceně, který šílenec tady řádí?“

„Nevím.“

„Je za tím ta stará historie, že? Životní příběh Chada a Fiony. Oba provedli nějakou hroznou věc, někohoproti sobě poštvali a ten je nakonec zavraždil.“

„Znáte tu historii?“

Stephen zavrtěl hlavou. „Od Leslie vím jenom to, že byli namočení v něčem ošklivém.“ Colin mlčel.

Do pokoje se vrátila Valerie. „Nikde nikdo.“

„Ale Jennifer přece musí někde být!“ vykřikl polekaně Colin.

Chystal se vyběhnout na chodbu, ale zastavila ho. „Pane Brankley, kdo byl na farmě, když jste odjížděli?“

„Chad a Gwen,“ vypočítával. „A Dave Tanner.“

Valerie nasála vzduch mezi zuby. „Tanner?“

„Čekal na Gwen. Chtěl jí říct, že se s ní rozchází. Považoval jsem to za rozumné, ale Jennifer se sem právěproto chtěla z Leedsu vrátit. Málem propadla panice, když jsem jí o Tannerově úmyslu řekl. Napřed jsemsi myslel, že se bojí o Gwen, o to, jak se s rozchodem vyrovná. Ale potom mi prozradila, že si dělá naopak

starosti o Dava. Tomu jsem už vůbec nerozuměl.“

„Nic bližšího vám neřekla?“

„Ne. Ptal jsem se, ale chtěla mi to vysvětlit až později. Tak nervózní jsem ji ještě nezažil. Když jsme přijeli

sem, našli jsme mrtvého Chada. Vlastně jsme si mysleli, že je těžce zraněný. A na dvoře jsme uviděliLesliino auto. Prohledali jsme všechny místnosti, ale nikoho jsme nenašli. Potom jste přijela vy…“ Znovuse rozhlédl. „Kde je Jennifer?“

„Kde je Leslie?“ přidal se k němu Stephen.

„Možná Jennifer prohledává hospodářské budovy,“ nadhodila Valerie. Snažila se předstírat klid, alepřipadala si jako ve zlém snu. Někde pobíhá vrah a nikdo neví, kdo to je. Jeden mrtvý leží na podlaze,další muž a dvě ženy zmizeli, je noc, situace je nepřehledná. V pravém i přeneseném smyslu slova.Modlila se, aby konečně dorazily posily a jí se podařilo zabránit oběma rozrušeným mužům vyřítit se ven a

ženy hledat. Byl to přímo hororový scénář, protože by se ve tmě mohli ztratit i oni.

„Před chvilkou tady Jennifer ještě byla,“ zdůrazňoval Colin.

„Oba zůstanete u Chada!“ zopakovala inspektorka rozkaz, který vydala před deseti minutami, a snažila sedo hlasu vložit rozhodnost, aby se muži podřídili aspoň do doby, než přijedou posily. „Já se rozhlédnu

venku.“

„Kdy dorazí vaši kolegové?“ zeptal se Stephen.

„Každým okamžikem,“ ujistila ho.

Věděla, že by bylo rozumnější počkat. Odpovídalo to i předpisům. Bylo krajně riskantní pátrat venku vetmě samotná, ale věděla, že by Colina a Stephena neudržela, kdyby všichni tři seděli v pokoji u mrtvéhoChada a čekali. Muži by mohli kdykoliv ztratit nervy a začít jednat na vlastní pěst.

„Hned jsem zpátky,“ slíbila.

(22)

Jennifer běžela nocí. Byla s Calem a Wotanem pozdě večer nebo časně ráno venku tak často, že jí očipoměrně dobře sloužily i ve tmě, přesto cestu spíš tušila, než viděla. Nízko visící mraky, kterénepropouštěly světlo měsíce ani hvězd, jí orientaci nijak neulehčovaly. Na otevřených loukách mohlaudržovat vcelku slušnou rychlost, zato na druhé straně lávky bude situace kritická. Sestup do rokle za tmy

a bez baterky se rovnal šílenství, ale tak daleko zatím nechtěla myslet. Až tam bude, rozhodne se, jak

nejlépe postupovat.

Srdce jí bušilo, v plicích ji bodalo. Měla dobrou kondici, ale na takové tempo, navíc do kopce, nebylazvyklá. Kupodivu ani trochu nepochybovala, že míří ke správnému cíli. Znala Gwen. Gwen to vždycky

táhlo do zátoky.

Gwendolyn Beckettová.

Jennifer pociťovala vinu, tížila ji na duši jako mlýnský kámen. Bylo jí do pláče, ale slzy si teď nemohla

dovolit. Jestliže se prokáže, že krvavou stopu za sebou zanechala Gwen, že Gwen utloukla Fionu,

zastřelila svého otce, měla na svědomí zmizení Dava i Leslie, jejíž auto parkuje na dvoře, ponese vinu,nebo aspoň její část i Jennifer.

Proč mlčela?

Konkrétní podezření neměla po celou dobu. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně by po krátkém váhání,ale s přesvědčením, že je to její povinnost, šla na policii. Ale v mnoha ohledech se jí zdálo absurdní Gwenpodezírat. Gwen že by měla utlouct starou ženu, kterou znala celý život, která ji svým způsobem

vychovala, která byla vedle otce její jedinou blízkou osobou?

A byly zde vytištěné maily, které jí Gwen dala na začátku jejich podzimní dovolené na farmě. Jennifer,přečti si to, prosím tě. Jsou tam věci… Já nevím, co si o tom mám myslet. Nevím, co mám dělat!

Po Fionině vraždě se Jennifer téměř s úlevou upnula k myšlence, že řešení je nutné hledat v dopisechChadovi. Že klíčem je to druhé dítě, které se za války ocitlo na farmě. Na němž se Fiona a Chad provinili,pokud ne přímo činem, tak alespoň lhostejností, která nedovolovala zbavit je viny úplně.

Gwen mluvila i o Semiře Newtonové. Pátrala jsem na internetu. Briana tehdy našla Semira Newtonová.Polomrtvého. Na jedné odlehlé farmě. Přistihl ji tam majitel. Šílenec. Zmrzačil ji.

Později přišla s dalšími informacemi. Ta stará žena ještě žije. V Robin Hood’s Bay. Našla jsem ji v

seznamu. Musí to být ona. Moc Semir Newtonových tady v okolí sotva bude.

Případ se zdál jasný. Jennifer se přirozeně zmínila o policii, ale Gwen se málem rozplakala. Skandál by seznovu rozvířil. Uplynulo skoro čtyřicet let, nikdo už si na to ani nevzpomene. Proč teď házet na Fionubláto? A na otce… Je starý, pořád ho bolí noha… Nemohla bych mu to udělat.

Také Colin chtěl okamžitě jít za inspektorkou Almondovou, ale nechal se uprosit, aby od toho s ohledemna Gwen upustil. Jeden přesouval odpovědnost na druhého a žádný neudělal to, co bylo jedině správné.Neuvědomil policii, aby ještě víc nejitřil Gweniny city.

A Jennifer si po celou dobu opakovala: Tak prosím. Nebyla to Gwen. Nemá s tím nic společného. Já tověděla!

Jenže pochybnosti se zcela nerozptýlily. Pochybnosti, které ji přiměly poskytnout v prvních děsivýchhodinách po Fionině vraždě Gwen alibi.

Je lepší ji před policií chránit, usoudila. Koneckonců měla motiv, Fiona se při večeři chovala opravdunemožně. A jistota je jistota.

Jennifer se na chvíli zastavila. Přitiskla si dlaně k místům, kde ji bodala bolest, a předklonila se.

Zhluboka dýchat, přikazovala si. Jinak zkolabuješ.

Ohlédla se směrem k farmě, ale neviděla nic než tmavou noc. Zdálo se, že se za ní Colin nevydal. Využilamomentu, kdy zděšeně poklekl k Chadovi, zavolala na něj, že se podívá po obvazech, a nenápadně sevytratila z domu. Nenechal by ji vydat se do noci samotnou. Buď by chtěl jít s ní, nebo od ní vyžadovalvysvětlení. A co by mu mohla povídat? Jak v ní od samého začátku jako jedovatý osten uvízl intuitivnístrach, že by vrahem mohla být Gwen? Jak ji v posledních hodinách bodal stále bolestivěji a jak se jí popříjezdu na farmu jed rozšířil po celém těle a málem ji připravil o dech? Že má strach o Dava a Leslie? Ženechce čekat na policii? Colin ji určitě přivolá. Zajistí i záchranku pro Chada. Na farmě jí momentálně není

zapotřebí.

Sebrala zbytek sil a dala se znovu do běhu.

Věděla, že je jediná, kdo nahlédla pod vnější slupku Gwen Beckettové. Prakticky od prvního léta, které sColinem na farmě strávili. Neviděla pouze milou, vlídnou, poněkud naivní putičku, která se zabydlela vživotě bez vzestupů a pádů, bez vyhlídek na změnu, a která byla spokojená s tím, co má kolem sebe.Krásnou rozlehlou krajinu nabízející volnost, moře s proměnlivou barevností, oblohu klenoucí se často výšnež kdekoliv jinde, divoké pobřeží a kdesi mezi rozervanými skalisky malou zátoku, kam se tak rádauchylovala. Milovaného otce, o něhož se starala. Chátrající, ale útulný dům. Život stranou rušného světa.Všechno, co lidé vyhledávají, když je zmáhají stres, starosti, spěch a problémy, měla Gwen zajištěnénatrvalo. Kdo nemá přehnané nároky, mohl jí dokonce závidět.

Jennifer však viděla hlouběji. Stávalo se jí to často, hlubší pohled byl součástí empatie, která byla jejísilnou stránkou – nebo také prokletím. Sama často nevěděla, zda za ni má být vděčná, nebo si naříkat.Viděla zlost ukrývající se v Gwen. Smutek. Vztek. Zoufalství. Viděla zármutek nad uvadajícím životem,který nikdy nerozkvetl, i proudy neprolitých slz hromadících se v Gwen při pohledu na nepochopitelnoulhostejnost, která ji obklopovala. Milovaný otec, který si ničeho nevšímal, protože ho nic nezajímalo.Fiona, která měla malou rodinu pod palcem. Gwen dávno odhalila její posedlost, s níž lpěla na Chadovi a

kterou maskovala starostlivostí. Ani Fionu Gwen nezajímala. Jennifer dokonce považovala za možné, že

Fioniny útoky na Dava při zásnubní večeři nepramenily z obav o Gwen, že si spíš dělala starosti, jaký osud

čeká Chada, až od něho otěže na farmě převezme výrazně mladší, cílevědomý muž. Mohla siprohlašovat, co chtěla, ale Jennifer jí nikdy neuvěřila, že jí jde o Gweninu budoucnost.

Občas přemítala, co se stane, až všechno, co se ve Gwen po desetiletí nastřádalo, prorazí napovrch.Všechna zlost, nenávist… Co se stane, až bude tlak příliš silný?

A pokaždé ji při těch úvahách zamrazilo.

Vražda však přesahovala i její nejhorší představy a Jennifer s vypětím všech sil potlačila obavy. A čím lépe

poznávala inspektorku Almondovou, tím víc v ní rostla potřeba chránit jiné. Uhodla, že se vrhne na každé

sousto jako hladový pes. I zde viděla hlouběji než Colin a ostatní. Valerie sice mohla vystupovatenergicky, sebejistě a kompetentně, ale šlo jen o masku, za níž se ukrývala žena, která o sobě pochybujea má strach. Nervózní policistka, která jako by sama nevěřila tomu, jak vysoko se vypracovala. Kteroupohání nezdravá ctižádost, touha postoupit na karierním žebříčku ještě výš. Která se bojí, abyneztroskotala na případu Barnesová. Jennifer zachytila její vibrace. Prozradily jí, že inspektorka má nervynadranc.

Kdyby zadržela Gwen a zakousla se do ní, už by ji nepustila. Bez ohledu na to, zda je do vraždy zapletenánebo ne.

To nemůžu připustit, rozhodla se tehdy Jennifer.

A její mlčení možná vyústilo v tragédii.

Dosáhla nejvyššího bodu na pozvolném pahorku. K visuté lávce a rokli to nemá daleko. Čeká jinejnáročnější úsek cesty. Teď se nemůže soustředit pouze na to, aby byla u cíle co nejrychleji. Musímyslet i na vlastní bezpečí. Jestli si zlomí nohu, nikdo jí nepomůže.

Zlomená noha, blesklo jí hlavou. Jako kdybys nevěděla, že se ti může stát něco mnohem horšího.

Gwen litovala. Vždycky ji chtěla chránit. Byla však natolik realistická, aby věděla, že Gwen její náklonostve skutečnosti neopětuje, že je pro ni jen platícím hostem. A člověkem, který do jejího života tu a tamvnáší trochu změny. Nikdy však nezachytila, že by z Gwen vycházelo přátelství a vřelost. Vlastně z nívřelost nevyzařovala nikdy. Milý úsměv nešel nikdy od srdce.

Spěchala po pěšince, která se vinula dolů a končila nad skalnatým srázem rokle. Bude muset přejít lávku.

A potom sešplhat po nepravidelných stupních vytesaných do kamene, lišících se od sebe výškou irozestupy. Bude je muset zdolávat skoro poslepu.

Nebyla ještě na konci pěšinky, když ve tmě před sebou postřehla světlo. Nemohla určit, co ho vydává, ale

odhadovala, že vychází z druhé strany rokle nebo z konce lávky. Nehýbalo se.

Jennifer se zastavila a snažila se pohledem proniknout tmou. Nic nerozeznávala, byla příliš daleko. Musela

se ke zdroji světla přiblížit. Odhadovala, že by to mohla být baterka, ale proč se nehýbe? Byly už dotyčné

osoby – nemohlo se jednat o nikoho jiného než Gwen, Leslie nebo Dava, případně o všechny tři společně

– u cíle, k němuž mířily? Nebo si všimly, že je někdo sleduje, a čekají?

Jenže to by baterku zhasly, usoudila.

Se zatajeným dechem se kradla dál.

Když dospěla až k lávce, její nejhorší obavy se potvrdily. Baterka ležela na kameni na druhé straně rokle avrhala ostré světlo na příšerný výjev. Téměř na konci lávky se o zábradlí spletené z lan opírala Leslie.

Před ní stála Gwen a mířila na ni revolverem. Obě ženy na sebe hleděly. Nemluvily, nehýbaly se.

„Tak skoč!“ přerušila mlčení Gwen.

„Ne. To neudělám. Jsi šílená, Gwen, a já neposlechnu šílence.“

„Zastřelím tě,“ vyhrožovala Gwen, „a potom tě shodím dolů. Na tvém místě bych si to rozmyslela, Leslie.

Jestli skočíš sama, možná přežiješ.“

„Nebudu mít sebemenší šanci,“ odporovala Leslie.

Gwen pozvedla paži a ticho noci narušilo cvaknutí, když odjistila zbraň. „Prosím tě,“ naléhala Leslie.

Jennifer postoupila o krok. „Gwen.“

Gwen se obrátila. Zadívala se směrem, odkud se ozvalo její jméno, ale zdálo se, že nepoznala, kdo ji volá.

„Kdo je tam?“ zeptala se ostře.

Jennifer vstoupila na lávku. Věděla, že ji houpání prozradí, ale věděla také, že ji chrání tma a že pro Gwen

nebude snadné na ni namířit.

„To jsem já. Jennifer.“

„Už ani krok!“ varovala ji Gwen.

Jennifer se zastavila. Byla natolik blízko, že rozeznávala Lesliin obličej osvětlený baterkou. Gwenina tvář

zůstávala ve stínu.

„Měj rozum, Gwen,“ domlouvala jí Jennifer. „Colin je na farmě. Telefonuje s policií. Za chvíli se to u vás

bude hemžit policisty. Nemáš šanci. Nech Leslie odejít, nic ti neudělala.“

„Kašlala na mě stejně jako vy všichni.“

„Zabíjet lidi, s nimiž má člověk problémy, přece není řešení, Gwen. Prosím. Odhoď zbraň a pojď ke mně.“

Gwen se zasmála. Nenávistně i smutně. „To by se ti hodilo, Jennifer. Radím ti, zmiz, nebo budeš na řadě

jako další. Vrať se ke svému Colinovi a čoklům a buď dál spokojená se svým životem i sama se sebou.“

„Nejsem spokojená, a už vůbec ne sama se sebou. Natolik bys mě po těch letech mohla znát. Ani Leslie

není to, co v ní zřejmě vidíš. I jiní lidé zápasí s problémy, Gwen, přestože si to neumíš představit.“

„Buď konečně zticha!“ zasyčela Gwen.

Ruka s revolverem se jí sotva znatelně zachvěla. Jennifer uhodla, že je Gwen nervózní a nejistá. Patrně

doufala, že Leslie na její rozkaz skočí do rokle, když na ni namíří zbraň. Pravděpodobně pro ni nebylosnadné na svou bývalou kamarádku vystřelit. Teď se navíc vynořil někdo další a držel se ve tmě jakoneviditelná hrozba. Gwen působila dojmem člověka zahnaného do kouta. Situace se stávala každýmokamžikem kritičtější.

„Gwen, bez ohledu na to, co teď cítíš, jsme s Leslie vždycky byly tvoje přítelkyně. A jsme jimi i teď. Odložzbraň. Promluvíme si,“ naléhala Jennifer. „Nechci s vámi mluvit,“ odsekla Gwen. „Chci, abyste mi všichni dali pokoj. Abyste konečně zmizeli.“ Leslie se pohnula. Gwen se okamžitě otočila a zamířila zase na ni. „Zastřelím tě!“ Jennifer se odvážila ještě o kousek blíž. „Nedělej to, Gwen.“

Gwen se prudce obrátila zpátky k ní a namířila revolver přímo na její hruď. „Já tě vidím,“ prohlásilavítězoslavně. „Vidím tě, Jennifer, a varuju tě. Ještě jeden krok, a odprásknu tě. Spolehni se.“

„Gwen,“ zapřísahala ji Jennifer.

A postoupila o další krok.

V příštím okamžiku padl výstřel.

Všechno se odehrálo současně. Leslie pronikavě vykřikla. Jennifer se pevně přidržela zábradlí, protože selávka nebezpečně rozkývala. Čekala na bolest, o níž si myslela, že jí projede tělem jako dýka. Čekala, ažse jí podlomí nohy, až upadne. Čekala na krev, která musí každou vteřinou vytrysknout.

A spatřila, jak Gwen klesá. Zvolna, téměř jako ve zpomaleném filmu. Svezla se na lávku plavně jakobaletka, která zaujímá novou pozici. Zbraň jí vyklouzla z dlaně a zůstala ležet těsně u zábradlí. Kdybyměla větší setrvačnost, propadla by oky mezi lany.

Leslie poklekla vedle Gwen, vzala ji za ruku a snažila se nahmatat puls. I to Jennifer viděla a dál se divila,

že stojí. Že ji nic nebolí. Potom za sebou uslyšela hlas. „Policie. Nehýbejte se.“

Otočila se. Ze tmy se vyloupl stín a vkročil na lávku. Poznala Valerii Almondovou. V ruce držela pistoli a

Jennifer pochopila, že střílela policistka. Na Gwen.

Uvědomila si, že ona sama není zraněná.

A že už nemusí čekat na bolest.

SOBOTA 18. ŘÍJNA

Bylo šedivo a deštivo, chladněji než předchozí dny. Po obloze táhly mohutné, hněvivě se kroutící mraky.Vítr vanoucí přes holá vřesoviště byl mrazivý, pod kopcem se k sobě tulilo několik ovcí. Po náladězlatavého října, jaká vládla začátkem týdne, nebylo ani památky, ale beze zbytku se vytratila i listopadová

atmosféra mlhavých propršených dní. Den jako by se ponořil do podivné nicoty. Všude jen prázdnota ašeď.

Možná to platí jenom pro mě, napadlo Leslie. Možná kolem sebe vidím prázdnotu, která je ve mně.

Seděla v autě a jela po silnici na Whitby. Trápil ji vnitřní chlad a pocit samoty.

Zavolala Semiře Newtonové a zeptala se jí na ústav, kde žije Brian Somerville. Po několika minutáchváhání jí Semira vyhověla.

Neubližte mu, prosila.

Leslie doufala, že starého muže nerozruší pouhou návštěvou.

Stále ještě se můžu vrátit, uvažovala, když se před ní vynořily první domky. Po levé straně se táhl rozlehlýhřbitov. Silnice se stočila vlevo a prudce klesala do středu města. Na kopci vpravo nahoře se tyčilo slavné

opatství. Jen matně si vybavovala, jak proběhl včerejšek. Byla v babiččině bytě. Kouřila, zírala z okna. Pak se vydala na procházku po pláži. Došla až k severní

zátoce a zase zpátky, nakonec si koupila lístek na lanovku k Esplanade a nechala se vyvézt nahoru

kabinou drkotající po prudce stoupajících kolejích. V paměti jí zůstal pocit, že s lidmi, kteří stejně jako ona

seděli na dřevěných lavicích v těsném prostoru, nemá vůbec nic společného. Prožité hrůzy na ni bylopříliš mnoho.

Chad je mrtvý. Věděla, že žil, když s Gwen odcházely z domu, protože zaslechla tiché zasténání. Stephen,

který na farmu dorazil s inspektorkou, už mohl jenom konstatovat smrt. Chad vykrvácel. Bylo by možné

ho zachránit, kdyby se mu včas dostalo pomoci.

Gwen, kterou inspektorka Almondová střelila do nohy, leží v nemocnici, ale brzy ji propustí. Budeobviněná ze dvou vražd, jednoho pokusu o vraždu a omezování osobní svobody. Otázkou je, zda stanepřed soudem, zda ji znalci prohlásí za trestně odpovědnou. Leslie považovala za pravděpodobné, že Gwen

neskončí ve vězení, ale v psychiatrické léčebně. Možná navždy.

Celý dlouhý včerejší den měla neustále před očima výjev z lávky. Ostré světlo baterky. Gwen, která jíklesá k nohám. Jennifer, jež jako nezřetelný stín stojí o kousek dál a po výstřelu není schopná pohybu. AValerii Almondovou, která jako anděl spásy vystupuje ze tmy a uklidňujícím tónem vysvětluje: Je jenomlehce zraněná. Nemějte obavy. Zranila jsem ji jenom lehce. Měla na mysli Gwen. A Leslie si vybavovala,jak vyskočila a začala křičet: Musíme dolů do zátoky! Rychle! Leží tam Dave Tanner. Postřelila ho. Rychle!

Asi to opakovala stále dokola, dokud ji inspektorka neobjala kolem ramen, nepohlédla jí zpříma do očí ahlasem, který nestrpěl odmluvy, neřekla: O to se postaráme my. Jasné? Vy dolů nechoďte. Moji muži tady

budou každou chvíli. Nedělejte si starosti.

Další obraz v její paměti je obestřený tmou. Seděla na farmě, kolem ní se to hemžilo policisty azdravotníky, někdo jí přehodil přes ramena deku a vtiskl do ruky hrnek s horkým, silně oslazeným čajem.K jejímu překvapení tam byl i Stephen a on jí také později oznámil, že Dava našli zraněného, ale živého.

Dostane se z toho. Ale měl štěstí. Byl v bezvědomí a ráno by ho odnesl odliv.

Pozdě v noci ji Stephen odvezl do Fionina bytu a zůstal tam s ní. Neprotestovala, ostatně ani neměla dostsil klást někomu nebo něčemu odpor. Zeptal se, jestli si může přečíst Fioniny maily. Přikývla. Teď sestejně jejich příběh dozvědí všichni, tak proč ne on? Později mu vyprávěla o Semiře a o Brianově dalšímosudu. Že žije nedaleko od Scarborough a že se Fiona nikdy nepřinutila ho navštívit.

Odpoledne měla dlouhý rozhovor s inspektorkou, která k ní přijela přímo z nemocnice.

Tanner měl opravdu štěstí. Kdyby zůstal na pláži do rána, vykrvácel by, nebo se utopil. Vyvázl jenom o

vlásek.

Valerie potvrdila, že ho už policie z ničeho nepodezírá, ale Leslie chtěla vědět víc: Kde vlastně byl vsobotu v noci, když ne u své bývalé přítelkyně?

Chvíli s ní seděl v hospodě. V tomto bodě nelhal, ale pak šla sama domů a on jezdil autem nazdařbůh pookolí. Občas někde zastavil, kouřil, přemýšlel. O své neutěšené budoucnosti. Domů se vrátil teprve dlouho

po půlnoci, a protože se bál, že mu nebudeme věřit, vymyslel si noc lásky se slečnou Wardovou.Nepochyboval, že mu alibi dosvědčí, ale parádně se přepočítal.

Neměl stále lhát, všechno si ještě zhoršil.

Valerie přimhouřila oči. Je víc osob, které lhaly. I zamlčování důležitých skutečností se dá klasifikovat jakolež. Především souvisejí-li s vyšetřováním vraždy.

Leslie okamžitě pochopila, kam míří. Osud Briana Somervilla nebyl Gweniným motivem, inspektorko,namítla. Ani trochu ji nedojímalo, co zakusil jako chlapec a později jako dospělý muž. V jeho tragédiividěla šanci jak si vybít svou nenávist a svést podezření na falešnou stopu.

Přesto jsem se o něm měla dozvědět, trvala na svém Valerie. Mlčení by pro vás mohlo mít soudní dohru,

doktorko Cramerová. Totéž platí o Brankleyových a možná i o Tannerovi.

Leslie jen pokrčila rameny.

I teď se snažila zaplašit myšlenky na hrozbu ukrytou v policistčiných slovech. Raději se soustředila na

cestu a pokyny, které jí dala Semira Newtonová.

Přejet řeku. Po levé straně kostel svaté Hildy. Po pravé nádraží. Držet se ukazatele Nemocnice.

Když uviděla přístav, o němž Semira hovořila, oddechla si. Když nic jiného, aspoň nezabloudila.

Přímo naproti ústavu je velké parkoviště. Platí se na něm, ale budete to mít jenom pár kroků, radila jí

Semira.

Jakmile Leslie uviděla parkoviště, odbočila. Stálo na něm hodně aut, ale pár volných míst ještě zbylo.

Zacouvala do jedné mezery, zastavila a vystoupila.

Kdy se vítr tak ochladil? Zřejmě někdy v noci. Zachvěla se a přitáhla si plášť pevněji k tělu.

Za méně pochmurného počasí by okolí mohlo vypadat o trochu přívětivěji. Přístav působil až depresivně.Obrovské černé jeřáby, rozlehlé skladištní haly, lodě na šedivé hladině. A pod zataženou oblohouvšudypřítomní rackové se svým pronikavým křikem.

Odvrátila se. To je tedy konečná stanice Briana Somervilla. Líbí se mu každodenní pohled na přístav?Pozoruje lodě? Fascinují ho jeřáby? Třeba v tom neustálém pohybu a hemžení vidí život.

Doufala v to, i když jí samé se z bezútěšnosti šedivého dne úžil dech. Naproti přístavu se zvedal kopec sopatstvím, budovu však zespoda vidět nebylo. Na úpatí lemovalo ulici několik domů. Muzeum kapitánaCooka. Kadeřnictví. Čajovna. Pizzerie. Hospoda.

Červená cihlová budova nemůže být nic jiného než ústav.

Polkla. Vzala si z automatu lístek a pečlivě ho zasunula za stěrač. Její pohyby byly pomalé, mnohempomalejší než obvykle. Věděla proč. Odkládala okamžik, kdy bude muset do ústavu vstoupit.

Ocitne se tváří v tvář muži, který podle Fioniných mailů i Semiřiných slov duševně zůstal na úrovni malého

dítěte. Nedokázala si ho představit. Hraje si s kostkami? Nebo jen netečně zírá před sebe? Anebo jsou vjeho životě i mimořádné dny, krásné a prosluněné, kdy ho sestřička vezme za ruku, jde s ním naprocházku a možná mu dokonce naproti v čajovně koupí zákusek?

Leslie se zhluboka nadechla a přešla na druhou stranu ulice.

Stephena spatřila, hned jak o hodinu později vyšla ze dveří. Opíral se o její auto, s rukama vraženýmahluboko do kapes bundy a zimomřivě schoulenými rameny. Díval se na přístav. Za dobu, kdy byla uvnitř,se nic nezměnilo. Ani studený vítr, ani téměř nepřátelská bezútěšnost dne.

Když uslyšel její krok, obrátil se. Vypadal prokřehle.

„Co tady děláš?“ zeptala se místo pozdravu.

Neurčitě máchl rukou. „Napadlo mě… že ti možná nebude dobře samotné.“

„Odkud víš, že jsem tady?“

„Zničehonic jsi zmizela. Prostě jsem to uhodl. Říkalas, že Brian Somerville žije v domově ve Whitby.Nebylo těžké se doptat. Takové ústavy jsou tady jenom dva, trefil jsem se hned na první pokus. Naparkovišti jsem uviděl tvoje auto… a rozhodl se, že počkám.“

Mdle se usmála. „Díky.“

Pozorně si ji prohlížel. „Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem.“ Zachytila se pohledem o rameno jeřábu, jehož tmavý kov se ostře odrážel od zataženéoblohy. Na konci seděl racek a soustředěně hleděl do vody hluboko pod ním. Kdesi v dálce zahoukala

siréna.

„Pořád čeká.“ Vlastní hlas jí zněl cize. Věděla, že je to od úsilí, které musela vynaložit, aby se ovládla.„Pořád ještě čeká, Stephene. Je přesvědčený, že přijde. Od února 1943 čeká, těší se a doufá. Zeptal semě na ni a já jsem tomu starému muži nedokázala říct, že…“ Nemohla pokračovat.

„Nemohlas mu říct, že je mrtvá,“ dokončil za ni Stephen. „Že nikdy nepřijde.“

„Ne. Prostě to nešlo. Naděje je to jediné, co má. Byla mu oporou po jeho celý, děsivě krutý život. Bude hoprovázet až do smrti. Ponechat mu ji je to nejmilosrdnější, co se pro něho dá udělat.“

„Díkybohu, že ses tak rozhodla.“

„Projdeme se kousek?“ navrhla. „Tady hrozně fouká.“

Ponořili se do úzkých, kamennými kostkami dlážděných uliček, které se táhly přístavem jako pavučina.Krámky se suvenýry, hospody, malé obchůdky s potřebami pro rybáře a jachtaře. Stephen vzal Leslie za

loket. Nevytrhla se mu.

„Gwen se hodil jeho příběh. Nedokážu pochopit její necitelnost,“ přiznala. „Jako by byl zneužívaný ještěna posledních metrech svého života. Kvůli nenávisti a pomstychtivosti ženy, která se cítila ukřivděná aodstrkovaná. Jak to mohla udělat?“

„Jak vůbec mohla udělat to všechno?“ rozšířil Stephen její otázku. „Zabít Fionu. Chada. Pokusit se oddělatDava Tannera. Tebe. Naprosto se přestala ovládat. Naše Gwen! Milá mladá žena s přívětivou tváří. Něco

nepochopitelného.“

„My jsme ji ve skutečnosti neznali, Stephene. Viděli jsme jenom její vnější slupku, a upřímně řečeno nikdo

z nás se příliš nenamáhal pohlédnout pod ni. Snad jenom Jennifer. Ale rozsah nebezpečí, které tamnarůstalo, nemohla rozeznat ani ona.“

„To by dokázal jenom odborník,“ přisvědčil Stephen.

„Přesto nechápu, že jsem mohla být tak slepá. Když se mnou předevčírem večer mluvila v Chadověpracovně, bylo to naprosto zřejmé,“ vzpomínala Leslie. „Nepřirozeně monotónní hlas. Oči, v nichž nebylžádný výraz. Prostě osoba neschopná jakékoliv empatie. Citu k jiným lidem. Přece nemohla být takovájenom ten večer.“

„Pravděpodobně nebyla, ale uměla se dokonale přetvařovat. Byla poddajnou, dobromyslnou, přívětivouGwen. A ženou sžíranou nenávistí, která jiným usilovala o život. Byla obojím zároveň. Obtížně se tochápe, ale takoví lidé existují. Ať tomu rozumíme nebo ne, musíme se s tím smířit.“

Došli až na přístavní hráz. Před nimi se rozprostíralo moře, vlny olizovaly úzký proužek písku. Leslievyprostila paži ze Stephenova jemného stisku a opřela se o kamenné zábradlí. Pohled na obzor, kdesplývala voda s oblohou, ji uklidňoval, aniž by mohla říct proč. Možná stačilo, že skýtal mnohem krásnějšíobraz než jeřáby a plechové sklady.

„Domnívám se, že tragédie Briana Somervilla byla jako jed, který působil v rodině Beckettových. A v mojírodině taky. Vina za takový čin se nedá vymazat mlčením. Překazila vztah mezi Chadem a Fionou.Následně u obou dvou vedla k nesprávné volbě partnerů. A její účinek se projevoval dál na dětech avnoučatech. Ti všichni žili v disharmonii, na jejímž začátku byli dva lidé, kteří k sobě měli zablokovanoucestu, a přesto nebyli volní. Fiona si zabrala Chadův život pro sebe a my všichni jsme tím trpěli. Chadova

manželka, která jako velmi mladá dostala rakovinu. Moje matka, která propadla drogám. Já, která jsem

musela vyrůstat u babičky. A Gwen… Gwen pravděpodobně ze všech nejvíc. S nepřístupným, do sebeuzavřeným otcem. A neodbytnou Fionou. Desítky let musela na farmě snášet ženu, které nejprveintuitivně a potom zcela vědomě přičítala vinu za matčinu smrt. Z něčeho takového může člověk duševněonemocnět.“

„Pravděpodobně ano,“ připustil Stephen, „jenže teď už na tom nic nezměníme. Musíme hledět do

budoucnosti.“

„Co asi bude s farmou?“ přemýšlela Leslie.

„Prodá se. Chad je mrtvý a Gwen skončí na dlouhou dobu za mřížemi nebo v ústavu. Možná i nadobro.“

Leslie na Stephena pohlédla. „Kdyby se mezi Gwen a Dava nikdo nepletl, třeba by se vzali. Dave by farmu

pozvedl a Gwen by se smířila se světem. Kdyby…“

„Leslie,“ přerušil ji jemně, „Gwen je nemocná. Její život už řadu let směřoval k tragédii. Tak či tak by se

stalo něco zlého. Nic a nikdo tomu nemohl zabránit. O tom jsem pevně přesvědčený.“

Dala mu za pravdu. A neklid, který ji dohnal do Whitby, polevil. Náhle byla nesmírně unavená. Oči ji

pálily, ale ne od nevyspání. Byla unavená ze všeho, co se odehrálo v uplynulém týdnu. A v posledních

letech, kdy se v jejím životě všechno změnilo.

Jako by Stephen věděl, jakým směrem se ubírají její myšlenky, zeptal se tiše: „A co my? Co bude s

námi?“

Té otázky se bála od okamžiku, kdy ho viděla stát u auta. A přesto se jí ulevilo, že na ni čeká. Zná ji.Vytušil, že pojede za Brianem Somervillem, a věděl, že ji setkání s ním rozruší. Byl prostě takový a onadoufala, že takový zůstane napořád. Přítel, který rozumí jejímu srdci. Který ji vezme do náruče a nabídnejí rameno, aby se mohla vyplakat. Přítel, s nímž si může popovídat, když to potřebuje, a který s ní mlčí,

když se jí nedostává slov.

Ale nic víc. Nic víc než přítel.

Vzhlédla k němu. Vyčetl jí z očí, co si myslí. Poznala to podle smutku, který mu dopadl na tvář jako stín.

„Ano,“ povzdechl si. „Tušil jsem to. Ne. Věděl. Byla to jenom taková jiskřička naděje.“

„Mrzí mě to.“

Chvíli ani jeden z nich nevěděl, co říct, až konečně Stephen přerušil mlčení. „Nedáme si někde horký čaj?“

navrhl. „Jestli tady budeme ještě dlouho stát, nachladíme se.“

„Hned vedle ústavu je čajovna,“ vzpomněla si Leslie a vzápětí se téměř zděsila představy, že se bude

muset vrátit k budově, kde dožívá Brian Somerville, kde den co den hledí na přístav, kde čeká na ženu,

která mu před téměř sedmdesáti lety slíbila, že se pro něho vrátí a postará se o něj. Se směsicí vzteku a

zoufalství si uvědomila, že nikdy neunikne tomu, co se stalo. Že to navždy zůstane součástí jejího života.

„Nevím, jak se s tím vyrovnám, Stephene,“ přiznala a bylo jí jasné, že je na tom ještě mnohem hůř.

Neměla ani představu, jak přistupovat k tomu, co se dozvěděla.

„Byla to moje babička, ale pro mě je to ďábel. Možná se mi podaří něčemu porozumět, ale jedno

nepochopím nikdy: Proč ho nenavštívila? Ani jednou za všechny ty roky! Semira Newtonová ji o to

opakovaně prosila. Proč to neudělala? Proč se ani jednou neodhodlala k tak malému projevu lidskosti?“

Stephen váhal. Napadla ho jenom jedna odpověď. Věděl, že Leslie neuspokojí a Fionu nezbaví viny, ale

přesto ji považoval za správnou. „Protože se nikdo nedívá rád vlastní vině do očí.“

Pomalu se vrátili na parkoviště a zastavili se před čajovnou, kde nebyl nikdo kromě sevírky, která za

pultem znuděně utírala šálky.

„A co mám teď dělat?“

Stephen pochopil, že se Lesliina otázka vztahuje k její babičce, a chvíli mu trvalo, než se odvážil vyslovit,

co si myslel.

„Jediné trvalé řešení je odpuštění. Vždycky. Odpusť jí. Zkus to. Už kvůli sobě.“ „Zkusit to můžu.“

Ohlédla se k přístavu.

Na tváři ucítila vítr. Pálil ji na kůži, jak vysušoval její slzy.

Nevšimla si, že pláče.

Advertisements